MALÁ ÚVAHA O VELKÉM DĚNÍ


napsala  Všudybylka

Motto:

Je těžké přimět někoho, aby něco pochopil, když má prospěch z toho, aby to nechápal.

(U.Sinclair)

Universum funguje spolehlivě miliardy let na základě stejných a neměnných zákonitostí, které mají svou vlastní dynamiku, cykličnost a vývoj. Nic na tom nezmění ani neustále se proměňující lidské názory, domněnky, postoje, ideologie, náboženské, filosofické, politické či jiné systémy apod. Na celé stvoření mají asi takový dopad jako kapka vody na hladinu oceánu. Současná doba je vstřícná v tom, že je již možné nahlas vyslovit či veřejně napsat (aniž by byl člověk vhozen do pomyslné stoupy bláznů), že vesmír nemá pouze hmotnou podobu, ale jeho matrice je mnohem plastičtější, má energeticko-informační charakter, odborně řečeno kvantovou povahu. V tomto vědění se skrývá určitá naděje, že člověk má stále ještě jistou šanci obstát ve velkém dění, které přesahuje jeho materiální ambice, pokud ovšem bude mít zájem pohlédnout dál než na špičku svého nosu.

Vývoj lidského vědomí se v průběhu civilizačních proměn spirálovitě přibližuje poznání smyslu vlastní individuální existence, takže v momentech, kdy se křivka spirály otáčí zdánlivě zpět (omyl devoluce), se vědomí vyvíjí stále progresivně i když se zdá, že opakujeme tytéž chyby a omyly. Podobné vzorce událostí, které navozují podobné energetické konstelace, se mohou při povrchním pohledu jevit  jako identické s těmi předcházejícími. Při hlubším zkoumání zjistíme, že prožitek podobných událostí se liší právě v rozdílnosti kvality vědomí a tím i vnímání a reflexe vnějších dějů. Podvědomá znalost tohoto zákona se odráží ve známém rčení, které praví, že nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Na první pohled je to stejná řeka jako před lety, ale voda v ní je jiná a člověk, který do ní vstupuje, také není tím, kým dřív.

Z tohoto důvodu se nedá nikdy přesně předpovědět budoucnost, ani přes veškeré ultramoderní technologie vypočítat předem lidské chování a reakce. Naštěstí. Je zde jedna proměnná, kterou nelze nikdy odhadnout, a tou je lidský duch a jeho síla. Tento faktor vstupuje aktivně do dění v přelomových a rozhodujících historických momentech, které určují dráhu směřování civilizace na další staletí. Tyto „uzlové body“ jsou zároveň milníky a často také pomníky pro následující generace. Jsou paměťovým energetickým záznamem, který přestože se odehrál v minulém čase (lineární myšlení), svým způsobem stále trvá (kvantové myšlení) a ovlivňuje současnost. Všechno nasvědčuje tomu, že právě procházíme dalším uzlovým bodem a úroveň našeho vědomí (zjednodušeně řečeno smysl pro pravdu) rozhodne, jakým směrem se nitka osudu lidstva potáhne dál.

Vyspělejší bytosti ve vesmíru se musely bavit, když viděli zarputilost, s jakou mnozí lidé v minulosti fanaticky hájili kosmologický omyl geocentrismu. Není náhoda, že přesmyknutím tohoto slova vzniká slovo egocentrismus. Pravou příčinou omylu, že planety se točí kolem Země, nebyla technická zaostalost, ale především přebujelé lidské ego, kterému lichotila představa člověka jako centra všeho dění.

I když už nám přístroje dávno vyvrátily tento blud, mnoho lidí se stále nemůže smířit s představou, že se svět netočí a nebude točit kolem nich. Nelíbí se jim představa, že jsou jen malou součástkou ve vesmírném soukolí a jako takoví musí vykonávat svou práci a nést za ni plnou odpovědnost. Přes schopnosti, které v nich dozrály, aby byly použity, chtějí zůstat malými dětmi, které vyžaduje od lidí kolem plný servis. Takové vnímání sebe sama jako planety, kolem které se točí vše okolo, je u dětí, které jsou na péči dospělých plně závislé, přirozené. To, co nazýváme dospělostí, by mělo však být stavem, ve kterém jsme si plně vědomi své zralosti, samostatnosti, schopnosti stát na vlastních nohách a tím i nezávislosti na energii druhých lidí. Ve skutečnosti existuje velmi málo skutečně dospělých lidí, a to i přes jejich pokročilý věk.

Z nutnosti dětského braní bychom měli dospět ke schopnosti dávat. Mnozí se bojí, že když něco dají, přijdou o to, protože nemají tušení o tom, že jediné, co nikdy neztratí a co se stane jejich skutečným bohatstvím je právě to, co kdy druhým dali. Ať se nám to líbí nebo ne, svět stojí na paradoxech, které jsou výzvou pro náš lenivý a panovačný rozum.

Další překážkou na cestě k dospělosti je, kromě sobectví, také ješitnost vedoucí nešťastníka hlouběji do bezedné jámy přesvědčení o vlastní dokonalosti a neomylnosti. Taková fanatická víra nepřipouští argumenty ani důkazy, které ji vyvracejí, protože by to znamenalo přiznání, že se postižený jedinec mýlil a to egocentrická ideologie to nikdy nedovolí. Pomáhat těm, kteří o to nestojí, znamená vrhat se do jámy za nimi. Pokud nechceme ztrácet drahocenný čas a energii v současné pěně dní, je namístě položit si otázku co bychom raději – dokazovat pravdu těm, kteří o to nestojí, nebo být šťastní?

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.