Projev


napsal Leo K

 

V médiích, ale i v diskusích se vysoce hodnotí projev exprezidenta Václava Klause k výročí naší státnosti, k 28. říjnu. S odzbrojující upřímností sám uvedl: „K našemu nejvýznamnějšímu svátku jsem neměl možnost vystoupit už čtyři roky a musím se přiznat, že mi to chybělo.“ A tak se v projevu dozvídáme

… V posledním čtvrtstoletí jsme si začali zvykat na to, že se vzpomínka na boj za suverenitu a svobodu našeho státu stala už jen pouhým ohlédnutím se do historie, tématem pro starší generace sice stále ještě emociálně silným, ale pro ostatní již málo aktuálním. Pomalu a postupně jsme podlehli dojmu, že obnovení svobody a demokracie, ke kterému došlo po pádu komunismu, a náš následný vstup do NATO a Evropské unie jednou provždy vyřešily a zajistily vše, oč naši rodiče a prarodiče ve 20. století usilovali a čemu přinášeli oběti – často i nejvyšší.

Většina našich spoluobčanů chce uvěřit, že už jsou existenční krize a národní ohrožení navždy zažehnány a že se před námi otevřela přímá cesta ke stabilní, bezpečné a prosperující budoucnosti. Nemalá část naší veřejnosti podléhala iluzi o nezadržitelném společenském pokroku, o stále rostoucím blahobytu a o dlouhodobě zajištěném bezpečí země i jejích občanů…

Jsem přesvědčen – i když to nemohu doložit – že ta popisovaná nemalá část našich spoluobčanů, kteří podléhají iluzi o blahobytu je buď Klausova fikce nebo snaha namluvit těm, jejichž životy se nacházejí v mizérii, ze které se mají emancipovat, že za jejich bídu může EU, NATO či migranti.

… Masaryk s Benešem nám dali příklad odvahy spolehnout se především na vlastní síly, přestat být provincií ovládanou z ciziny a začít si vládnout sami. Na to jsme už v mnohém zapomněli. Mnoho lidí uvěřilo masivní propagandě, že lékem na všechny naše národní obavy je členství v Evropské unii. Uvěřilo tomu, že jsou západoevropské země bohaté a demokratické proto, že jsou v Evropské unii, i když ty byly bohaté a demokratické dávno před tím, než Evropská unie vznikla. Již řadu let je naopak zřejmé, že – i přes své členství v EU – tyto země v mezinárodní konkurenci ztrácejí a relativně chudnou. Některé z nich chudnou i absolutně…

Zapomněl sdělit, že tyto národní obavy jsou zděděné a že Masaryk s Benešem vynaložili velké úsilí, aby existenci „legračního státu“ (jak nás nazval Joseph Göbbels) řádně vyztužili systémem mezinárodních smluv. A to nejen s velmocemi Francií a Velkou Británií, ale také po Locarnu, tzv. Malou dohodou s Jugoslávií a Rumunskem. V roce 1935 pak také se Sovětským svazem. Je skoro zbytečné připomínat, že EU vznikla z Evropského sdružení uhlí a oceli krátce po válce (1952), kdy Evropa se teprve zdvihala z trosek. Pravdou naopak je, že některé státy EU po nedemokratických reformách EU chudnou, ale tím není vino EU jako instituce, ale členstvo, které takový vývoj připustilo. … Znovu je třeba připomínat, že bohatství je třeba nejdříve vytvořit, a teprve potom je možné ho rozdělovat. Že k prosperitě nevedou dotace, ale konkurenceschopnost, produktivita a zisk. Že nám v ničem nepomůže exploze uměle vzniklých nárokových práv na úkor povinností a odpovědnosti. Že řešení nepřinesou v evropském prostoru sílící útoky na základní stavební kameny naší společnosti – na rodinu a tradiční lidské vztahy. Politika našeho státu tomuto neblahému vývoji bohužel nebrání, často mu dokonce napomáhá. Zejména ve školství.

Šířící se politická korektnost brání svobodné diskusi, brání pojmenování problémů, brání jejich řešení. Ideály svobody, na nichž se zrodil náš stát a které mobilizovaly k odporu proti dvěma hrůzným totalitám minulého století, byly nahrazeny chimérou rovnosti dováděné až do nejabsurdnějších podob. Namísto péče o celek se ideálem stal koncept společnosti jako seskupení menšin.

