O ŽIVOTĚ, O PSANÍ A TAK

napsal Xaver

Opět mám chuť napsat fejeton – takový multitématický. Když se nepovede, nepošlu ho, a nakonec poslední slovo má „vlk“. Ode mě má vždy apriorní souhlas k přesunutí do koše, pokud mu výtvor nebude vonět…

Před několika dny zase proběhl náš listopadový sraz, kterého se po dlouhé době zúčastnil i náš spolužák a můj kamarád K. Ale kdyby tam nebyl, vyšlo by to nastejno. Většinu času trávil totiž vestoje před televizí ve výčepu a ke společnému stolu v salonku docházel jen občas něco pojíst a popít.

Musím se přiznat, že mezi akademiky, s nimiž se stýkám, jsem nepotkal nikoho, kdo by byl tak beznadějně jednoduchý. Z jeho nudné tváře ta jednoduchost a taková všeobecná nevědomost doslova září. U stolu ničím pozoruhodným nepřispívá, není tématu, kterého by se „chopil“, kromě občasného záblesku zajímavostí ze zákulisí jeho upřednostňovaného fotbalového klubu. A to na něm mámím já, aby vůbec promluvil. Jinak v hlavě jeden zmatek bez kloudné myšlenky, zdůrazňovaný navíc plochým a monotónním hlasem.

Toto, prosím, jsem o něm mohl napsat už před šedesáti roky, kdy jsme se při studiích seznámili. A já tehdy doufal, že další život, práce, rodina a okolí takové lidi změní, „vychovají“. Tady se to ovšem nepovedlo, a bylo by to na psychologickou studii, kterou svým způsobem nahradil jiný spolužák slovy – „ten je furt stejně trapný a blbý“. Shodou náhod je v jedné knížce, kterou čtu, líčen podobný jedinec, s nímž se autor vypořádává slovy …“žil ještě mnoho let v nadpřirozené pitomosti a zemřel stejně nevědomý jako v den, kdy přišel na svět.“ Já ale tak krutý nejsem a nebudu – kamarád je kamarád, mám ho  rád se vším všudy.

Popravdě, moc veselé to naše setkání tentokrát nebylo. Jednak se náš počet od loňska zmenšil nenávratně o jedno místo u stolu a jednak byla konstatována jedna zhoubná nemoc prostaty. Doprovodný komentář, jenž se točil kolem čísla PSA (u dotyčného necelé 4) asi přítomné muže polekal a utvrdil o záludnosti toho ukazatele. Ale řeč přešla pochopitelně i na prevenci, kterou zahájil kolega, který vždy věděl všechno „nejlépe“. Citoval jakýsi článek z internetu, že nejlepší ochranou této naší tajemné součástky je sex (to víme taky), ale prý aspoň třikrát týdně. Vzhledem však k tomu, že ta nemoc postihuje hlavně staré a nejstarší chlapy, v našem případě 80+, vyslovil jsem obavu, že pisatel „nemyslí komplexně“, že jeho návod se nejspíš nedočká všeobecného přijetí (kdosi podotkl, že má nejspíš alzheimera).

A propos ten alzheimer (teď už opusťme ten náš sraz), to je také strašidlo stáří. A i v tomto případě nechybí pár receptů, jak se mu vzpírat. Všechny se točí kolem neustálé aktivace, resp. namáhání mozku. Takže dobré jsou křížovky, hádanky, sofistikované hry, sudoku a nejlépe vůbec je průběžně se něčemu učit – učit se, učit se…(to třetí jsem zapomněl).

Leccos z toho ctím, zejména se pravidelně trápím luštěním těžkých sudoku a učím se: opakuju si cizí jazyky a nedávno jsem se rozhodl příslušným studiem na stará kolena zdokonalit své psaní. Ten pokus ale asi opustím po „setkání“ s géniem, který píšícím autorům vnucuje – volně řečeno – tento návod:

-Držte se krátkých vět, jen občas přičiňte nějakou delší.

