Nejen Angela Merkel


napsal Leo  K.

Nový, designovaný šéf OSN (António Manuel de Oliveira Guterres) řekl, že migrace do Evropy je nezastavitelná a politici by měli ignorovat hlas lidu. To je titulek internetového zpravodaje Breitbart ze 24. listopadu 2016.

Breitbart News Network (obyčejně zkracováno jako Breitbart News, Breitbart nebo Breitbart.com) je konzervativní webový zpravodaj založený v roce 2007 konzervativním komentátorem a podnikatelem Andrew Breitbartem. Sídlí v Los Angeles v Kalifornii a zastoupení má v Texasu, Londýně, a Jeruzalému. Má také denní rozhlasový program na kanálu Sirius XM Patriot s názvem Breitbart News Daily.

Budu citovat jen krátce z jeho obsáhlého prohlášení: „Představa, že správa migrace je záležitostí národní suverenity, je extrémně omezená. Pravdou je, že mezitím se těmi, co mají skutečnou kontrolu nad mezinárodní mobilitou, stávají pašeráci a zločinné organizace. Musíme uznat, že migrace je nevyhnutelná a nezastaví se […] ohledně priorit pro OSN, až převezmu funkci generálního tajemníka od Jihokorejce Bank Ki-moona, předložím několik bodů k diskusi, aby se vývoj pohnul pozitivním směrem […] Musíme Evropany přesvědčit, že migrace je nevyhnutelná a že jsou to právě multietnické společnosti, které jsou multikulturní a multi-náboženské, kdo vytváří bohatství […] nemyslím si, že by to vzhledem k veřejnému mínění bylo snadné.“

Breitbart zveřejnil apel Antónia Guterrese vyzývající politiky, aby své rozhodování prodchnuli „tolerancí“ a „rozumem“a aby upřednostnili „hodnoty“ před respektem k přáním voličů. Budoucí šéf OSN parafrázoval Churchila, když prohlásil: „Když volení funkcionáři váhají mezi hodnotami a příštími volbami, tak bych jim doporučil, aby se rozhodli pro hodnoty. Když půjdou po krátkodobých volebních ziscích, tak ztratí obojí, protože vždy nakonec přijde doba, kdy volby prohrají. A v takovém okamžiku bude velice těžké obnovit hodnoty, které byly opuštěny.“

Data z různých evropských zemí podporují ale spíše představy, že neevropské migranty nelze ani náhodou spojovat s tvorbou bohatství a naopak jsou pro národní pokladny čistým nákladem. V Holandsku je 65 procent neevropských migrantů, kteří přišli během 90. let, pořád ještě na dávkách.

Výzkum profesora psychologie Dr. Jamese Thomsona z University College London ukazuje, že Evropě masová migrace z chudších zemí ubližuje, jelikož intelektuální schopnosti nově příchozích jsou daleko nižší než u domorodců. To vede k tomu, že migranti mají „nižší postavení, nižší platy a více jsou roztrpčeni vnímanými nerovnostmi.“„Co se týče toho druhého, tak se Západ neodvažuje kvůli politické korektnosti zmiňovat se o rozdílech ve schopnostech, a proto se na rozdíly v příjmech pohlíží výhradně jako na důsledek předsudků,“ varuje Thomson.

