Nové paradigma


napsal Leo K.

17. listopad je, přes všechny změny, datum, které mi nedá pokoje, abych k němu alespoň něco nepoznamenal. Zabýváme se těžkou kolaborací Daniela Hermana se Sudetskými Němci, kteří zničili a dále ničí politickou smlouvu, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ. Když takto Herman přispívá k rozpadu občanské důvěry a pocitu bezpráví a sabotuje právo jako vztah mezi občany tím, že je vrací do kmenového zřízení mezi soukmenovce, tak zároveň přispívá i zapomenutí stále aktuálního 17. listopadu. Vždyť jeho dnešní určení – Den boje za svobodu a demokracii, které upomíná na akci studentů 17. listopadu 1989, na jejich pochod z Albertova na Národní třídu do pasti vytvořené pohotovostním plukem VB a technickými prostředky – tak toto určení je těžkou urážkou Mezinárodního dne studentstva, který byl připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí.

Mezinárodní den studentstva je jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. Vše začalo násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Následovaly další střety na dalších místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl. Po smrti Jana Opletala se mezi orgány protektorátní správy a studentskou organizací rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Zatímco protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel (Lhota u Nákla, okr. Olomouc), studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží. Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Maxmilián Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner. Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak při ukládání rakve do vozu zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu.

I přes veškeré zastrašování ze strany okupantů se následná demonstrace, které se zúčastnily tisíce lidí, změnila v protest proti okupaci. Nejvíce střetů mezi demonstranty a pořádkovými silami se odehrálo v oblasti Karlova náměstí. Zde je nutno podotknout, že pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány ze stany gestapa, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Cílem bylo zastrašit český národ, a tak zabránit dalším protestům proti okupaci.

Následujícího dne (16. 11.) proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl tato slova:

„15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

 F. Peroutka mimo jiné napsal: …německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů; zbavil západní mocnosti spojenců a vasalů v této části světa; ministři menších států putují do Německa týmiž cestami a přibližně ve stejných hodnostech, jako to činila jejich knížata ve středověku; po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami. Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích. Jest jistá škola v politice, která se domnívá, že lze něčeho dosáhnout, jestliže se budeme na svět dívat přimhouřenýma očima a vidět napolo. Dávám přednost tomu, vidět jasně obrysy věcí — a kéž bychom to byli vždy dovedli! (Přítomnost č.17 ze 26. dubna 1939)

Výsledkem porady bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Českojazyčné vysoké školy nebyly až do zániku protektorátu v květnu 1945 otevřeny.

V noci ze 16.-17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byly internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni. Zde došlo i k popravě devíti představitelů studentských organizací. Jmenovitě se jednalo o: JUDr. Jaroslava Klímu – předsedu Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě JUC. Josefa Adamce – jednatele Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě JUDr. Františka Skorkovského – předsedu zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě PhDr. Jana Weinerta – předsedu Svazu českého studentstva v Čechách JUC. Bedřicha Koulu – jednatele Svazu českého studentstva v Čechách Václava Šaffránka – zapisovatele Svazu českého studentstva v Čechách MUC. Jana Černého – studentského aktivisty Ing. Marka Frauwirtha – studentského aktivisty Doc. PhDr. Josefa Matouška – předsedu studentského odboru výboru Národního souručenství.

V následujících dnech bylo 1200 studentů internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Většina z těchto studentů byla koncem roku 1942 propuštěna, poslední skupina opustila Sachsenhausen v lednu 1943. Vysokoškolské objekty byly dány k dispozici gestapu, SS, wehrmachtu a německým vysokým školám. Některým českým studentům se podařilo před zatýkáním uprchnout přes Slovensko, Maďarsko a Balkán k naší zahraniční armádě. Ve Velké Británii došlo u příležitosti prvního výročí tragických událostí v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů. Tato schůze, konající se v Caxton Hall v Londýně, přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

„…My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…“

„…Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí…“

„…My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli…“

Tento text přečetl Opletalův přítel a jeden z organizátorů protestů u příležitosti oslav 28. října 1939 v Praze Lubor Zink. Pro náš národ je bohužel typické, že většina počinů se děje ve jménu nějaké ideologie, lhostejno jaké. A tak také došlo k téměř úplnému zapomnění první z obětí 28. října 1939, Václava Sedláčka. Ten patří do té vlny prvního vzedmutí odporu proti okupaci Československa. V době, kdy bylo první nesvobodné výročí založení Československa, tedy 28. října 1939, se občané ještě nedokázali smířit s okupací a zároveň ještě nerozpoznali, nakolik je nacistická správa protektorátu nebezpečný nepřítel. Tehdy se poměrně odvážně postavili na odpor, propukly obrovské spontánní demonstrace. Lidé byli skutečně, řekněme, drzí naprosto otevřeně nadávali Hitlerovi, nacistům, napadali i Němce na ulicích, což byla skutečně velká troufalost. Rozčílilo to i osobně Hitlera, který řekl K.H. Frankovi, že má situaci v Praze uklidnit za každou cenu včetně použití těžkých zbraní. K tomu nakonec nedošlo, ale přesto bylo několik mrtvých. Tím nejznámějším je Jan Opletal, ikona protinacistického odboje. V ten den byl smrtelně zraněn i Václav Sedláček, který zemřel okamžitě, Jan Opletal zemřel na následky zranění pár dní nato. Pohřeb dvaadvacetiletého Václava Sedláčka se nezměnil, jako ten Opletalův, v demonstraci proti okupantům, nacistům se jej podařilo udržet jakž takž v tajnosti a mezích.

