Zlaté tele liberalismu


napsal Leo  K.

Celé to začíná ve chvíli, kdy se Mojžíš už dlouho nevracel z Boží hory na Sinaji. Nebylo to jenom Desatero, které ho zdrželo, ale když nahlédneme do knihy Exodus, zjistíme, že těch přikázání je na deset kapitol. Není divu, že se Mojžíš na svaté hoře zdržel čtyřicet dní. A není snad ani divu, že lid znervózněl. A ulil si zlaté tele. To je široce rozšířený symbol kterému rozumí i ten, kdo v životě nevzal bibli do ruky. Uctívání zlatého telete z dávných časů nalezlo svůj model v podobě kultu peněz a diktatury ekonomiky. Rozsáhlá finanční a hospodářská krize tyto rozpory ještě zdůraznila a především redukovala člověka a jeho lidskou perspektivu pouze na deficitní představu jedince – konzumenta. Co je ještě horší, že se dnes pohlíží na člověka stejně jako na konzumní zboží, které je možné využít a zase odhodit. Zahájili jsme epochu – vezmi a odhoď.

Každá akce ale vzbuzuje reakci. Nejenom na úrovni jedince, ale i na úrovni celé společnosti. Jedná se o vyjádření hněvu a frustrace v syrové a neopracované podobě – rány směřují do prvních terčů, které se naskytnou. Tento typ jednání už delší dobu známe jako resentiment – ublížený a jedovatý pocit všech uražených a ponížených lidí, kteří vrací ránu těm nahoře za to, že kvůli nim jsou dole, a kteří stejně tak rozdávají rány těm, co jsou pod nimi, aby skrze to získali alespoň základní pocit vlastního sociálního postavení. Tito lidé nechtějí slyšet, že se jejich životy nacházejí v mizérii, ze které se mají emancipovat, naopak naslouchají demagogům, kteří jim budou tvrdit, že jsou bílými vítězi nad zkorumpovanými elitami, feministkami, stejně jako nad imigranty, Cikány nebo třeba Ukrajinci.

Někdy se označuje fašismus jako produkt nižší střední třídy a někdy jako „vzpoura lůzy.“ Tohle dojemně primitivní pravičácké elitářství skrývá své racionální jádro, pokud lůzu budeme vnímat jako způsob sebepojetí. Jako to, co vidí v zrcadlech ti, kterých se tato definice týká. Současný postfašismus není ničím jiným než parazitem, který se živí na účet těch, kdo v soutěži o úspěch skutečně osobně selhali. Dokud bude celý společenský systém postavený na soutěži všech proti všem a seřazený na ose vítězové a poražení, nikdy se latentní hrozby fašizace nezbavíme.

Liberální střed toto odmítá brát v potaz. Domnívá se, že parlamentní kapitalismus je stabilním systémem, který je potřeba obhajovat a bránit. Bohužel vidíme s čím dál větší intenzitou, že taková představa se míjí s realitou. Jedinou epochou, která požívala výdobytků relativního sociálního smíru, bylo období evropské poválečné rekonstrukce, které se neopíralo o liberalismus, ale o socialismus v nejširším smyslu slova. Spolková republika Německo byla socialističtější než NDR. Kapitál musel historicky ustoupit do pozadí ve prospěch dělnického hnutí, regulace finančních trhů, nástupu sociálních demokracií a – v neposlední řadě – i v důsledku obav ze sovětského bloku. Byly to právě socialistické momenty, co ze západních liberální demokracií činilo životaschopný projekt.

Po třiceti letech neoliberální ofenzivy pak nepřekvapivě zjišťujeme, že se nacházíme ve velmi křehkých společnostech, kterým hrozí kolaps. Keynesiánské řízení poptávky zajistilo setrvalý poválečný boom, jemuž se západní Evropa těšila do konce šedesátých let. Toto období neukončila technologie – skončilo v době ropného šoku, protože posílilo zaměstnance natolik, že kapitál se sjednotil a byl rozhodnut situaci zvrátit, třeba i za cenu obnovení nestability a opakujících se krizí. Byl to ideologický a ekonomický útok. Právě v tom spočívá podstata neoliberalismu: šlo o politický projekt a rozjela ho, krok za krokem, firemní kapitalistická třída.

