Jinak ne!


napsal Leo K.

 

Všechno, co nás dnes ohrožuje, je důsledkem zmatení studenou válkou, konfliktem komunismu a kapitalismu, který jakoby všechny ostatní konflikty obsahoval. Normalizační tisk nám vtloukal do hlavy, že kapitalismus je nelidský a prohnilý. Ta slova jsme si překládali tak, že kapitalismus je životaschopný a spravedlivý. Po roce 1989 to zmatení samo nepominulo. Co nebylo důsledkem soupeření Sovětského svazu a USA, jako by vůbec nebylo. Když studená válka skončila, vítěz chtěl spolknout poraženého a co nejrychleji ho strávit. Říkalo se tomu přechod na tržní ekonomiku neboli Washingtonský konsenzus – rychlá privatizace, deregulace, vyrovnaný rozpočet.

Skládka odpadků studené války, kterou byl Třetí svět, zůstala ve tmě, světlo na podium plochy dějin, napětí mezi Severem a Jihem, se vynořilo v celém svém epochálním smyslu až o mnoho později, v novém tisíciletí. Nevnímali jsme svět s jeho problémy, ale jenom svět jako otevřenou příležitost. Neviděli jsme, že prvním úkolem reálného světa musí být skutečná a nikoliv pouze virtuální dekolonizace třetího světa. Byli jsme loseři (nebo už se píše lůzři?), protože globalizace, ta novodobá kolonializace nadnárodními subjekty už byla na postupu a my ji ještě nevnímali. Maximálně v intencích Fukuyamovy utopie. Pozvolna jsme zaostřovali zrak, ale protože jsme ještě nepadali na „ústa,“ fandili jsme Západu, který si „prozíravě“ zvolil jinou prioritu – snížit přímé daně a přechod k tržní neoliberální ekonomice. Úkol sice méně naléhavý, ale pro vybranou „elitu“ výnosnější. A Východ se tomu, jak poslušný oslík, podřídil. Nejlépe tu katastrofální chybu ilustrovalo Jelcinovo Rusko. Tato epochální příčina současného věku chaosu není asi napravitelná, chaos přivolává chaos.

Je tu ale ještě druhá příčina současného stavu, která nemusela nastat, která byla dána politickým vývojem a vzrůstem moci CIA, vražedné kliky administrativy USA. Kdyby totiž nedošlo k invazi do Iráku „legitimizované“ lží, asi by nedošlo ani k následné sérii katastrof na Středním východě. Především by se ale neocons nestali majákem zahraniční politiky Spojených států i když nepopírám, že by existovala „motivace“ hrazená zbrojařským průmyslem. Prezident Bush se snažil vyvážit deficit legitimnosti, který provázel jeho zvolení, příklonem k neokonzervativní pravici, která považovala USA za stát, jemuž vítězství ve studené válce zajistilo právo planetárního vměšování se do uspořádání všech států na zemi pod hlavičkou prosazování světové vlády demokracie, lidských práv a tržní ekonomiky, vše podle vlastního výběru. Nalezl oddané přívržence i tam, kde by to sám nečekal. Českým příkladem stejně pohrdavého postoje k podmínkám ustavení demokratického systému vlády je známý rozhovor s Karlem Schwarzenbergem v Právu.

Na otázku, zda cítí vinu za podporu válečné politiky USA a západních spojenců v Iráku, Afghánistánu či Libyi, odpověděl: „Špatné svědomí nemám, poněvadž pan Kaddáfí i pan Husajn byli čistokrevní vrazi, kteří vraždili vlastní lidi.“

Bohužel se nestalo, aby se reportér zeptal, kde a na základě jakých zdrojů k tomu zásahu spojenci získali legitimitu. Na otázku, zda Husajn a Kaddáfí nebyli lepší než Islámský stát, odpověděl, že nemůže říci, že „svržení krutého a bláznivého diktátora je špatný počin. Chyba byla, že jsme tam potom neposlali žádné vojáky pěšky. Když dělat válku, tak jedině pořádně. Pouze leteckými útoky to nejde. Kdyby spojenci v roce 1945 rozbombardovali Německo a nikdy tam neposlali okupační armádu, tak by tam dodnes vládli nacisté“.

