Čičmunďáci nebo kazišuci?


napsal Leo K.

Vědět a rozumět, to je pro naši budoucnost to nejdůležitější. A je jen na nás, abychom donutili politiky jednat podle našich představ a potřeb, a pohlídat aby si nevyřizovali pouze své soukromé účty a kšeftíky pod záminkou, že pracují v náš prospěch. Nikdo to za nás neudělá. Kdysi se říkalo, že hlas lidu je hlasem božím. Pak ale politici zapracovali, aby lidé – probůh – nechtěli měnit to, co evropské i naše politické špičky upekly ve svém zákulisí. Silnou pozici politiků opřených o vůli lidu, jak o tom snil Abraham Lincoln s jeho definicí, že demokracie je vládou lidu, prostřednictví lidu a pro lid, prohlásili pohádkou a vyměnili za pozici opřenou o korporace, která sice nemá vznešená hesla, ale přináší penízky (…pecunia non olet...) do stranické pokladny.

V nejbližších dnech očekávám parlamentní jednáni o obchodní smlouvě s Kanadou známou pod zkratkou CETA. Nejsem si jist, jestli se v českém parlamentu pro ni lobbuje, protože souhlas s touto smlouvou vláda už před lety vyměnila za bezvízový styk. Takže pod heslem: „Nestanete-li se současníkem budoucnosti, žijete zbytečně“ stojí parlament před projednáním transatlantické obchodní dohody, která běžným lidem spíše uškodí. Stoupenci bezbariérového obchodování vyčíslují, o kolik desítek či stovek miliard dolarů lidé zbohatnou, když jen trošku upravíme své hygienické, bezpečnostní, ekologické (to jsou ty netarifní překážky!) a další související normy tak, aby bylo možno bez dnešních zábran rozšířit toky zboží mezi kontinenty. Jenom nechtějí (ti stoupenci těch dohod) ukázat seznam těch, co zbohatnou.

Zájmům producentů a obchodníků nemá stát v cestě nic, neboť trh nejlépe ví, co je pro spotřebitele nejlepší. Takřka v přímém přenosu jste byli svědky, jak ve jménu nekonečně spravedlivého trhu a politováníhodných chudých nadnárodních obchodníků zatočili s Vallony. Některé střízlivější hlavy sice poukazují na reálně velmi nízký obrat vzájemného obchodu s Kanadou, který nestojí za tolik emocí, za takové vzrušování. Zamlčený problém je ale v tom, že severoamerický kontinent je provázaný obchodní smlouvou NAFTA a pokud selže vyjednávání smlouvy TTIP, budou mít US korporace cestičku do EU – potažmo k nám – umetenou přes své kanadské pobočky.

Celkem oprávněně mi můj německý přítel píše: Steuern, Rente, Arbeit, Kriegseinsätze, Energieversorgung, Umweltschutz… Alles Themen, über die wir nicht selbst entscheiden können. Es ist Zeit, dass wir Bürgerinnen und Bürger bei wichtigen Zukunftsfragen per Volksentscheid direkt mitbestimmen können. Zum Beispiel auch bei Handelsverträgen. Dann könnte eine Volksabstimmung klären, ob die Menschen CETA oder TTIP wollen oder nicht. (Daně, důchody, práce, vojenské mise, zásobování energiemi, ochrana životního prostředí … To jsou všechno otázky, ke kterým musíme držet hubu. Je opravdu na čase, aby se k hlavním problémům budoucnosti mohli také vyjádřit občané přímo. A například i o obchodních smlouvách. Pak by referendum mohlo vyjasnit, zda lidé o smlouvy CETA či TTIP stojí nebo ne.)

Je toho opravdu hodně, o čem „elity“ v našem životě rozhodují. Ale podřizujeme se, byť někdy potichu zuříme, a rozhodnutí respektujeme, protože respektujeme demokracii a spolu s Václavem Bělohradským si říkáme, že po lib přijde lab. Ono to sice není pravda a teď bych spustil obrovský řetězec připomínek, ale článek je o něčem jiném a tak to raději zkrátím až dramaticky. Liberálové jsou provařeni svým osobním prospěchem, ale zastánci naší parodie na Labour party zrovna tak! A kam zařadit Babiše? A co ty koalice, ve kterých lib „koaluje“ s lab?