Prohlášení Antónia Guterrese vychází z představy, že OSN má být jakousi světovou vládou. Ve skutečnosti OSN je a bylo permanentní diplomatickou konferencí. Rezoluce Valného shromáždění OSN mají pouze charakter doporučení, což ostatně platí i o Všeobecné deklaraci lidských práv. V Radě bezpečnosti, jejíž rezoluce mají závazný charakter, pak platí právo veta pro vítězné mocnosti z 2. světové války. Tato skutečnost odráží povahu mocenské rovnováhy. Organizace spojených národů nemůže být lepší než společenství států, které ji stvořily. Jak chcete donutit mocnost jako USA, aby nezaútočila na Irák? Neschválíte rezoluci o potřebě války, kterou Washington navrhl – a tím vaše možnosti jako OSN končí. Pak ještě někteří mohou proti USA začít válčit, jenže Spojené státy jsou neporazitelné. Opakuji: OSN je nedokonalá, protože svět je nedokonalý. Nic lepšího ale nemáme. Je třeba OSN vylepšovat, ne je zavrhovat, kdykoliv něco na jeho půdě prohrajete. Tak to alespoň říká profesor Oskar Krejčí a pokračuje: Nezapomínejte, že Charta OSN tvoří jádro současného mezinárodního práva. I tak je toto právo nedokonalé. Když ho zbavíte jeho současné kotvy, nenaleznete žádná vodítka pro společnou představu o hledání spravedlnosti. OSN jako diplomatická konference je platformou pro jednání, pro diskusi. Někdy vyhrajete, někdy prohrajete. U jednacího stolu. Velkým problémem je, že Západ promíchal diplomacii a propagandu. Je to jeden z důvodů, proč se řada lidí těší na lednovou změnu v Bílém domě. Asi nelze, ale musí se to zkoušet. Znovu a znovu. Diplomacie není automatickým řešením problému. Je ale nadějí, že se nebude válčit.

Je až zarážející, jak politická korektnost zaslepuje i vrcholné představitele politiky. Různých „studií“ vlivu migrace na ekonomiku státu, bylo provedeno habaděj. Bohužel, všechny měly jeden zásadní nedostatek. Pracovaly s předpoklady místo faktů. Jediná kvazi studie s beletristickými ambicemi, která se přísně držela veřejných statistických dat od Thilo Sarrazina (Německo páchá sebevraždu) byla prohlášena za xenofobní, kde data jsou údajně vybrána tak, aby podpořila předem určený cíl. A tak se vlastně pasovali kritici tohoto napůl beletristického díla do role majitelů jediné pravdy, všem skutečnostem navzdory.

Nejde jen o Angelu Merkelovou. V jejím případě jde víc o politickou setrvačnost zhrzené ženy než o nějaké hodnoty. Z Německa se pod jejím vedením opět po osmdesáti letech stává rušivý prvek v bezpečnostní architektuře Evropy: nesmyslná politika vůči unijním státům ve finanční krizi, podpora převratu na Ukrajině, sebevražedná migrační politika, chybný přístup k Londýnu v předvečer brexitu, rusofobní komplexy…Je opravdu nejvyšší čas, aby německý lid tento fetiš CDU vyměnil, než se na scéně objeví nějaký moderní klon Hitlera či ještě něco horšího, který ji stejně politicky zařízne.

V Britských listech se objevil rozhovor. Čulík vyslýchal Salima Murada z Jihočeské univerzity. Zase jeden ohňostroj akcentovaných tvrzení, která nemají žádnou oporu v praxi. Byznys by prý měl dát peníze do integrace migrantů – bezmyšlenkovitě opakuje Murad požadavek Merkelové se stejným zdůvodněním – protože prý přinášejí zahraniční znalosti. Příchod ekonomických migrantů přináší blahobyt(!) Není třeba se jich kvůli rozdílnému náboženství bát, říká křesťan(!) Murad, protože pokud hodnoty české identity za něco stojí, tak se prosadí i proti tomu, co si přinášejí ze svých domovů. Diverzita není chybou. Tvorba uzavřené společnosti je možná, ale nese to sebou náklady. A ty ekonomické jsou devastující. Kafka, Kundera, Masaryk, Havel – to jsou přece jména, která se více ozývají v zahraničí než u nás. Český příběh těchto jmen promlouvá do srdcí nejen zmiňovaných migrantů, ale má potenci promluvit i do celé Evropy…snad není třeba pokračovat přestože to byl dialog intelektuálů. Jak hluboce klesli, když své představy veřejně pasují na nezpochybnitelné pravdy.