Obhajoba války v Iráku či Libyi poukazováním na americkou okupaci (která mimochodem stále trvá), nacistického Německa je příkladem mystifikujícího odkazování na historii. Odpověď Karla Schwarzenberga je smutnou ilustrací, kolik historického analfabetismu se dá natěsnat do jediné analogie. Do Iráku Američané „poslali vojáky pěšky“, ale demokracii tam ti „pěší vojáci“ nevytvořili, naopak přišla vlna násilí, mučení a útlaku, která vytvořila v zemi atmosféru nedůvěry a beznaděje, milióny uprchlíků a vznik ISIL. V Německu byla demokratická politická kultura jen poražena, ne zničena. Měla své vlastní intelektuální zdroje a hluboké kořeny, jak dokazuje i obrovský vliv německých intelektuálů v americkém exilu na politickou filosofii USA.

Mesiášství amerických neokonzervativců se postupem času projevilo podněcováním hromadných nepokojů, protestů na různých náměstích, které byly vykládány jako projev vůle k demokratickému uspořádání státu. Vrcholem tohoto samolibého politického idiotství bylo asi pojmenování „arabské jaro!“ Václav Bělohradský k tomu dodává:

„Zaslepení plnými náměstími podléhala v minulosti především demokratická levice, proto byla obviňována z přecenění emocí v politice; pravice byla spíše realistická. Za Bushovy vlády došlo k obratu. Neokonzervativní pravice – v rozporu s tradicí – připsala davům na náměstí status globálního lidu bojujícího za prosazení lidských práv(!) a demokracie, jehož zjevená vůle legitimizuje intervencionismus USA – každá intervence USA je osvobozením. Americký neokonzervativní mesiášství se propojilo s postkomunistickým antikomunismem, a vytvořil tak směs kýče a agresivity, jejímž důsledkem bylo desetiletí „humanitárních bombardování“ a mezinárodního intervencionismu, jedna z nejhorších epoch v mezinárodní politice. Evropa se roztrhla na starou, k americkému tažení do Iráku kritickou, a novou, „postkomunistickou“, která za ním na základě svých historických zkušeností stojí, jak tvrdil Donald Rumsfeld. Svou bezvýhradnou podporou vpádu do Iráku udělal Václav Havel z Česka vlajkovou loď té nové Evropy.

Do hranic postkoloniálních států vepsaly koloniální mocnosti záměrně náboženské a menšinové konflikty, které od počátku ty státy oslabovaly, nebo i rozkládaly (připomeňme si krvavý rozpad Pákistánu a vznik Bangladéše). Jejich hranice byly výsledkem strategických dohod mezi koloniálními mocnostmi, formy vlády v takové historické konfiguraci byly nutně autoritativní až diktátorské; samostatný stát byl proto významnými částmi národa vnímán jako pokračování kolonialismu. Síly, které vedly boj za osvobození od koloniální moci, se často obracely proti vlastní vládě, v níž viděly moc delegovanou kolonizátory a vykonávanou v jejich prospěch.

V Bagdádu si Američané zorganizovali jakýsi majdan vlastními silami, nechali strhnout sochu Saddáma Husajna „jakoby osvobozenými Iráčany“. Diktátorovu moc ale nevystřídala demokracie, jen zhroucený stát, chaos, davy zoufalých uprchlíků a krvavé formování nového „islámského“ státu – například křesťanská menšina měla za Husajna svou svébytnost a podíl na vládě, dnes v podstatě zanikla.“

Jsou geopolitické konfigurace, v nichž fakt, že se vládne, je důležitější, než jak se vládne, protože absence vlády by vedla ke krvavým a dlouhotrvajícím občanským válkám. Na pozadí rozvratu Iráku musíme vnímat celou tupost věty, kterou Bush ohlásil dobytí Bagdádu – „Úkol je splněn.“ Ale vraťme se k barevným revolucím, k Majdanu a dalším pokusům jejichž zárodky můžeme pozorovat i u nás.

