Češi mezi západem a východem Evropy v 19.století


Opsal ze sborníku: Evropa očima Čechů Jeník Čermák

Češi mezi západem a východem Evropy v 19.století

Ivan Pfaff

 

Jedná se o sborník přednášek ze symposia historiků z roku 1996. Pan profesor Pfaff viz wikipedie.

Nenajdete tu jedinou mou myšlenku, převážně se jedná o citace našich obrozenců – velikánů.

Budeme-li konfrontovat rané stadium českého slovanství, této bytostné podstaty české recepce Východu a jejího vyrovnávání se s ním, s myšlenkovou a politickou průpravou, kterou už generace Dobrovského a ještě výrazněji Jungmannova přijaly z francouzského a anglického osvícenství, budou zřetelnější kontury evropanství v myšlenkově politické oblasti a kontury slovanství v oblasti jazykově národnostní jako dva korelativní poly jedné a téže dialektické linie. Shoda nebo kontradikce obou polů bezprostředně závisela buď na převaze emocionální defenzivy proti ohrožení národního zájmu, nebo na racionální, národními momenty nezatížené myšlenkové a politické aktivitě.

České slovanství /rusofilství/ bylo příliš často povrchní, mělké, dogmatické, vyrůstalo v kult moci a hmotné síly ruské. Carský despotismus /a slavjanofilský imperialismus/, který by nestrpěl ani desetinu toho, co česká politika v Rakousku považovala za svá minimální práva, se u nás hájil a vynášel jen proto, že byl ruský a „slovanský“.

Tento rozpor nejvýrazněji zosobňuje tvůrce panslavismu Jan Kollár.

Dobrovský byl první představitel národního obrození jenž poznal Rusko bezprostředně za své čtyřměsíční cesty.1792-3. Dobrovský ostře odsoudil režim. Vysmál se nevzdělanosti ruských popů a ustrnulosti pravoslaví, protestoval proti zotročení Finů carismem.

V druhé generaci naopak, Jungman vášnivě v Rusko věřil. Bez váhání se stavěl na Ruskou stranu za každou cenu. „Já pevně věřím, že Ruská mocnost mocnost Franckou přetrvá, a nám Slovanům to potěšitelné býti musí. Rusové zrají – odtud potomkům spasení!“

Kollár : Slávy dcedra 1821 : „ze všech jednu sochu ulil-Rusko bych sem v jejich hlavu skulil-před tou modlou klekati by mohla celá Evropa“ Kolár hlásá vulgární panrusismus. Poslední zpěvy Slávy dcery proměnil ve slovanské nebe a peklo. Do nichž zařadil osobnosti slovanských dějin podle jejich zásluh. A tak se Byron,Puškin,Mickiewicz ocitají v pekle. A v nebi car Mikuláš I.

Arne Novák o Kollárovi: Z historie čerpal několik apriorních formulí, s nimiž mínil vystačit nejen na výklad přítomnosti…

F.L.Čelakovský je typickou ukázkou, od naivního zbožňování všeho ruského až po vzrušenou kritiku carismu. V březnu 1829:“Jen ti jsou a budou mstitelé naši. Z plamene Moskvy pošlo světlo i na ostatní Evropany“/ruskoturecká válka/ Ale už v listopadu 1835/polské povstání/ píše o :“brutálních výhružkách cara Mikuláše I. pokořené Varšavě, že jeho řeč náleží do oné spisovny, kde se chovají řeči, mívané před čtyřmisty lety od tatarských chánů k ruským knížatům.“

V Čechách se opravdu dlouho myslelo, že politická svoboda se dá získat jen za cenu zřeknutí se národnosti a naopak. A tak i pro ty, kdo viděli v liberalismu hodnotu rovnocennou národnosti, byla volba těžká. Tragické dilema – svoboda nebo národnost? Mezi Ruskem a Německem, jak uniknout ze zajetí zdánlivě neřešitelného?