6. září letošního roku jsem Janu Čulíkovi poslal mail s otázkou: V článku Borise Cveka Ghetto U poutníka je věta…že muslimové v západní Evropě vytvářejí tzv. no-go zóny nebo ghetta, v nichž neplatí zákony daného státu, ale místní komunita si vytváří svá pravidla podle své mentality. (Žádná taková ghetta neexistují, pozn. red.) Nevím jak si to redakce ověřovala, ale takové tvrzení se nezakládá na pravdě. Viz např. French Suburbs Becoming ‚Separate Islamic Societies‘ na Gatestone institute a řadě dalších. Není to v přímém rozporu se slovy, kterými obhajujete potřebnost Britských listů reakcí na mainstream jenž „děsivým způsobem propadá do nenávisti a rasismu a záměrně ignoruje fakta,“ Nehledám tu nenávist, ale vadí mě zjevná ignorance fakt.

Téměř vzápětí jsem dostal ráznou odpověď: Je mi líto, to není důvěryhodný zdroj. Ve Francii, v Belgii, v Německu ani v Británii nejsou no go areas.

Inu, nemusí to být nutně důvěryhodný zdroj, asi také nejsem sto všechny nedůvěryhodné zdroje rozeznat. Ale odpověď, zase jen bez důkazů tvrdí to, co jsem se snažil zpochybnit. Dalo by se říct – důkaz tvrzením. Jako když netrpělivá maminka na neustálé „proč?“ odpoví „Proto!“

Vzpomínám na poválečný Cheb. To bylo téměř čistě německé město a po odsunu v průběhu cca 2 let, vzdor masivnímu dosídlování, byl bytový fond v převážně historické části města takřka prázdný. Nějak v té době jsem našel své vyžití ve skautském oddílu. Jenže právě to už byla doba, kdy se vedení státu obracelo ke Svojsíkově organizaci zády. A tak už nebyla klubovna a náš Akela, občanským jménem Rudolf Zedlo, změnil v klubovnu část svého bytu v Dlouhé 421/13. V těch letech jsem to neviděl nijak zle a chodil s ostatními do „třináctky.“

Město mezitím, v souhlasu s politikou státu, se snažilo trvale usídlit kočující Cikány. Ti měli průkaz – kočovnickou knížku – kterého se nechtěli vzdát. Město jim za ní, rodinu po rodině, nabídlo bydlení v prázdném Chebu. Jen těžko lze pochopit ťululum, které rozhodlo o jejich usídlení právě v té historicky cenné části. A stejně těžko to mít těm kočovným Cikánům za zlé, že se chovali zcela spontánně a když došlo dřevo na zátop, tak vytrhali obložení či podlahu. Tato část města (Dlouhá, Židovská, Provaznická a další) se zvolna začala stávat špinavým koutem města, kterému se ostatní měšťané vyhýbali. Dokonce se vyskytla neověřená pověst, že tam strunou SNBubákovi (jak jsme říkali policajtům) uřízli hlavu. Ano, je to přesně to, co dnes nazýváme No-go area. To není ghetto jako nacistický Terezín, ale část města, kde ztrácíte pocit jistoty. Jako kluci jsme tenhle pocit příliš nevnímali, ale stalo se…

Jednoho dne jsem s kamarádem šel do loutkového divadla, které bylo na konci Dlouhé, vlastně už v Hradební. Po představení jsme vyšli ven a…celá Dlouhá byla pokryta ledem jako v zimní pohádce. Nevím jak dnes, ale tenkrát byla celá dlážděná velmi hrbolatými kostkami a tak jsme se s Karlem šourali těsně podél zdí domů. Najednou za námi hluk, tak jsme se ještě víc přitiskli ke zdi a okolo nás se přehnal obrovitými skoky pár, nejprve žena v dlouhé, snad noční košili a za ní Cikán se sekerou. Hned jsme si připomněli varování rodičů. Do „třináctky“ jsme ale chodili dále až jednoho dne byl vchod z ulice uzavřen a v domě bylo podivné ticho. Nikdo z nás, vlčat, totiž netušil, že Rudolf Zedlo, se svou kamerou Admira 8, to řádění Cikánů a ničení historických artefaktů dokumentoval. Byl odsouzen za rozvracení lidově demokratického státu a rozšiřování imperialistické propagandy na 8 let. Možná, že to obvinění bylo formulováno trochu jinak, ale smysl byl stejný.