Nemyslím si, že začali čtením Hayeka nebo Friedmana, ale intuitivně si řekli: „Musíme pořádně zmáčknout pracující. Jak to uděláme?“

A zjistili, že tu je po ruce ideologie, která tomu poslouží jako opora. Neoliberální útok byl provázen velkým poklesem intenzity třídního boje ve prospěch „nových sociálních hnutí“ za individuální svobodu. Anonymita ideologie, která nám vládne, je příznakem i příčinou její moci. Tato ideologie sehrála zásadní roli v mnoha závažných krizích: ve finanční krizi let 2007-2008, v odklánění bohatství a moci do offshorových daňových rájů, v pomalém rozkladu veřejného zdravotnictví a školství, v obnovení dětské chudoby, v epidemii samoty a v kolapsu ekosystémů. Avšak my reagujeme na tyto krize, jako by neměly jediného společného jmenovatele, jedinou koherentní filozofii. Jaká větší moc může na světě existovat než moc, která funguje beze jména? Neoliberalismus je tak všudypřítomný, že ho málokdy vůbec poznáváme jako ideologii. Máme tendenci akceptovat, že tato utopická víra je neutrální silou: svého druhu biologickým zákonem, jako Darwinova teorie evoluce. Avšak neoliberalismus vznikl jako vědomý pokus změnit lidský život a přesunout moc na jiné místo. Když se k moci dostali Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, rychle následovalo to ostatní:

-obrovské daňové úlevy pro bohaté,

-rozdrcení odborů,

-deregulace,

-privatizace,

-outsourcování a konkurence ve veřejných službách

Prostřednictvím MMF, Světové banky a Světové obchodní organizace byla vnucena neoliberální politika – často bez demokratického souhlasu – většině světa. Nejpozoruhodnější bylo, že neoliberalismus začaly přijímat i levicové strany – například labouristé Tonyho Blaira. Ale svoboda neoliberalismu je svobodou pro štiku, nikoliv pro malé ryby. Svoboda od odborů znamená svobodu snižovat platy. Svoboda od regulace znamená svobodu otravovat řeky, ohrožovat dělníky, účtovat obrovské úroky a vytvářet exotické finanční instrumenty. Svoboda od placení daní znamená svobodu od přerozdělování bohatství, které osvobozuje lidi od chudoby.

Neoliberální teoretikové doporučovali využívat krize jako doby, kdy realizovat nepopulární politiku – v době, kdy je pozornost občanů odvedena jinam. Zatímco příjem minority exponenciálně narůstá, musí jí tento nárůst zaplatit většina. Tato nerovnováha vyplývá z ideologií, které považují trhy a finanční spekulaci jako něco objektivně daného, absolutně autonomního a současně zpochybňují právo státu na kontrolu. Byla vybudovaná nová, neviditelná a mnohdy virtuální tyranie. Tyranie, která vytváří své vlastní asymetrické a neodvolatelné zákony a pravidla. Nadto zbavuje politika státního zadlužování a úvěrová politika země možností se ekonomicky rozvíjet a obyvatelstvo je zbavováno reálné kupní síly – všechno je dluh, hypotéka, leasing. K tomu se připojuje celosvětově rozšířená korupce a egoistické úniky od placení daní, které nabralo celosvětově nových dimenzí. Touha po moci a majetku se stala neomezenou. Je potřeba reforma financí podle etických principů, která následně umožní reformu ekonomiky, ze které budou profitovat všichni.

K tomu je ale nezbytná odvaha ke změně postoje politicky odpovědných činitelů, vždyť peníze ani ekonomika tu jsou proto, aby sloužily, nikoliv aby vládly!

Občas to kolem sebe slyšíme. Dnešní svět je veskrze prohnilý, společnost, dnešní lidi zajímají jenom prachy, moc a sex a na na Boha kašlou. Já to nechci úplně shazovat, skutečně jsme obklopeni neskutečným a nepravdivým ideálem krásy a leckdo to řeší při pohledu do zrcadla a je ochoten udělat pro změnu vizáže neuvěřitelné skopičiny. A skutečně peníze hýbou světem víc než by nám bylo milé, vstupují do vztahů, kdo má málo ten se trápí, kdo má hodně, málokdy si to umí užít. Ale o tom není ten příběh. To není problém toho zlatého býčka. Lid nechtěl Hospodina vyšachovat, nahradit sochou. Chtěl jenom trochu jistoty. Nebo spíš velkou dávku jistoty. Vždyť čteme že se klaněli býčkovi a volali – ty jsi ten, který nás vyvedl z Egypta. Slavili Hospodinovu slavnost.

