Zabíjačka u Vidláků


napsala Maneca

 

Před pár týdny pozval Vidlák všechny Kosíře, aby se zúčastnili zabíjačky u něho doma ve Vidlákově na jižní Moravě. Vlastně šlo ve skutečnosti o dvě zabíjačky po sobě, obě ve státní svátky.

Zájem na Kose byl velký, ale Vidlákovi se nakonec ozvalo emailem tak 10 Kosířů, že by jako měli zájem a napsali si o podrobnosti. Když se ale ty podrobnosti dozvěděli, tak někteří Kosíři rovnou odpadli a zbylo posledních 5 statečných. No, nakonec jsem dojela jen já jediná, a to na druhou zabíjačku. Na konci dne, večer před odjezdem domů, jsem od Vidláka dostala poslední úkol napsat pro Kosu článek s názvem „On existuje“, aby byl podán důkaz od očitého svědka, že Vidlák není jen internetový pábitel.

Takže, milí Kosíři, Vidlák je ve skutečnosti takový, jak ho znáte z jeho článků. Je přímý jak dálnice v Nevadě a za celý den od něj neuslyšíte jediný falešný tón. Člověk si s ním uvědomí, jaké to bývalo za časů, dokud nebyla vynalezena politická korektnost a lopata se vždy nazývala lopatou. Co ale z jeho článků tak úplně cítit není, je neskutečná energie a pracovitost, kterou Vidlák produkuje a rozdává kolem sebe.

Každopádně, pokud chcete něco naplánovat, zorganizovat a realizovat, pak se obraťte na Vidláka. A je jedno, jestli to bude zabíjačka, stavba dálnice nebo barevná revoluce. Když mu dáte chvilku času, on se to rychle naučí a pak to provede.

Před příjezdem jsem v emailu obdržela přesný rozvrh celého dne, rady, co na sebe a varování, že všichni začátečníci čistí střeva. Nástup byl o půl osmé ráno před chlívkem.

Musím přiznat, že ten začátek o půl osmé ráno byl pro mě smrtonosný, protože jsem celý život zvyklá dělat něco dlouho do noci a pak ráno spát. Nicméně, dokázala jsem to a dojela včas, téměř za tmy (no, aspoň se mi to zdálo, že je pořád tma) a v hustém dešti. Na posledních 5 kilometrů se mi z neznámých důvodů ještě zastavily stěrače a tak mi to připadlo, že jsem právě zdolala osmitisícovku.

Vidlák mě mile přivítal a zavedl hned na dvorek venkovského stavení, rovnou k chlívku, kde už postávali dva jeho kamarádi. Trochu mě překvapilo, že na celou zabíjačku budou jen tři chlapi a já, jakási panička z města, ale všechno mi to došlo až za nějakou chvíli.

Vidlák se s ničím moc nepáral, začal třem přítomným osobám rozdávat úkoly, já jsem dostala jako první úkol udržovat pořádný oheň pod dvěma velkými kotli tak, aby voda v nich pořád vařila, a zároveň jsem hadicí měla doplňovat vodu tak, aby byly kotle pořád plné.

Chlapi pak dostali od Vidláka přesné instrukce, jak dostat pašíka na značku uprostřed dvorku, až se otevřou dveře od chlívka.

Víte, do té chvíle mi vůbec nedošlo, že zabíjačka se to jmenuje asi podle toho, že se tam zabíjí. Pašíkovi se nikam nechtělo, kvičel a zapíral se předníma kopítkama o beton a mě ho bylo tak líto, že se mi vyhrnuly slzy do očí.

Naštěstí usmrcení bylo tak rychlé, že než jsem se z toho dojetí vzpamatovala, bylo po něm a chlapi už zachycovali do velkých lavórů prýštící krev.

No a pak se najednou začali odevšad rojit lidé. Příbuzní, známí, sousedé, velcí, malí, mladí, starší, muži, ženy, děti…. najednou bylo na dvorku, v hospodářské části stavení a v průchozí části spojující obytnou a hospodářskou část domu tak kolem 15 lidí. Kde se vzali, tu se vzali. A mně došlo, že ti všichni tam prostě nechtěli být při tom zabití pašíka, že to prostě vidět nemuseli a došli až teď pomoct.

Z celého prostoru kolem se rychle stalo vysoce organizované mraveniště. Nad vším vládly jasné pokyny Vidláka, který hlasitostí a kadencí připomínal strýčka Pepina z Postřížin. Jen ten akcent nebyl z Moravy, bylo slyšet, že je naplavenina z Čech.

Lidé si předávali „zvonky“ – takové nástroje na škrabání štětin, protože to byla docela dřina. Chlapi mi brali vařící vodu z kádí a polévali pašíka. Mezi zvoláními „vodůůů“ stačil Vidlák rozdávat další úkoly. Já jsem ke své funkci topiče dostala ještě na starost pitný režim na pracovišti. K dispozici byla slivovice a meruňkovice a bylo potřeba neustále doplňovat štamprlata na tácku.