Víra ve vznik demokracie spontánní transformací protestujících davů v politický systém je jenom dalším projevem téhle mimořádně manipulativní a přitom hloupé mystifikace. Cožpak náměstí plná protestujících zástupů vygeneruje demokracii? Může generovat změnu. Ale nic jiného! Mobilizační energie davů je většinou postavena na nadvládě identitárního diskurzu, to jest – „My to chceme, (protože my jsme většina)“ místo procedury, během níž doloží, že skutečně legitimně zastupují tu většinu. Revoluce na náměstí – včetně toho slavného, v Kyjevě – jsou morem demokracie. Demokracie se rozvíjela disjunkcí, oddělením, odborníků od laiků, vedoucích od podřízených, vůdců od straníků. Základy naší demokracie (ví Bůh, že promarněné) nebyly dány v roce 1989 na Václaváku pod Melantrichem ani na Letné. To byla pouze demonstrace vůle. Vůle po změně. Ta náměstí, to je víra v rozhodující roli teatralizované reprezentace jednoty (zazvoňte klíči) a podcenění strukturálních podmínek demokracie. Divadelní ráz charakterizuje nezodpovědné eurocentrické zkreslování historického kontextu států, do jejichž politických systémů Západ zasahuje. Aktivisté využívají rozsáhlého vlivu ve veřejném prostoru k šíření zjednodušeného pohledu na vznikání a zanikání politických režimů a na procesy jejich proměn. Pokrytecky také maskují cynické kompromisy s minulostí, ve které nakonec každá intervence vyústí. Ta náměstí vyznačují pojetí demokracie jako zjevené „vůle lidu k demokracii“, která legitimizuje jakoukoliv intervenci; a za druhé totální podcenění historických podmínek ustavení a fungování demokratických režimů.

Tyto podmínky záleží v tom, že konflikty a rozkoly se redukují na pouhé „spory.“ Smrtelnou kontrapozice „buď anebo“ nelze přijmout, pouze transformovat na pouhý spor mezi dvěma různými názory občanů. Občanství, loajálnost ke státu, relativizuje spor mezi konfesemi: všichni jsme občané, ač někteří katolíci a jiní zase protestanti. Druhou historickou podmínkou demokracie je proto produktivní veřejný prostor (tedy prostor k diskusi), kde porozumění historické podmíněnosti rozkolů mezi hledisky vede k jejich relativizaci a následné redukci na spory vedené podle sdílených pravidel. Za klíčovou podmínku považuji ustavení hegemonie kultury rovnosti a empatie (já pán, ty pán, ale vyslechnu Tě a popřemýšlím), která substituuje skutečnou rovnost a promítá se do role literatury a umění vůbec. Hegemonie rovnosti je klíčová, simuluje, že jsme navzájem si rovní a žijeme v jednom společném světě, zatímco nerovnost svět rozbíjí na světy nesrozumitelné a navzájem neprostupné.

Procesy a okolnosti, za nichž se tyto podmínky demokracie ustavují a konsolidují, souvisejí s mezikulturní komunikací. V ní se skrývá důvod, proč nelze do kulturního okruhu postaveného na konsensu v němž není poražených, integrovat muslimskou obec, která uznává jen Korán a slovo konsens je hříchem. Ovšem zrovna tak platí, že procesy vedoucí k demokracii nelze ustavit ani vojenskou intervencí. Shrňme to.

Vznik fungující demokracie má tři klíčové a navzájem úzce propojené podmínky. První je marginalizace konfliktů. Konflikty uvnitř demokratické společnosti nesmí přinášet žádné straně ani totální porážku, ani totální vítězství. Řečeno dnešním ptydepe, většina nesmí „přejet“ menšinu. Musí respektovat její hlas. Demokracie je umění převést konflikt na spor o „více, či méně.“ Demokratické řešení je takové, kdy se obě strany cítí být vítězi. Předpokladem demokracie je, že boj na život a na smrt nahradí hra podle sdílených pravidel, v takové hře, jejíž pravidla si účastníci volí. O tom mluví to Masarykovo rovnítko mezi demokracií a diskusí. Když se významné menšiny bojí, že vítězství protistrany povede k jejich zničení, nastává „deficit marginálnosti,“ potenciální občanská válka a konec nadějí na demokracii.

Zbývá odpovědět na otázku, proč měly v posledních desetiletích revoluce na náměstích takový úspěch, proč se staly politickým programem, proč jim tak málo intelektuálů kladlo důsledný odpor.

