Od analýzy k syntéze 3 – Psychologie


Napsal Mech

Článek je druhým a posledním doplňkem k základnímu článku – Od analýzy k syntéze. Jako celek by to snad mohlo být srozumitelné. Inspiroval mě Kent s „požadavkem“, že by také mohl napsat někdo, co s tím aktuálním stavem dělat – analýz že už bylo dost. Tak jsem se pokusil něco zformulovat – vyšla mi nějaká dogmata, která jsou snad aktuálnější než ta, co držíme. Dnes je řada na psychologii. Je pojednaná amatérsky – vede mě to však někam, do čeho se profesionálové nepouštějí. Jedná se jen o hypotézu, ne poučování ani soud – samozřejmě by to chtělo protihypotézu, nebo alespoň diskuzi.

Jeden z problémů naší společnosti je – rozškatulkování vědy na dílčí specializované obory (sociologii, psychologii, psychiatrii, teologii, antropologii atd. atd.) a výsledky jejich bádání už nikdo nedokáže spojit. Připadá mi to, jako kdyby šofér dělal doktorát ze zahýbání doprava a na zahýbání doleva, rovnou jízdu, či couvání byli potřeba další specialisté. Pojem psychologie používám v širším kontextu a nelámu si hlavu s tím, zda už nejsem za oficiální hranicí.

Psychologie nezaujala žádné stanovisko k – už několik století probíhajícímu zásadnímu soupeření o směřování společnosti, mezi církvemi a umělci. Jedná se o psychologický fenomén – a dnes je zásadní vědět, jak naše psychika funguje, jak funguje projekce a kde jsou naše slabá místa. (Více o projekci v závěru.) Dnešní umělci (resp. pražská kavárna) spor mezi umělci a církvemi rozřešili tak, že uznali vedoucí úlohu církví (s pravdou a láskou) a je vymalováno. Viz. ministr kultury, podporovaný kandidát na prezidenta a přijetí církevních restitucí.

Člověk je tvor religiózní – obzvlášť, když se dostane do úzkých. Jelikož máme teď období „nesnesitelné lehkosti bytí“ – není to tak zřejmé. Něco zkrátka ale uctívat (či nenávidět) potřebujeme, ať jsou to auta, motorky, domácí mazlíčci, sportovci atd. Je to berlička do té doby, než dokážeme vlastní rozpolcenost zpracovat. Mně vychází, že tou už vědomě (!) uctívanou věcí (a věcí o kterou bychom se mohli opřít) by mohla být kultura s jejími kořeny v antice i dříve. Základním nástrojem rozvoje by pak mohly být žité poznatky z psychologie. Vychází mi, že křesťanský „model duše“ a smysl života by bylo záhodno nahradit aktuálnějším – vycházejícím z poznatků psychologie. (Právě v souladu s dřívějším většinovým uměleckým hnutím.)

Smyslem článku není hanobit křesťanskou víru, ale úvaha (pochybnost) nad tím, zda návrat ke kořenům křesťanství (asi jediná oficiální duchovní cesta spolu s deklarovanou péčí o potřebné) může vyřešit otázky, které před dnešní společností stojí. (Německé pozvání uprchlíků vzešlo právě z křesťanských elit.)

Čili něco uctívat a nějakou věrouku potřebujeme k tomu, abychom na nějakém základě mohli tvořit funkční kulturní smečky, měli možnost udržet psychickou integritu a kulturně přežít. Psychologie by mohla být nástupcem věrouky klasických náboženských systémů. Pokrok by byl v tom, že i malé společenství by se pak mohlo pokusit navázat kontakt s něčím, co člověka přesahuje, přímo. Jeho tvořivá (i obranná) síla, by pak byla mimo vliv institucí.

Kultura dopadne podle toho, co zvládne mladá generace – my staří jsme jí to moc neulehčili. Román „Podvolení“ (Michel Houellebecq) popisuje variantu, jak převezme vládu ve Francii islám – bude to bezbolestné a nakonec si všichni oddechnou, protože bude konečně pořádek. Noví vládci se vykašlou na ekonomiku a technické obory. Půjdou přes ovládnutí vzdělávání a následně si ve školách vytvoří z nadaných děcek armádu, která ovládne úřady a chod země. Se současnými výtržníky zatočí. U nás by akademické kulturní prostředí měla kultivovat hlavně vlajková Univerzita Karlova – předpokládám však, že pro akademiky otázky typu – kudy dál – s Ježíšem Kristem, či s Goethem – nejsou korektní. První tři fakulty na seznamu univerzity jsou totiž teologické… Naše ministerstvo kultury asi kulturní vývoj nijak zvlášť dopředu také nepožene, a to, co problikne z Akademie věd také optimistické není.