Později, koncem padesátých let, jsem ho potkal už na svobodě a ohromilo mě, co řekl: „Já jsem chtěl, aby se to dostalo k soudu, chtěl jsem aby veřejnost slyšela, co zastupitelé ve své nezdůvodněné pýše zavinili…“

Ano, slova o rozvracení a buržoazní propagandě byla poplatná tehdejší politické situaci, ale jinak šlo o tu samou politickou korektnost: Podle tehdejšího diskurzu to nebyli Cikáni, ale naši soudruzi. Jak se to, k sakru liší od dnešního stavu? Politická korektnost je pseudointelektuální agrese ve vyjadřování. Způsob jak obcházet deliberativní diskusi. Když Čulík s kritikou české společnosti přišel, jeho nejčastějším tvrzením bylo, že by takový stav ve Velké Británii, v zemi klasické demokracie byl zcela nemyslitelný. Vývoj mu však za pravdu nedal. Obdobné či ještě bulvárnější vyjádření, než to, co Jan Čulík kritizuje, se denně objevuje nejen v bulvárním The Sun, ale také v The Guardian či v The Indenpendentu. Zvláštní na tom je, že falešnou solidaritou (vycházím z předpokladu, že většinou migrantů tvoří hazardéři a nikoliv uprchlíci před válkou) plýtvají nejen lidé hodnotově neukotvení, ale i řada intelektuálů z akademického světa. Jedno vysvětlení bych však měl.

Vinen je nejen ten akademický svět, ale svět škol vůbec. Jakoby byl oddělen skleněnou stěnou od ostatního světa. Edukační proces a v akademickém světě vysokých škol to platí zvláště, jako kdyby opravňoval k poučování všech. Vytváří jistý vztah elitářství a brání pokoře jedince poukazováním, že on je od toho, aby učil. Jsem si vědom, že i já jsem tímhle druhem fachidiotství nakažen, ale domnívám se, že jsem si zachoval alespoň tolik zdravého rozumu, že si to uvědomuji. Dobře si ještě pamatuji případ z roku 2011, kdy jsem kritizoval  článek prof. Masarykovy univerzity v Brně, PhDr. Ing. Miloše Dokulila DrSc „Máte také děti nebo vnoučata,“ kde psal neprosté nesmysly o základním školství, kde jsem učil zase já. Po zveřejnění mé kritiky jsem dostal řadu mailů, které mi měly vysvětlit, jak jsem proti panu profesorovi malý červík a vůbec nehodný snad ani jeho lejna. Kvůli případnému nedorozumění podotýkám, že šlo o M. Dokulila ročník 1928 a nikoliv o jeho jmenovce narozeného 1912. Dodnes je mi smutno, že Jan Čulík, kterého si jinak opravdu vážím, nedokáže stejnou skutečnost (akademické elitářství) reflektovat, že nenachází v sobě pokoru přiznat, že pravda je vždy trochu složitější a na její poznání nemá patent nikdo a on není výjimkou.

