CO NA KOSE JEŠTĚ NEBYLO


napsal Xaver

 

Do dnešního článku – recenze jsem si vybral obtížné, náročné a hlavně asi odvážné téma: o ne/slučitelnosti, ne/propojenosti, ne/shodnosti Boha a vědy. Příslušné vývody a závěry nebudou však z mé hlavy, nýbrž přebírány z díla hluboce věřícího vědce v oblasti biologie, chemie, genetiky a lékaře Francise S. Collinse. Ta pozoruhodná kniha se jmenuje BOŽÍ ŘEČ. Čtenáři nabízí odpovědi na takové otázky, jako: Jak se sem dostal vesmír? Jak jsme se sem dostali my lidé? Proč jsme? Co je smyslem života?

A ve všech případech dochází k závěru, že principy víry doplňují principy vědy, že i racionální člověk může současně věřit v Boha. I takový „materialista“ jako Isaac Newton věřil v Boha a napsal údajně více traktátů o Bibli než o matematice a fyzice.

Nebudu pochopitelně rozebírat knihu kapitolu za kapitolou, ale pokusím se vystihnout (s rizikem subjektivního výběru) jen ty nejzávažnější výsledky jeho zkoumání a pozorování, jež se k tématu vážou nejblíže.

Mezi velké zásluhy F. S. Collinse patří jeho koordinování Projektu lidského genomu neboli stromu života, který byl v podstatě úspěšně završen. Aniž bych zabíhal do podrobností (podobně budu postupovat i v jiných případech), tady se několika slovy pozastavím. Lidský genom obsahuje veškerou genetickou informaci uloženou v DNA člověka, v každé jeho buňce! Byl sestaven ve tvaru kroutícího se „žebříku“, na jehož příčkách je po čtyřech písmenech – celkem jich je tři miliardy a na jejich správném rozmístění závisí bezchybný, zdravý vývoj jedince. Autor uvádí příklad „prohození“ pouhých tří čísel, které má za následek jednu z těžkých nemocí.

Při představování genomu (od toho vědní disciplína genomika ) v Bílém domě vyslovil tehdejší prezident Clinton obdivná slova: „Dnes se učíme řeči, jejímiž slovy Bůh tvořil život.“ A Colins doplnil: „Když si uvědomím, že jsme po prvé nahlédli do našeho vlastního manuálu, který byl doposud znám jen Bohu, pociťuji hlubokou pokoru a úctu.“ Při práci na tomto veleúkolu zopakoval několik vědeckých důkazů o tom, že všichni živí tvorové mají společný základ či původ. V knize to předvádí na srovnání genomu člověka a myši. Přitom odmítá jednostranný rigorózní materialistický (evoluční) a ateistický světonázor, který zastávali a zastávají i současní darwinisté. Vysvětluje to tím, že evoluce jako mechanismus může být a je pravdivá, ale to nevypovídá nic o jejím Autorovi.

Pro ty, kteří věří v Boha, vyplývá ve světle vědeckých poznatků, dost důvodů, proč pociťovat větší, nikoli menší úctu.

Ani sám Darwin si totiž nestál naprosto dogmaticky za svou evoluční teorií prezentovanou v díle O původu druhů, v jehož závěru píše: „V tomto pohledu na život vyznačující se velkou rozmanitostí nalezneme nádheru. Život vdechl Stvořitel několika formám nebo pouze jedné, z níž se ovšem za neustálého pohybu naší planety v souladu s neměnným zákonem gravitace vyvinulo a neustále vyvíjí nekonečně mnoho dalších forem vyznačujících se krásou a jedinečností.“ Tím v podstatě poukazuje také na harmonický soulad vědy a Boží řeči, pro což Collins používá termín teistická evoluce (nemusí to ale znamenat, že je jeho „objevitelem“).

Jelikož je také a původně především lékař, probírá i etické problémy, na něž pokroky a úspěchy vědy v této sféře narážejí. Ukazuje to na asi nejmarkantnějším příkladu, kde jsou diskuze nejvášnivější, to je na využívání embryonálních kmenových buněk. Lidské embryo začíná spojením spermie a vajíčka jako jediná buňka, která je tak přizpůsobivá, že se dokáže přeměnit na buňku jater, mozku, svalů a jiných orgánů lidského těla (které čítá asi 100 biliónů buněk). Tyto buňky se ovšem dají získávat jen z velmi malého plodu nejen v jeho jednobuněčném stadiu, ale i větším; „ale musí to být ještě malá kompaktní kulička menší než tečka na tomto písmenu i“, dovozuje autor.

Vědci a zejména medicína si slibují, že tyto buňky by bylo možné využít při rozvoji nových léčebných postupů, i když to zatím není jednoznačně prokázáno. A pokud se to podaří prokázat, daly by se jejich využitím léčit i smrtelné chronické nemoci.

