Rozdílné kořeny antických a křesťanských hodnot; které kořeny jsou ty pravé?


napsal Leo K.

V souvislosti se strachem ze vzniku radikálně islamistických komun migrantů, zvláště v době, kdy se radikální islám stává nadnárodní, univerzální militantní ideologií, operujeme jeho nepřípustností v Evropě argumentem diametrálně jiné kultury a tradicí zcela odlišných hodnot. Odhlédněme od toho, že existují minimálně dva zcela protichůdné názory na migrační vlnu a smutnou skutečnost, že žádná evropská společnost zatím nepřipustila regulérní diskusi, co je pomoc v nouzi a co je proti tomu řízená migrace, která by měla být zcela jednoznačně v moci politických zástupců národních států.

Zapomeňme na hledání viníků, snad mimo „Vítáme vás“ Merkelové, které ční ve svém idiotismu tak vysoko, že je prostě přehlédnout nelze. Ale za účelem tohoto článku zavřeme na chvíli oči, protože i ten její výkřik je především důsledkem kapitalismu a jeho protestantských pohádek, které okolo sebe šíří. Ač vždy bezohledně vytěžoval přírodní zdroje a vytvářel obrovské nerovnosti, hájil své činy třemi zásadními politickými argumenty, které ho zdánlivě humanizovaly.

První byla takzvané „prokapávání bohatství“, založené na myšlence, že pokud necháme bohaté dále bohatnout, zlepší se situace i těch nejchudších. To už dávno neplatí.

Za druhé: „kapitalismus přináší stabilitu“. Vidíme, takříkajíc online, že už to také neplatí.

Za třetí:“ urychlí se vývoj technologických inovací“. Ani to už není pravda. Zásadní technologické inovace skončili v druhé třetině XX. století. Od té doby se kapitalismus stal spíše reakční silou, která technologický pokrok ve skutečnosti drží na uzdě.

Rétorice o současných inovacích stejně už málokdo věří. Ideologie už vlastně tímto způsobem ani nefunguje: nejde o to, přesvědčit lidi o nějaké pravdě, ale přesvědčit je, že té pravdě věří všichni ostatní. Povedlo se. Uvěřili tomu národy předního východu a severní Afriky, které se daly na pochod. Ideologii svým způsobem nahradil Sorosův odporný cynismus. To všechno, co jsem popsal, pomiňme. Hledejme, zkusme pojmenovat naše existující hodnoty, tedy ty skutečné (distancuji se od Jandových), které stojí za to bránit. Které jsou pro nás svaté. Odvozujeme je z historických souvislostí, kterými Evropa prošla. Ať je odvozujeme od helenistické a římské antiky či následného křesťanství a jeho vývoje. V článku se pokusím prezentovat svůj názor v čem jsme jedineční a jak to mohou vnímat naši bezprostřední sousedé na planetě.

Pro začátek si dovolím jisté zjednodušení, když se budu ptát: Za jaké hodnoty vděčí Evropa křesťanství? To zjednodušení tkví v tom, že křesťanství je neplnoprávné dědictví antiky ale antického dědictví máme tolik, že je téměř nevyjmenovatelné. Ať už se jedná o správu státu jako věci veřejné, myšlenku obecného lidství, čili humanismus, ideál všestranně rozvinuté osobnosti po stránce duševní, mravní i tělesné označované pojmem kalokagathie, literatura, touha po vědění, architektura – například dodnes udivující Pantheon, sochařství atd. A snad nejdůležitějším dědictvím antiky, je právo člověka pochybovat a vědomí, že nesmí existovat téma, které je tabu.

Je to tradice rozumu, vzdělanosti a důrazu na racionální argumentaci fakty. Ovšem ne vše, co je vydáváno za dědictví antiky jím je. Důkaz hledejme na Malé straně, Sněmovní 4. Na štítu Parlamentu, tedy Thunovského paláce je po rekonstrukci vyvedené heslo SALVS REI PVBLICAE SVPREMA LEX ESTO což se dá přeložit jako Blaho státu budiž nejvyšším zákonem, Ve skutečnosti jde o (záměrnou?) zkomoleninu citátu z Cicerona. V jeho díle „O zákonech“ je znění SALVS POPVLI SVPREMA LEX ESTO. Blaho LIDU budiž nejvyšším zákonem! Ještě, že existuje právo se smát, byť zůstává cosi jako hořká pachuť.

