Strach o demokracii


napsal Leo K.

 

V diskusi k článku „Devadesátý osmý 28. říjen,“ kde se diskutovali potenciální prezidentští kandidáti, se jedna z diskutujících otřásla nad Petrem Robejškem a jako důvod uvedla následující autentický text: Robejšek přidal svoji zkušenost z rozhovoru s legislativcem na jistém ministerstvu, který věděl, že lidé by si přáli jasné, jednoduché, přehledné zákony. Jenže takový zákon je nereálné napsat, dodal jedním dechem. Když pro Petra Robejška takový zákon je nereálné napsat, bylo by to s ním z bláta do louže. Takový zákon naopak je nezbytně nutné napsat, dodala a pokračovala: V DVTV byl rozhovor – úryvek zde.

Veselovský: „Jste přesvědčen o správnosti toho referenda i přesto že probíhalo tak, jak vy jste ho nazval, to znamená, že byly obě strany nějakým způsobem manipulovány. Což je asi v podstatě vlastnost předvolebních anebo před referendových kampaní, ale v podstatě to vítězství bylo postaveno na lžích a manipulacích.“

Robejšek: „Jde o normální společenský proces, kde se jedna strana snaží získat většinu nesolidními prostředky, ať to stojí, co to stojí.“

Veselovský: „Právě proto, že to víme, že obě strany vytáhnou velké ráže včetně lží a tak dále, tak jestli je správné jít cestou referenda. Zeptat se masy lidí.“

Robejšek: „Lež hraje svoji centrální roli i v uspořádaném demokratickém procesu. Tajnosti. Intriky. Manipulace patří k lidské existenci. Když otevřeme ústa, tak se snažíme toho druhého nějakým způsobem ovlivnit v našem smyslu. S tím ale musíme počítat. A o to mi jde, když hovořím o přednosti referend.“

Domnívám se, že chápu co ji tak rozhořčilo. Robejškem prezentované nereálné očekávání, že se politici shodnou na jednoduchých a přehledných zákonech a tvrzení, že lež hraje důležitou roli i v uspořádaném demokratickém procesu…Jak neetické! Jedná se vůbec ještě o demokracii, když se počítá se lží jako oprávněným prostředkem?

Není sama. Je více takových, co považují demokracii za stroj na „správná“ rozhodnutí. Za „správné“ ovšem velice často považují to, co si myslí oni a jejich přátelé. Takové představy o dobru či správnosti jsou však zkreslené. Jednak obecnou lidskou nevědomostí, která se nezastaví ani před vědcem, nebo ministrem, ale hlavně vlastními zájmy. Obecně je to tím, že se nám jako následek liberalismu a individualismu ze všeho nejvíce nedostává pokory a nejsme ochotni zvažovat své názory kriticky. Ten deficit pokory je dobře rozeznatelný nejen v poměrně nedávném Hřebejkově výroku, že Zemanovi voliči jsou prasata, ale i v rozšířeném nošení zdánlivě přijatelnějších transparentů „Stydím se za svého prezidenta.“

Najednou schází někdo, kdo by upozornil, že na ceduli schází podmět. Že jde o nátlakovou akci skrytého anonyma. Že tou akcí plním plán někoho jiného. Že neprojevuji vlastní názor, ale podřizuji se anonymovi. Jde vlastně o neporozumění. Prý to demokracie umožňuje, protože umožňuje slyšení hlasů všech, nejenom většiny. Jaksi ovšem ve vřavě zaniklo, že právo uplatnit svůj hlas je podmíněno povinností se za svůj hlas postavit. Schovat se za anonymitu znemožňuje diskusi a potažmo demokracii. Ostatně demokracie není synonymem spravedlnosti a dokonce ani ideou efektivní společnosti. Je pouze jednou z mnoha metodik vládnutí; jedinečné proto, že počítá s lidskými nedostatky a snaží se minimalizovat jejich negativní důsledky. Toleruje nedokonalost lidských schopností, ambivalentní důsledky lidského snažení a nabízí způsoby jak nenásilně koordinovat rozdílné zájmy a smírně řešit vnitropolitické konflikty. Počítá s omezenými lidskými schopnostmi a zaručuje sdílenou zodpovědnost v případě neúspěchu politických projektů.

