Přestavět venkovské stavení


napsal Leo K.

Rozhodneme-li se přestavět venkovské stavení na dům, ve kterém se nebudeme bát zestárnout a nepatříme-li k tomu procentu těch, co nejsou limitováni prostředky, máme před sebou dvě možná řešení. Buďto ztratíme rozum a volíme komplexní řešení, jehož úhradu řešíme hypotékou, nebo pečlivě zvážíme priority a budeme jednotlivé etapy přestavby postupně uskutečňovat v závislosti na momentálních dispozicích, ať už finančních, zdravotních či jiných. Proč jsem do souvislosti s hypotékou dal ztrátu rozumu? Hypotéka je podobná ruské ruletě. Buď to vyjde, nebo ne! Jiná možnost není. Je to způsob jak hrát vabank. Hypotéka nepočítá s náhodou, s nemocí, se ztrátou výdělku.

Vzhledem k tomu, že to není charitativní nástroj, ale sofistikovaný prostředek výdělku bank (peníze z ničeho), je většinou téměř dvakrát dražší než zdůvodněné náklady. To znamená, že půjde-li všechno ideálně (u bianco šeku neobvyklé), budete dvakrát tak dlouho vázáni obsluhou svého dluhu, dvakrát tak dlouho budete přímo otrokem svého dluhu a iluze svobody se vám bude jevit takřka nedostupnou. Nemyslím si, že s tímto tvrzením nějak zásadně narazím. Možná, že se ozvou námitky, že to tak hrůzostrašné přece jenom není i když popsaný princip je pravdou.

Podívám-li se ale na správu věcí veřejných (res publica), tak mám dojem, že naprostá většina toto poučení ignoruje. Bere si klidně „hypotéku“ jednou v podobě „Veverek,“ podruhé v podobě ČSSD či „Kaďouska“ nebo Velikého Andreje. Najdou se i odvážlivci. kteří jsou ten bianco šek ochotni dát Okamurovi nebo Svobodným Petra Macha. Zcela zjevně odmítají myšlenku, že jde o ruskou ruletu v tom horším smyslu slova – to znamená, že buďto se nic nezmění nebo s „kulkou v hlavě“ ztrácíme i ty zbylé sny, co jsme měli.

Vabank podepisují svojí volbou šeky Víře (neboť nic jiného než slepá víra to není), že zvolený „pánbůh“ to všechno zařídí, že nám porozumí, že provede komplexní přestavbu na klíč a že to nebude nic stát, maximálně 4 roky a pak se to napraví volbou jiného, „správnějšího boha.“ Vůbec nechápu proč bychom měli stále někomu tak říkajíc „skákat na špek.“ V ústavách téměř všech států na světě včetně našeho je větička, že

…lid je zdrojem veškeré státní moci…a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Hned v dalším článku je…Státní moc SLOUŽÍ všem občanům…

Proč to nepožadujeme?

Jedna domněnka se nabízí sama. Snaha těch, kteří chtějí tu státní moc podřídit sobě a kteří nelitují peněz pro ty nejlepší odborníky, aby to zařídili, je natolik úspěšná, že my ostatní beznadějně bloudíme v mýtech, místo toho, abychom se dopátrali pravdy. Finanční magazín Finmag, který provozuje společnost Partners Financial Services skrze dceřinu Partners media hodnotil společenský prospěch způsobu, jakým nabyli své jmění účastníci myšlenkového pokusu. Miliardáře Franka, který je věhlasným architektem, miliardáře Josého, který vlastní úspěšný pornografický web a miliardáře Hanse, který je dlouholetým předsedou Evropské kosmické agentury. Jak jejich přínos posoudit? http://finmag.penize.cz/ekonomika/283444-miliardari-ekonomicke-vs-politicke-zpusoby-zbohatnuti

Ponechme stranou, že spojovat společenský prospěch se soukromým vlastnictvím (jměním) je nehorázný nesmysl. Kdybychom tomu přikývli, tak bychom museli souhlasit s tvrzením, že největší společenský přínos je skrze italskou mafii nebo spekulanta Sorose. Naprostá většina nejbohatších se ke svému jmění dostala způsobem, který rozhodně nemůže sloužit jako morální vzor.

