Něco mezi šikanou a politikou


napsal Vidlák

 

Na základce jsem byl šikanované dítě. Ostatně co také chcete od školy v cikánově, kde půlka třídy kouřila už ve druhé třídě. Byl jsem velmi podprůměrného vzrůstu (když jsem vyšel ze základky neměl jsem ještě ani metr padesát),tělesně slabý, neprůbojný. K tomu ještě syn místního vrchního evangelíka a to se v osmdesátých letech hlídalo. Spolužáci si se mnou dělali co chtěli a učitelé se na to jen zpovzdálí dívali a nezasahovali. Taky by mohli dostat po hubě někde v temných uličkách místního gheta. Ze základní školní docházky si tak pamatuju hlavně ty ústrky a… kamaráda Martina.

Popravdě řečeno, on to zase takový kamarád nebyl. Byl velký, nijak zvlášť chytrý, často se mi posmíval, tu a tam jsem mu dával svačinu, psal jsem pro něj úkoly, leckdy si na mně taky zgustnul s ostatními a dost smrděl. Ale na rozdíl ode mě byl oblíbený a dodnes si pamatuju tu úlevu, když se ve třídě ozvalo jeho: „Tak kluci, nechte ho na pokoji.“

Byl jsem strašně rád, že ho mám. Byl nespolehlivý, posměváček, lidsky to byl takový hajzlík, tu a tam si do mě taký šťouchnul, využíval mě jak mohl, ale měl jednu obrovskou nespornou výhodu – Zastával se mě a díky němu mě tloukli o něco míň než bez něj. Byl jediný, kdo to udělal.

Na střední škole jsem povyrostl, dotáhl jsem to na průměrnou výšku, zesílil jsem, nabral sebevědomí a postupně jsem se začal divit, co mě na tom nesnesitelném Martinovi tak přitahovalo. Prostě přestal jsem ho potřebovat.

V současné práci jsem se stal jakýmsi neoficiálním mluvčím naší firemní pracující spodiny. Těch,kteří mají před důchodem, každý o nich ví, že už neodejdou, protože jinou práci si nenajdou a tak se jim nemusí dávat žádná závratná výplata, mohou se jim nakládat přesčasy a mohou se brát na hůl.

Ne, nejsem žádným neohroženým obhájcem chudých a ponížených, mám čtyři děti a manželku na mateřské a moje místo je pěkné a dobře placené. Dávám si sakra pozor,abych neudělal něco,čeho bych mohl litovat. Pokud se za někoho zasazuji,tak jen velmi velmi krotce.

Přesto mě uznávají… mám totiž jednu nespornou přednost – jsem jediný.

Úplně stejně se to milí Kosíři má i se Zemanem. Může být nesnesitelný, může lhát, může okopávat kotníky, může si především honit vlastní ego. Může chlastat, může dokonce i krást. Může být sprostý, ironický, může mít na prvním místě sám sebe a přesto se na něj všichni opomíjení budou upínat. Má jednu obrovskou výhodu – je jediný, kdo se jich alespoň trochu slovně zastane.

Je jediný, kdo se při návštěvě továrny přimluví, aby ředitelstvo zvýšilo dělníkům platy. Je jediný, kdo se občas zmíní, že existují i neúspěšní. Je jediný, kdo nahlas řekne, že tu nechce vytvářet gheta a chce, aby Češi byli přednější než cizinci.

Těch neúspěšných a utlačovaných přibývá jak na běžícím pásu. Většina dnešních pravicových prvovoličů si u otáčení hamburgerů v Mekdonaldu brzy vzpomene, kdo jediný mluví o jejich mizerném platu. I oni si brzy dají dohromady, že za jejich situaci může ta globalizace, ti zahraniční vlastníci půlky republiky, ti privatizátoři vody a vůbec všeho. A brzy si i uvědomí, kdo je naopak mluvčím těch úspěšných, těch ranařů, těch prachatých, těch, co budou obírat ještě víc a ještě rychleji. A budou se rozhlížet, kdo by se jich alespoň mizerně a trošku zastal. Nebudou řešit, že je to jen vedlejší produkt nějakého přebuřelého ega. Nebudou řešit, zda je vůbec v lidských silách, aby pro ně někdo něco udělal.

Odpustí všechno, přejdou všechno. Protože dokud bude Zeman jediný, kdo se jich zastane, tak má kvalifikaci, která se nedá překonat.

 Detaily ten marginalizovaný člověk dole řešit nebude. Stejně tak se neliší Sobotka od Junckera. Kalousek je stejný jako Hašek a Gazdík s Hermanem jsou totéž jako Zaorálek. Detaily pomiňme, protože tito všichni mají sice plnou hubu občana a jeho blaha, ale nikdy je mezi obyčejnými lidmi neuvidíte. Jediný Zeman má slovník, že to skoro vypadá, že českému človíčkovi rozumí, navíc nechodí si jen po Hradě, ale objíždí si republiku celou.

Má výhodu, je jediný. Může chlastat, krást, lhát, podvádět, může být nesnesitelný, velikášský, ješitný, může mít sloní paměť, může být úplně jakýkoliv. Dokud bude jediný, kdo se alespoň trochu a občas zastane těch otloukánků, tak bude pro všechny otloukánky přitažlivý.

Pokud někdo Zemana nechce, je to jednoduché – buď se kromě něj musí zastávat těch dole ještě někdo jiný a nebo by se dalo zařídit, aby ti dole vyrostli, získali sebevědomí a přestali potřebovat zastánce. Dokud se toto nezmění, bude tu stále Zeman, Trump, Wilders, LePennová i Putin.

Není to ani sto let, kdy se o chudého ucházela celá řádka stran i jednotlivců. Sociální otázka cloumala společností, každá strana se ucházela o chudého voliče a nabízela mu nějaké zastání. V takové atmosféře by se Zeman nikdy neuchytil. Byl by jeden z mnoha. Dneska je Zeman v podstatě neporazitelný… Protože je jediný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.