1849 Rieger:“Budeme pak moci zvolit mezi otroctvím u Rusů nebo ztrátou národnosti u Němců…a nebudeme mít ani svobody ani národnosti.“

Ještě jeden závažný fenomen se silně uplatňoval v protikladu rusofilství, determinovaného myšlenkou národní, a evropanství, determinovaného myšlenkou politickou- v protikladu Východu a Západu v českém myšlení. České evropanství se dá zkoumat jen v souvztažnosti s českým slovanstvím, přenejmenším potud, že evropanství se nevyvíjelo v žádném případě jako izolovaný bezkonfliktní proud, ale projevovalo se téměř vždy jako dualismus, antiteze, kontradikce, antagonismus. Jinak řečeno : evropanství bylo velmi často kombinováno s českým antirusismem a antipanslavismem, někdy jako důsledek poznání ruské reality.Šlo tedy o konflikt slovanství a evropanství, konflikt Východu a Západu, který představuje jednu z nejsilnějších a nejkontinuitnějších polarizací českých novodobých dějin. Slovanství, rusofilství, panslavismus převažují v české společnosti vždy tam, kde v důsledku skutečného nebo fiktivního národního nebezpečí, emocionální iracionální pohled jako výraz rozhořčení i strachu odsunuje racionální politickou úvahu a tím automaticky zatlačuje evropanství.

Šafařík 1831:“..v Rusku je barbarství a tmy tolik, co by celá staletí nezahnala. Ta velikost, kterou všichni obdivujeme, jest vlastně jen nejstrašnější militářský despotismus, co do formy od někdejšího římského a nynějšího tureckého málo rozdílný.“

Nikdo z českých lidí neprožil v Rusku tak hluboký otřes a tragické rozčarování jako Havlíček. 1842-44.Nadšený stoupenec Kollárův byl ohromen velikostí, svérázem, krásou ruského života. Své dopisy do Čech nadepisoval výkřikem „otec náš Kreml“ Obdiv k pravoslaví :“ouplné organické spojení státu, národnosti a víry“. Během několika měsíců prochází prudkým názorovým přelomem. Když se propracoval k poznání skutečných ruských poměrů, obracel se proti carismu i proti slavjanofilům. Samoděržaví mu vykrystalizovalo v obraz knuty, univezálního prostředku udržování mas v otroctví. Obviňoval je, že jejich /slavjanofilů/ slovanství je jen rafinovanou maskou dravého imperialismu v národnostní otázce. V květnu 1943 píše domů:“Když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici, musím se věru zasmát. Bůh ví, je-li to ve vodě nebo v povětří, že člověk tak promění myšlení své.“ ..jho tatarské …semeno otroctví, které natrousili tataři, vzniklo a dobře kvete až po dnešní den…Jen přijeďte sem! Kdo chce Čechům udělat dobrodiní, ať je posílá do Moskvy! Rusové nejsou vůbec naši bratři, ale mnohem větší naši nepřáteledé než Maďaři a Němci. Jazyka jejich a literatury můžeme použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi na stranu. Sic to špatně dopadne.“ Napřed Čech a potom Slovan.“

První tvůrčí osobností národního obrození, zasaženou směrodatně západními podněty a na Západ orientovanou, byl mladý Palacký v Prešpurku.Myšlenka politické svobody a myšlenka národní tvoří hlavní dominanty doby. Národy se mu jeví jako skutečné subjekty, které mají svou vůli a představu národně politického života. Politický liberalismus a novodobé vlastenectví se tak integrují. Národy jsou nespokojeny s politickým řádem, který je ovládá. Kdo má jen povinnosti a je bezprávný je otrokem, poddaným. Kdo má jen práva a privilegia a nechce být vázán žádnými povinnostmi, je pro něj despota.

Ruský revolucionář Michail Bakunin v Praze v červnu 1848:“Chcete život, ale tam je mrtvé ticho, žádáte samostatnost, ale tam je mechanické poslušenství, přejete si vzkříšení, osvětu, osvobození, ale tam je smrt, temnota a rabská práce. Vstoupivše do Rusi, vešli byste do hrobu všeho života národního a vší svobody“

1849 K.Havlíček cituje V.Huga:“ Přijde čas kdy se Francouzové, Rusové, Italiáni, Angličané a Němci spojí k vyšší jednotě a založí evropejské bratrství..přijde čas, že nebude jiného bojiště než trhů, otvírajících se obchodu , a ducha lidského, otvírajícího se novým ideám..Přijde čas , že nebude než dvou velkých soustátí, amerického a evropejského, kteréž svorně spolu budou žíti a přes širé moře bratrské ruce sobě podávati budou.“ /možná si nežijem tak špatně, ne?/