Když se mluví o imigraci, často se zdůrazňuje, že stahujeme kalhoty, když brod ještě není ani na dohled. Není to pravda. Z postkomunistických zemí Střední a Východní Evropy je Česko jednoznačně nejvýznamnějším příjemcem zahraničí pracovní síly. Ukrajina je naopak nejdůležitější zdrojovou zemí mimo EU, ze které do Česka proudí pracovní síla. V roce 2009 se v Česku nacházelo přibližně 131 000 osob ukrajinské národnosti s platným povolením k pobytu, ovšem v roce 2010 se jejich počet snížil na 124 000 a v roce 2011 dokonce na 106 000 (ČSÚ 2011). I přes toto snížení, zapříčiněné úbytkem pracovních míst v důsledku ekonomické krize, představují Ukrajinci stále nejpočetnější skupinu cizinců s povolením k pobytu na území Česka.

Ukrajinci také představují druhou nejpočetnější (protože tu jsou s rodinami) skupinu zahraničních pracovníků v Česku (po občanech Slovenska) a stanoví tak významný zdroj levné pracovní síly v české ekonomice. V roce 2010 jich bylo v Česku zaměstnáno téměř 72 000, z toho jich bylo 58 % evidováno na úřadech práce a zbylých 42 % vlastnilo živnostenský list (ČSÚ 2011). V roce 2015 bylo u nás registrováno 465 000 cizinců, z toho 260 000 s trvalým pobytem a zbytek (205 000) s pobytem překračujícím 90 dnů.

Podle dat z roku 2012 jednotlivé národnosti zaokrouhleny na celé tisíce (celkem 436). Ukrajina 113, Slovensko 86, Vietnam 57, Ruská federace 33, Polsko 19, Německo 17, Bulharsko 8, USA 7, Čína 6, Moldavská republika 6, Kazachstán 5, Mongolsko 5, Velká Británie 5, Bělorusko 4, Francie 3, Itálie 3, Rakousko 3, Nizozemsko 3, Arménie 2, Srbsko 2, Chorvatsko 2, Makedonie 2, Bosna a Hercegovina 2, ostatní méně než 1,5. (Zdroj ČSÚ  ) To ale znamená, že Česká republika je saturována migranty cca ze 4 %, což je srovnatelné s řadou jiných evropských zemí a zároveň to znamená, že pracovní místa s nízkým požadavkem na kvalifikaci jsou už z většiny pokryty. Potřebu středně a vysoce kvalifikovaných pracovních míst pak také spíše pokryjeme ze zdrojů nám mentálně a jazykově bližších, než z nevzdělaných migrantů z arabských a afrických zemí.

Zdá se, že migrace z východu jen tak neskončí. Bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta se věnoval současné Ukrajině, z níž již emigrovalo na 25 % práceschopného obyvatelstva. Změny se v této zemi dějí pod povrchem a současné nacionalistické politické špičky jsou zaskočeny, že již nejsou středem mediální pozornosti světa. Bašta zopakoval názor, že občanská válka na Ukrajině byla proxy válkou (v zastoupení), tj. válkou USA s Ruskou federací. A protože by přímá angažovanost sil NATO na jihovýchodě Ukrajiny mohla vést ke světové válce, boj mezi mocnostmi se nyní přenesl na území Sýrie, jež je méně osídlené, je možno zde předvést silné zbraně… a válka na Ukrajině se překlopí do zamrzlé války. Zamrazí-li se konflikt na jihovýchodě, začne se hroutit ta část Ukrajiny, která je pod vládou Kyjeva. Ten totiž již nebude moci na nikoho svalovat rozvrat ve své zemi.

Morální povinností Evropanů je uprchlíkům (nikoliv všem migrantům obecně) pomoci. Ale řešením této krize není integrace miliónů lidí bez minulosti do evropských států, ale rozhodné ukončení krvavé sezóny a mezinárodněpolitického inženýrství, jehož se znovu a znovu státy dopouštějí zvláště na Blízkém a Středním východě. Tito migranti nemohou počítat s pojištěním, které vytváří stabilní pracovní poměr, protože jsou pro neznalost jazyka a nízkou úroveň ochoty tento nedostatek odstranit, v první a možná i v druhé generaci klienty sociálních systémů. Nemohou počítat ani se všeobecně sdílenými hodnotami, protože jejich představa (těch hodnot) se od té naší diametrálně liší. Návrat migrantů do svých původních domovů je přitom tím méně pravděpodobnější, čím úspěšnější bude jejich integrace v nové vlasti.

