Bůh se stává člověkem


napsal Vidlák

Od roku nula už Sidharátha nemusí sedět sedm let pod stromem osvícení, aby se stal Budhou. Omar Hadži nemusí vykonat pouť do Mekky a žít celý život podle Šaríji, není třeba být Stoikem, není třeba Boha hledat ani na Olympu, ani ve svém nitru, není nutné umrtvovat slasti a potřeby těla, není nutné upokojovat Molocha krví, není třeba uzavírat cyklus roku rituálem s chrámovou kněžkou. Člověk nemusí hledat Boha, protože Bůh nachází člověka.

Dělá to ovšem poněkud svérázně. Neděje se to v katedrále, neděje se to v  jeruzalémském Chrámu. Ve venkovském kostelíku či synagoze to také nezačíná. Všechno se odehrává ve stáji. Tvůrce Všehomíra přichází na svět jako ten nejmenší a poslední. Jako nemanželské dítě s náhradním otcem. Má matku, kterou měl její snoubenec normálně nechat ukamenovat. V tomto se starověký Izraelita nelišil od Mohameda ani o píď. Z velice podezřelých důvodů se to obejde bez vraždy, ale v Betlémě milý Josefe nenajdeš u slušných lidí žádné místo. Sice tu bydlí tvoji příbuzní, ale takovou hanbu si do baráku nikdo nepustí. Nakonec budete rádi, když se dostanete alespoň do chlíva.

Proto dneska nekamenujeme ženy. Protože tam někde na začátku si jeden Josef řekl, že tu Marii nezabije, i když se nechala zbouchnout někým jiným. Takhle začíná křesťanství. V té největší díře světa za těch úplně nejblbějších okolností, které se vlastně nikdy nezlepší, v takové situaci Bůh nachází člověka. V podobně bídných konotacích to pak pokračuje až do těch velikonoc za třiatřicet let, kdy člověk přibije Boha na kříž.  Od začátku do konce, za celých těch třiatřicet let ani jednou nepřicházejí pluky andělů ani plameny pekelné. Nikdo se nemstí za urážky, naopak poslední chvíle před smrtí jsou věnovány odpuštění.

To bývá vlastně tím největším kamenem úrazu. Jistě, Bůh, přesah, všehomíro, vesmírná energie… většina lidí vám řekne, že něco existuje, ale následovat takový příklad? Bůh který se od prvopočátku nechává mlátit a jediné, kam to dotáhne, je kříž? Tohle má být to křesťanství? Odpouštění nepřátelům ad absurdum? Mesiáš který se neujímá vlády, ale nechává se bez odporu zlikvidovat?  A co po něm zbyde? Z třiatřiceti let života je třicet let neznámých. Z těch zbylých tří veřejných let jsou známy události zachycující sotva tři měsíce života. Když si přečtete v Bibli všechny Ježíšovy výroky a budete to dělat pomalu, nahlas a zřetelně, nepotrvá to ani tři hodiny.

Celé křesťanství jsou tři hodiny aramejštiny. Něco, co se dá stihnout za jeden večer u lahvinky vína. Nic víc. Na začátku chlív, na konci popravčí nástroj. Mezitím pár vět o následování, pokoře a odpuštění. A následovat takový příklad znamená jít do těch nejhorších brlohů a přidat se ke všem lidským troskám a trošku zmírňovat jejich úděl, aniž by se doopravdy za jeden život něco změnilo. Z třiatřicetileté práce zbydou tři hodiny textu, vše ostatní je ztraceno. A na konci nečeká triumf v ulicích Říma, ale prostřední místo mezi dvěma lupiči.

Každý, kdo si v poslední době tváří v tvář muslimskému exodu vzpomněl na své křesťanské kořeny, tak by si měl uvědomit, že kořeny jsou právě toto. Žádná slavná heroická křižácká minulost. Žádné velké dějiny. To přišlo až pak. Na začátku je Bůh, který chce být jako člověk.

Křesťanský Bůh od svých nečeká žádnou rekonquistu.  To spíš se nechá převálcovat a pokorně ponese úděl, který se zlepší možná jednou, za velmi dlouho.  Bůh má blíž k děťátku v jesličkách, co v noci musí utíkat před Herodesem, než k vojsku s křížem na praporcích.

Nejstarším křesťanským symbolem je hvězda nad Betlémem kde Bůh nachází člověka. Nová éra, která stála za změnu letopočtu, začíná v brlohu a bezbranností v těch nejhorších podmínkách.  Král je tím posledním služebníkem. Jednou budou věže katedrál šplhat do nebe, ale na začátku je pokora tváří v tvář čemukoliv.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.