Požadujme, aby se naši zastupitelé s námi podělili o své starosti, které se nás bezprostředně týkají. Chtějme, aby informace, které se týkají naší společnosti – to jest každého z nás – byli bez donucení veřejně dostupné, chtějme, aby se (ti zastupitelé) nás také čas od času zeptali, jestli s navrženým řešením většinově souhlasíme, abychom se vzájemně ujistili, že stará, dobrá demokracie ještě funguje. S politikou se nejčastěji setkáváme v podobě profesionální sféry příslušející „odborníkům na věci veřejné“, tj. politikům. Politický systém, způsob, jakým obec dosahuje konsenzu ve spravování společných záležitostí, se sám opírá o diskusi, o domluvu, která není a nemůže být stoprocentní a už vůbec ne samozřejmá.

Paradoxně lze dojít k závěru, že politiky je nejvíce nikoli tam, kde máme co do činění s její profesionální podobou, ale tam, kde je odepírán souhlas s celkovým uspořádáním, na němž profesionální politika stojí, ve smyslu formálních principů politické reprezentace jakým je v demokracii respekt menšiny k většinovému rozhodnutí.

Bloger Martin Malý napsal před dvěma lety článeček „Titulatura,“ který mě inspiroval. Česky to znamená označení hodnosti. Občanské…pán, paní, slečna…profesní….mistr, profesor, akademické…RNDr, Ph.D. a pak církevní…monsignore či šlechtické…kníže, hrabě, svobodný pán. Vedle těchto, tak říkajíc oficiálních titulů, existuje rozsáhlá titulatura lidová. Například takový podržtaška. Když slyším o někom, že je něčí podržtaška, automaticky mi naskočí Hujer a jeho „sem si dovolil… na ukázku… ze své zahrádky…” S podržtaškou je nejspíš blízce příbuzný i čičmunda. Ten své hujerství doprovází i zvýšeným stupněm agitovanosti a aktivismu, lidově řečeno „do všeho kecá” napsal Martin Malý.

Čičmundové nejsou nějak zvláštním úkazem. Mají u nás dlouhou tradici. Připadá mi, že se propadli propastí času z doby k. und k. monarchie. Sice ne z hospod, kam chodil Hašek, ale v intencích jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona. Považují se za „svědomí národa.“ Jan Kraus ve svém pořadu řekl, že jeho názor je názorem člověka, který jde oslavit 28. října do podhradí a aby zjistil jaký je na to jeho počin obecný názor, zkusil obvolat významné osobnosti našeho společenského a politického života…A dokonce nám tyto významné osobnosti představil na podiu. Protože je známe povětšinou z televize mám pocit, že oni to slovo známý považují za synonymum slova významný. Jejich hybnou silou je pýcha na to, že jsou známí, že jsou uměleckou avantgardou našeho státu. Z výšin takové výjimečnosti je pak pro ně většina lidí davem, samostatně nemyslící masou.

Docela úctyhodné množství postaviček na tom podiu mělo jedno společné. Styděli se za Miloše Zemana v prezidentském úřadu. Ten stud projevovali snahou o co nejvtipnější jeho dehonestaci. Napadlo mě jestli někdy viděli třeba stud u psa. U psa proto, že pes se neumí přetvařovat. Ale u lidí je to stejné, protože člověk, který opravdu prožívá stud, obvykle zaleze někam do koutku a nesnaží se na sebe připoutávat pozornost, leda že by exhiboval jako kdysi flagelanti, kteří se mrskali bičem nebo důtkami a křičeli „Moje vina, moje největší vina.“ Ale kdo se díval, viděl na podiu figurky, většinou nějak, ať už přímo nebo nepřímo přisátých na státní rozpočet, které s nepochopitelnou sebejistotou, samy sebe považují za oprávněné, ba až historickou prozřetelností pověřené, vystupovat jako jakýsi duchovní předvoj…Svědomí národa…Vůbec se nedivím, že se jim často připisuje úplně jiná motivace.

Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška v článku „Společnost nerozdělují ti s legitimním mandátem, ale ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli,“ píše: Pokud si troufnou tvrdit, že je lid hloupý, protože se mu nelíbí, co jeho vrchnost dělá, pak jsme přesně v té situaci, kdy se blíží katastrofa. Žádná společnost, dokonce ani postavená na vládě jedince, natož demokratická, nemůže v podobné disharmonii dlouhodobě přežívat. Dokud se volila jednotná kandidátka Národní fronty, pak se dalo těžko hovořit o legitimitě voleb. Vybojovali jsme však svobodný, demokratický volební systém, založený na soutěži politických stran. A měli bychom jej tedy ctít! Jinak se vracíme do totality a je jedno, zda bude komunistická, řízená samozvanými úředníky z Bruselu nebo politiky, kteří odmítají respektovat lid.

