Dvěma principy ke svobodě


napsal  Sob

Mám radost  vždycky , když  se objeví  nový  autor. Takže  dnes mám prima neděli. Protože  máme  zase autorskou  premieru.  Tentokrát  už  iniciativy  čtenáře  Kosy , který  mi poslal  následující  mail:

Dobrý den Vlku,

v září (25) jste zveřejnil na Kose Kentův mail -viz  článek Milá Koso,

Kent se v něm se znalostí věci vyjadřuje k všeobecným principům řízení a aplikuje je na společnost, konkrétně na současnou společnost v české kotlině. Závěr dopisu je však pochmurný: Cituji: „ … Nicméně máme tu další nutný krok…. Návrh řešení… má ho někdo? Už mě nebaví číst jen inventuru bez návrhu možných řešení.“ Kentův přístup ke společenským otázkám z pozice technických a přírodních věd mě inspiroval k následující úvaze. Možná obsahuje i návrh řešení. Kdyby jste shledal, že je vhodné ho na Kose zveřejnit tak máte svolení. Pokud ne, klidně ho dejte do koše.

S pozdravem

Sob

Do koše  jsem  ten  Sobův  článek  rozhodně  nehodil.  Nepatří  tam, alebrž  na sklo. Nepochybuji,  že  s e mnou budete  souhlasit. A  přidělíte  náležitý počet hvězd. Díky

Dvěma principy ke svobodě

Pokusím se v příspěvku dopídit se významu jednoho slova. Slova, jehož obsah lidstvo vytvářelo celá tisíciletí. Teprve asi 300 let je v historii ukotven jeho přesnější význam.  Jedná se o slovo, které je v současnosti nejvíce vyslovováno, nejvíce adorováno a bohužel také nejvíce obsahově komoleno a ideologicky zneužíváno. Narovnat tento stav odkazem na klasiky se podle mě míjí účinkem.  Zkusím to proto vzít bez jakéhokoliv ideologického a filosofického zabarvení. Budu vycházet pouze z přírodních a technických věd. O jaké slovo se bude jednat?  O  s v o b o d u.

Existují dva fundamentální zákony přírody. Jeden je z kybernetiky, na druhý si činí nárok fyzika. Oba zákony jsou formulovány zcela precizně pomocí integrálů, rovnic a operátorů. Jak už to ale u principů bývá, lze je vyjádřit zcela srozumitelně i jednoduchými slovy. Oba přitom mají široký přesah do různých vědních disciplín od kvantové fyziky přes chemii, biologii až do společenských věd. Veškerá živá i neživá příroda koná v souladu s těmito zákony.

První princip je z kybernetiky a nese název Zákon nutné rozmanitosti (Law of Requisite Variety). Na WWW ho najdete také pod názvem Zákon nezbytné variety. Formuloval ho v polovině minulého století britský průkopník kybernetiky William Ross Ashby.  Zákon je tedy relativně mladý.

Příroda, zejména živá, a člověk ho však využívají od nepaměti. Zákon zní:  Pouze varieta může zničit varietu. Nebo též Pouze rozmanitost může zničit rozmanitost. Rozmanitost je příliš květnaté slovo, budu častěji používat techničtější ekvivalent – varieta. Podstatu zákona vysvětlím na příkladech. V našem klimatickém pásmu máme zhruba tři různá teplotní období.  Na jaře si oblékneme svrchník, v létě košili, na podzim svrchník a v zimě se zahřejeme kožichem. Když prší, rozevřeme deštník. Proti rozmaru (varietě) počasí, kterou jsme si zjednodušili na 4, máme varietu oblečeni plus deštník. Když budeme varietu oblečení spolu s deštníkem správně používat, nebude nám ani horko ani zima a budeme v suchu. Varietu nepřízně počasí jsme pro svoji osobu snížili (zničili) varietou šatníku. Zákon nezbytné variety neříká co a kdy si máme obléct, pouze tvrdí: Chceme-li být v termické pohodě a v suchu musíme mít k dispozici šatník s odpovídající varietou – musíme mít možnost výběru.

Máme vůz s úhlovým rozpětím řízení 60 stupňů doleva a 60 stupňů doprava. Varieta volantu je tedy 120 stupňů. Úzkou horskou silnicí se zatáčkami až 180 stupňů neprojedeme.  Zákon nezbytné variety nám to nedovolí. Po úzké rovinaté silnici se zatáčkami vyhovujícími našemu vozu můžeme však uhánět dost vysokou rychlostí. Varieta reakcí řidiče s respektováním dynamiky vozu však musí být nejméně taková jaká je měnící se silueta silnice. Jen tak se řidiči podaří eliminovat varietu silnice a projede bez nehody. Z leteckého pohledu bude naše auto všelijak kličkovat, bude mít velkou varietu.  Vzdálenost od krajnice silnice, stromů a patníků se však bude měnit jen málo. Tuto varietu udržuje řidič na nízké úrovni. Chrání tím před poškozením nejen auto, ale i sebe.