To jsou paradoxy, které nejsou zahrnuty v onom velikášském Welcome Refugees! Hlavním důvodem novodobé migrace je v té nejobecnější rovině globální kapitalismus, který produkuje nerovnosti a technologicky umožňuje, aby lidé z chudších částí světa o svém bídném postavení věděli, a který je zároveň založen na tom, že zaplatíte-li, můžete dnes s jistým rizikem mít cokoliv – tedy i přesídlit odkudkoliv kamkoliv.

Chtěl bych však vyvrátit domněnku že jde o důvod jediný. Skutečné uprchlíky vytvářejí „mlýnky na maso“ v režii USA a jejich spojenců z NATO (to musím dodat, abychom se nestavěli do pozice „my nic, my jsme jenom muzikanti“), ale nejenom USA, ale také Francie, Saudská Arábie, Spojené království a Turecko jako hlavní hráči v této truchlohře. Ať už jde o Afganistan, Irák, Jemen, Lýbii, Sýrii či Somálsko. Dalším zdrojem migrace je situace v ropných šejchanátech, které nějaký čas absorbovaly desetitisíce v podstatě bezprávných, ale přece nějak placených služeb poskytovanými obyvateli sousedních arabských zemí. Ale i tito „chudí příbuzní“ byli ze svých pozic vytlačeni ještě chudšími Thajci, Indy a Indonézany a stali se volnými na trhu práce.

Pokud se systém globálního trhu bude nadále vymykat politické kontrole, nekontrolovaná migrace nebude ustávat, ale sílit. Na stálé předhazování potřeby solidarity s migranty je dobré si připomenout, že prvořadou povinností státu je postarat se o naše občany.Nehledě k tomu, že solidarita s migranty je paliativní léčba, kdy tišíme bolest, ale kašleme na příčinu. Vždyť v Česku žije milion lidí pod hranicí chudoby: „Západ tady není od toho, aby spasil celý svět, když to zkusí, tak zajde sám. Proč píši o nevzdělaných migrantech, kde vůbec pro tuto tezi hledám oporu? Praxe sousedních zemí – Rakouska a Spolkové republiky Německo – ukázala, že byznysem očekávané a vysoce ceněné lidské zdroje k nim nepřicházejí ilegálně a bez dokladů přes zelené hranice. Lidé jakkoliv certifikovaní si naopak svých dokladů váží.

Jsme svědky dramatického nárůstu migrace, a příčinou jsou války a rozvrat. Je jen jediné možné řešení: války ukončit a rozvrácené země rekonstruovat. Jestliže se podíváme na problém migrace z hlediska budoucnosti, jestliže si položíme otázku jaké je očekávání migrantů …a co dál? – teprve potom máme šanci zda se orientovat na soužití v Evropě nebo na rekonstrukci předního východu a severní Afriky. Migranti jsou sice převážně muslimského vyznání, ale způsobem života se od nich neodlišují ani křesťanské komunity. Není tedy divu, že se snaží v cizí zemi sestěhovat do jednoho místa. Velkorodina se jim historicky ukázala být vhodným řešením všech nepříznivých vlivů. Do výčtu těch nepříznivých vlivů se takto dostal i jazyk. V jejich komunitě, je-li dostatečně velká není němčina, holandština, švédština i třeba čeština nutná. Lze se potom divit, že jejich motivace vzděláním je takřka nulová? To říkám proto, abych objasnil statisticky nepochybná čísla Thilo Sarrazina.