Křesťanským vkladem bylo sebeuvědomění osoby. O tu se ani tolik nezasloužil potulný židovský kazatel u nás nazývaný Ježíš, jako skutečný tvůrce univerzalistické nauky – křesťanství – Pavel z Tarsu. Díky Pavlovi je křesťanská komunita přístupná každému, kdo přijme událost vzkříšení. Je lhostejné, zdali je svobodný, nebo otrok, chudý, nebo bohatý, Žid, nebo pohan. Pavel se tím stává zakladatelem univerzalismu. To sebeuvědomění pak definoval poslední novoplatonik a křesťan současně – Boëthius: osoba je individuální podstata rozumové přirozenosti. Rozumíme jí tedy nositele sebeuvědomění, svobody a sebeurčení, na které je současný člověk tolik hrdý. Odráží se ve znění Berlínské deklarace z roku 2007:

„Nejdůležitější je pro nás člověk. Jeho důstojnost je nedotknutelná. Jeho práva jsou nezadatelná. (…) Usilujeme o mír a svobodu, demokracii a právní stát, vzájemnou úctu a odpovědnost, o blahobyt a bezpečnost, toleranci a účast, o spravedlnost a solidaritu. (…) Budeme hájit právo na svobodu a občanská práva i v boji proti jejich odpůrcům. Rasismus a xenofobie nesmějí už nikdy dostat šanci. (…) Zasazujeme se o to, aby se konflikty ve světě řešily mírovou cestou a aby se lidé nestávali oběťmi války, terorismu nebo násilí. V Evropské unii ctíme svébytnost a rozmanité tradice jejích členů. Otevřené hranice a živoucí pestrost jazyků, kultur a regionů nás obohacují.“

Nemyslím si, že redukce těchto myšlenek do heslovitého „Rovnost, svoboda, solidarita,“ jsou nějakou vulgarizací. Vždyť předchozí věty vnímáme takřka jako univerzálně platné, zásluhou vývoje, „zásluhou“ toho, že jsme geograficky na území, které bylo primátem západořímské říše, později i Svaté říše římské. Zde, na západě, došlo k ohromné řadě změn. Karolínská renesance IX. století, Clunyjské hnutí a reformace XI. století, kdy papežství spělo postupně ke své reformě. Přáním byla čistá svatá církev, avšak brzy se ukázalo, že tohoto může dosáhnout pouze církev osvobozená od světské moci. Ve XIV století pak rinascita (později známá pod pojmem renesance). Poté Martin Luther, který 31. října 1517 přibyl na vrata kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti církevním odpustkům. Na rozdil od Jana Husa si Němci ale Luthera ubránili.

Vraťme se však k renesanci. Šlo o znovuzrození, oživení antické kultury, ke které začali ve 14. – 15. století vzhlížet s nadšeným obdivem italští literáti, vzdělanci, stavitelé i umělci. Četli spisy římských i řeckých autorů, hledali podněty v architektuře a umění starověku, obdivovali politickou velikost antického Říma a toužili po obnovení římské říše, která by znovu sjednotila celou Itálii. Italští měšťané zaměřili svoji pozornost na člověka a jeho pozemské záležitosti – tak pronikl do renesančního myšlení humanismus. Dávno mrtvou latinu, která již měla málo společného s klasickým jazykem Cicerona nebo Vergilia, nahradil živý jazyk. Giovanni Boccaccio Dekameronem nahradil Apuleiova „Zlatého osla.“ Dále byly ovlivněny filologie, filosofie, dějepisectví, právní věda, a dokonce také praktická politická činnost. Také historie se stala praktickým oborem. Dějepisci se snažili nalézt v dějinách poučení pro svoji dobu: jak se má žít, jak vládnout a čeho se vyvarovat.