Ostatně jaká pokrokovost ruských zapadniků, když i nejrevolučnější postavy ruské společnosti popíraly základní požadavky svobody politické i národní. I liberální Sovremenik hálásá postulát ruské nadvlády nad Slovany a nabízí pomoc slavjanofilskému imperialismu. Bělinskij a Černyševskij se netajili antipatií k malým slovanským národům a přímo naznačovali svůj zájem na mocenské nadvládě Ruska nad nimi. Gercen ještě 1868 odmítl s nepřátelským a urážlivým gestem pozvání na slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze a naopak ostře vystoupil proti Čechům zvláštním článkem.

1863 Polské povstání E.Grégr:“Nám je despot jako despot, ať již z krve slovanské nebo germánské. Josef Barák stigmatizoval Rusy jako „lstivou hyenu, krvelačného tygra a zuřivce barbarského“

J.V.Frič nabádá českou politiku , aby se včas oddálila od Ruska jako od kráteru před vybuchnutím, aby nás strašlivá sociální revoluce nestrhla do propasti /1864/

Národní listy 1864: “Český národ nemůže doufati pomoci ve svém snažení od vlády, která všechnu svobodu vůbec potlačuje. Máme v Rusku rovněž takového nepřítele jako v Prusku. Poněmčení a poruštění to je jedno, obé smazuje český národ z počtu národů živoucích.“

Krvavý přízrak carského despoty polského povstání let 1863-64 stává se posledním mementem v vývoji zahájeném před 20ti lety Havlíčkem. Rozvrací a odmítá starou koncepci panslavistickou v jakékoli formě, protože v ní tuší nebezpečí pro český národní život z Ruska. Národní listy:“Který to zlý démon mohl by věru lákati nás, abychom veškeré tyto drahé statky měli v oběť přinésti nějaké bledé archeologické abstrakci, abychom krásnou vlast Libušinu se břehů Vltavy přenésti měli do stepí Volhy, abychom filosofickou volnost našeho národního ducha měli spoutat v symbolickou prázdnotu ritu pravoslavného? Panslavismus byl programem naší politické zoufalosti, nemůže však nikdy být programem našeho politického života!“

1867/Rakousko Uherské vyrovnání/čeští politikové vyrážejí natruc do Ruska. Výsledek: Tak se ruská cesta českých politiků projevila jako těžká chyba i v okamžitých perspektivách českého zápasu: od Ruska nezískali vůbec nic, podráždili Vídeň a zklamali Evropu. Ohlas cesty v západní Evropě byl takový, že v ní viděl osudný odvrat české politiky od západu a od demokracie a ukazoval, jak hluboce se Češi kompromitovali v očích liberálního západu.“

J.V.Frič k tomu:“ Nezískali jsme ničeho hmotně ani mravně. Sklidili jen posměch a uvalili hanbu na sebe“

Česká pouť do Moskvy, jakkoli se její důsledky u nás již po půl roce ztrácejí, byla jednak krizí českého evropanství, jednak výrazným potvrzením naší teze, že k rusofilské vlně u nás dochází tehdy, když národní nebezpečí přehlušuje racionální úvahu politickou ve prospěch emocionálního vzrušení.

Rieger 1877:“ ..česká společnost vůbec si idealizovala ruské imperialistické motivy k dosažení přístupu k Egejskému moři a kontroly Bosporu jen v nezištné slovanské city…“

A skončíme Kunderou: 1967 “ Nic nebylo Čechům samozřejmou daností. Ani jejich jazyk, ani jejich evropanství. I jejich evropská příslušnost je jejich věčným buď anebo:buď nechat češtinu zplanět v pouhé evropské nářečí a její kulturu v pouhý evropský folklor, anebo být jedním z evropských národů se vším , co to znamená…Děsím se někdy toho, že dnešní naše vzdělanost ztrácí onen evropský charakter, jejž měli na srdci čeští obrozenci“

Tak co? Není to aktuální po 150, 200 letech?? Jak to, že se některé věci po staletí nemění? I když žijeme jiný svět. Úplně. Úplně?