Jungiánská analytická psychologie je obecně známá – ve školách se o ní učí. Tak nějak, že je jedním z mnoha pohledů a že je potřeba vědět, že existuje (to nevědomí, archetypy a tak). Pro koho by bylo jungiánství příliš duchovní, může si zvolit třeba gestalt psychologii. Když už se nastupující generace nedozví ve škole nic o tom, jaké psychologické zbraně jsou a budou proti ní používány, bylo by potřeba jí nějak v domácím vzdělávání dovybavit a nejlépe postup na živém příkladu ukázat (- šmarjájósef).

Představuji si to jako – vzájemnou psychoanalýzu svépomocí on line. Dnes je nekorektní se dotýkat psychiky druhého člověka, upozornit ho na problém, který u něj vidím – máme se mít rádi takoví jací jsme.

Navržené – to by byl přechod k tomu, že bychom se měli rádi takoví, jak se krkolomě a s haváriemi a vzájemnou pomocí prokousáváme k hranicím svých možností, takoví, jak se stáváme sami sebou. Objevování vlastních stínů (u jednotlivce i společnosti) bolí. Navíc je to náročné proto, protože nejsme schopni sdělit o druhém objektivní informaci. Vždycky se nám do toho připletou naše vlastní problémy. Může pomoci opuštění pravdy pravdoucí a držení několika hypotéz. Dále jsou vodítkem emoce – když mi stříká pěna od úst – jedná se o nějaký můj skrytý problém. Když někomu musím ublížit a současně je mi ho líto – tak bych mohl být ok. Postup je riskantní – procesy, které bývají účinné riskantní jsou. Větší vojenské cvičení, při kterém nedošlo ani k žádnému úrazu pravděpodobně moc vojáky na skutečnou bitvu nepřipraví. Předpokládám, že psychologové u klientů preferují postupy, které jsou sice méně účinné, ale kde je nižší riziko, že klient nepřežije.

Že to někde jde – to je samozřejmé – výjimka potvrzuje pravidlo. A že to zpravidla nejde – na jednu stranu to vím, na druhou stranu frajer Luke říkal : Nemít na to – to je ta frajeřina.

Princip projekce (volně podle Junga) :

Z hloubky nevědomí se nám přibližují k hranici vědomí objekty, které nás ovlivňují – a někdy řídí. Dokud o jejich vlivu nevíme, tvoří naší odštěpenou osobnost a ta je pro nás nebezpečná – můžeme zradit sami sebe. Odštěpená osobnost se projevuje v projekcích spojených s emocemi – stáváme se neochvějnými držiteli absolutní pravdy. Část své psychiky (zatím vědomí nepřístupné) vidíme na někom z okolí (či náboženském, sportovním, politickém symbolu). Pak jsme přesvědčeni, že ten na kterého nevědomě projikujeme část své psychiky je hoden buď věčného zatracení, či nanebevzetí. Jinudy to asi nejde – přes projekci musí projít každý poznatek z nevědomí – jde však o to, abychom projekci dokázali stahovat a neuvázli v ní příliš dlouho. (Příliš dlouho může být podle okolností několik staletí, či jen několik okamžiků.) K projekci toho božského v nás mám nabízejí církve rámec, který nám zjednoduší život, ale současně získají nad námi nějaký vliv. (Už jenom tím, jak tu svojí Bibli napsali, či proškrtali.)

Klasický příklad projekce je zamilovanost. Žena čímkoli (gestem, voňavkou apod.) vzbudí touhu muže použít jí jako projekční plátno kde by mohl komunikovat s obrazem nevědomého ideálu ženy v sobě – muž má kam projikovat, zažívá „celistvost“ – a dějí se věci. Ženy jsou tím postiženy stejně. Když jsou pak projekce stahovány „pomalu“ – dá se to nějak ustát. Když jsou staženy rychle – toho, koho jsme včera milovali, dnes nenávidíme, protože nás podvedl. On je v tom však určitě alespoň z části nevinně. (Nebylo by od věci, aby se děcka něco o zamilovanosti i psychice dozvěděla ve škole.) Na principu projekce funguje i úspěšná reklama, agitace k volbám apod.

Závěrem

Společnost je „elitami“ vedena spíše do regrese. Kulturní imunitní systém společnosti má velké potíže. (Velkou ránu už dostal při První světové válce.) Na něco by se navázat dalo, ale potřebovalo by to oprášit. Kloudná cesta je asi přes autonomní kulturní smečky, které by dokázaly část energie ušetřit i na hlídání vlastního směru v kultuře a kloudnou výchovu. (Možná s novou náplní zavést i funkci smečkového šamana.) Podle frajera Luka – „Nemít na to, to je ta frajeřina“.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.