Živé organizmy chtějí přežít. Svět je přitom plný přátelské a nepřátelské variety. Nepřátelskou musejí ničit, tu přátelskou využívat. K tomu jsou od narození vybaveny jistou varietou  nezbytnou pro přežití,  tj. k ničení respektive eliminování nepříznivé vnější rozmanitosti prostředí do, kterého se narodily. Jsou to nepodmíněné reflexy. Některé organizmy mohou navíc zvětšovat svoji varietu reakcí podmíněnými reflexy potažmo učením.  Vyšší živočichové, zejména savci navíc nějakou dobu přijímají varietu, učí se od svých rodičů. Člověk je ještě dále. Ne jenom, že se učí od svých rodičů, ale přebírá znalosti a zkušenosti celých předešlých generací a také z globální paměti lidstva. Varieta ve formě znalostí, kterou člověk disponuje, je ohromná. Podobně můžeme hovořit o varietě různých společenství jak živých organismů, tak lidí. Každý jedinec či společenství, které si chce zachovat svoji celistvost (integritu) v měnícím se prostředí, musí disponovat nutnou varietou, kterou může postavit proti varietě prostředí nebo varietě nepřátelských společenství. Zákon nezbytné variety je neúprosný. Pokud společenství nedisponuje dostatečnou varietou ve formě znalostí, obratností, zkušeností, vědy, výzkumu, obraných schopností, …  historicky zaniká.

Pro kybernetiku byla myšlenka W.Asbyho objevná a užitečná proto, že dokázala oddělit varietu regulátoru od variety regulovaného systému. Oddělila duši od těla. U živých organizmů se tyto variety vždy vyvíjí pospolu a tvoří jednu celistvou varietu. V našem příkladu s počasím máme varietu počasí (4) a varietu šatníku (4). Možných kombinací je však daleko více. Prakticky se však vyskytují pouze čtyři kombinace. Léto-kožich, případně zima-košile nastává zanedbatelně. Podobné excesy totiž příroda trestá.

Varieta sama o sobě však nestačí. Její využití k sebezáchově podléhá dalšímu principu –  principu minimálního účinku.

Než k němu přistoupíme, připomeneme některá slova obsahově blízká varietě, případně slova, jejichž obsah je s varietou nějakým způsobem spjat – rozmanitost, entropie, teplo, šum, chaos, mutace, prostor možností, stupeň volnosti, možnosti volby, znalosti.

 S v o b o d a do tohoto výčtu ještě nepatří, ještě ne.  Stejně jak varieta volantu nestačí k plynulé jízdě klikatou silnicí, nepomůže nám volnost pouště dojít k oáze. Vyjmenovaná slova jsou totiž pouze nutnou podmínkou svobody nikoliv však postačující. Budeme potřebovat druhý princip.

Princip minimálního účinku (Principle of Least Action), je jedním z nejdůležitějších zákonů fyziky. Objevil ho francouzský filosof, matematik a přírodovědec  Pierre-Louis Moreau de Maupertuis , (1698-1759). Ačkoliv se princip zpočátku týkal pouze mechaniky, ukázalo se později, že stejným principem se řídí zákony optiky, termodynamiky, teorie relativity, kvantové fyziky, chemie, biologie,  … . Samozřejmě, že princip je vyjádřen precizně pomocí matematické symboliky. My vystačíme s nejobecnější slovní formulací, která zní překvapivě velmi jednoduše: Příroda koná úsporně (Nature behaves economically).

Chceme-li jinak, tak třeba takhle – příroda nešetří a neplýtvá. Čím že to příroda nešetří a neplýtvá? Jsou to tzv. účinková kvanta – takové penízky přírody. Jeden penízek má velikost Planckovy konstanty a příroda ho dvakrát obrátí v ruce, než ho vydá, tj. než vykoná nějakou akci s účinkem.  Příroda nešetří a neplýtvá, není ale ani příliš štědrá. Například planetami, hvězdami a galaxiemi pohybuje po takových drahách, aby ji to nic nestálo. Nejdražší je teplo, tam se penízky jenom sypou.  K tomu aby příroda konala úsporně, vydala řadu zákonů, kterými se sama řídí. Skutečně, základní fyzikální zákony, jakými jsou například zákon zachování energie, lze vyvodit z principu minimálního účinku. Zákony, kterými se řídí chod světa ať již na fyzikální, chemické, biologické či vyšší organizační úrovni. Jsou vždy zákony, které něco zachovávají. To, co splňuje zákony zachování, se prostě zachová a je zde. To, co zákony zachování nesplňuje, se nezachovává a není to zde.