Kolik různých posunů se událo na území kdysi západořímské říše, na rozdíl od bývalé Konstatinopole, nyní Byzance, kde trvala stále ještě původní antická říše. Kde existovali řečtí učenci, kteří studovali staré řecké pohanské spisy s cílem je využít v křesťanství. Vždyť východořímská říše trvala téměř o 1000 let déle než západořímská. Stalo se, že dvě větve jedné říše, později sjednocené stejným prvotním křesťanstvím, se dostaly do sporů, které vyvrcholily velkým rozkolem. Na jaře 1054 přijelo do Konstantinopole papežské poselstvo v čele s kardinálem Hubertem de Silva Candida. Kerullarios, konstantinopolský patriarcha, neuznal hodnověrnost vyslanců a prohlásil papežův list, který s sebou přivezli, za podvrh, čímž jednání na samém počátku značně zkomplikoval. V bezvýchodné situaci položili papežští legáti na oltář ve chrámu Boží moudrosti papežskou bulu a odjeli nazpět do Říma.

Kromě toho, že tento dokument exkomunikoval patriarchu a jeho stoupence, obsahoval řadu nehorázných tvrzení o východní církvi, takže se dokonce sám císař domníval, že jde o Kerullariův podvrh. Jenže veřejné mínění se postavilo na patriarchovu stranu a nutilo Konstantina zaujmout jednoznačný postoj. Synoda svolaná do Konstantinopole prohlásila papežské legáty za exkomunikované a přikázala bulu slavnostně spálit. Přesto, že šlo o významný krok, událost nevzbudila ve své době žádnou zvláštní pozornost. Bylo to všeobecně chápáno jako další dočasné schizma, způsobené tím, že papežský stolec okupovali neinformovaní a nevzdělaní Němci.

Touto představou otřáslo, když na základě úspěchů první křížové výpravy byli vyhnáni pravoslavní patriarchové v Antiochii a Jeruzalémě a nahrazeni latinskými preláty Formální rozkol se stal skutečným, když křižáci na čtvrté křížové výpravě dobyli Konstantinopol, rozbili jednotu říše a založili zde latinské císařství. Nenáviděný okupační režim vedl k prohloubení rozkolu mezi Východem a Západem.

Další vývoj ve věrouce, který se v latinské části projevil formulováním nových dogmat (ať už jde o primát římského papeže, který není chápán jen jako čestné postavení, ale jako jeho pravomoc nad celou církví; učení o odpustcích, očistci; později i dogma o neomylnosti papežské; dogma o neposkvrněném početí Panny Marie atd.); přijímání nových zvyků a změna církevní praxe (používání nekvašeného chleba pro eucharistii, povinný celibát kněží, půst v sobotu, uctívání soch – mnohé z toho bylo již před tím na církevních sněmech kanonicky výslovně zakázáno nebo je v rozporu s Písmem svatým – např. nekvašený chléb. Nepodstatným nebyl ani vstup papeže do nejvyšší světské politiky (zabývat se světskou politikou bylo už dříve kánony svatých Otců pro duchovní osoby zakázáno). Všechna tato nová dogmata a změny v církevní praxi byla pro ortodoxní (pravoslavné) křesťanství nepřijatelná.

Východní zbožnost se prostě liší i když jde o stejné křesťanství. Je charakterizována přímým, subjektivním vztahem k trojičnímu božstvu, o který věřící usilují rozjímáním, jehož prostřednictvím pravoslavný věřící o navazuje kontakt s Bohem v nitru. Východní teologie je emotivní a spekulativní, zatímco západní má mnohem více racionální charakter. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem středověku, jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi.