Tato negativa nejsou českou specifikou. Nemocná je celá Evropská unie a v širším smyslu celý Západ. Ukazuje se, že ohrožení naší země, našeho národa a našeho způsobu života nemusí přicházet pouze z té světové strany, ze které jsme si to zvykli očekávat. Někteří lidé to ale slyšet a pochopit nechtějí. Stále se snaží vést minulé války. Nechtějí vidět, že vzrůstající napětí ve světě přibližuje možnost vzniku velkého válečného konfliktu, který by mohl mít fatální důsledky…

V prvním odstavci se Klaus odkopal vzpomínkou na léta, kdy se u nás kradlo – pardon, privatizovalo. Bohatství je třeba nejdříve vytvořit, a teprve potom rozdělovat…to byla jeho úvodní věta před kuponovou privatizací. Že způsob tvorby „bohatství“ nectila ani Tertulianovu moudrost:

„Neexistuje nic skutečně cenného, čeho může být dosaženo bez práce a bez námahy“ Klausovi ani tolik nevadilo, protože se přihlásil k Thatcherovskému amorálnímu neoliberalismu. O něm jsem již psal, takže jenom stručně: Liberalismus, ve všech svých odstínech (např. libertarianismus), je sobectví na piedestalu svobody. Přesto, že liberální znamená původně svobodomyslný, nezaujatý, velkorysý, umírněný, neexistuje malomyslnější a přitom agresívnější systém než je liberalismus, který má v čele heslo „Svoboda především!“ Taktně zamlčuje, že mu jde jenom o svobodu individua chránit si sebe a svůj majetek. Proto je liberály chápáno právo na majetek jako základní lidské právo, od kterého se teprve odvozují ostatní práva. Svoboda, která je nejvyšším cílem liberalismu je totiž jenom svobodou sobectví; tou nejvyšší možnou podporou čistého sobectví.

V tak zvaném sociálním liberalismu je toto sobectví trochu zmírněno částečným popřením sobě vlastní myšlenky liberalismu. I proto je sociální demokracie, která si sociální liberalismus privatizovala, Schrödingerovou kočkou. Ani živou, ani mrtvou. Její stav lze bezpečně zjistit vždy až následně. Když je z hlediska děje už pozdě. Liberalismus neumí definovat štěstí jako radost druhého, zná jenom vlastní újmu sebe sama. Proto je rovnost pro liberalismus prázdným pojmem. Liberalismus nezná vyšší city, rozdělit se, radost z provedené práce. Nahrazuje je jakýmsi nadšením, zápalem či „božskou opilostí.“ Stavem člověka, do něhož vstoupilo „poznání.“

Svůj projev zakončil takto:… Slábnutí Západu a jeho rezignace na vlastní hodnoty vytvořily prostor pro dnešní migrační krizi. Ta je stále ještě jen na svém počátku. Není hrozbou, která přišla a stejně rychle zase odejde. Masová migrace znamená ohrožení existence Evropy, jakou ji známe a chceme mít. Je vykročením ke změně národnostních, etnických, kulturních i hodnotových poměrů na našem kontinentě. Trápí nás, že to vládnoucí elity evropských zemí buď nevědí, nebo vědět nechtějí. Migraci miliónů lidí z Blízkého východu, Asie a Afriky nepovažují za hrozbu, ale vidí v ní příležitost, jak dnešní Evropu podle svých představ změnit. Munici jim k tomu dává ničivá sociálně-inženýrská ideologie multikulturalismu. Ta hrozí rozložit nejen Evropskou unii, ale i poměry v jednotlivých členských zemích.

Nic z toho, co máme, a na co jsme si za poslední už více než čtvrtstoletí zvykli, nesmíme považovat za definitivní a navždy zabezpečené. Znovu se musíme začít spoléhat především sami na sebe. Inspirujme se v tom jak u zakladatelů našeho státu, tak u těch, kteří jeho svobodu a suverenitu v průběhu celého minulého století neváhali bránit. Moderní český stát je úžasná hodnota. Je naší povinností jej chránit, udržet a předat generacím budoucím. Využijme dnešní den k tomu, abychom si to dobře uvědomili. Aby – až si za dva roky budeme připomínat sté narozeniny našeho státu – bylo ještě co slavit…

Veze se na migrantské vlně a aniž bych hodnotil relevantnost jeho slov, tak v podstatě se neliší od obdobných projevů Tomia Okamury (např. http://www.tomio.cz/aktuality/28-rijen-zustanme-verni-svemu-narodu/). Řešení nevidí žádné anebo v distanci od EU. Moderní český stát je úžasná hodnota, ale s Mečiarem se dohodl sám. Českému a slovenskému lidu nedali ani náznak šance rozhodnout v lidovém hlasování.

Proto projev Václava Klause považuji za pokrytectví v přímém přenosu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.