Je to možná méně srozumitelné než taková ta klasická představa zlatého býčka jako symbolu ďábelského mamonu, ale o to víc bychom si měli dávat pozor, jestli na tom nejsme podobně. V zásadě – jak už jsem říkal – šlo o jistotu. Mojžíš byl fuč. Nedalo se na něj sáhnout, nemohli se ho zeptat, nemohli mu nadávat, kam že je to zatáhl – to se v Bibli přece taky dočteme. A tak potřebujeme něco jiného, na co je možné si sáhnout, čeho je možné se dotknout, co pěkně vypadá, co má svou hodnotu, co nám je drahé. Možná může být tím teletem úspěšná životní cesta nebo alespoň představa. Vždyť i to zlaté tele byla jenom představa materializovaná v kovu.

Neoliberalismus nevznikl jako mafiánský podvod, který měl sloužit jeho tvůrcům, ale rychle se jím stal. Během éry neoliberalismu je hospodářský růst daleko pomalejší než v předchozích desetiletích, nikoliv však pro superbohaté. V éře neoliberalismu vzrostla obrovskou měrou nerovnost v rozdělování příjmů i bohatství.

Privatizace či marketizace veřejných služeb, jako je energetika, vodárenství, železnice, zdravotnictví, školství, silnice a vězeňství  umožnily korporacím zavést mýtná stanoviště před životně důležitým kapitálem a účtovat za něj rentu, buď občanům nebo vládě, za jejich užívání. Renta je další formou nespravedlného příjmu.

Neoliberalismus vidí konkurenci jako základní charakteristiku lidských vztahů. Nově definuje občany jako spotřebitele, jejichž demokratická volba je nejlépe realizována kupováním a prodáváním, procesem, který odměňuje schopnosti a trestá neefektivitu. Tvrdí, že „trh“ dokáže poskytnout výhody, které plánování poskytnout nedokáže. V roce 1982 skutečně nastala dluhová krize v Mexiku. MMF pak prohlásil: „My vás zachráníme.“ Ale ve skutečnosti udělali to, že zachraňovali newyorské investiční banky a zaváděli politiku „úsporných opatření“. Neoliberální tlak sedmdesátých let se tehdy setkal se silným odporem zaměstnanců nebo evropských komunistických stran. Ale tihle  na konci osmdesátých let už svoji bitvu prohráli. Takže úměrně tomu, jak vymizel odpor, nepotřebuje už ani vládnoucí třída ke svému fungování solidaritu ve svých řadách. Nemusí držet pohromadě a dělat něco proti boji zezdola, protože tu již žádná hrozba není. Vládnoucí třídě se daří mimořádně dobře, a tak skutečně nic nemusí měnit.

Jenže zatímco jí se daří dobře, kapitalismu se vede dost špatně. Míry zisku se sice dostaly na dřívější úroveň, ale míry reinvestic jsou strašlivě nízké, takže spousta peněz nejde zpět do výroby, ale do skupování půdy a pořizování aktiv. Mnoho liberálů vede řeči, že neoliberalismus zašel příliš daleko, co se týče nerovnosti, že všechna ta privatizace zašla moc daleko, že tady je hodně obecných statků, o které musíme pečovat, například životní prostředí. Setkáváme se i s představou etického kapitalismu, který nakonec znamená prostě to, že místo kradení jste poměrně poctivý. Možná, že se dá vytvořit lepší kapitalismus než ten, který máme v současnosti. Ale ne o moc lepší. Kapitalismus má své limity v genech. Nedokáže se vypořádat s problémy nekonečného složeného růstu – s problémy ekologickými, politickými a ekonomickými.

Pokusy omezovat konkurenci jsou interpretovány jako něco, co omezuje svobodu. Daně a regulace se musejí minimalizovat, veřejné služby musejí být zprivatizovány. Odborové organizace a jejich vyjednávání se považují za zkreslování trhu, které brání vzniku přirozené hierarchie vítězů a poražených. Nerovnost je ctností: je to odměna za vytváření bohatství, které prý pak klesá i do nižších vrstev a odměňuje všechny. Trh zajistí, že všichni dostanou to, co si zaslouží. Myšlenka rovnosti – není svobody bez rovnosti – byla důsledně zašlapána nebo vyhrazena extrémistům. Snahy vytvořit rovnější společnost jsou kontraproduktivní a morálně ničivé.

Internalizujeme a reprodukujeme tuto ideologii. Bohatí si tvrdí, že získali své bohatství v důsledku svých zásluh. Ignorují skutečnost, že ho získali v důsledku osobních výhod – vzdělání, dědictví či příslušnosti k určité třídě. Chudí se sami obviňují, že jsou chudí, obviňují se z osobního selhání, i když nemají možnost změnit svou situaci. Ignorujme skutečnost, že existuje strukturální nezaměstnanost. Jestliže jste nezaměstnaný, je to proto, že nejste dostatečně podnikavý. Ignorujte skutečnost, že nemovitosti jsou absurdně drahé – pokud máte obrovský dluh na své úvěrové kartě, je to proto, že jste neodpovědný a neschopný. Ignorujme skutečnost, že vaše děti už nemají u školy dětské hřiště – pokud ztloustnou, je to jejich chyba. Ve světě, v němž vládne konkurence, se ti, kdo zůstávají pozadu, sami definují jako ti, kdo prohráli. Loseři. To formuje neskutečnou hráz odcizení.