Tak tomu bylo i na Rusi, po pádu Konstantinopole největší autokefální církve. Sounáležitost s církví byla pro obyvatele Ruska po staletí samozřejmostí. Zvláštní postavení pravoslavné církve zaniklo až po říjnové revoluci v roce 1917, po které začal přímo mílovými kroky vznikat ateistický stát.Výjimku tvořilo období Velké vlastenecké války, kdy se Stalin obrátil na církev, aby posílil vlastenectví a svaté nadšení ve válce s nacisty. Z historického hlediska je bizarní, že podobnou roli nyní sehrává Putin. Ruská pravoslavná církev tvořila od počátku součást státu a v souvislosti se současným obratem ke konzervatismu počítá s podporou církve – především posílením morálních zásad – i současná vládnoucí moc. V duchu hesla „náboženství posvěcuje stát, zatímco stát chrání náboženství“. 4. května 2001 se papež Jan Pavel II. omluvil za veškerá příkoří, která katolíci pravoslavným způsobili, a při 800. výročí vyplenění Konstantinopole, roku 2004, tuto prosbu o odpuštění zopakoval. Patriarcha Bartoloměj I. byl naopak roku 2005 jako vůbec první konstantinopolský patriarcha přítomen pohřbu papeže. Z pohledu pravoslavných jsou však papežova omluvná slova a vstřícné nabídky k dialogu v protikladu s praktickým působením Vatikánu.

Je ještě mnoho dalších problémů – např. uniatských církví, které brání hlubšímu dialogu západní a východní větve křesťanství, ale to není předmětem tohoto článku.

K výraznějšímu přiblížení došlo ve vztahu k anglikánskému společenství a starokatolické církvi; problémem zde je ovšem nově zavedené svěcení žen v anglikánské církvi a další protestantující tendence. Například akceptování nebo tolerování homosexuality u některých protestantských církví je pro pravoslavnou církev zcela nepřijatelná doktrína. Obě společnosti začínaly prakticky na stejných výchozích pozicích, které jsou dnes nastaveny na východě. Postupem času se homosexualita, zde na západě, oprostila od nálepky trestného činu, pak byla vyškrtnuta ze seznamu nemocí, následně byla společensky – řečeno hezkým českým slovem – destigmatizována a nyní je dávána na odiv hrdými pochody v městských centrech. Dospíváme k tomu, že je homosexualita prezentována téměř jako něco žádoucího a obdivuhodného. Zatímco východ drží výchozí pozice.

Když mu nyní cpeme, že by měl chránit práva sexuálních menšin, aniž bychom tím mínili zoofily, které v Německu pohoršlivě napadají v satirických básních, východ úzkostlivě hájí pozice se zdůvodněním, že západ zahnívá. Jeho politikou je záruka, že za patnáct let nebude zase všechno jinak. Proto predikují pravoslavní západu otevřenější vztah k drogám, ale i tu dětskou eutanazii. Období restriktivního postoje vůči drogám, které jsme vnucovali celému světu, zvolna končí. V minulosti řekl cosi podobného Immanuel Kant jednou z formulací kategorického imperativu, podle které člověk je účelem sám sobě, nikdy pouhým prostředkem, tedy ani prostředkem obchodu. Současná praxe nájemných vrahů, drogových dealerů, ale také mediálních Jidášů, degradujících člověka na směnitelné zboží, svědčí nejen o barbarství činů, nýbrž i idejí. To je princip, který je pro východní křesťanství nestravitelný. Mimochodem i důvod, proč námi pohrdají muslimové. V jejich konzervativních očích zrazujeme vlastní ideje.

Pro ilustraci současné evropské atmosféry lze uvést například italského europoslance Buttiglioneho, který byl za svůj (v pravdě hanebný) projev v Bruselu o rodině a jejím ohrožení poslán s hanbou domů, protože tradiční rodinu přece prý nelze vzkřísit z mrtvých. Brusel flagrantně porušil právo svobodného názoru, kterým se EU tak hrdě prezentuje. Američtí skauti si odmítnutím aktivních homosexuálů jako skautských vedoucích vysloužili opovržení řady institucí. Stojí za to srovnat ohlasy na knižní a filmovou produkci typu šifra mistra Leonarda, které se nijak zvlášť neliší od ohlasů kolem karikatur proroka Mohameda. Je smutné, že vžitým přívlastkem středověké epochy evropských dějin, používaným i některými vysokoškolskými učiteli, je „tmářský středověk.“ Nevidí, jak špatné vysvědčení tím dávají svému vzdělání.