Zdá se, že to fungovalo jako fetiš, k němuž se přimykáme, abychom mohli přijmout nesnesitelnou pravdu o naší společnosti. Jako nezastavitelný rozklad levice a každé ideologie, alternativy ke statu quo a také rostoucí neschopnost poučit se z krizí, které jsou důležitými nositeli informací. Krizemi se ale plýtvá, jejich potenciál změny je promarňován. Myšlení pomocí alternativ je hluboce zakořeněné v evropském pojetí světa, absence alternativy vyvolává úzkost, revoluce na náměstí je funkčním substitutem víry v dějinné alternativy. Je to ideologie, k níž se Západ upíná, aby unesl ekonomickou globalizaci, která žádnou alternativu nepřipouští, všechny její krize končí vždy posílením těch sil, které ji způsobily. Teatrálnost Majdanu, Occupy Wall Street nebo průvodů Indignados nahrazuje politickou vášeň, silnou identifikaci s univerzalistickým ideálem. Je to šidítko, které nás smiřuje s koncem dějin. Prvním takovým tragickým příkladem pojetí politiky, tentokrát zahraniční, jako divadelního představení, byla podpora kosovského separatismu „humanitárním bombardováním“ Srbska. I s televizním přenosem. To není demokracie. To je klasická tyranida s doprovodným divadlem.

Když jsem popsal politický idiotismus, zůstávám v rozpacích jak nazvat podobný diskurs u nás. „Svobodně zvolený prezident se stal neúnosným morálním a bezpečnostním rizikem pro tento stát. Lidé kolem něho zrazují ideály 17. listopadu a obrací kormidlo k východu,“ řekl na Václavském náměstí 17. listopadu 2016 kněz a sociolog Tomáš Halík. Zřejmě v narážce na pročínské prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů řekl, že čeští představitelé „stahují kalhoty dříve, než čínský mocnář pohrozí svou rákoskou.“

Řekl bych, že přeceňuje pravomoci českého prezidenta a jsem namouvěru i rozpačitý z toho, kdo to říká. Kněz? Katolické církve? Má na tom nějaký zájem? Nebo reprezentuje nějakou skupinu, která na tom má zájem? Kolik procent populace představuje Tomáš Halík nebo ta jeho skupina? Své k tomu výstižně napsal americký publicista Erik Best:

„Co musí lidé teoreticky vzato udělat, aby Miloše Zemana vytlačili z funkce způsobem, který by uznal západní svět? Ačkoli si čeští voliči prezidenta zvolili, nemají žádnou legální pravomoc ho sesadit, avšak ukrajinský národ žádné takové ústavní nepříjemnosti nezastavily, že? První na pořadu dne by pro antizemanovce mělo být spojit síly s největšími kapacitami přes změnu režimu. S tím nebude problém, pokud věříte Ron Paul Institutu, protože americká vláda už pravděpodobně pověřila svého „cara převratů“ Carla Gershmana, aby podkopával českou demokracii. Někdo by měl také najít levného dodavatele jídla, oligarchu s vlastní televizní stanicí a průzkumnou agenturu připravenou mluvit jménem lidu. Jakmile bude revoluce vyhlášena, budete se moci pohodlně opřít a sledovat, jak náměstí praská ve švech lidmi dychtícími uplatnit nedemokratické metody ve jménu podpory demokracie.“ Dodávám – možná přijde i kouzelník, nebo alespoň Nulandová a přiveze s sebou koláčky.

Britské listy už delší dobu zveřejňují morbidní ilustrace. Vyplavené mrtvoly na břehu středozemního moře, zraněné děti, vybombardované město…Připadá mi nepatřičné, že se Britské listy změnily na zástupce mediálních supů, a tak přeměnili ty obrazy utrpení na morální kýč, na exhibici humanitární a pečovatelské moci. Morální kýč je útočištěm špatného svědomí. Je pokušením intelektuálské „krásné duše“ řešit politické problémy antipoliticky – většími dávkami lásky k lidstvu a etických pravd. Je zvoláním: „Podívejte se na mne – vy ubozí xenofobové!“

Uprchlická krize v Evropě není než nejdramatičtějším příznakem globálně iracionální správy světa starými postkoloniálními velmocemi, které ve svém celku tvoří Západ. Západ vede válku proti ISIL, ta ale může být racionální a legitimní jen v té míře, v níž vojenskou mocí brání před zkázou státy, které sám kdysi vytvořil, byl jejich garantem a partnerem. Legitimnost těch států byla nezodpovědně a radikálně podlomena tím, že v nich Západ podpořil síly usilující o změnu režimu, jak ukazuje patetický pokus USA rozlišit mezi těmi, kdo bojují proti Asadovi legitimně, ve jménu alternativní (jenom Alláh ví jestli demokratičtější) formy vlády, a těmi, kdo naopak proti němu bojují nelegitimně na straně ISIL.

