SNAD TO ZLO LIDSTVO JEDNOU PORAZÍ


napsal Xaver

 

Tak jako mnozí z vás, i já jednou ročně přispívám na konto jedné, někdy dvou organizací, bojujících s nastřádanými hrůzami v různých částech světa: s bídou, hladem, nemocemi, analfabetismem apod. Už jsem dostal také „za odměnu“ a s poděkováním pár obrázků: například vyléčeného chlapečka kdesi v Africe nebo indické dívky ve školní uniformě, jak nasává vzdělání. Mám někdy podezření, že to bývá i trochu „nahrané“, ale to neřeším a pouze věřím, že ty peníze na podobné účely skutečně odešly.

Jedna z těch organizací mě ovšem před nedávnem dosti zaskočila. S tou hrstkou fotografií přišel totiž sáhodlouhý dopis, z něhož ani ne příliš obaleně vyplynulo, že si mé podpory váží, ale měla by probíhat pravidelně (zřejmě měsíčně), a kdyby to byla částka 300 korun nebo více, dalo by se z ní pořídit to a to…No nebylo to zrovna taktní a na někoho by to mohlo působit možná přímo kontraproduktivně.

Bavil jsem se na to téma s jedním známým, který vzrušeně sdělil, že takové dopisy ani neotvírá a hází rovnou do koše. Vyrozuměl jsem, že asi nepřispívá vůbec. (Je „chudobný“: vlastní činžovní dům na Malé Straně a několik staveb a lukrativních pozemků v dalších městech.) Neboli u podobných lidí by ten zmíněný dopis nemohl už nic zkazit…Ani to známé exempla trahunt na ně v podstatě nepůsobí: je totiž bezesporu na rozdíl od nich dost zámožných jedinců, kteří na dobročinné účely přispívají.

Problematiky oněch různých forem zla, sesílaných na lidstvo v málo rozvinutých zemích, jsem se tady trochu dotkl už v jednom z minulých článků (Co s tím? Když milióny pochodují. Prosinec 2013). Teď jsem narazil na pár čísel, která byla impulsem, abych se k problematice ještě jednou vrátil. Bude z toho jen poměrně krátký článek, jak se mně ostatně daří většinou realizovat.

Křížem krážem světem žije na naší planetě nejméně 800 miliónů lidí, to je 11 procent všeho obyvatelstva, kteří trpí nedostatkem jídla, resp. permanentně hladoví. Nejsmutnější je, že na podvýživu doplácejí hlavně děti, z nichž každoročně na její následky neuvěřitelné počty umírají. J. Ziegler ve své knize Mass Destruction – the Geopolitics of Hunger píše, že každých 5 vteřin umírá hladem jedno dítě do věku 10 let. A každý rok podlehne akutnímu hladovění nebo jeho bezprostředním následkům až 35 miliónů osob.

Příčinou této tragické situace jsou sice často války, klimatické podmínky, přírodní podmínky, archaické pěstitelské metody, a v důsledku tedy nedostatečná produkce potravin, avšak nemalou „zásluhu“ na ní mají i lhostejnost vyspělého světa, bezuzdné vykořisťování a honba za maximálními zisky (ať to někomu zní jakkoli „marxisticky“, je to pořád neměnně platné). Stále totiž se do těchto chudých, hladem stíhaných zemí vyvážejí z vyspělé části světa levné produkty, s nimiž domácí rolníci nemohou konkurovat; stále se tam výhodně kupčí s půdou; stále jsou vítaným trhem a odbytištěm semen, sadby, hnojiv – včetně pesticidů, v rozvinutých zemích odmítaných a zakazovaných atd.

Nelze ovšem nejmenovat ani vnitřní politické poměry v takových zemích plných konfliktů, jako Libye, Somálsko, Eritrea, Jemen, Súdán, Etiopie a další. Jejich neschopné vlády a korupce v nejvyšších kruzích jsou výraznou brzdou v boji proti bídě, hladu a dalším útrapám.

Většinu lidí trpících nedostatkem potravin tam tvoří malí rolníci, pastevci nebo rodiny závislé výlučně na rybolovu. Je paradoxem, že až 70 procent těch nejchudších, nejpostiženějších působí tak či onak ve sféře zemědělské výroby. Ale i přes tuto blízkost k potravinám nejsou schopni nasytit sebe a své rodiny.