Účelem tohoto článku není relativizace našich hodnot ani adorace či naopak odsouzení ortodoxního křesťanství na východě. Moje úvaha měla přispět k pochopení, že i uvnitř křesťanství jsou různé pohledy na to, co jsme zvyklí pojmenovat slovy lidská práva a že naše hodnoty vidíme často příliš úzce ač jim připisujeme univerzalistickou platnost.

Asi není náhodou, že historii Českých zemí, Polska a Ruska popisovali jejich první kronikáři zhruba ve stejné době. Kosmas,děkan pražské svatovítské kapituly asi 1119 – 1125, Anonymus Gallus (?) – okolo 1115 a Nestor (?) – okolo roku 1113. Jenom, ale Kosmas si dovolil zahrnout do své Chronica Boemorum lechtivou, až erotickou anekdotu o vlivné královně své doby, o Matyldě Toskánské. Sice se následně od napsaného distancoval…To stačí, že jsem stručně pověděl – a kéž bych to ani nebyl pověděl! Jenže neodolal a tu dobovou anekdotu v kronice zanechal, ač jako současník musel znát skutečnou pravdu. Matylda Toskánská totiž začala hrát významnou úlohu v největším sporu evropské diplomacie XI. století, v zápase o investituru.

Právě ona totiž vlastnila hrad Canossa, který se stal svědkem císařova pokoření v lednu 1077. Moc Matyldina působila na současníky velkým dojmem a není divu, že se kolem její postavy začaly už za jejího života koncentrovat různé mysteriózní představy, z nichž nejzákladnější byla představa o moci její virginozity. Z moderního srovnávacího bádání víme, že panenství byla přikládána zvláštní síla skoro u všech národů, a máme pro to také dostatek historických důkazů: ve středověké epice se to jen hemží postavami neporazitelných panenských bojovnic — příběh valkýry Brunhildy, kterou přemohl vzetím panenství teprve statečný Siegfried, není osamocený. Z pozdější doby Jeanne ďArc, která mocí své virginozity způsobila ještě v době našich husitů ve Francii pravou davovou psychózu, napomáhající vítězství. Však také Johanka si toho byla vědoma a nošením mužského oděvu údajně tlumila žádostivost vojáků.

Není proto divu, že podobné motivy se začaly objevovat i u postavy Matyldy Toskánské zároveň s pikantériemi, které zlomyslně kladou kolem skutečné virginozity otazníky. Obojí najdeme přímo v klasické podobě u Kosmy. Tak předně tu vystupuje Matylda jako neporazitelná bojovnice — panna na trůně, jež nastoupila po smrti otcově. Byla podle Kosmy „velmi moudrou rádkyní“, měla moc volit, dosazovat nebo sesazovat „přes sto dvacet biskupů“. A když „řečená dívka v mnohých bojích vždy vítězná, žijíc po smrti otcově svobodná, samostatně spravovala velmi rozsáhlé panství lombardské, knížata země, hrabala i biskupové uznali za dobré přemluviti ji, aby si vzala muže...“

A teď začne už vystupovat Matylda v úloze dobového anekdotického terče. Matylda se podvolila jejich radám, vyvolila si sama ženicha, švábského vévodu Velfa, a vypravila k němu poselstvo nabízejíc mu sebe a celé panství. Poselstvo Velfa přivedlo velmi slavnostně do jejího sídla v Canosse a slavila se velkolepá svatba. Leč vévoda Velf nebyl tím, čím byl Přemysl. ,.muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhoval slouti mužem“, tedy důstojný přemožitel Libušiny virginozity. Velf ztroskotal u panny Matyldy nejen o svatební noci, ale i druhou a třetí noc. Vymlouval se, že je asi v jejím loži skryto nějaké kouzlo, a tak se třetí noci Matylda sama položila na stolní desku a ukázala se mu v rouše Evině, aby viděl, že není místa, kde by se jaké kouzlo ukrývalo. Ale on s ušima schlíplýma stál jako nějaký mrzutý oslík; dlouho seděla ta žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří: Táhni mi, obludo, odsud a nehanob království mého, stojíš za míň než mol, než na břeh vržená řasa …!