Ostatně respektovaný publicista Erik Best asi ne bezdůvodně tvrdí, že Petr Kellner, Marek Dospiva, Patrik Tkáč, Karel Komárek a Zdeněk Bakala se pohybují na samé hraně zákonů, pokud ji nepřekročili.

Ponechme také stranou, že Evropská kosmická agentura nemá předsedu, ale radu ministrů a generálního ředitele. A ani v tom nejzanícenějším horečnatém snu, není představitelné, že by se mohl člověk – byť generální ředitel ESA – mohl stát ze  svého platu miliardářem. Autorovi článku pravděpodobně unikl fakt. že miliarda je tisíc milionů. Autor v tomto bláznivém článku dochází k závěru:

… Objektivní zhodnocení společenské prospěšnosti našich mužů tedy je, že Frank a José jsou společensky prospěšní stejnou měrou, jelikož lidé se dobrovolně rozhodli zakoupit jejich služby (a to do stejné úrovně jedné miliardy dolarů), zatímco u Hanse o prospěšnosti hovořit nelze, protože u jeho služeb nemají lidé svobodu volby, zda za ně platit či neplatit. Je přitom pravděpodobné, že alespoň pro některé daňové poplatníky ztělesňuje Hans čistou újmu, jelikož by se svými penězi raději naložili jinak…

Pod článkem se rozvinula diskuse, kde se mluví o násilí, když z daní platíme například hasiče, inu – nenechte si jí ujít. Kdyby to ti diskutující nemysleli vážně, bylo by to na několik stránek humoru.

Jenom dvě malé ukázky

… Z mého pohledu je policie neprospěšná, jinak řečeno měl-li bych možnost za její služby dobrovolně neplatit, učinil bych tak. Naopak bych si za své peníze platil přesně definované služby třeba od soukromé agentury a trval bych na plnění smluvních podmínek. Při neplnění podmínek bych logicky neplatil. Když mi x krát vykradli auto, policie nikdy nepomohla. Mohu si za „nepomoc“ snížit daně? Platit za to, aby mě policie buzerovala kontrolou lékárničky při cestě z plaveckého bazénu? Ne, opravdu děkuji. Je to tedy přesně o té svobodě volby a hlavně dodržování základního práva. Práva na majetek…

….Já často používám pekaře a majitele pekárny. Ačkoliv si můžete myslet, že prospěšnost pekaře pro spotřebitele housek je větší, než majitele pekárny, není tomu tak. Pekař je svou prací prospěšný pouze majiteli, kdežto majitel přináší svou pekárnou prospěch stovkám spotřebitelů…

Až je mě úzko v hrdle. A těmto myšlenkám říkají „protestantská etika.“ To křesťanství tedy pěkně zparchantělo. Zase se může objevit námitka, že jde o výtvor těsně postpubertálních spratků jehož význam není třeba přeceňovat. I kdybychom s tím souhlasili, tak by nás mělo zarazit, že Partners jsou jedni z největších v oblasti finančního poradenství. A tohle mají ve svém středu?

Ministr průmyslu Mládek komentoval své rozhodnutí pokračovat nezávisle na postoji Francie a Německa ve vyjednávání smlouvy TTIP slovy: „Každá smlouva s USA je lepší než ta současná.“

Narážel tím na dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic podepsanou Václavem Klausem 22.10.1991, která z nás učinila jeden z nežalovanějších států světa. Přesné pořadí se bohužel s webů ztratilo, poté co Hospodářské noviny přinesli v placené verzi článek s body: Podle expertů na investiční arbitráž je za velkým počtem sporů s českým státem příliv investic a chyby státní správy. Rušení bilaterálních smluv na ochranu investic není podle nich prospěšné. Bývalý ředitel arbitrážního odboru na ministerstvu financí soudí, že zveřejňování verdiktů může stát poškodit.

Každopádně je původní smlouva stále ještě dostupná zde a z ní se lze na straně 17, v článku XIV dočíst, že

…Každá strana může ukončit tuto dohodu ke konci počátečního desetiletého období platnosti, nebo kdykoliv poté, a to zasláním jednoroční písemné výpovědi druhé smluvní straně.