Nic není zadarmo a platí to i pro demokracii. Vytváří nejslabší vládu a nejsilnější opozici. Svým krédem, že rozhoduje většina, ale bere v úvahu a umožňuje i zaznít názorům menšin, usnadňuje práci i svým nepřátelům. Není proto divu, že nejhlasitější volání po demokracii zaznívá z tábora svých odpůrců. Přitom se jeví žádoucím její výhonky chránit, je to totiž jediný způsob vlády, který (alespoň v teoretické rovině) bere v úvahu principy a zásady správného jednání, jimiž se člověk řídí z vnitřního přesvědčení, ne ze strachu či donucení. S touto zásadou je v rozporu známé rčení, že v demokracii je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno. Typické je vyjádření Marie Heřmanové z dobrovolnické organizace Pomáháme lidem na útěku: „Štvalo nás, že nikdo nepomáhá…“ V celém pořadu se stále mluví o uprchlících, nikoliv o migrantech, ačkoliv organizace nemá nástroje ani jiné možnosti zjistit, kdo je skutečným uprchlíkem ve smyslu Úmluvy týkající se právního postavení uprchlíků. V pořadu se dokonce vyvozují závěry o oprávněných sankcích ze znění Úmluvy uzavřené v Ženevě 28. července 1951, vůči zemím, které nesdílejí stejný názor jako prezentovaná organizace. Bezprecedentní pohrdání právním řádem v demokratické zemi je v tom, že jakákoliv kritika a jakákoliv akce musí ctít demokratické principy. Jejich opuštění nelze hodnotit jinak, než čin proti té demokracii.

Autentická demokracie znamená hledání co nejpřiměřenějších způsobů jak zohlednit materiální a duchovní stav společnosti v jejich politických rozhodnutích. Proto v demokracii hraje důležitou roli většina. Nejde v ní o nejlepší, nýbrž o nejpřiměřenější řešení se společným jmenovatelem udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí.

Jak říká stejný Petr Robejšek: „Demokracie neprodukuje pravdu, ale „pouze“ většinová rozhodnutí. Jejich první výhodou je to, že se zpětně často ukážou být správnější než rozhodnutí zasvěcené či osvícené menšiny. Ano, i demokratická rozhodnutí se musí kriticky zkoumat. Ale když je kritika tak zásadní, že se rovná odmítnutí rozhodnutí samotného, tak zpochybňujeme rovnou demokracii jako takovou. Pak nám zbývá tak zvaná diktatura dobrých ve jménu „dobra,“ která nás posléze mate tím, co je nám jako dobro vnucováno. Takové „dobro“ se však, jak známo, snadno ve zlé obrátí. Vůle k demokracii se pozná z respektu i k takovým rozhodnutím, která menšině nevyhovují. Menšina ovšem musí mít jistotu, že se demokracie nezhroutí, když se neprosadí její názor. Naopak posílí, když ctí rozhodnutí většiny. Většinová rozhodnutí mají ještě jednu velmi důležitou výhodu. K tomu, aby naše země vzkvétala je nezbytné společné úsilí co největšího počtu jejich obyvatel, většiny která se na základních věcech shodne.“

Demokratické principy nelze podmiňovat ničím jiným než souhlasem s nimi. Předběžné vnášení zvláštních práv, demokracii omezuje. Typicky se tvrdí, že demokracie je nedílně spojena s konceptem základních lidských práv a svobod. Ty jsou ale dílem vágně definované euroatlantické společnosti. A pojem euroatlantická společnost je natolik bezobsažný, že z něj nelze odvodit konkrétní a pro všechny aktéry, kteří se k ní hlásí, závazné a vynutitelné způsoby chování. Panují hluboká nedorozumění ohledně vzájemné závislosti a pořadí cílů, kterým má politika sloužit. Často je přehlížena skutečnost, že hodnoty jako humanismus, racionalismus, sekularismus, lidská práva, solidarita a podobně, si samy o sobě nedokážou zabezpečit prostor pro své uplatňování. Tyto a další hodnoty lze uplatňovat teprve na základě řádné a úspěšné správy státu. Protože taková práva (a svobody) jsou dílem určité skupiny zemí, mají v jiných geografických zónách úplně jiné konotace.

Viz současné Turecko, kde prezident Erdogan veřejně prohlásil snahu obnovit tak zvaný trest smrti. Proč tak zvaný? Protože není z definice trestem. Trest je újmou na tom, kdo porušil pravidla a neukládá se za utrpěnou újmu, nýbrž za porušení pravidel. Ukládá jej prostřednictvím instituce společnost a nikoli poškozený sám a je z výchovných důvodů, co do rozsahu, omezen. Tak zvaný trest smrti není újmou, je likvidací, protože jeho vykonáním subjekt dále neexistuje a z téhož důvodu nemá výchovnou funkci. To vyvolává různé etické otázky, například o podílu nastavení společnosti. Tvrdí se sice, že má odstrašující funkci, ale statistiky to nepotvrzují.