Takto byv pohaněn, vévoda Velf utekl a odnesl všemu svému lidu hanbu na věky …“,

končí Kosmas anekdotu, v níž je Matyldě přiřčena nepřemožitelnost o svatební noci, téměř taková, o jaké tehdy pěli dvorští pěvci o Brunhildě, hrdince Písně o Nibelunzích: ta jednala se svým ženichem krutěji, věšela ho po nezdaru za vlasy na skobu. Skutečnost byla prozaičtější. Když si Welf II. Bavorský bral z politických důvodů Matyldu, byla to její druhá svadba. Welfovi bylo 17 a Matyldě 44. Přesto manželství – byť formální několik let vydrželo.

Co tím chci říct. Dodnes kolují peprné anekdoty o Marii Terezii, Kateřině II. Veliké, o královně Viktorii, ale v pravoslavných zemích byla Kateřina prohlášena za ochránkyní pravoslaví ač mu nikdy neporozuměla. Němka, rodem Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, po konverzi k pravoslaví přijala jméno Jekatěrina Alexejevna a dopisovala si s předními osvícenými mysliteli západní Evropy, jako byl Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Denis Diderot nebo Jean le Rond d’Alembert, což jí vysloužilo velkou popularitu a přezdívky jako Semiramis severu, ruská Minerva nebo dobrodějka lidstva. Roku 1767 např. svolala velkou zákonodárnou komisi, která měla vypracovat pro Rusko nový zákoník. Pokud by se účastníci řídili jejími propozicemi, stalo by se tehdy ruské impérium rázem nejsvobodomyslnějším státem. Komise, jejíž jednání poznamenaly rozepře mezi jednotlivými sociálními skupinami, však byla následujícího roku rozpuštěna pod záminkou začínající války s Tureckem a již nikdy nebyla obnovena.

Více než třicet milenců se odvážil zmínit až Alexandr S. Puškin (kurtizána na ruském trůně) třicet let po její smrti. Západ byl svobodomyslnější. Starořeckou pověst o spojení Démétér s Íasiónem na třikrát zoraném poli, z čehož se pak narodil Plútos, bůh hojnosti, konvertovala přes různé kluzké historky o orajícím sedlákovi a selce nesoucí oběd, až vyústila do krypstadijních forem. Jako příklad – ve IV. dílu Holasovy sbírky českých lidových písní z r. 1909 najdeme týž motiv v odmytologizované podobě z XIX. století:

Moje pole, moje role,

při mokřince leží,

když já na něj s ploužkem vjedu,

strniště se zježí

Dobře vorej, dobře zasej,

udělej to čistě,

za tři čtvrtě léta budeš

pšeničku mít jistě.

Jestli by to odsoudil Putin, který si připisuje zásluhu na sjednocení exilové a domácí pravoslavné církve v roce 2007, nevím. Ale patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill I. by se nepochybně alespoň mírně zamračil.

Závěr: V bohužel dlouhém článku jsem chtěl ukázat, že mnoho z toho, co teď kritizujeme u muslimů, je doma a v současnosti trvá i u křesťanů. Že na hodnoty, které vidíme jako univerzální lze nahlížet i jinak. Že stejně jako muslimské státy jsou spojeny jenom vírou i světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí, nýbrž na principu společné pravoslavné víry. Jestliže muslimové trvají na Koránu a Sunně, pravoslavní trvají na Písmu svatém, svaté tradici a svatých Tajinách. Nelze říct, že jedno křesťanství je lepší než druhé, ale pravoslavné je hlubší, konzervativnější, usilovně si chrání tradice a je mnohem niternější v usilování o kontakt s Bohem. Tento postoj se ale pochopitelně také odráží v běžném chování a tak je třeba číst různá ruská prohlášení a ruské blogy.

Vlkův  dovětek:

Pane  Leo, stojím s pokorou a odhalenou hlavou… Díky  za skvělý   článek!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.