Hlavně nepodlehnout dobrému úmyslu


napsal Vidlák

 

Mám známého, není to tak úplně můj kamarád, bo se prakticky v ničem neshodneme. Tedy shodujeme se v náhledech na svět, ale ne v metodách řešení. Já jsem navíc oproti němu vlastně líný člověk, co má rád klid a pohodu.

Tento můj známý před časem vstoupil do komunální politiky. Po čtyřech letech odešel jako zkroušený a zklamaný člověk s pocitem, že ničeho nedosáhl, nic nezvládl a každý mu jen házel klacky pod nohy. Odešel s tím, že nikdo z kolegů zastupitelů nevzal na vědomí všechno to dobro a pokrok, který chtěl vnést do politiky.

Viděno mýma očima, nebylo to zase až tak špatné. Celé čtyři roky byl v opozici, podařilo se mu prosadit zveřejňování smluv v reálném čase, dosáhl změny v jednacím řádu, aby se zastupitelé mohli na jednání pořádně připravit a vůbec podobných drobných zásahů zvládl docela dost. Kdybych dosáhl něčeho podobného, považoval bych to za úspěch. On ale odešel s pocitem neúspěchu, protože ta hlavní velká změna městského života, kterou si vysnil, na tu nedosáhl.

Pak přesedlal na další konání dobra. Založil sdružení Vidlákov bez hazardu. Sehnal podpisy pro konání referenda, psal články o škodlivosti hazardu především na děti, apeloval na občany, aby se rozhodli správně ve jménu budoucnosti a…. pak se konalo referendum ke kterému skoro nikdo nepřišel. Další bolestná prohra.

Opět, viděno mýma očima to taková prohra nebyla. Poukázal na problém, zmobilizoval skoro tři stovky lidí, to nebylo málo. Ale hlavní cíl – město bez hazardu, ten se mu nepovedl. Pro něj to byl důvod se vzdát, protože občané se neukázali být hodni jeho perel, které vlastně házel sviním. Dodnes nechápe, jak je možné, že občané nerozpoznali to dobro o které se snažil. Že nerozpoznali, co je správné, že zůstali v tom svém smrádečku a nebyli schopni udělat ani tak málo, že by došli k urně. Vždyť to bylo ušlechtilé a mělo to zlepšit situaci.

Z mého pohledu mohl přijít za mnou a všechno bych mu to řekl rovnou dopředu. Že lidi nejsou nic jiného než lidi, že povětšinou nejsou ušlechtilí a rozpohybovat je k duchovnu, krásnému a velkolepému je skoro nemožné a bez sebeoběti to snad ani nejde. Že jsou lidé povětšinou alibisté, kteří sice chtějí bavorskou vesničku, ale pracovat na ní mají jiní. Že lidé chtějí mít čisto a pořádek, ale s osobní výjimkou. Že lidé sice hubou uznávají škodlivost hazardu, ale zas tak škodlivý, aby se zvedli a šli volit, tak moc škodlivý pro ně zase není.

Řekl bych mu to, co jsem v podstatě chtěl říct ve včerejším článku… že lidé u nás nepovažují svůj stát za svůj a mají pocit, že volbami se nic nezmění. Že i ušlechtilý politik  se záhy nechá zkorumpovat a policie je jen nástroj moci a vlivu. (Mimochodem, co vlastně říkáte na Ištvána? Aféra končí, zůstala jen pachuť mocenských hrátek před volbami bez spravedlnosti. Bůh ho měl ochraňovat… co vlastně zbylo?).  Řekl bych mu, že EET je sice nástroj na vybírání daní, ale z toho výběru oni nic mít nebudou a sice na malého zlodějíčka je nový bič, ale ti velcí demontují stát legálně dál. Řekl bych mu, že lidé jsou rezignovaní a je těžké zjistit, zda to začalo v roce 89, 68, 48, 38 nebo snad Bílou Horou.