Výsledkem každé změny režimu na Středním východě je v současné historické situaci desekularizace státu a jeho následný rozpad. Islám je v tom nevině. Jenom zaplnil uprázdněný prostor. Někdy v sedmdesátých letech mi katolický farář, který se sám(!) pustil do renovace kostela, řekl: „Lidé se vždy obracejí ke své staré víře, když je jim zle.“

To platí obecně. I v islámu. Navíc islámská obec věřících poskytuje zhrzeným větší odolnost vůči nepříznivým okolnostem než co poskytuje individualistický neoliberalismus stejně postiženým v západní společnosti. Což ovšem tomu islámu dodává obrozující sílu. Intervence Západu vyvolaly konflikty, které proměnily v trosky postkoloniální státoprávní uspořádání Středního východu. Některé státy jako Libye, Irák či Sýrie přestaly de facto existovat, možnost obnovit je ve starých hranicích a zajistit jim loajalitu jejich občanů je stále menší; když milióny strádajících obyvatel z území zhroucených států uprchnou, na vyklizeném území začne vznikat něco jako ISIL samovolně. Chcete lepší ilustraci než je Libye?

Může být Západ stvořitelem a garantem nových států, jejichž hranice by se rýsovaly staronovou koloniální tužkou na teritoriích ubráněných před ISIL? Ne, svět už není tak malý, aby mu Západ mohl vládnout, současná krize je důsledkem toho, že si to neumí připustit a začít budovat na nových etických a politických základech multilaterální správu světa.

„Nebojme se uprchlíků, Syřané jsou vzdělaní a prospějí německému hospodářství,“ říká například část Němců. Je to pravda, školský systém v Sýrii byl celkem dobrý zásluhou modernizační politiky rodiny Asadů, která uhájila stát před islámským radikalismem – žádná mince nemá jen jednu stranu. Není ale přesun těchto „vzdělaných lidských zdrojů“, jak se říká v globálním ptydepe, z té válkou rozvrácené země jen jinou formou vykořisťování Třetího světa, převlečeného tentokrát do humanitárního kabátu?

V téhle, mnohými prokleté době, nás krmí vybranými moudry: „Jednotlivci jsou jen v minimální míře, pokud vůbec, determinováni svým sociálním prostředím. Každý je takový, jakým si přeje být. Každý si svobodně volí svou životní dráhu a každý se sám může rozhodnout, jaký obsah dá institucím typu rodina či škola a vzdělávání. Každý má právo snažit se uspět vlastními silami a realizovat se způsobem, který mu nejvíce vyhovuje.“ A protože tomu všemu se v příručkách o tzv. postmoderně skutečně věří, je zbytečné snažit se redukovat nerovnost pozic, příjmů a životní úrovně, jak se o to usilovalo přerozdělováním v rámci solidarity ještě nedávné doby. Úplně postačí nebránit nikomu, aby dosáhl na jakoukoliv pozici, jež se mu zlíbí. Nesmí mu v tom bránit původ, pohlaví, sexuální orientace ani nic jiného, co lidi diferencuje a vytváří jejich různost. Ach jo!

Jakou podobu může nabýt solidarita v takových podmínkách? Rozhodně to nebude solidarita členů téhož národa či téže rasy. Národ Samaritánů je už také jenom literární fikcí. Nemůže počítat ani s pojištěním, které vytváří stabilní pracovní poměr, ani se silnými institucemi, ani se všeobecně sdílenými hodnotami. Návrat uprchlíků do Sýrie je přece tím méně pravděpodobný, čím úspěšnější bude jejich integrace v nové vlasti. Hlavním důvodem novodobé migrace je v té nejobecnější rovině právě globální kapitalismus, který produkuje nerovnosti a technologicky umožňuje, aby lidé z chudších částí světa o svém bídném postavení věděli, a který je zároveň založen na tom, že zaplatíte-li, můžete dnes s jistým rizikem mít cokoliv – tedy i přesídlit odkudkoliv kamkoliv.

Davy uprchlíků na hranicích Evropy jsou fenomén, který má dvě příčiny. První má hluboké kořeny v dějinách 20. století, všichni jsme tu viníky. Jediným řešením může případně být jen nový druh politiky, reflektující a korigující způsob, jakým funguje systém globálního trhu, který generuje propastné rozdíly mezi Severem a Jihem i regionální a lokální konflikty. Pokud se systém globálního trhu bude nadále vymykat politické kontrole, nekontrolovaná migrace nebude ustávat, ale sílit.