Aby tu bylo přeci jen něco mého.

Dlužím Vám z předminula, mnohým, kterým jsem jistě zvedl tlak, vysvětlení . Například téhle noticky: „Milí kosí Putinovci. Putin je KGBák a vrah. A vede Rusko do záhuby. Vaše víra ho nevylepší, Rusku nepomůže. Vycházíte z mylných premis, falešných představ, paranoidního zjednodušení světa.“

Neznamená to prosím, že čtenáři kosy jsou Putinovci. Mnozí jistě ano. Ale proč tomu dávat negativní konotaci? Řekněme, že Putinovec je člověk, který věří Putinovi nos mezi očima. Já to, jak jste jistě poznali, nejsem. Ale dokážu to pochopit a s mnohýma tohoto názoru jsem kamarád. Rozvedu to, aby bylo jasnější, že nejsem úplným magorem. Že je KGBák je myslím nesporný fakt. Někomu to vadí, někomu ne. Že je vrah – stačí myslím jediný případ- Litviněnko. Znalejší jich doplní dlouhou řadu. Já bych za sebe řekl jediné : Groznyj.

Neznamená to, že po světě neběhá řada jiných vrahů. Ale považuji za prokázaný fakt, že Vladimir jím je. A teď to hlavní. Proč vede Rusko špatným směrem. Pro Rusko. Naprosto ponechám stranou, že pro mne jako Čecha je hlavní jak se daří mě a mým blízkým, jak moje země kvete a je hezká a jak jsou spokojení moji spoluobčané. Rus to má jinak. Chce být nejmocnější, mít nejvíc jaderných zbraní, chce aby měl co nejvíc území a pokud možno se ho všichni báli. Jiný kraj, jiný mrav, dobře, respektuji to. Jeho volba. Chce cara a aby po něm bylo pokud možno šlapáno, má to mít. Má polemika s Putinem vede jiným směrem. Ponechám stranou i to, že 15% výdaje na obranu nejsou moc efektivní . Je jasné, že ztráta role supervelmoci, nenávratná, je těžký psychologický otřes a hrát si na ní , ta možnost v jaderném kataklyzmatu zničit svět je něco tak pěkného, že se vyplatí do toho investovat. Jenže Putin si jako nepřítele vybral Západ! Z důvodů ideologických. Podvratný liberalismus nejde pod pravoslavný fous. Byl to nepřítel za SSSR, lidé jsou na to zvyklí.

Jenže je to tragický omyl. Západ je v rozkladu a nejhorší, co by mohl Rusku udělat je zavést mu tam neziskovky. To by byla tragedie. Asi by taky požadoval právo. Tisíce právníků hrůza. A určitě by se tam vyrojilo mraky firem, co by stavěly fabriky a vykořisťovaly prosté Rusy. Jako tady. Nic horšího mne nenapadá. Nu a zatím co statečný Vladimír bojuje s Dány a Finy děje se na Sibiři co? Podepsal dlouhou řadu dohod, ohromně výhodných, s kým? Kdo má 1,2 mld pracovitých přičinlivých obyvatel, rostoucí ekonomiku, ideologie se ho netýká, mraky peněz na investice, nedostatek půdy chronický, ekologické problemy a Sibiř za oknem? Kdysi car Aljašku jako nedpotřebnou prodal USA. Kdo je nastávající velmoc číslo1? Bude to Německo či Francie nebo velmoc , se kterou se Rus střetne o Sibiř a její bohatství? Je ideologie to, co rozhoduje, nebo jen bláhovost případně zástěrka? Já myslím, že se Putin zásadně a strategicky plete. Vybral si Západ za nepřítele a Čínu za spojence. Spláče nad výdělkem. Číňan si ho dá ke svačině. Myslím, že se toho dožiju. Kolik, že je Rusů na Sibiři….8 milionů?

Ejhle nemyslím si to jen já:

http://technet.idnes.cz/treti-svetova-valka-0qk-/vojenstvi.aspx?c=A161115_183531_vojenstvi_erp

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Knihovnička Jeníka Čermáka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.