Některé vyspělé státy směřují správně svou pomoc rozvojovým zemím zejména do jejich vodního hospodářství. U vědomí toho, že brutálním kácením mizí ročně na 13 miliónů hektarů lesa; toho zázračného likvidátora škodlivin, které vypouštíme do ovzduší, ale také – zejména v některých oblastech – zásobníku sladké vody, která je pro potravinou dostatečnost zásadní. Každý z nás mohl spatřit v televizi scény z odlehlých oblastí Afriky, kde ženy a děti chodí pro pitnou vodu s barely několik kilometrů daleko.

Podle jednoho pramene se možná blýská na „lepší časy“ – měřeno tzv. indexem světového hladu. Ten klesl od roku 2000 z 30 na 21,3 procenta, tedy zhruba o třetinu. Což signalizuje, že problém hladu není přece jen nezvratný, neřešitelný osud (vždyť planeta může podle některých výpočtů uživit údajně až 12 miliard lidí). Nezbytnou součástí jeho řešení, ne-li prvním krokem, musí ale být zásadní proměny v „severo-jižním“ (jak ne zcela přesně zní mediální zkratka), ziskuchtivém kapitalistickém nájezdnictví, v jehož rámci jsme nahlíženi všichni jako spolupachatelé. Jestli pro nás jsou totiž některé zlořády kapitalismu jen těžko stravitelné, pak pro milióny v méně rozvinutých zemích mají fatální následky: globální hladovění nevyjímaje, zlo, jemuž by měla „nasycená“ část lidstva i z důvodu vlastní důstojnosti a dobrého svědomí konečně zabránit.

Avšak hlad není jediným malérem, který tyto země stíhá; je tu mnoho problémů, které jsou ještě hůře (pokud vůbec) řešitelné než bída a nedostatek potravin. Jejich stručný rozbor by vydal na samostatný článek, zde ale poukážu jenom na jeden z hlavních. Je to vzdělání, resp. vzdělanost a některé jejich souvislosti.

Poslední zpráva UNFPA (Fond Spojených národů pro záležitosti populace) se kromě jiného zabývala otázkami vzdělávání 10letých dívek ve světě – protože pro mnohé je to osudová životní hranice. Většina dívek tohoto věku žije v rozvojových zemích a mohou být šťastné, pokud se jim alespoň tohoto minima vzdělání dostane – 32 milióny jejich vrstevníků nechodí do školy vůbec.

V Africe pokračuje pak od deseti let ve vzdělávání jen 34 – 38 procent chlapců a u dívek je to číslo nižší, jen 31 – 32 procent. Časné, zpravidla z donucení realizované vdávání a „rychlé“ těhotenství znamenají pro tyto dívky definitivní konec lepšího, důstojnějšího uplatnění ve společenské hierarchii.

Zpráva upozorňuje, že od tohoto věku se dívky stávají často obětí násilí, obchodu se sexem nebo jsou, jak uvedeno, nuceně provdávány. Každý den je na světě údajně provdáno 47 tisíc dívek ve věku pod 18 roků, v rozvojových zemích se to týká každé třetí ženy. Ve světovém měřítku je nejčastější příčinou smrti žen mezi 10 – 19 roky aids. A vrchol všeho: každých deset minut zemře jedna dívka na násilný čin.(Pramen: internetové vydání Die Presse.)

Praktiky tohoto druhu zanáší migrantská vlna bohužel i do evropských zemí, kde jsou protizákonné, avšak těžko stíhatelné. Alespoň doposud je směrem k nim například německá legislativa dosti bezradná.

Závěrem zbývá dodat, že v tomto ohledu nejsme spolupachateli, tyto kruté praktiky nezavály do příslušných zemí větry ze „Severu“. Jejich odstranění, chcete-li zcivilizování, závisí proto výlučně na tamních vládách, stejně jako na politických, kulturních, náboženských (mnohde především!) a jiných organizacích a institucích. Bohužel zatím nejsme ale – na rozdíl od boje proti hladu – v těchto oblastech svědky nějakého zásadního pokroku…

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.