Cituji z Jana Kellera: „Hrozí, že se nepoučíme ani z této krize na našich hranicích, že ji promarníme jako finanční krizi z roku 2008. Před branami Evropy se objevily zástupy stateless people (lidí bez státu), které dobře známe z našich vlastních dějin. Jsou to lidé, kteří nemají jiná práva než ta lidská, ale paradoxem lidských práv je, že zaručit je může zase jen nějaký stát, ne lidstvo samo. Umíme ten paradox domyslet? Sítě dobrovolné vzájemné spolupráce, kterým se v sociologii říká sociální kapitál, vůbec nefungují nezištně a nejsou otevřeny zdaleka každému. Mají klubový charakter, to znamená, že jsou omezeny na ty, s nimiž je výhodné být v kontaktu. Bylo by krajně neekonomické zapojovat do sítě svých známostí někoho, kdo je skutečně potřebný a nemůže prokázanou službu oplatit protislužbou. Nejde o nic jiného než o sítě výhodných známostí. A ty, jak známo, nadstandardně pojišťují ty, kdo jsou na tom už tak docela dobře. Využít je jako záchrannou síť pro řešení problémů lidí mizerně placených, majících existenční starosti, či dokonce sociálně exkludovaných by nikoho z jejich účastníků nenapadlo.

Morální povinností Evropanů je uprchlíkům pomoci. Ale řešením této krize není integrace miliónů lidí bez minulosti do evropských států, ale rozhodné ukončení krvavé sezóny a mezinárodněpolitického inženýrství. Stabilní domov – a to v podobě státní suverenity, která se jako určující princip vztahů mezi státy prosadila v Evropě po Vestfálském míru a v 19. století pak v podobě národních států. Nacionalismus, který se v Evropě tehdy probudil, lze vnímat i jako hledání nového domova masami lidí, kteří byli industriální modernitou vytrženi z venkova, kde jejich předci po generace žili.

Ale nacionalismus skutečně není alternativou. Tedy rozhodně ne v 21. století. Teprve po dvou světových válkách, způsobených do značné míry extrémními projevy nacionalismu, se některé národní státy, do té doby založené na ideji pokrevnosti či kultuře jazyka, začaly měnit v entity podle republikánského, občanského principu. Občanská loajálnost se ukázala jako hodnota nekonečně vyšší než pokrevní soukmenovství. „Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“ řekl Henlein 15. září 1938. Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let! „… hranice, které stanovila Mnichovská dohoda, byly z národnostního hlediska spravedlivější,“ napsal Bohumil Doležal 13. 2. 2002 v MF Dnes. Byly by nespravedlivé, prohlásila naopak ve své petici z roku 1938 česká kosmopolitní (a německé krve plná) šlechta, která jako politický český národ minulosti hájila územní celistvost státu – zemí české koruny. Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je národnost, soukmenovství, a ne politický národ, tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu.

Nedávno, několik dní před 17. listopadem jsem se na facebooku setkal s prohlášením: „Nacionalismu, demokracie a občanské svobody jsou v moderních evropských dějinách úzce propojeny. Každý útok proti národní myšlence v důsledku vede k tyranii.“ Jako autor byl uveden Petr Hampl. Až mě zamrazilo jakými květy zla se snaží sociolog a (naštěstí neúspěšný) kandidát do Senátu oblažit českou společnost. To zlo se svého času pokoušel přesněji určit i nyní často citovaný Ferdinand Peroutka. Přečtěme si tedy část jeho úvahy „Co je fašismus“ (Dnešek z 23. května 1946)

Stále a stále si říkáme, že musíme vymýtit fašismus ze svého života, ze svých duší a že „Hitler v nás“ musí zemřít. A rovněž stále a stále otálíme a váháme jasně a jednoznačně povědět, co se má rozumět pod slovem fašismus… Můžete – chcete-li – otevřít Hitlerův „Mein Kampf“ – tento autor přece musil vědět, co jest fašismus:

„Jako žena, jejíž cit jest méně určován důvody abstraktního rozumu než onou nedefinovatelnou, citovou touhou po doplňující sile, a jež proto raději se skloní před silným, než aby ovládala slabocha, miluje také dav více vládce než prosebníka a cítí se vnitřně více uspokojen učením, které žádné jiné vedle sebe nestrpí, než přijetím liberální svobody.“…Vynechávám 4 odstavce… „Cíle politického reformního hnutí nebude nikdy dosaženo výchovnou prací nebo působením na vládnoucí mocnosti, nýbrž dobytím politické moci. Každá světem hýbající idea má nejen právo, nýbrž i povinnost zajistit si ty prostředky, které umožňuji provedení jejich myšlenek. Úspěch jest jediný pozemský soudce nad právem nebo neprávem takového počínání“.

