Spíš krize důvěry…


napsal  Vidlák

Když jsem poslouchal páteční  Hodinu vlka na Slobodném vysielači, v jednu chvíli tam Boris Koroni mluvil velmi trefně o tom, jací vlastně jsme. Že domy ve vesnici jsou zařízené podle toho, jaká fabrika je v okolí a i když se v neděli chodí křesťansky do kostela, tak je kostel jediný dům, kde není pálenice. Všichni hromadně kradou, pálí a neodvádějí spotřební daň. Vesele se tím chlubí v hospodě a je to takový národní sport. Troufám si za sebe říci, že i když takoví nejsou všichni a v každé vesnici žijí i naprostí poctivci, tito okrádači tvoří pravděpodobně solidní většinu.
Musel jsem se chvílemi smát, protože při Borisově proslovu jsem měl před očima konkrétní jména od nás z Vidlákova. Jsou to figurky rozporuplné, ale vlastně bychom si na nich mohli naši národní povahu ukázat.

Jeden z nich pracuje v místním zemědělském družstvu. Žádná vysoká pozice… ale samozřejmě umí řídit všechno od kombajnu po sekačku na trávu, umí svařovat, soustružit, montovat, rozumí motorům, kravám, koním i prasatům, je živoucí encyklopedií rostlinné agronomie, doma dělá víno, pálí kořalku ze všeho co má v sobě cukry (pil jsem jeho smrkovici z mladých výhonků smrků) a hlavně – co není přišroubované, to skončí u něj na dvorku.  Jeho domácí traktor, to je muzeum kradených dílů, na střeše má tutéž krytinu co je na kravíně, plot je stejně modrý jako plot kolem obecní čističky, o víkendech melouchaří a samozřejmě to nikdy nezdanil. A… nepřekvapivě… žádné oplétačky s úřady, žádný udavač.
Seznámil jsem se s ním tak, že se najednou objevil u stěhovacího auta, co nám přivezlo nábytek, že prý slyšel od tetky, že se stěhujeme a tož nám jde pomoct se skládáním. Pak mi jen tak mimochodem opravil vrata u garáže a další týden mi přivezl můj řidičák, který mi vypadl u místního bankomatu a on tam byl chvíli po mně. Pak následovala anabáze sklenic s okurkami, lahví vína a kořalky, návštěv se svářečkou, která vlastně trvá dodnes. Několikrát mi zachraňoval zahrádku, když jsme byli pryč a prasata se dostala z chlívku – prostě přelezl plot a pak jsem mu rovnou dal i klíče, aby nemusel skákat.
Ten druhý je nákupčí u jedné velké firmy v Brně. Téměř všechno se kupuje dvakrát – jednou pro něj, jednou pro firmu. Má solidní plat, ale přesto má vedle své práce v podstatě zaběhaný byznys shánění, dodávání, kupování a prodávání. Vždycky ví první, kde je co nejlevnější, umí sehnat všechno od zánovní pračky po prostitutku na večer, umí vyvézt nebezpečný odpad za směšnou sumu, umí zařídit téměř libovolný úřední papír, všem úředníkům tyká, samozřejmě vše vyřizuje ve své pracovní době, protože po ní sedí v hospodě a pije tam zdarma a nikdo nechápeme, jak to dělá.
S tím jsem se seznámil, když mě zatáhl v místní Jednotě ve frontě u pokladny za bundu a podával mi mojí peněženku – „pane tohle vám vypadlo.“ Pak se mně hned vyptal, jak se mi ve Vidlákově líbí a že je rád, že se někdo stěhuje sem a ne do Znojma nebo Brna. Po půl roce jsme se potkali u mě před domem, kdy jsem zrovna sakroval, že mi někdo šlohnul mřížku na čištění bot, co mám před vraty. „To byl určitě Vlastík,“ prohlásil s určitostí a odpoledne u mě zvonil, že to skutečně byl místní povaleč Vlastík (sice bezdomovec, ale s vlastním domem) a tady mi tu mřížku nese. Také má klíč od mého domu a když jsme na dovolené, chodí mi krmit dobytek.