Nebo viz arabské a africké islámské země obecně, kde loajalita ke společnosti je druhotná. Kde existuje pouze loajalita k rodině a ke kmeni; nad tím leží pouta kulturní a náboženská. V arabském světě totiž nikdy neexistovalo nic obdobného národní identitě. V celém islámském světě hraje roli jenom jednotné a silné náboženství jehož příkazy jsou nadřazeny importu lidských práv a svobod. Humanismus, racionalismus a sekularismus, ze kterých lidská práva a svobody v našem pojetí vycházejí, nikomu v islámském světě nic pozitivního neříká, protože tyto myšlenky jsou v jejich světě proti Bohu.

Demokracie nestaví matematické modely společnosti, jak se o to bezúčelně snaží ekonomové, ale počítá s nedokonalostí, na rozdíl od Platonských a Aristotelských vizí, které jsou čirou utopií proto, že se zakládají na přecenění lidských schopností porozumět a zvládat sociální systémy. Proto je také, v souladu s Gerdem, expertní a technokratické vládnutí pomocí jmenovaných modelů vedoucích k ekonomizaci společnosti i v globálním měřítku nejen čirou utopií, ale také lidstvu nebezpečným a nesmyslným experimentováním. Postoj pana Čermáka lze pak vysvětlit nechtěnou záměnou, „elitou“ přeceňované expertokracie za fachmanství, znalectví, odbornost, expertnost. Jak elity tak i veřejnost, jejíž část slibům technokratické všemocnosti zřejmě dosud věří, by se měly smířit s nefunkčností modelu technokratického pokrokářství.

Sám pojem demokracie je neutrální. Existuje totiž nejenom politická demokracie, ale také stranická demokracie, jako snad jediný způsob jak se vyhnout železnému zákonu oligarchizace a dokonce existuje, podržte se, pojem (ovšem pouze pojem) muslimská demokracie(!) indicko-pákistánského muslimského myslitele Mawdúdího, duchovního zakladatele Islámského státu. Je to natolik exotické tvrzení, že neodolám a alespoň krátce představím jeho názor. Demokratická podstata podle Mawdúdího spočívá v tom, že všichni občané muslimského vyznání mají rovné šance podílet se na vládě islámského státu. Rovné šance podílu na vládě vyplývají dle Mawdúdího z principu „všeobecného chalífátu“.

Suverénním vládcem státu je Bůh, který vyvolil Muhammada, aby založil a vedl první obec muslimů. Po Prorokově smrti Bůh propůjčil limitovanou suverenitu každému muslimovi. Všichni muslimové jsou si tak rovni a každý z nich má stejnou šanci stát se nástupcem Proroka, chalífou, v Mawdúdího pojetí hlavou islámského státu. Klíčovým bodem naplnění principu všeobecného chalífátu jsou demokratické volby, ve kterých se každý muslim svobodně rozhodne, komu postoupí svou limitovanou suverenitu darovanou od Boha. Mawdúdí svůj požadavek demokratických voleb odvozuje nejenom od principu „všeobecného chalífátu“, ale také od klasických sunnitských doktrín konzultace (šúrá) a společného konsensu (idžmá), jež by podle sunnitské politické teorie měly být uplatňovány při volbě chalífy.

Tyto doktríny Mawdúdí považuje za důkaz toho, že islám je ve své podstatě demokratický a tím pádem je jeho „teo-demokratická“ koncepce vlády ryze islámská. Myslím, že jako ukázka to stačilo. Vždyť institucionální zakotvení Mawdúdího doktríny je natolik odlišné, že je vůbec nelze s naším pojetím srovnávat. Tři opory demokracie, oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, vypadá v islámu naprosto odlišně. Zákonodárná moc v islámu je souborem pravidel zjevených Bohem a nachází se pouze v Koránu, soudní moc ale náleží každému věřícímu, který vytrvalou četbou Koránu dosáhl schopnosti nalézat islámské právo ve Svaté knize a aplikovat jej. Zbývající exekutivní moc ve smyslu spravedlnosti náleží pouze samotnému Bohu a může být aplikována pouze jeho jediným zástupcem na zemi, jediným vůdcem. Jediným legitimním suverénem v islámu je Bůh; z tohoto důvodu nemůže být moc žádného panovníka být uznána jako legitimní(!), proto je argument legitimity nahrazen argumentem nezbytnosti. Ale přesto Mawdúdí mluví o demokracii ač jde spíše o teokracii.