V odstavci 3 se pak lze dočíst, že na investice uskutečněné před výpovědí se pak vztahuje to desetileté období. To znamená, že ta proklínaná dohoda do jedenácti let od výpovědi může skončit. A Mládek – sociálně demokratický ministr to chce směnit se smlouvou TTIP kde výpovědní lhůta je 25 let! Proč takto mlží?

Smlouva TTIP má hlavně odstranit tak zvané netarifní překážky. A to jsou mimo rozdílné technické specifikace všechno překážky vyplývající ze státního ochranářství jako např. předpisy pro ochranu zdraví při práci.

„Stát uřídíte, když máte čísla,“ řekl nedávno jeden vysoký český úředník. Předpoklad spočitatelnosti společenských procesů se zdá být logický, ale přesto je hluboce mylný a škodlivý. To, že je číslo považováno za hlavní měřítko účinného jednání, vede totiž k tomu, že jevy, které se snáze číselně vyjádří, jsou přeceňovány, a kvalitativní (těžko měřitelné) skutečnosti podceňovány. Politika tak pomíjí to, co je nepočitatelné, ale v konečném efektu mnohdy pro počitatelný úspěch nezbytné. V USA, kde ekonomizace dostoupila svého prozatímního vrcholu, je zřetelným příkladem už jednou mnou popsaná „výroba jídla.“ Ve filmu Food Inc. – na HBO šel pod názvem Potraviny a.s. (část tady ) říká Richard Lobb z National Chicken Council:

„…Neprodukujeme kuřata, ale jídlo. Je to vysoce mechanizované a tak musejí být všechna kuřata vycházející z farem prakticky stejně velká. Systém intenzivní produkce umožňuje vyrábět mnoho jídla na malém kusu země a za velmi přijatelnou cenu. Ať mi někdo vysvětlí, co je na tom špatně…“

Pan Lobb pravděpodobně nepochopí, že to, co je na tom špatně, je ekonomika. Existují hodnoty, kde ekonomika nemá co dělat. Rozhoduje-li ekonomika a efektivnost o potravinách, tak můžeme recyklovat odpadky z popelnic. Jestliže kuře dospěje do porážkové velikosti za 45 dní a je dvojnásobně těžší než tradičně pěstované kuře za 70 dní, musíme k tomu vytvořit patřičné podmínky. Těmi je chov ve tmě, aby kuře svou čilostí neztrácelo na váze, růstovými hormony, patřičnou koncentrací jedinců na ploše, aby byl znemožněn pohyb a přísun antibiotik, aby se překryli případné nákazy, kterým se jinak nelze vyhnout. Výsledkem tohoto ekonomicky motivovaného chovu jsou kuřata z úděsně nehygienických podmínek, která se musí desinfikovat chlorem, aby splnila potravinářské limity. Ekonomika nás sice nenutí loupat z kuřat exkrementy, ale spotřebiteli by se to eklovalo.

Je pravdou, že takto „vypěstované“ a ogrilované kuře je k dostání za polovinu ceny v Evropě, ale Evropa ctí jiné hodnoty. Ve Spojených státech nelze přejít k jinému dodavateli. Celý trh kuřat pro třistamilionovou USA ovládá pět korporací. Jejich ekonomická moc má ale i politickou stránku.

Je to hra na tržní ekonomiku. Tržní ekonomika nepotřebuje člověka-tvůrce, ale jedince-spotřebitele a nyní náš úkol spočívá v tom, vychovat kvalifikovaného spotřebitele. Ukazuje se, že být plnocenným člověkem-tvůrcem je nedostatkem. Je normální , respektive  přímo žádoucí – vychovávat spotřebitele schopné jen konzumovat, ale už ne vytvářet! Takže ptejme se, je v našem zájmu být pouhým spotřebitelem? Nebo je to zájem někoho jiného? Tak proč k sakru TTIP?