Volby mají jasný smysl – v daném volební období (u nás po dobu čtyř let) stanovit podle vůle lidí základní pravidla, tedy kdo bude vládnout a jakým směrem se bude společnost ubírat v zahraniční politice, hospodářsky, sociálně, kulturně. Základem demokracie je, že se menšina podrobí většině. I když se většina ubírá jinam, než by pár jedinců chtělo, je to správné, protože nelze vyhovět úplně všem. Právem menšiny je upozorňovat na chyby a snažit se, aby v dalších volbách prosadila své vidění světa. To je třeba dělat věcně a v mezích jisté politické kultury. Ale rozhodně nikdo nedává nespokojencům právo, aby v tom volebním období, v němž jejich kandidáti prohráli, vyzývali národ k povstání proti těm, kteří legitimně zvítězili.

Politická argumentace dneška je založena na polopravdách a aroganci, v posledních dnech dokonce na zjevných lžích. Pokud někdo společnost rozděluje, nejsou to rozhodně ti politici, kteří získali demokraticky legitimní mandát. Jistě, dělají chyby, leckdy říkají slova, která se nám nelíbí, ale my si je zvolili. Nic víc a nic míň. Společnost rozdělují ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli. Přesto nám je hlasitě a někdy naprosto drze stále a stále vnucují, a ještě si hrají na spasitele.

Proto za základní problém dneška vidím poměrně široce rozšířenou neschopnost a neochotu chovat se s pokorou a úctou k demokracii. Politika je řemeslo jako každé jiné, a stejně jako nelze na stará kolena začít s živností, o níž nemáte vůbec žádné ponětí, platí to i v politice. Politika je řemeslo podivné, nedovedu si ho představit jako vzor čestnosti, vyžaduje schopnost intrikovat, neříkat celou pravdu, hledat kompromisy a více mluvit než doopravdy dělat. To vše k tomu řemeslu patří, protože čistá politika neexistuje a už Machiavelli považoval za naivní představu, že by se mohl politik chovat výlučně v souladu s příkazy etiky. Zájmy ČR sice jsou i moji prioritou, ale musím se podílet na jejich prosazování jenom v roli politika? Vždyť účast ve vládě nebo v práci zákonodárného sboru není určitě jediná demokratická možnost, jak se podílet na chodu věcí veřejných. A už vůbec se nebudu stavět do role politologů, kteří říkají jak by to dělali, když by to sami uměli. Moje krédo je skromnější. Je o prezentaci některých myšlenek a některých spojitostí, protože si myslím, jak jsem psal v úvodu, že vědět a rozumět je pro naši budoucnost to nejdůležitější.

Sociální skupina, kterou přivedl Jan Kraus na podium via televize Prima sice celkem pravidelně povyšuje své přesvědčení nad rozum, ale stále více nadřazují i své emocemi usměrněné osobní vztahy a vazby nad racionální uvažování. Jen tak lze vysvětlit, slavný výrok: „Raději se budu mýlit s Amerikou… “ Sečteno a podtrženo zmíněná – skoro bych řekl sekta – si asi v očích sociologů nezaslouží nějaké zvláštní pojmenování, ovšem její chování se stává docela nebezpečným. Její příslušníci a především veřejně známé postavy, zneužívají své veřejné známosti k dlouhodobému, uvědomělému až programovému rozeštvávání celého společenství.

Ve svém lokajství prosazují názory takové té Haškovské strany mírného pokroku v mezích zákona a názory a zájmy dalších lokajů, kteří mají to štěstí, že se znají se sluhy jimi zbožňované MOCI. Vůbec nejhorší pak je, že k tomu využívají té nejpokleslejší, tedy na emoce až pudy působících metody manipulace. Je to v čase kdy nás trápí úplně jiné starosti. Ty co popisuje můj přítel výše, daně, důchody, práce, vojenské mise, zásobování energiemi, ochrana životního prostředí a samozřejmě globalizační tendence jejichž projevem jsou zmíněné smlouvy TTIP a CETA… všechno otázky, ke kterým bychom se rádi vyjádřili přímo. Samozřejmě za předpokladu, že vše bude transparentní a ne jako dosud, že až po podepsání se dozvíme, co jsme vlastně podepsali. Trápí nás nepochopení, že existují země, kterým jsou naše hodnoty šuma fuk. Tolikrát jsme slyšeli, že to, co známe, jsou naše hodnoty, až jsme tomu bez výhrad uvěřili. Uvěřili jsme tomu, že co je dobré pro Coca Colu, MacDonald, Pfizer, Royal Dutch Shell či BP Global nebo Microsoft a také musím jmenovat Apple, je také dobré pro nás, pro tebe, pro tvé děti i pro vnuky jejich vnuků.