Na tomto příkladě je ale dobře vidět, jak se význam pojmů mění v závislosti na zeměpisném určení místa; jak se liší i v křesťanství, neboť křesťanům dal jejich Bůh, na rozdíl od muslimského Boha, plnou suverenitu aby mohli být odpovědni za své chování a jednání. Ale vraťme se k demokracii, tak jak ji rozumíme z antických kořenů. Demokracie je skutečně pouhou metodikou, ale jejím poctivým naplněním může i v současné době plnit tu funkci, kterou má od svého vzniku. Nutit vládnoucí k hledání skutečných alternativ, umožňovat ovládaným podílet se na moci a vybrat jinou vládu bez použití násilí.

Elity by měly, když ne z jiných důvodů, tak být poslušny instinktu sebezáchovy, vrátit část moci společnosti a zbavit se tak i části své odpovědnosti. Neměly by totiž zapomenout na to, že demokracie znamená nejenom ochranu společnosti před zvůlí vládnoucích, ale i ochranu vládnoucích před násilnými revoltami ovládaných. Pro ostatní občany by vyžadovala rozloučení s navyklou představou společnosti, která vše zařídí. Stačí odvolit a oni to zařídí. Nač tam jinak jsou? Zatím se u nás nerozšířil pohled na zastupitele jako na naše dosti dobře placené služebníky. A místo toho, abychom je odkázali na jejich místo, když nám přerostou přes hlavu, tak je v tom ještě podporujeme.

Je dobré otevřít oči a počítat s nedokonalostí, ba i s občasným zlým úmyslem. V boji o moc, což je podstatou úplně každé správy jakékoliv společnosti je nutno počítat s jezuitským „účel světí prostředky.“

Niccolò Machiavelli ve „Vladaři“ napsal: „Mám v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou.“

Machiavelli tak upozornil na význam zákonitostí, které mají původ v lidské přirozenosti a neúnavně zdůrazňoval nutnost vidět svět jaký skutečně je, nikoliv jaký bychom si přáli mít. Protiřečil Aristotelovi, Tomáši Aquinskému i Savonarolovi, kteří chtěli uspořádat politický režim podle etických nebo náboženských principů. Nadčasovou hodnotu má v této souvislosti jeho teze, že umění vládnout nespočívá v uskutečňování morálních imperativů, nýbrž v promyšleném respektování zákonitostí politického vývoje. Machiavelli dává přednost proveditelnému před optimálním; efektivita je pro něj důležitější než etika. Rozumějte správně – Machiavelli etiku nezavrhuje, ale navrhuje využít vždy aktuálního Overtonova okna. Řečeno poněkud časově nepatřičným slovem.

Pro elitu by autentická demokracie znamenala hledání co nejpřiměřenějších způsobů jak zohlednit materiální a duchovní stav společnosti v jejich politických rozhodnutích. Pro ostatní občany by vyžadovala rozloučení s navyklou představou kafemlejnku společnosti blahobytu, garantovaného státem a pohodlného kritizování nesplněných slibů. Vládnoucí i ovládaní by se tedy museli rozloučit se svými touhami a iluzemi a převzít svůj díl zodpovědnost za osudy vlastní země. Pro obě strany by to jistě byly velmi bolestné kroky.

Ale úspěšnost a užitečnost politiky jako služby národním zájmům nespočívá v jejím souladu s názorovým mainstreamem, ať už jde o konsolidaci financí nebo tématiku globálního oteplení. Ta úspěšnost a užitečnost není ani přímo úměrná její podřízeností zájmům sousedních nebo partnerských zemí a neodvozuje se ani od věrnosti nějakým nadčasovým hodnotám. Její úspěšnost spočívá především v její specifičnosti dovnitř i navenek.

Chcete příklad? Rakousko je spojeno se svým velkým sousedem jazykově a přesto nikdy nezatoužilo být další spolkovou zemí. Je a pravděpodobně bude vždy svoje. I v Rakousku existují technokratické představy šílených ekonomů, někdy tam dokonce přednáší i Tomáš Sedláček. V souvislosti s ním si říkám, že ekonomové mají štěstí, že není středověk. Hned by je obvinily ze tří distinkcí pohanské nevěry; modlářství, magie a věštby. Zvlášť, když se věštba nevyplní. Na rozdíl od nás jsou Rakušané klidní. Ráno si dají Kaffe und Apfelstrudel (jablečný závin = štrůdl) a přečtou si, že Marilyns Rock flog im Kino anders (Marylinina sukně vlála ve filmu jinak) https://www.youtube.com/watch?v=fIh6HDeXKGY Není to tím, že my si přičítáme zvláštní důležitost, že jsme střed světa?