-Používejte výstižná slovesa.

-Šetřte přídavnými jmény a až na výjimky vynechejte příslovce.

-Citáty jen velmi krátké.

-Opatrně s konjunktivy.

-Zapomeňte na „budiž“, „nechť“ či „kéž“ apod.

-Žádné anekdoty, leda skutečně dobré a přiléhavé.

-Nevyhýbejte se „psacím“ trikům, které používají jiní.

-Smýšlejte o sobě realisticky a nepropadejte velikášství.

Tak ze všech těchto pokynů můžu bohužel bezezbytku dostát jen tomu poslednímu, a proto zůstanu asi dál na svém. Ale v té souvislosti jsem si vzpomněl na jednoho našeho menšího šéfa, který by pár takových zásad potřeboval vstřebat pro „sféru“ řečnění. Ten býval totiž v ústavu častým členem různých komisí pro obhajobu našich vědeckých prací a vždy se vyjadřoval k čemukoli. Začal tím, že má jen „malý přípodotek“ a pak nevěděl, kdy skončit. Potíž byla v tom, že po hodinové přednášce jsme nevěděli, co vlastně chtěl sdělit, i když rétoricky to ušlo. (Myslím, že něco podobného se odehrává i v našich zákonodárných sborech.)

Tento článek píšu 21. listopadu, v den 100. výročí úmrtí Františka Josefa I. A zjišťuju, že KOSA nic…Na takovou věc ovšem není nikdy pozdě, a proto na závěr ještě pár poznámek o našem monarchovi přičiním (ovšem žádné hodnocení kladů, chyb či přínosů – toho je dost ve všech učebnicích dějepisu, doufám).

Tak jako každý smrtelník musel i císař „obdržet“ úmrtní list od úředního lékaře, který obsahoval:

Jméno a příjmení: S. M. Císař František Josef I.

Povolání a postavení v něm: Císař Rakouska atd. (vyjmenovány všechny země, jimž vládl).

Vyznání: římsko-katolické.

Stav: vdovec.

Příčina smrti: zápal plic.

Zemřel: 21. XI. 1916 ve 21.05 hodin.

K pohřbení: do krypty u Kapucínů.

Za připomínku stojí, že jeho smrtí „propadla“ vojenská přísaha do jeho rukou, která byla sepsána v 11 jazycích a zněla následovně:

„Přísahám slavnostně Bohu Všemohoucímu, jeho apoštolskému majestátu, našemu nejvznešenějšímu knížeti a pánu – Františku Josefu I., z vůle Boží císaři Rakouska, králi Čech atd. a apoštolskému králi Maďarska, že budu věrný a poslušný, také hlavně jeho generálům a vůbec všem našim nadřízeným – a tak žít a umírat se ctí. K tomu mně napomáhej Bůh. Amen.“

Všichni vojáci doma i na všech válčištích pak museli složit přísahu znova, a to následovníkovi, císaři Karlu I.

Ze závěti byly publikovány jen některé části – nic, co se týkalo rodiny a financí. Známá je například věta: „Mým milovaným národům děkuji za věrnost a lásku, kterou mně a mému Domu projevovaly jak za šťastných dnů, tak i v krušných časech.“

V testamentu si také přeje, aby byl pohřben vedle manželky Alžběty (Sisi) v Kapucínské kryptě, avšak s neporušeným tělem. To znamená včetně srdce, které jinak Habsburkové dávali pravidelně pohřbívat odděleně v kostele u Augustiniánů.

Tímto jsem se, vážení čtenáři, přiblížil k naplnění své „délkové normy“. Slíbil jsem více témat, která jsem lehce rozvinul, a budu doufat, že i takový druh četby pár kosířů osloví. Vždyť ta naše blbá politika, které je tady i na jiných stránkách plno, nám tímto opravdu neuteče. Bohužel.