A tady nastává ovšem zatím složitě řešitelný problém. Na dané téma se rozpoutala vášnivá společenská a etická debata, točící se kolem „zabíjení“ člověka, byť se nachází pouze v jedno- nebo několikabuněčném stadiu. Autor sám přiznává, že tyto vážné etické otázky a spory vyvstávají právem. Nejen věřící, ale i racionálně smýšlející lidé zpravidla s takovým výzkumem velmi zaujatě nesouhlasí. Takoví mají zpravidla problém i s procedurou asistované reprodukce, kdy se z několika „úspěšných“ využijí obvykle jedno nebo dvě embrya a zbytek se zmrazí. Absolutně vyhraněný odmítavý postoj proti ničení lidských embryí tedy v podstatě znamená i odmítnutí oplodnění ve zkumavce,což už je dnes ale nemyslitelné. Nicméně diskuze nad tímto nanejvýš citlivým etickým problémem je oprávněná a je třeba naslouchat všem stranám.

Jedné z nich ale F. S. Collins vzkazuje: „Historie nám totiž ukazuje na nebezpečí, které tkví v tom, že věřící někdy mohou a budou svou víru využívat způsobem, který se se záměry Boha rozchází, a že se mohou snadno přesunout od láskyplného zájmu k aroganci, demagogii, extrémismu…Nepochybně si o sobě mysleli ti, kteří vedli inkvizici, že jednají s čistě etickými záměry, stejně jako tomu bylo v případě honu na čarodějnice. V dnešní době jsou zase islamističtí sebevražední atentátníci zcela nepochybně přesvědčeni o morálnosti svých činů.“

Ještě jedno téma je v knize zajímavě probíráno, a to Velký třesk a počátek vesmíru a života. Velmi čtivě shrnuje vědecké poznatky v této oblasti (a jejich opravy) za několik posledních dekád a v souladu se záměrem knihy „vplétá“ do svých úvah příslušné postuláty Bible. Otevřeně říká, že Velký třesk demonstruje takové omezení vědy, jako tomu není u žádného jiného jevu, a proto si žádá teologické vysvětlení (mimochodem i slavný Stephen Hawking „myslí, že ve hře jsou jasně náboženské dopady“). V té souvislosti souhlasí s astrofyzikem Robertem Jastrowem, od něhož převzal následující závěr: „Dnes můžeme sledovat, jak důkazy astrofyziky vedou k biblickému pohledu na původ světa. Detaily se různí, ale v zásadě se astronomická a biblická verze výkladu shodují; řetězec událostí vedoucí k člověku začíná náhle a prudce v určitém časovém okamžiku, v záblesku světla a energie.“ Sám pak přidává asi tu nejotevřenější výpověď mezi svými úvahami, a to, že „jen nadpřirozená síla nacházející se mimo prostor a čas mohla něco takového vykonat“. Jinak by totiž zůstala nezodpovězena otázka, co bylo před Velkým třeskem?

V této kapitole laického čtenáře zaujmou některé postřehy, na které selektivně upozorním jakožto „upoutávkou“.

-Vědci nedokážou vysvětlit události, k nimž došlo 10 na minus 43 sekundy po velkém třesku.

-Kdyby existovala symetrie a nikoli asymetrie mezi hmotou a antihmotou, vesmír by byl tvořen jen radiací a lidé, planety, hvězdy a galaxie by nevznikli.

-Pokud by rychlost rozpínání vesmíru po jedné sekundě po velkém třesku byla menší o pouhou jednu stotisícinu miliónu miliónů, vesmír by se zhroutil, aniž by dospěl do dnešní velikosti.

-Pokud by se naopak rozpínal o jednu miliontinu sekundy rychleji, nedošlo by ke zformování hvězd a planet.

-Jaderná síla držící pohromadě protony a neutrony je „nastavena“ natolik přesně, aby došlo ke zformování uhlíku, který je nezbytný pro vznik života na Zemi.

-I když se to zdá velmi nepravděpodobné, tak vlastně všechny vlastnosti vesmíru byly nastaveny přesně tak, aby mohl vzniknout život.

Tyto a řada dalších neobyčejně zajímavých myšlenek, resp. poznatků jsou samozřejmě v knize široce a kultivovaně rozvíjeny a umně popisovány.

Závěrem předkládané, poněkud delší recenze, než jsem zamýšlel, poslouží ještě jeden citát autora, který lze označit jako „ideové vyznání“.

„Je načase ukončit stupňující se konflikt mezi duchem a vědou. Tento konflikt byl vždycky zcela zbytečný…Vědu Bůh neohrožuje, ale naopak pozvedává. A Boha věda zcela jistě také neohrožuje, protože jí umožnil vzniknout. A proto společně hledejme návrat k pevnému základu pro intelektuálně a duchovně uspokojivou syntézu v š e c h velkých pravd.“

Nejvhodnějším uzavřením tohoto článku ale bude několik vět laureáta Nobelovy ceny za fyziku za rok 1997 Williama D. Phillipse, kterými vysoce hodnotí práci svého kolegy – vědce.

„Francis Collins patří mezi světovou vědeckou špičku a ke vztahu mezi vědou a náboženstvím přistupuje s rozumem a úctou. Dokáže spojit čistě technický výklad s osobním rozjímáním a prodchnout to celé intelektuální a duchovní upřímností. Každý, kdo se ptá, jak se může víra smířit s vědeckými poznatky, každý, kdo má obavy, že moderní věda útočí na samé srdce víry věřícího, každý, kdo se zajímá o povznášející diskuse na významná témata dnešní doby, by si měl tuto knihu přečíst.“ (Vytisknuto na přebalu knihy).

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.