Chtěl bych teď trochu odbočit a stručně pojednat osobu prezidenta, protože ať otevřu cokoliv českého, vždy na mě vybafne a čeho je moc, toho je příliš. Nedávno jsem zjišťoval v tisku okolních zemí (Frankfurter Allgemeine Zeitung, Spiegel online, Zeit online, Neue Zürcher Zeitung, Kurier a The Washington Post) jak nám Zeman kazí renomé. Největší problém byl v tom zahraničním tisku najít to renomé. Žádné jsem nenašel. Kde jsou ty časy Kavanovy česko-řecké iniciativy. Tak jsem se hrozil, jaké hrůzy objevím, budu-li hledat ty negativity.

Našel jsem vlastně jenom tři relevantní zmínky, které se ozývaly ze všech jmenovaných medií (cituji z The Washington Post): Czech President Milos Zeman has taken the lead in his country. „The Islamic refugees are bringing Sharia into our country. That means unfaithful women will be stoned, thieves will have their hands chopped off and our beautiful girls will be forced to wear the burqa,“ he has said.

Tak to je ta proslulá věta, že islámští uprchlíci s sebou přinášejí zvykové právo šaría. To znamená, že nevěrné ženy budou ukamenovány, zloději budou mít své ruce useknuté a naše krásné dívky budou nuceny nosit burku.

K oslavám konce 2. světové války přinesly všechny německojazyčné noviny a britský The Guardian zprávu: Senior representatives of only three European Union countries – the Czech Republic, Greece and Cyprus – are so far planning to attend the ceremonies, but many Russians only became aware of this when a scandal erupted surrounding Czech President Milos Zeman. On Sunday, Zeman banned the US ambassador from his offices in Prague Castle, after the American had criticized the Czech president’s trip to Moscow. Na oslavu odjedou z EU vrcholní představitelé pouze tří zemí, České republiky, Řecka a Kypru. Mnozí si toho všimli teprve po skandálu, kdy prezident Miloš Zeman zavřel své dveře pro velvyslance USA, když ten kritizoval jeho výlet do Moskvy.

A potom ještě, co řekl komisař OSN pro lidská práva jordánský princ Seid bin Ra’ad Seid Al-Hussein: What Mr. Wilders shares in common with Mr. Trump, Mr. Orban, Mr. Zeman, Mr. Hofer, Mr. Fico, Madame Le Pen, Mr. Farage, he also shares with Daesh,“ said Hussein, using an Arabic acronym for the Islamic State and referring to populist political leaders across Europe. „… Both sides of this equation benefit from each other — indeed would not expand in influence without each other’s actions.“

Že co Wilders sdílí s populisty jako jsou Trump, Orbán, Zeman, Hofer, Fico, Le Pen, Farage, to sdílí i s Daešem (ISIL). Jde o politické body a osobní prospěch.

Když Miloš Zeman nastupoval svoji funkci sliboval, že bude aktivistickým prezidentem. Z toho slibu šel strach, ale mě nepřipadá, že by ta jeho aktivita byla extrémní. Že má mimořádnou paměť a zneužívá toho, je obecně známo. Jak zatočil s Buzkovou a se Žantovským, opravdu nemá obdoby.

Neplanul jsem láskou k JUDr. Buzkové, ale jako právnička udělala pro ministerstvo školství dost. Sice už nedokázala zastavit ten totální tunel AutoContu (později Acolu) zvaný Indoš, ale zmírnila ho a dokázala na Billu Gatesovi vymámit několik tisíc licencí tehdy populárního Windows XP poskytnutých jako dar Microsoftu. Michaela Žantovského, dnes ředitele knihovny V. Havla, znám jenom jako (velmi dobrého) překladatele zvláště americké literatury. Jeho zlý úsměv na podiu u Jana Krause však avizoval, že tu přezdívku „skutr,“ kterou ho obdařil právě Miloš Zeman, mu už nikdy neodpustí. Nemyslím si ale, že by Zeman zasloužil byť morální odsouzení.

První prezident po převratu se nepovedl. Přesto, že se několikrát prohlásil za pokračovatele Masaryka, neměl jeho fyzickou, ale ani morální odolnost. Druhý prezident byl podle mého skromného názoru aktivním zločincem. Ať tak zvaným nastavením měnového polštáře, vyhlášením „bankovního socialismu“, útěkem před právníky, „zhasnutím“ při privatizaci, odmítnutím etických hodnot (morálka není ekonomická kategorie) a na závěr amnestií pro všechny zúčastněné. Jeho specifikou je, že napsal více než třicet knih o sobě. Nezdá se mi, že by Miloš Zeman něčím vyčníval.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.