TTIP má směřovat k vyšší efektivnosti, má přinést nová pracovní místa (?!?) Jak? Počet lidí, kteří nenacházejí adekvátně oceněnou a důstojnou práci, stále narůstá. V základu tohoto problému se nachází charakter civilizace, která se snaží ušetřit pracovní sílu a tím v podstatě vytváří nezaměstnanost. Efektivní řešení situace by muselo směřovat proti tržní logice – a TTIP je proti tržní logice? Nechápu!

Existuje mnoho lidí, vždyť každý bohatý palác je přeplněn zpupnými sluhy, kteří jsou sami dost hloupí, že nechápou nesmyslnost primitivních tvrzení typu „práce je přece všude dost, kdo nechce makat, může si za to sám.“ Neznám případ, že by někdo z autorů podobných tvrzení vytvořil aspoň pět či deset pracovních míst, která by oněm „zahálejícím“ důstojný život umožňovala. Práce, která by mohla a měla být vykonána, je nepochybně dost a dost. Potíž je však v tom, že je nedostatek takové práce, za kterou je někdo schopen a ochoten zaplatit tolik, aby to pracovníkovi umožňovalo důstojně žít a být v očích druhých i svých vlastních užitečný.

Lžou nám neustále, dokonce ani neděli nesvětí. Například nepodmíněný základní příjem. Tvrdí, že jde o komunistickou utopii, která umožňuje se bez práce válet. Není tomu tak. U nás ho navrhoval Vlastimil Tlustý a ten má k utopii daleko. Říkají, kdo by to financoval. Kdyby byl vyplácen ve výši průměrného důchodu, který jakž-takž stačí na přežití, stál by, počítáno přes palec, 1,5 bilionu Kč ročně. Za předpokladu, že by se nic nezměnilo. Spočítáte-li zrušení všech sociálních dávek, důchodů, nemocenské a značná redukce administrativy, vypadá to, že není problémem vyplácet všem občanům až do smrti nepodmíněný příjem.

Mimo jiné by to odstranilo problém nezaměstnanosti. Narovnalo by to trh práce. Nepředstavujte si, že by člověk, který by práci měl, mohl používat základní příjem jako kapesné. Zaměstnavatelé by přesně o tuto sumu snížily své mzdy. Proč by zaměstnancům platily tak jako dříve, jestliže by jejich kupní síla byla podpořena základním příjmem? Snížením výplaty o občanský plat by zvýšily mocně svoji konkurenceschopnost a zaměstnanec by přitom neměl ani o korunu méně. Tak by se stal základní nepodmíněný příjem penězovodem veřejných peněz do soukromých rukou majitelů firem. To by muselo být řešeno daňovou politikou a to je to, do čeho se politikům nechce. A proto alespoň mlží.

Deregulace. Mach, Hampl, Kalousek a další volají po zrušení regulativních opatření státu. Volání po větší deregulaci se děje ve jménu koho? No přece spotřebitelů! Jde prý o to, aby hlavní slovo v ekonomice měl spotřebitel a ne regulátor, politik a úředník. Slibují, že spotřebitel skrze trh všechno vyřeší. Je to prý proces vysoce žádoucí, který je zárukou budoucí prosperity. Až bude ekonomika (včetně finančnictví) zcela deregulována, povede to prý ke zbohatnutí. Zvýší se tempo hospodářského růstu a vznikne velké množství nových pracovních příležitostí. Pokud dnes naopak ekonomika stagnuje a potácí se v krizi, je to prý známka přílišné regulace.

Ti, kdo věří v blahodárnost deregulace, vlastně tvrdí, že odhalili nástroj, který vyřeší všechny chronické potíže kapitalismu, jimiž tento systém strádá od svého počátku, tedy již několik set let. To je velice ambiciózní tvrzení.

Podívejme se tedy, co spásná deregulace konkrétně znamená. Rozhodně ne zrušení všech pravidel, která až dosud normovala vztahy mezi jednotlivými aktéry hospodářského života. Výsledkem deregulace není žádná anarchie, kdy každý má naprostou volnost dělat si, co se mu zlíbí.