Už možná tento průběh předznamenal budoucí zapomenutí Václava Sedláčka. Příčiny ale prý mohou vězet také v jeho původu. Nebyl totiž typickým Čechem. Narodil se v Německu a členové jeho rodiny žili v mnoha dalších zemích. Právě o Sedláčkovu rodinu se Martin Krsek zajímal:

Václav Sedláček se narodil v Porýní -Vestfálsku, v Recklinghausenu a má české jméno i český původ. Jeho prarodiče pocházeli z Plzeňska, kde nebyla práce, takže na přelomu 19. a 20. století se odstěhovali do Porýní -Vestfálska do míst, kde se těžilo uhlí a kde byla práce, to tehdy byla velká vlna emigrace z českých zemí. On byl už druhou generací, která tam vyrostla, navštěvoval německé školy. Na druhou stranu ti Češi v Recklinghausenu, kterých tam byly stovky, udržovali to národní povědomí, pospolitost, měli spolky, pořádali plesy, Václavův tatínek a jeden z jeho strýců hráli v kapele, která v tom místě působila, takže to národní uvědomění v něm rodiče udržovali a vliv mělo i okolí. Začátkem třicátých let měla na hospodářství Německa velký dopad hospodářská krize a Češi byli v těch dolech okolo Recklinghausenu první, kdo byl propuštěn z práce. To přimělo velkou část z nich, aby hledali štěstí jinde. Takže po těch dvou generacích se opět odstěhovali, někteří z příbuzných jeli do Sovětského svazu, jiní do Belgie, do Francie a rodiče Václava Sedláčka se rozhodli vrátit se do země svých předků. Odstěhovali se tedy začátkem 30. let do Československa, konkrétně do Ústí nad Labem.

Václav Sedláček se měl stát stejně jako jeho předkové horníkem, nakonec se ale vyučil pekařem a později v Praze, kam se spolu s bratrem přestěhoval, pracoval právě jako pekařský dělník. Druhá. světová válka tedy začala pro rodinu Václava Sedláčka tragicky a tím to ještě zdaleka neskončilo:

Jeho starší bratr Karel se stal také obětí nacismu. Po smrti svého bratra Václava slíbil, že ho pomstí, na základě tohoto projevu ho v Praze udala manželka jeho šéfa v pekařském podniku, kde pracoval. Byl vyslýchán na gestapu, vězněn, posléze propuštěn. To jej neodradilo od odbojové činnosti, takže se znovu dostal do hledáčku gestapa. Potom prchl do Německa, kde navštívil příbuzné, máme o tom svědecké výpovědi jeho sestřenic. Zdržel se jen jednu noc, druhý den ráno hned zmizel, aby neohrozil rodinu. Jeho ohleduplnost byla opravdu na místě, protože během pár hodin přišlo gestapo a převrátilo dům jeho příbuzných vzhůru nohama. Nakonec jej přece jen dopadli a on ke konci války zemřel v koncentračním táboře. Byl z této úzké rodiny druhou obětí nacismu.

Tak Den boje za svobodu a demokracii… Faleš, že nad ní druhé není. Máme snad svobodu? Myslím obecně, tedy osobní, ekonomickou a sociální? Ani jedno, ani druhé a ani třetí. Nebo snad můžeme mluvit o omezené svobodě? Nemůže existovat nějaká „omezovaná svoboda“. A ta naše už beztak okrájená je – zakázána je propagace komunismu a fašismu, zpochybňování holocaustu, nový zákon vágně formuje trestnost „podpory terorismu“, k tomu ta všeobjímající politická korektnost, která brání nazývat spoustu věcí pravým jménem, a blížící se ministerský cenzurní úřad…Dokonce ani jako stát nemáme svobodu. Chci vědět, co nás nutí ratifikovat v parlamentu CETA! Neměly by se podepisovat žádné další mezinárodní dohody, které snižují bůhví jaké tarify bez kvantifikovaných a závazných opatření proti fiskálnímu dumpingu. Měly by se mezinárodně schválit minimální úroveň podnikatelských daní a cíle pro omezování emisí uhlíku. Z tohoto hlediska by měla být CETA, dohoda mezi Kanadou a EU, odmítnuta. Je to dohoda, která patří do jiné éry. Neobsahuje absolutně žádná fiskální ani klimatická omezení. Obsahuje „ochranu investorů“, což umožňuje multinacionálním společnostem žalovat vlády u soukromých tribunálů. Co se týče fiskálního dumpingu a minimální rovině podnikatelských daní, je zapotřebí vytvořit úplně nové paradigma. (soubor předpokladů, konceptů, hodnot, pravidel a praktik sdílených určitou komunitou). Vysvětlí někdo rozumně, proč házíme minulost, ze které bychom si měli brát poučení, do stoupy?