Lidské bytosti, tito sociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus. Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je asi představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější.

Naši vlastní zástupci v parlamentu nám vyčítají, že jsme se nenaučili stát na vlastních nohách. Vzdělávací systém je rok od roku soutěživější. Zaměstnání je téměř boj na smrt s davy jiných zoufalých lidí, usilujících o čím dál menší počet pracovních míst. Společenskou prázdnotu zaplňuje konzumerismus. Jenže místo aby nemoc izolace léčil, jen zesiluje sociální srovnávání až k bodu, kdy jsme již zkonzumovali všechno ostatní a začínáme požírat sami sebe. Sociální média nás sbližují i oddalují zároveň – umožňují nám přesně kvantifikovat vlastní sociální postavení a vidět, o kolik mají jiní lidé více přátel a fanoušků než my sami. V televizi nás nekonečné soutěže krmí nereálnými aspiracemi, zatímco skutečné příležitosti se scvrkávají.

Dívky a mladé ženy zcela rutinně upravují své fotky, které zveřejňují na internetu, aby získaly hladší a štíhlejší vzhled. Nedávná studie ukazuje, že jedna ze čtyř žen ve věku mezi šestnácti a čtyřiadvaceti se sebepoškozuje a jedna z osmi trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Úzkosti, deprese, fobie a obsedantně kompulzivní poruchy postihují v této věkové kategorii dvacet šest procent žen. Takhle vypadá veřejná zdravotní krize.

Jestliže se ke zpřetrhaným sociálním vazbám nepřistupuje stejně jako ke zlomeným končetinám, je to proto, že je nevidíme. U lidí i u dalších savců zmírňuje sociální kontakt fyzickou bolest. To proto bereme děti do náručí, když se poraní: láska je mocné analgetikum. Opiáty ulevují od fyzické agónie i od utrpení způsobeného odloučením. Snad to také vysvětluje souvislost mezi sociální izolovaností a drogovou závislostí. Sebepoškozování se často používá ve snaze zmírnit vnitřní utrpení: další indikátor, že fyzická bolest není tak hrozná jako bolest emocionální. Jak je ve vězeňství známo až příliš dobře, jedna z nejúčinnějších forem mučení je samotka.

Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním. Nutí nás obnovovat vazby. Jenže pro spoustu lidí je tohle téměř nemožné.

Studie o zvířatech i lidech odhalují příčinu toho, proč někteří lidé jí, aby se uklidnili: izolace snižuje kontrolu nad impulzy, což vede k obezitě. Jelikož lidé na spodních příčkách socioekonomického žebříčku bývají nejnáchylnější k osamělosti, nemohlo by právě zde spočívat vysvětlení oné silné souvislosti mezi nízkým ekonomickým statusem a obezitou? Existuje i rčení, které to otevřeně podporuje: Máte problémy, jste nešťastní, osamělí nebo frustrovaní? Nezoufejte! Vždyť existuje jedno z nejkrásnějších světel, které spolehlivě prosvětlí a rozzáří váš život. Stačí otevřít lednici!

Každý dokáže pochopit, že se v naší společnosti pokazilo něco mnohem závažnějšího než většina témat, kvůli kterým si obvykle děláme starosti. Tak proč se potom pořád dál podílíme na tomhle svět požírajícím, sebestravujícím šílenství environmentální destrukce a sociální vykloubenosti, když jejím jediným produktem je nesnesitelná bolest? Neměla by snad tahle otázka pálit na rtech každého člověka ve veřejné sféře? Bohužel, problémem současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.

V USA je známou postavou extravagantní provokatér, publicista a sám také milionář, Michael Moore. Když se v roce 2008 provalila hypotéční krize, napsal na to téma článek, zde: Jenom krátký výňatek si dovolím tady uveřejnit.

„Bohatí musejí zafinancovat vlastní záchranu. Znamená to, že budou nuceni bydlet pouze v pěti domech a ne už v sedmi. Budou se muset omezit jen na 9 automobilů a ne mít jich 13. Budou muset jmenovat levnějšího kuchaře pro své miniteriéry. Ale v žádném případě nebudou pracující lidé a střední vrstvy, poté, co Bush snížil rodinné příjmy během svého funkčního období o více než 2000 dolarů, financovat bohatcům koupi další jachty.

