Narodil se z panny


napsal Vidlák

Mám rád náboženství zbavené mystiky. Dost tím štvu některé  své křesťanské kamarády, protože oni potřebují ta velká zvolání shůry, ta rozestupující se nebesa, ohnivé keře a tak vůbec. Potřebují chrámový prostor, božího zástupce v podobě faráře a celou tu instituci, která z toho nehmatatelného Boha udělá něco viditelného a použitelného.
Mně naopak postačuje prostor, kde se sejdou dva neb tři a vím, že Bůh je uprostřed. Můj jediný nárok na kostel byl vždycky ten, abychom se tam vešli a pokud možno na sebe viděli. Farářský talár ve mně nikdy úctu nebudil, ale příkladný farářský život, to ano. Bohužel s bohatým a pěkným ornátem se potkáte daleko častěji než s moudrým a laskavým člověkem.

Nesnažím se pitvat Bibli a hledat něco speciálního za chozením po vodě nebo za deseti egyptskými ranami. Nepokouším se nějak složitě luštit to působení Ducha svatého v myslích apoštolů, čímž se to křesťanství tak bleskurychle rozšířilo po světě. Docela dobře mi postačuje vědomí, že křesťanství dávalo ve své době takové odpovědi na složitosti života, že se podle toho dalo zařídit, žít, přežít a dokonce i plánovat budoucnost.  Bez problémů se spokojuji s tím, že základní křesťanská „ústava“ v podobě Nového zákona je postavena tak, že umožňuje vývoj, přizpůsobení se  situaci ve svém okolí, umožňuje poměrně slušnou reformovatelnost a dojde-li církev do slepé uličky, může ji nahradit nějaká jiná.Křesťanství přežilo dodnes jednoduše proto, že bylo ze všech náboženských variant nejlépe adaptované na těch dva tisíce let vývoje a svým způsobem se dá použít i na život v dnešní době, tedy pokud věříte, že je rozumné mít děti, že není od věci mít monogamní vztah, patřit do nějakého společenství a chápete, že řetězec trestu a pomsty se dá přerušit jedině odpuštěním. Pro takový život vám dá křesťanství nějakou zaštiťující instituci, zázemí, kamarády a až budete jednou umírat, bude to s nadějí, že to není úplný konec.
Celým tímto dlouhým úvodem jsem se prokousával proto, že teď když jsou ty vánoce, zkusil bych se ve stejném nemystickém duchu podívat i na ty křesťanské začátky.
Nový Zákon není psán chronologicky. Nejstarší jeho texty jsou skoro na konci. Jako první začal o křesťanských událostech psát ten, který vůbec nebyl jejich očitý svědek. byl to Pavel z Tarsu, původním povoláním bijec křesťanů, ale jak už dávno víme, poturčenec je horší Turka a proto,když prodělal svůj přerod v křesťana, stal se pak tím nejhorlivějším a největším propagátorem Ježíše. Jsme zhruba dvacet let po Ježíšově smrti, ještě žijí očití svědkové a Pavel je zná a zmiňuje se o nich. i když napsal celou řadu epištol, kde nabádal, prosil, glosoval, kritizoval i se vysloveně zlobil, dokonce si všímal lecjakých maličkosti ve svém křesťanském okolí, přes toto všechno mu Ježíšovo narození, hvězda nad Betlémem, Tři Králové a tak vůbec nestálo za jedinou řádku.  O Ježíšově matce se zmiňuje jedinou větou – Ježíš se narodil z ženy. Tečka.
O něco později píše evangelista Marek. Ten také nebyl očitým svědkem, ale byl to svědomitý člověk a co neměl z první ruky, o tom se vůbec nezmiňoval. Ten pro jistotu začíná až Ježíšovým třicátým rokem života, kdy pověsil tesařinu na hřebík a pustil se do krátké tříleté kariéry lidového proroka a kandidáta na očekávaného mesiáše.