Vlkův  smutný , ale nutný  dovětek:

Jsem vděčen  panu  Leovi  za jeho  přesnou  faktografii  17.listopadu  1939! Zejména  po  tom, co se /přesně  v intencích odhadu  včerejšího článku Kosy / zase  odehrávalo na  českých /pražských náměstích a ulicích!!!  Z  toho  je člověku vlkovi  krajně  nedobře!  Demokracie  je  využívána  jako  Škrholův  klacek  na  politické oponenty!  A většinou  si  každý, kdo jím  mlátí ty  druhé po hlavě,  dával dobrý pozor, aby  ten  klacek byl co nejšpinavější.

Ještě  smutnější  jsou pro mne  ovšem  jiné  věci. Například  tyto:

zákonem č. 167/1990 Sb., byl 17. listopad stanoven významným dnem ČSFR jako Den boje studentů za svobodu a demokracii, od roku 2000 je podle zákona č. 245/2000 Sb., slaven jako státní svátek České republiky – Den boje za svobodu a demokracii.

Zkrátka  Mezinárodní  den studenstva – viz pan Leo  výše,  byl  už v  roce 1990!!! vymazán  z  kalendáře!  Nehodil se tenkrát.  Nehodí se ani dnes  – dvakrát se poslanci  pokusili jej  do  kalendáře  oficiálních  svátků  vrátit.  Poprvé komunisté, podruhé prof. Válková z ANO. Nebyla  politická  vůle. Tak jako nebyla  vůle  mít  vedle  Jana Opletala  Václava  Sedláčka.

Vadí mi  to!  A hodně. Stejně tak mi  vadí  naprosté upozadění  17. listopadu  1939 týmž  dnem  z  roku 89. To  je  pro  ty  aktivistické  ta hlavní  událost  století!  Ačkoli  ve  srovnání  s  tím v  39-tém  se  jedná  o  rozbité koleno  oproti  zlomenině  páteře. Zkrátka  moje rozbité koleno  je pro nás, přirozeně, daleko důležitější, než dědečkova zlomená  páteř. Ta  mne  totiž  nebolí a  nezašpiní mi  kalhoty. Vadí mi  to. Hodně  vadí!Protože kdyby  byl dědeček zemřel, nebyl bych  tu dneska  já!

Nicméně  když  jsem  četl,  že  jakási  iniciativa Nacionalizmus  není  alternativa, podporující  migranty  táhla  dnes  na Lidový  dům  /sic- proč  například  ne na Palác  Charitas nebo na Čapí  hnízdo??!!/ a  házela na  něj  zmuchlané  papírové koule, aby prý vyjádřila,  že  hází  další odpad na skládku odpadu!!!,  že  z  Vysoké  školy  umělecko průmyslové, pouštěli  do státní  hymny akce  iniciativy Bloku proti islamizaci  arabskou muziku,  nemohl  jsem jinak než  si vzpomenout na  citát historika Tomáše  Pasáka  z  jeho knihy Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999

Většina popravených /studentů – pozn. vlk/ náležela mezi stoupence bývalé národně demokratické strany (později Národního sjednocení). Někteří z nich byli aktivními funkcionáři ve studentském hnutí již v období předmnichovské republiky. Jejich vystupování v období insigniády (1934) na straně nacionálních studentů, což mělo i protiněmecký charakter, bylo známo nejen českým studentům, hlásícím se k jinému politickému proudu, ale také německým pražským studentům. Čeští nacionální studenti podporovali totiž horlivým způsobem politiku rektora Univerzity Karlovy prof. Karla Domina, který prosazoval navrácení insignií Univerzitě Karlově.

Chápu,  že těm,  kteří  hlásají  Refugees  Welcome!  nebo  ti  kteří   jsou schopni na  17. listopadu vyvěsit  tohle:

vystrizekopravdu  nemohou  sebeméně  ctít památku  těch,  kteří byli v roce  1939 zastřeleni v  Ruzyni u  kasárenské zdi! Nacionalizmus  pro ně  není alernativa…

Pane  Leo, prominte, že  jsem vstoupil  do Vašeho textu. Ale nemohl jsem jinak.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.