Pokud opravdu potřebují těch 700 miliard dolarů, mohou si je lehce opatřit takto:

a) Každá dvojice, která vydělává více než milion dolarů ročně, a každý jednotlivý daňový poplatník, který vydělává více než 500 000 dolarů ročně, bude po dobu pěti let platit desetiprocentní příplatek k daním. (Je to plán senátora Sanderse.) To znamená, že bohatí budou pořád ještě platit míň, než když byl prezidentem Jimmy Carter. Tím se získá 300 miliard dolarů.

b) Jako v téměř každé jiné demokracii, každá transakce na burze bude zdaňována daní ve výši 0,25 procent. Tím se získá více než 200 miliard dolarů ročně.

c) Protože je každý akcionář vlastenecký Američan, akcionáři se vzdají na čtvrt roku svých zisků a poskytnou tyto peníze ministerstvu financí na záchranu finančního systému.

d) 25 procent velkých amerických korporací v současnosti neplatí VŮBEC ŽÁDNÉ federální daně z příjmu. Příjmy z federálních daní podniků v současnosti dosahují 1,7 procent HDP, zatímco v padesátých letech to bylo 5 procent. Zvýšíme-li podnikatelské daně na úroveň z padesátých let, získáme tím dalších 500 miliard dolarů. Toto by mělo stačit na nápravu nynější krize. Bohatí si budou moci ponechat své rezidence i své služebnictvo a naše vláda Spojených států („VLAST PŘEDEVŠÍM!“¨) bude mít i trochu peněz na opravu některých silnic, mostů a škol.“

Závěr: Stále se ozývají hlasy, že dost bylo analýz a že je třeba přejít k tomu co dělat. Nemyslím si to. Jednak nechci napodobovat Lenina a za druhé si myslím, že nejvíce škod nadělají lidé. kteří stále věří pohádkám o spravedlivém trhu, o minimálním státu, o sobeckém ideálu svého domu, své ženy, svých dětí – což se vžilo jako americký sen, o intelektuální převaze „elit“ aktuálně se nacházejících ve vládě atd. Tím symbolickým zlatým teletem v článku je liberalismus ve všech svých odstínech. Jeho důraz na svobodu jednotlivce, kterou vidí nikoliv jako příspěvek do společnosti, ale jako svobodu ochránce svého (privátního) majetku. Vše, co je ve prospěch společnosti, je liberály vnímáno jako organizované násilí, které jednotlivec nemusí být ochoten přijmout. Je to ahistorický přístup, kdy proti obecné socializaci primátů staví „svobodu“ jednotlivce.

Všechny odrůdy liberalismu se shodují nejen v požadavku svobody, ale také v přesvědčení, že každý člověk je vlastníkem sebe sama. To znamená, že každý může nakládat se svým tělem, schopnostmi a dalším vlastnictvím, jak uzná za vhodné (co na to křesťanství?). Jeho svoboda nemá být nijak omezována, a to v první řadě jistě ne svévolně, špatnou vládou nebo morálně zkaženými jednotlivci, ale také ne dobře míněnými státními příkazy a zákazy. Stát má existovat pouze v podobě „nočního hlídače“, tj. jako instituce, která plní minimální nezbytné úkoly dohledu nad dodržováním zákonů a zajišťování bezpečí občanů. Vše ostatní má být přenecháno autonomním jednotlivcům, kteří jako vlastníci sebe samých a nositelé vlastnických práv mohou volně realizovat akty směny a tím neustále měnit rozložení statků ve společnosti. Ostré kritiky míří na přerozdělování řízenému státem, neboli proti zdanění, které považuje za velmi hluboké porušení osobní svobody jednotlivce.

Svou skromnou úlohu vidím v tom, že ukazuji prstem článků na tyto a jiné nestydaté lži, které ale řadě lidí (a bojím se, že většině) prolezly až do morku jejich kostí. Nedělám si iluze.

Ctím odkaz Leonarda da Vinciho, který říkal:

„Nikdy nevysvětlujte.Vaši stoupenci to nepotřebují a vaši odpůrci vám přes veškerou námahu stejně neuvěří,“

ale nemohu ho poslechnout, protože kdo nezná pravdu, je hendikepovaný, ale kdo ji zná a úmyslně zatajuje, je zločinec. A proti zločinu je nutné bojovat. Neumím to jinak než vysvětlováním svého názoru. Nemusím mít nutně pravdu. Ale tím, že ten názor zveřejňuji, dávám ho všanc diskusi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.