Nikdy se mi doma nic neztratilo, jen občas po návratu z prázdnin najdu zametený dvorek, přistřihnutou třešeň a nebo pokosenou trávu. Jednou jsem našel na půdě složené seno. „To víš sousede, ono bylo horko, tak mi bylo líto ti tu trávu nepokosit a když už jsem byl v tom, rovnou jsem ti ji nasušil… „
Tito lidé jsou přesně ti, o kterých jsme mluvili v předchozích dnech. Ti, kteří čekají, až bude policajt chytat skutečné zločince a pak možná přestanou krást. Jsou to ti, kteří si přihrávají plnými hrstmi, berou z firemního i ze státního, využívají naší občanské benevolence, téměř každý týden poreferují o novém skvělém šolichu, to co ukradnou, pak rozdávají i dál, přesně jak to pospal Boris, že se najde nějaký bodrý pracovník, co to vynese a podělí celou vesnici. Ale, když jde o souseda, o místní obchůdek, o místní řemeslníky a vůbec o místní náležitosti, tam jsou zlatí ba diamantoví. Sousedská vzájemnost v jejich podání, to je něco úžasného. Tam najednou nekradou, tam naprosto přesně rozlišují na moje a cizí, ba dokonce rozlišují přesně na moje a obecní. Kdybychom mohli tyto jejich stránky oddělit, tak jsou naprostí padouši a nebo naprostí andílkové. Akorát to mají dohromady.
Právě na jejich příkladu se teď zamýšlím, jak je to možné. Kdyby byli notoričtí zloději, tak by okradli i mě, kdyby byli nevšímaví a neempatičtí, tak by mi nepřišli nezištně pomáhat. Jak je možné, že v jedné osobě může být naprosto chladný kalkul, jak se obohatit na úkor své firmy nebo státu a zároveň být tak skvělým sousedem, když jde o ulici a nebo obec?
Myslím, že skoro každý z nás má takové lidi ve svém okolí. dokonce bych si troufal tvrdit, že podobně funguje většina české populace. Naprosto chladní lapkové ve vztahu k zaměstnavateli (obzvlášť jde-li o velkou fabriku), naprosto metodičtí zloději ve vztahu ke státu, ale zároveň výborní kamarádi a sousedé, kteří by se s vámi rozdělili o všechno. Mám ještě víc podobných sousedů a známých, kteří mi půjčili bez rozmýšlení auto, přijeli  s traktorem, když jsem měl svoje rozbité, plašili špačky, když jsem vezl manželku do porodnice, postarali se mi o psa, dětem přinesli kotě, prostě se chovali jako skvělí sousedé. Ale… ani jedna cihla jejich baráků není koupená.
Promiňte Vidlákovi, ale tento rozpor se nedá vysvětlit jen tak, že je tu kupa zlodějů a že jsou to alibisté, kteří čekají, až se stát bude chovat lépe. Každý z těch lidí má v podstatě jasnou a zřetelnou hranici pod kterou se nekrade, ale chová nezištně a na její druhé straně je bohorovná krádež za bílého dne bez jediné výčitky svědomí.  To není nějaká patologie, to je chování, které nějak vzniklo a má svůj důvod. To je chování, které bylo naučeno od otců a dědů. Včetně té hranice která odděluje souseda od zloděje.
Nejsem žádný velký odborník na lidská srdce, ale když poslouchám jejich zdůvodnění, tak se u všech opakuje v podstatě stejný motiv – Jednou se zase stane nějaká katastrofa, budou v tom sami. Proto musejí mít nahrabáno a zajištěno, protože až se tu zase změní režim, přijede Rus, Američan nebo Číňan, až krachnou ty banky, tak jim nikdo nijak ani trochu nepomůže. Stát jim na pomoc nepřijde. Možná je to iracionální představa, ale je hluboce zakořeněna a co si budeme povídat, má i svojí oporu v minulosti.