Je největší chybou věřit, že síla hnutí roste spojením s jiným, podobným hnutím. Každé takové zvětšení přináší jen zárodky pozdějšího oslabeni.

To jest tedy fašismus, jak stojí v hlavní knize psáno. Ale jak bychom o něm nevěděli více přímo ze života, po oněch několikaletých kursech, kdy honorářem učiteli bývala smrt, zmrzačení, oloupení, týrání, ztráta svobody? Důkladně víme, co jest fašismus: zanícená, zjitřená vůle k moci; sbírání nespokojenců a ctižádostivců ze všech koutů a odsunování starosti, co s takovými lidmi, až na druhý den po vítězství; postavení rozumu pod cit; tak vytrvalé vtloukání předepsané ideje do hlavy, až v ní nezbude nic než stranická spolehlivost; povýšení propagandy nad pravdu a organisace nad ducha; antisemitismus; zálibné ponižování; systém jedné strany; lstivé výklady, jak nesvoboda na konec přece jen jest svoboda; boj proti korupci nejdříve a obohacení vůdců potom; umělá hospodářská konjunktura na státní útraty; okázalá, honosná režie schůzí a sjezdů; vysoké boty a uniforma; teror; násilí jako hlavní prostředek; týrání vězňů a vyšetřovaných; bezmezný cynismus k svobodě, dobru a životu druhého; chtivost a loupení majetku; stádní podrobení se autoritě, katastrofální vyvrácení lidského druhu z toho místa, kam jej postavila kritické a humanistické devatenácté stoletá; nálada únavy z užívaní vlastního rozumu, jak ji vyjádřil básník: „Já dlouho jel a nyní s chutí slezu, a zaklejte mne třeba do pařezu“ boj proti objektivnosti; neúcta k inteligenci; vítězství revolveru nad diskusí; posměch humanitě; spravedlnost, vyrvaná z rukou soudů, a vložená do rukou libovůle; výroky jako: „beru spravedlnost do svých rukou“; „trestní akci podle vlastního uvážení jsem rozšířil“; „nemám co zkoumat, jestliže některý z těch bořitelů, štváčů a travičů studní byl postižen osudem příliš krutým.“

Vy, kteří jste to poznali: není toto fašismus? Různé jsou politické, hospodářské a sociální stránky fašismu, ale má své hlavní rysy, které dávají základní podobu – hnusnou – celé té změti. Má svou poznávací známku. Jest jí cynické, surové, nelítostné zacházení s člověkem a z toho vycházející nedbání práva. Snížení lidské posice na postavení vši. Kdo surově zachází s člověkem, jest fašista, Kdo nedbá lidských práv, jest fašista. Překonávati fašismus znamená toto překonávati.

Jest možno postaviti krátkou a přece hodně vyčerpávající formulku: nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva a jsme ochotni se pro ně exponovat...Tolik Ferdinand Peroutka

Přesto Sudetští Němci ani po sedmdesáti letech nikdy nevystoupili masově pro reformu zákona o občanství, aby tak dokázali, že se poučili z naší společné tragické minulosti. Naopak, formuli „právo na vlast“ dávají ve velké většině neobčanský význam „práva národů na jejich dědičná sídla.“ Dědičná od kdy a v jaké míře? Není snad podstatou demokratických států neomezená mobilita a neustálé promíchávání se občanů? Jak zaslepující je tento archaický (a ve svých důsledcích nedemokratický) slovník, ukazuje tragický příklad Wenzela Jaksche, sociálního demokrata, který v britském exilu odmítl podpořit legitimnost obnoveného Československa v jeho původních hranicích, a tak (nechtěně) přispěl k prohloubení propasti, která vedla k odsunu. Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip. A tak byla přijata i myšlenka, že ti „cizí“ se mohou stát „námi“, pokud se v „našem“ státě přihlásí k občanskému principu sekulární demokracie. Jinak ne.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.