Například, že z lidí s muslimským migračním pozadím žijících Německu nemá 30 % ukončeno ani povinnou školní docházku a jen 14 % z nich má maturitu, mezi tureckými muslimy nemá dokončenou žádnou školu 27 % a maturitu jich má pouhých 8 %; pokud nemají migrační zkušenost, nedokončí jich žádnou školu 8 % a maturitu jich získá 12 %, daleko tak zaostávají za stejně starými Němci, jichž nedokončí základní školní docházku pouhých 1.6 % a maturitu jich zvládne 34 %, výmluvné je, že migranti z EU a z jižní a východní Asie tyto problémy nemají, z dětí Vietnamců z NDR jich získá maturitu dokonce 80 %, že nízké šance získat dobře placenou spojené s nízkou kvalifikací vyvolávají v sociálním systému sekundární efekt: kariéra příjemce transferových služeb je tím lákavější, čím menší má šance na pracovním trhu, velkorodiny, které u islámských migrantů převládají, profitují z toho, že rozsah sociálních služeb – na rozdíl od odměny za práci – vzrůstá s počtem členů domácnosti. V oblastech s vysokou nezaměstnaností, kde lidé žijí většinou ze sociálních dávek, dochází snadno ke ghettoizaci, to platí pro turecké a arabské migranty v Berlíně a platilo to kdysi i pro černochy v New Yorku, paralelní společnosti se utvářejí tím snáze, čím větší je nezájem migrantů o většinovou společnost a čím více dávají přednost tomu, zůstávat mezi sebou.

Je bojováním minulých válek rozvláčné uvažování o radikálním kultu individualismu a vizí ekonomického člověka orientovaného na podnikání. Tisíckrát už bylo řečeno, že místo rozumu postavili do centra liberální doktríny osobní svobodu. Stát se měl změnit na nočního hlídače, který chrání před zloději a do ničeho jiného se neplete. Problém je v tom, že tento liberalismus dal volný průchod pudové agresivitě. Objevil se občan bez občanských ctností. A svoboda jednoho člověka se prosazovala na úkor svobody jiného člověka. Ze svobodných lidí v konkurenci nevyhrává ten morálnější, ale ten, kdo nemá zábrany užít nejefektivnější nástroje. A lest, lež, násilí jsou až příliš často silnějšími argumenty než pravda. Z ekonomického hlediska to může fungovat – taková byla původní akumulace kapitálu.

Kapitalismus v Evropě vznikl jako popření středověkého soustředění se na zajištění lepšího života po smrti. Musíme žít a hromadit bohatství zde a nyní, a to každý sám, nespoléhat na nějaké budoucí dobro a už vůbec ne na nějaké království Boží na zemi. Kapitalismus je opak utopie. Ale ne v tom smyslu, jak o něm mluví liberálové či konzervativci. Je plný vnitřních rozporů především v podobě neférového rozdělení příjmů a majetků. To ústí z jedné strany do volání po ještě větší globalizaci, z druhé pak v politické a ekonomické ochranářství. Kanadský levicově orientovaný list Canadian Dimension má vepsáno: Capitalism has neither the capacity, nor the morality, nor the ethics to solve the problem of poverty.( Kapitalismus nemá schopnost, ani morálku, ani etiku k řešení problému chudoby.) A chudoba je konečnou diagnózou i té migrace. Podstatou kapitalismu není ani náboženská tradice, ani individuální svoboda, ale zisk. Liberalismus a konzervatismus jen deformovaně vykládají či někdy úmyslně zastírají tuto podstatu, aby přesvědčily sebe i okolí, že kapitalistický svět je nejlepším z možných světů. A nerovnováha stále živelně narůstá. A s ní také nebezpečí války. Liberálové na to reagují uznáním oligarchizace, byť ji maskují slovy o demokracii. Zatím však není ani známky, že by začalo skutečné hledání sociální stability založené na nové, spravedlivější rovnováze mezi svobodou a rovností. Dokud nebude sociální spravedlnost, dotud bude trvat masová migrace.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.