Uvedu příklad: Řidiči musí dodržovat dopravní předpisy, předpis je nižší forma zákona. Do předpisů jsou však zapracovány i mnohé přírodní zákony. Například nejvyšší povolená rychlost respektuje stav vozovky a ostrost zatáček. Povinnost neřídit pod vlivem alkoholu nebo návykových látek respektuje biochemické zákonitosti nervového systému. Dopravní předpisy jsou pro řidiče značně omezující, ale také značně „zachovávající“. Co zachovávají dopravní předpisy? Zachovávají ty řidiče, kteří dodržují dopravní předpisy (statisticky). Co nezachovávají dopravní předpisy? Nezachovávají ty řidiče, kteří nedodržují dopravní předpisy.  V lepším případě je (domluvou, pokutou či drobnou nehodou) mění na řidiče dodržující dopravní přepisy.  V horším případě je přesouvá na invalidní vozík a v nejhorším případě … .

Ještě jeden příklad:  Proti některým bakteriím způsobujícím infekční nemoci člověk postavil antibiotika. Je šikovný. Mnoho lidí se vyléčilo a přežilo.  Bakterie mutovaly a časem je antibiotika daného typu neohrozila. Člověk se brání, našel další typ antibiotik. Varieta proti varietě! Kdo se zachová?

V bouřlivém evolučním vývoji čehokoliv se zachovávají jen ty entity a jejich vlastnosti, které splňují zákony zachování. Jakýkoliv zákon vždy omezuje varietu – rozmanitost. Zákon charakterizuje totiž to, co se nemění, co nemá rozmanitost, co nemá varietu. To platí samozřejmě také pro společnost. Ve společnosti zákony omezují, zakazují, přikazují, rozkazují, vyžadují, nutí, donucují. Pokud jsou ale v souladu se zákony zachování tak také, ochraňují, uklidňují, harmonizují, poskytují jistotu, důvěru a stabilitu – zachovávají.

Zákonitost je opakem rozmanitosti. Charakterizují ji slova jako  … nutnost, řád, pravidelnost, harmonie, tón, informace (rozdíl entropií), krystaly, zima, … . Kupodivu  s v o b o d a  sem alespoň z jedné poloviny svého významu patří. Vysvětlím.

Postavme se jako lidé zcela nekriticky do centra vesmíru a rozhlédněme se. Dobrá zpráva:  Jsme zde!  Mutovali jsme v evoluční vřavě až do současné podoby a nadále se zachováváme.

Poznáváním a přemýšlením shromažďujeme nezbytnou varietu. Aktivní činností – prací, případně bojem ji využíváme k zachování své identity.  Zachováváme se respektováním zákona nezbytné variety a principu minimálního účinku. O s v o b o z u j e m e  se od vlivu nepříznivé okolní variety jak té přírodní, tak té společenské.  Za to, že jsme zde, takoví jací jsme,  děkujeme poznávání, práci a boji. Zasloužíme si to! Jsme vítězové! …

Je zde však i špatná zpráva. Přírodě je to jedno. Příroda neglorifikuje a neuděluje medaile. Pro ni jsme zde prostě zbyli, protože jsme zatím zacházeli přiměřeně úsporně s těmi jejími penízky.  V opačném případě nás bez mrknutí božího oka za šesták vymění za cokoliv úspornějšího. Udělá to prostě tak, že nás nechá někým nebo něčím přemoci, nějakou varietou, na kterou nebudeme připraveni. Nezachováme se. Svobodu nemáme tehdy, když máme volnost ale tehdy, když volnost umíme využít k zachování se. Kdykoliv se pokusíme svoji nabytou svobodu používat jinak než k zachování se, skončíme spíše dříve než později.

Svoboda je dřina. Je to učit se, učit se, učit se. Pracovat, pracovat, pracovat.  Bojovat, bojovat, bojovat. Nejlépe v uvedeném pořadí. Pokud se po přečtení posledních vět cítíte sedření a ptáte se. Je v té vaší s v o b o d ě  alespoň trochu místa pro radost?  Odpověď zní ano. Svobodný člověk ji tam vždy najde.

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.