Stejně tak si většina sousedů připadá jako nicotné kolečko v soukolí velké firmy a většina z nich je ohrožena vyhazovem z důvodů, které nemohou ovlivnit. Prostě nebude práce, klient nezaplatí, někde ve firemní stratosféře někdo od stolu škrtne sto pracovních míst. Ne není žádná šance se bránit a nepomůže ani píle ani odbornost. Ještě pořád je nejčastější větou mistrů a vedoucích, že za vraty čeká deset dalších zájemců o práci.Nejvíc jsou bráni na hůl ti,kteří mají chvíli do důchodu a neodejdou i když se jim nepřidá. Prostě kdykoliv může přijít befél a vyhazov. Dokonce většina firem podobným strachem z vyhazovu „motivuje“ k pracovnímu nasazení. Je to možná zase iracionální představa, která nemá se skutečností nic společného, ale je hluboce zakořeněná a co si budeme povídat většina z nás zažila minimálně to, že nemocné dítě je soukromá věc, která se má řešit až po pracovní době. To na společné sounáležitosti nepřidá. Stejně jako nepřidá na sounáležitosti kontrola chození na záchod. Málokdo má nadřízeného, který se za ty své opravdu bije.
Co zbývá člověku, který má hluboce zakořeněnou představu, že mu stát nikdy nepomůže a pro zaměstnavatele má jen hodnotu práce, kterou vykoná a stejně může kdykoliv letět? Začne se zajišťovat sám. Udělá všechno pro to, aby to zvládnul i bez státu a bez zaměstnání. Velmi rychle rozpozná, kdo mu doopravdy pomůže a kdo ho jen využije. K těm prvním se bude chovat jako čestný soused a ty druhé bude okrádat.
To, co prožíváme podle mě není ani tak alibismus, jako krize důvěry. Krize důvěry v instituce v prezidenta ve stát, v zaměstnavatele. Krize důvěry v bankovní sektor, v lidská práva v elementární spravedlnost. Jak jinak se má podobná krize projevovat než hrabáním pod sebe a ostražitostí ke každému novému apelu na důvěru?
Důvěra se vždycky buduje těžko a dlouho a je strašlivě křehká. Důvěra je jediné, s čím by se opravdu nemělo plýtvat, protože peníze se dají natisknout, ale ztracená důvěra, ta se musí těžce znovu postavit. A hlavně – důvěra se nedá nařídit, ta se dá jedině zasloužit.
Jde to – sousedé se klidně chlubí svými krádežemi a naprosto důvěřují posluchačům, že je neudají. Mohli bychom začít budovat důvěru ve stát – totiž tak, že budou existovat pravdy, které přetrvají alespoň jedno volební období – lze to. Jsou starostové, radní i primátoři, kteří byli zvoleni už vícekrát a lidé jim mohou věřit. Potřebujeme toto přelít i do vlády a sakra bychom to potřebovali v médiích – Borisi a Vlku důvěra a pravda, to je to, co vás šlechtí a proto jste čteni. Dá se vám věřit. Podívejte na Čulíka a Britské listy, jak se dá o tu pravdu a důvěru rychle přijít.
Potřebujeme zaměstnavatele, kteří se budou chovat k zaměstnancům čitelně a vytvoří jim takové prostředí, aby jim mohli dělníci věřit. Potřebujeme rozbít tu nedůvěru ve stát a v podnikatelský sektor a pak bude důvod k sousedskému chování i na pracovišti.
Ale rozhodně to nebude práce na měsíc ani na rok. Ta nedůvěra zde kořenila dlouhá léta a jeden mocný apel to zřejmě nezmění. Důvěra se nestaví naráz, nýbrž tisíci malými zkouškami a je prověřena časem, ne argumenty.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Vidlákovy podávky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.