V oblasti ekonomické ruší deregulace přednostně ty normy a pravidla, které chránily ekonomicky slabší subjekty před finančně nejsilnějšími kolosy všech dob. Do této kategorie náleží právě tak normy ochraňující zaměstnance na trhu práce, jako různé formy podpory místního podnikání či zákony na ochranu životního prostředí. To vše může být a také pravidelně bývá považováno za překážku svobodného obchodování, jež brání tomu, aby se bohatství rozlilo po celé planetě. Odpůrci deregulace jsou označováni za nepřátele svobody, stavící překážky modernizaci a pokroku. Jejich odhalení a poražení je nezbytnou podmínkou pro to, aby už konečně mohl každý zcela svobodně a bez rizika jakékoli stigmatizace projevovat svůj osobní názor. TTIP!

Poslední tři odstavce jsem ukradl u Kellera – nechť mi to promine. Ale děsí mě, že existují lidé, kteří to berou vážně. To, co je dnes nazýváno krizí demokracie, lze překonat, smíří-li se politici s tím, že komplikovanost moderní společnosti znemožňuje vnímat ji jako statistický agregát a řídit ji pomocí sociálního inženýrství. Jestliže se politická elita rozhodne pro skromnější ambice jak ohledně cílů, tak hloubky mocenského průniku do společnosti, pak tím zvýší své šance ovlivňovat společenské procesy. A především: začnou-li politici opět sdílet moc, na niž sami nestačí, ukáže se, že v krizi nebyly demokratické instituce a procedury, nýbrž pouze způsob, jak s nimi bylo zacházeno. To je ovšem čertovo kopýtko. Tady musíme projevit občanskou aktivitu.

Chceme-li něco na systému měnit, musíme nejprve přesně vědět jak funguje. Státní moc je vůči nám služebná, zodpovídá se parlamentu a tedy ergo kladívko NÁM. Jsou s tím stálé trable. Občas se dovídáme, že ten a ten státní orgán nezveřejnil něco, co bezprostředně souvisí s veřejnými penězi a byl k tomu přinucen soudem. Dokonce byl vytvořen Zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.

Myslím si, že ten zákon by vůbec neměl existovat, že přístup k informacím, které se týkají správy věcí veřejných by vůbec neměl být předmětem diskuse. Vždyť to vyplývá už z toho, že jde o věci veřejné.

Nemělo by to být stejnou prioritou našich požadavků? Že všechny ostatní požadavky logicky vyplývají z toho, že známe a víme? Samozřejmě to bude narážet na odpor. Jednou se dovídáme, že dotyčná dře jako kůň, podruhé se starosta zaváže k otevřenosti a místo informace na webu (kterou si mohu kdykoliv opakovaně prohlédnout) svolá „ve vhodném termínu“ veřejnou schůzi. Je celá řada triků jak zošklivit lidem chuť se dívat zastupitelům do rukou.

To není nic nového. Jistě víte jak bylo komunistům protivné, když se chartisté dožadovali plnění Helsinských dohod, ke kterým se stát (tehdy ČSFR) zavázal. Naprostá transparentnost věcí veřejných je tedy prvním a zásadním požadavkem. Ano, bylo by krásné kdybychom získali víc. Třeba právo lidové iniciativy nebo dokonce lidového hlasování. Ale taková očekávání jsou zatím předem ztracená. Tisíckrát jsme přece byli ujišťováni, že kapři si nikdy nevypustí svůj rybník – tak proč tomu nevěříme? Začněme tím, že budeme vyžadovat to, k čemu se sami zavázali. Časem se pak můžeme dostat i k tomu špuntu, kterým se ten rybník vypouští. Namítáte- li, že jste bezmocní, nejste! Už autor 2000 slov z roku 1968 popsal způsoby (a to nebyly počítače, to nebyl internet).

Cituji a vynechávám jenom dobové zvláštnosti:

Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé. Náš odpor k psaní hrubých připomínek musí být tak všeobecný, aby každou takovou zprávu, kterou ještě dostanou, bylo možno považovat za zprávu, kterou si dali poslat sami. Požadujme zveřejnění výsledku zasedání zastupitelů.

K otázkám, ke kterým se nechce nikdo znát, ustavujeme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných sil, žádejme ustavení svých zástupců do redakčních rad. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány policie, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.