Řekl bych mu, že je třeba se radovat z malých krůčků vpřed a že je třeba tuto deziluzi občanstva brát jako konstantu, kterou ani on a asi ani nikdo jiný neprolomí. Že národ bude mít ve velké většině vždycky důvod ukazovat na to, co se musí nejprve změnit, než se změní i on. Že vždycky budou k dispozici alibi, proč se nezapojit k práci na lepších zítřcích a že i když se občas podaří udělat nějakou tu EET nebo referendum o hazardu, nebo jiné referendum o něčem opravdu celostátním, tak to nejspíš nedopadne tak, jak by si to představoval.

Řekl bych mu, že národ si s chutí vezme Vidlákovo vysvětlení stavu za alibi, nasype mu za to kupu hvězdiček. Že se pár lidí zamyslí a někteří se i ozvou, ale pro většinu to bude jen důvod zůstat takoví, jací už jsou.

Řekl bych mu také, že stejným zákonitostem podléhám i já a také mám hroznou chuť odhodit papírek, kde se mi zamane a nechce se mi trajdat s koštětem na obecním a uklízet svinstvo po sousedech. Řekl bych mu, že se také chci mít dobře a když to nejde legálně, tak mám chuť dělat to na černo a také bych chtěl, aby moje děti nenosily obnošené hadry a chtěl bych manželce občas udělat radost něčím lepším než jen kytkou.  Prostě také chci mít prachy.

Možná bych se i přiznal, že čas od času tomu podlehnu. A že tomu podléhám snáze vždycky, když se snažím udělat něco pěkného s dobrým úmyslem a moji nejbližší mě s tím pošlou do háje a vůbec nechápou tu důležitost.

Zkrátka, jakákoliv cesta za čistou bavorskou vesnicí bude tak dlouhá, že se nikdo jejího konce nedožijeme. Německo u nás nastane spíše napochodováním Bundeswehru než nějakou náhlou změnou národního smýšlení. Ale pokud chce někdo na takovou cestu vykročit, neměl by začít dobrým úmyslem, že něco velkého změní. Pravděpodobně dokáže udělat jen malý krůček dopředu a při realizaci velké vize přijde o iluze a možná i o zdraví.

Přidal bych, že je snazší změnit, kde policajt bere pokuty, než celonárodní smýšlení a je snazší zreformovat školství než celý národ. Je snazší začít policií, školou a úřadem než celým národem. Dosah nás všech na těch deset milionů spoluobčanů bude a zůstane mizivý. Máme větší šanci rozkázat policajtovi, úředníkovi a zaplatit dobře učitele, než změnit spoluobčany.  Nebýt internetu, neškrtli bychom si vůbec. A zřejmě nikdy nebudeme Peroutkové nebo Čapkové. Nicméně malé kroky dělat můžeme a měli bychom se radovat alespoň z nich. Pokusy o něco většího v drtivé většině případů neskončí šťastně.  Ďábel vždycky nejsilněji působí přes naše tužby, dobré úmysly a přátele. A co se na národu podepisuje 500 let, to jedna generace neprolomí.

Vidlák prostě bere své spoluobčany takové, jací doopravdy jsou a i když věří v dobro v nich, stejně raději počítá s těmi ostatními emocemi. Vidlák bere národní postoj určitého alibismu a deziluze jako konstantu se kterou je nutné počítat při každém dobrém úmyslu a pokud člověk není ochoten obětovat zdraví a život, málokdy na této konstantě něco změní. Možná u svých vlastních dětí, ale i takové očekávání může být zklamáno. Budeme mít jen ty maličké krůčky a nepatrné pokroky… a víru, že pokud vytrváme, za sto let může být líp.

Možná vlku, když podobnou anketu spustíš za dvacet let, možná budou zjištěné údaje o pár procent lepší. A až tutéž anketu za dalších dvacet let spustí tvůj vnuk Hříbek, třeba se to otočí. Ale přesto Kosa není neúspěch, zvládl jsi docela dost. Jen jsou to malé krůčky. A zatím pořád ještě cupitají.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.