Je to takový zvláštní návrat do nevolnictví. Jenže my to nechápeme a máme pocit, že jedině demokratické volby, hamburgery, koupená (a prý nezávislá) média, Amnesty International, lidská práva a Windows jsou to, co musí mít naprosto všichni na světě, jinak zahynou v temnu nevědění a slizu totality. Smiřme se prostě s tím, že globalizace je politický a hospodářský zločin, který vyhovuje nadnárodním korporacím a vládám velkých hráčů naší zeměkoule, ale rozhodně ne lidem násilně globalizovaných zemí.

Kam se kolem sebe rozhlédnu, všude vidím dluhy, stres a závist. Pozlátko zdánlivého blahobytu vykoupené hypotékami, leasingy, a spotřebitelskými úvěry. A protože počet ekonomicky zhroucených rodin roste úměrně počtu dluhů, všichni jsou vystrašení a podráždění. Nechávají si od svých zaměstnavatelů líbit tolik, že dnešní stav již nejenom začíná připomínat nevolnictví, ale nevolnictvím se defakto stává. A místo, aby svou zlobu směřovali na své vykořisťovatele, často jí, bohužel, ventilují mezi sebou navzájem. A my se patláme v nepodstatných pitomostech. Přitom nás do toho stavu přivedli vznešené úvahy o liberalismu a svobodě, kterou jsme si všichni přáli a úkosem se dívali na ty, co prosazovali rovnost a samosprávu.

Podlehli jsme ideologii, kterou už nakonec nikdo za ideologii nepovažoval. Přetvořili jsme si stát na aparát veřejné správy sloužící zájmu společnosti individuálních jedinců integrovaných jenom(!) tržními vztahy. Odmítli jsme vidět tu obrovskou nerovnost mezi těmi co prodávají a co kupují. Svobodu občanů jsme definovali jako svobodu od externího nátlaku a politiku jako praxi prosazování této svobody vůči státu a dosahování individuálních cílu prostřednictvím vlády coby zprostředkovatele smírných řešení a vykonavatele převažujících individuálních zájmů. Lpěním na virtuální představě individuality, nám naoktrojované nedouky v jejichž čele směle jmenujme jak chemickou laborantku Thatcherovou (později vystudovala práva), tak herce Reagana, představě která nemá s realitou nic společného a svobodě prezentované jako deficit nutnosti, jsme rozbili představu o spravedlnosti a významně přispěli ke krizi demokracie. Poznámka k Thatcherové: V roce 1948 hledala práci u firmy ICI. Personalisté ji odmítli s vysvědčením svéhlavé, tvrdohlavé a nebezpečně umíněné osoby.

Odmítli jsme vidět sdílenou kolektivní identitu občanů a ještě jsme ji aktivně rozbíjeli. Přestali jsme chápat svobodu jako cestu k vytváření komunity se sdílenými hodnotami a politiku pak nejen jako proces dohlížení občanů na spravedlivé řízení státu, ale také jako prostředek k aktivnímu vytváření prostředí. Jako místo seberealizace občana v aristotelovském smyslu. Tady musím vložit zdánlivě nesouvisející poznámku. Mohamed, jako tvůrce islámu, nepoložil základy nějaké úzce chápané morálky či cesty jednotlivce k Bohu, ale založil v první řadě obec věřících. Její zájmy byly vždy chápány jako hlavní a stojící nad zájmy jednotlivce, rodiny, kmene. Proto je individualistická povaha liberální demokracie zrozená ze „společenské smlouvy“ muslimům k smíchu. Vidí, že liberalismus nevyřešil postavení člověka ve světě a je trapně nedokonalý ve srovnání s uceleným systémem islámských odpovědí na všelidské otázky. Dál už to raději nebudu komentovat.

Jako čert kříže jsme se v politice stranili veřejného diskursu orientovaného na vzájemné porozumění občanů. V sekularizované demokracii není jiné legitimity než shoda většiny.Tím adjektivem nechci říct nic jiného, než že v racionální politice nemá místo Bůh. I když má vláda většiny jako každá vláda svá problémová místa, je to podstata demokracie, která nemůže být odstraněna, aniž stát přijde o demokratický režim. Jinak řečeno, vše zůstává v rámci demokracie, která ze své podstaty jiný základ suverénní moci než lid nemá a mít nemůže. Tyranie většiny je buď vymyšlený konstrukt nebo něco jiného než demokracie. Ta je postavena na důvěře v lidi, což plně vystihují slova Tomáše Garrigue Masaryka: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“ Jak se to snáší s individualismem?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.