Oškrábaný pašík, který vážil asi 230 kg, byl pak zavěšen za zadní nohy na takovou zvláštní šibenici, no a Vidlák vzal pořádný nůž a opatrným chirurgickým řezem začal párat to velké zvíře shora dolů. Pomalu se obnažoval složitý svět vnitřností, z nichž některé z nich se pod tíhou gravitace snažily dostat ven. Kolem stáli pomocníci nachystaní okamžitě vykonat každý pokyn a Vidlák pořád mluvil a stačil řídit i lidi, kteří stáli za ním nebo někde dál. Registroval velmi rychle každého, kdo by mínil na chvilku jen tak postávat. Pár dobrých manažerů jsem už v životě potkala, ale žádný u toho řízení současně nepracoval téměř nejvíc ze všech.

Musím dodat, že do toho všeho chvílemi docela dost pršelo a kdo neměl hned po ruce pláštěnku, tak byl prostě mokrý. Takže všichni byli rádi, když se porcovací práce dostaly na velký stůl pod přístřeškem na dvorku a poté se pomalu přesouvaly do hospodářské části stavení, která byla vybavena vším potřebným na zpracování té 230-ti kilové hromady.

Venku jako poslední zůstávali nakonec jen nováčci, kterým Vidlák vysvětloval docela složitou proceduru čištění, škrabání, porcování a zašpejlování střev na jitrnice. To měla být i moje práce. Ale já jsem byla promoklá a byla mi zima a nováčků bylo naštěstí víc a tak se mi podařilo zbaběle utéct do stavení a rychle se přidat do skupiny „pokročilých“, kteří krájeli hory špeku na škvarky a sádlo. Po chvíli jsem od Vidlákova tchána, který obcházel pracovní skupiny jako kontrolor, dostala kartáč, že moje kostky na škvarky nejsou stejně veliké jako kostky tam toho jiného kráječe a tak jsem se musela rychle polepšit.

Jak den postupoval a venku se začalo smrákat, zabíjačkové práce se zcela přesunuly do jedné místnosti, kde se už začali pohybovat jen opravdoví profíci a začala „keramická“ část zabíjačky. Mlelo se maso, pak se ochucovalo a míchalo a vznikaly první jitrnice, jelita, tlačenka, hmota na paštiku… no nádhera. Asi největší dřina byla míchat tak odhadem v 80-ti litrovém kotli kostky, které se postupně měnily na škvarky a sádlo.

Ti, co se už nevlezli do tvůrčí místnosti jako profíci, začali posedávat v sousedící průchozí části budovy a začali si povídat. Na stole bylo napečené cukroví a buchty a mimo pálenek si každý mohl dát i pivo, víno nebo Cocacolovu limonádu, na které prý Vidlák dost ujíždí. Úplně nejčipernější byl v té chvíli Vidlákovic jezevčík, který neustále tajtrlíkoval sem a tam a se všema si chtěl hrát.

Na rozloučenou jsem dostala výslužku, kterou jsem si nezasloužila. Jitrnice, jelita, tlačenku, paštiku, uzený špek a klobásy z minulé zabíjačky, černou polévku „prdelačku“…. do dneška si sem tam něco z toho dám, ale jen tak opatrně, aby mi to dlouho vydrželo, je to velká dobrota.

No, a ještě něco. Když jsme si ještě před svátkem 28.10. s Vidlákem posílali emaily, tak jsem v jednom napsala, jestli ta zabíjačka vůbec bude, když nás teď čeká v Praze další revoluce. A odpověď tady musím uvést doslova, protože by mohla být klidně součástí novoročního Vidlákova projevu:

„… a že bychom se zabijačky nedočkali, toho se nebojím. Každá revoluce končí tam, kde dojde jídlo. I ten takřka všemocný Lenin musel couvnout, když v Rusku došlo jídlo a pěkně pokorně potichoučku dovolil NEP. Pokud bude v Praze Majdan, tím spíš bude zabijačka a tím spíš se budu ohánět nožem doma. Stačí mi můj hnůj, nemusím ještě kydat ten pražský. V dějinách nakonec vždycky vyhrávají sedláci. I když mají ztráty, i když je dusí, i když se na ně dívají skrz prsty, stejně nakonec vyhrává ten vesnický vidlák, hnojkyd a buran… protože má jídlo, protože umí počítat s nejhorším, ale doufat v nejlepší. Ať se bije kde chce a kdo chce, ať hoří chalupy a nebo táhne vojsko, stejně se každý rok zazelenají pole.“

Díky za vše, Vidláci.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.