O dalších deset let později píše evangelium konečně první očitý svědek – jeden z dvanácti apoštolů – evangelista Matouš. Ten už mluví o Ježíšově narození, ale matka Marie tam má naprosto vedlejší roli. Zato velkou roli tam má její snoubenec Josef. Ten, který se takhle dozvěděl, že jeho snoubenka je v tom a on jí nenechal zabít. Počala z Ducha Svatého – což je celkem běžný dobový obrat. Marie se pěkně ukázala mamince a nějaké porodní bábě, zjistilo se, že její panenská blána je na svém místě, ale dítě je uvnitř…  Pro Josefa to stačilo na pochybnosti o jasné vině i trestu. Když pak museli do Betléma kvůli Augustovskému sčítání lidu, nikdo ho ale nechtěl vzít dovnitř. To víte, pustit si přes práh takovou hanbu. Nejsou svoji,ona čeká dítě a ještě je to z Ducha svatého… Do stáje s nimi.
O dalších deset let později píše evangelista Lukáš. Ten rovněž nebyl očitý svědek. Ale měl solidní vzdělání a chtěl napsat zprávu co nejkompletnější a tak sepsal víceméně všechno, co trochu dávalo smysl. U něj pak máme tu Marii, která je navštívena andělem, Tři Krále a jejich dary, pastýře pasoucí stáda nad Betlémem a anděly zpívající Gloria in excelsis Deo. Lukáš pak cituje texty ze Starého zákona a aplikuje je na Ježíše, Lukáš jako první nepíše jen prostý životopis, ale zprávu o tom, čemu uvěřil on a tisíce dalších – že Ježíš je skutečný Mesiáš a že v něm jsou splněny všechny tužby židovského národa.
Lukáš hned vzápětí ještě napíše knihu Skutky apoštolské – je rovněž součástí Nového zákona a v ní popisuje své životní peripetie ve službách Ježíšovské cesty životem. Cestoval spolu s apoštolem Pavlem a potkal se prakticky s každým, kdo o Ježíši něco věděl.
Poslední píše evangelista Jan – také jeden z apoštolů a očitý svědek. Ten se s vánocemi také nijak nepytlíkuje a nestojí mu za zmínku.
Co z toho plyne? Že celý vánoční příběh není dobově nijak zvláštní. Hvězda na obloze, narození z panny, běžné dobové propriety.   Každý tehdejší kandidát na proroka či mesiáše měl nějaký podobný atribut napsaný v občance. Celé to narození z panny nebyl pro nikoho žádný div. Josef měl tu Martii nechat zabít, kolik takových případů tehdy bylo. V prvním století, kdy bylo křesťanství ve své největší dějinné expanzi, nestálo ani očitým svědkům za námahu o něčem tak běžném informovat.
Křesťanství si na Marii vzpomnělo až později. Poprvé to bylo v Efezu, kde stál jeden z starověkých divů světa – Artemidin chrám. Tam si křesťané ve svých diskusích s přiznivci velmi silného Artemidina kultu vzpomněli, že pokud Efezané mají panenskou bohyni, tak oni mají panenskou matku Krista. a vzhledem k tomu, že kult matky a kult panenství byl hodně rozšířen, bývalým pohanům to usnadňovalo přechod (teď už často i násilný) na novou víru.
Křesťanství začíná nemanželským dítětem, náhradním otcem a matkou, před kterou si každý odplivnul. Začíná v rodině, která neměla mít místo ve slušné společnosti. Rodině, která se musela stěhovat, aby unikla klepům a ústrkům. Ježíš je Mesiášem, protože nikdo před ním ani po něm nebyl tolik lidový, tolik nízký a tolik ztotožnitelný  s bídou lidského života. Od začátku musel brutálně odpouštět, protože jinak by snad musel všechny kolem sebe povraždit za všechny ty ústrky.
Proto mu lidé to odpouštění věřili. Proto také on mohl nabádat ostatní, aby odpouštěli. Protože jeho tak lidé znali a on byl první, kdo takhle odpouštěl. Věděli, jaký měl život a jak se s ním až dokonce popasoval. Jeho poslední slova jsou zase odpuštění svým katům, protože nevědí, co činí. To zapalovalo. To byl důvod k následování.
Křesťanství je dodnes náboženstvím do nepohody. Patří do prostoru, kde by se jinak ujímala jen pomsta. Je náboženstvím odstrkovaných a chudých. Náboženstvím pro ty, jejichž život se nikdy nezlepší.Je alternativou tam, kde by jinak zbyla jen pomsta za podělaný život. Možná by mi mistři teologie vysvětlili, že jsem tmář, hlupák a že je to všechno úplně jinak, ale právě pro tento příklad jsem křesťanem i já.
Šťastné a Vidlácké.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.