20 let se tu kradlo


napsal Leo K.

Demokracii jsme už dávno prohráli. Co je vám platná svoboda slova, když spíte v mrazu na výdechu klimatizace Tesca. Svoboda volby, když žádnou volbu nemáte. Z těch vychvalovaných svobod zbyla jediná. Svoboda slova a i nad ní se stahují mraky. Můžeme-li těch dvacet majitelů pravdy na ministerstvu vnitra označit za mračna. Jednou za čtyři roky můžete „svobodně“ volit ty, jež vybraly partajní kuloáry. O nichž nic nevíte, protože jste odkázáni jenom na vágní stranické programy a kteří s vámi nevedou smysluplnou diskusi na témata, která vás zajímají. Tak se volby změnili na šaškárnu ve stylu Národní fronty. Ale bude líp! „20 let se tu kradlo, musíme to zastavit,“ poněkud nepřesně říká lidem Andrej Babiš. Říká to, co chtějí slyšet. Co potřebují slyšet. Dává jim naději, že bude lépe. Protože lidi potřebují naději. Potřebují věřit, že příště jim před výplatou v peněžence zůstane víc, než pár stovek. „Stát je třeba řídit jako firmu,“ pokračuje úspěšný byznysmen, který vsadil na mýtus, že je-li podnikatel úspěšný v soukromém životě, bude úspěšný i jako státník.

Rozpočet Agrofertu na reklamu je patrně klíčovým zřídlem příjmů kvalitních reklamních agentur. Jednoduchá rétorika kdy ANO se zaměřuje na jednoduchá hesla, která nepřinášejí řešení problémů, ale popisují stav věcí, který lidi tolik štve.

Neobtěžuje voliče ekonomickými analýzami a politologickým rozborem. Říká jednoduchá (často zjednodušující) hesla, která využívají lidské emoce. Útok na lidské emoce patří k těm nejúspěšnějším metodám. „Ano, bude líp“ (ANO = Akce Nespokojených Občanů) To je jistě práce PR oddělení.

Když jsem viděl, kde všude je reklama na ANO, bylo mi také jasné, že Babiš do kampaně nalil prachy, o kterých si ostatní strany mohou nechat zdát i přes pravděpodobné množstevní slevy. ANO bylo vidět. Všude. Ale jenom kvantita kvalitu nenahradí. Vzpomeňte na Petra Nečase a jeho vyhrnuté rukávy k boji s korupcí. O jeho dvou síťovkách vůbec nemluvě. Agentura, která tohle realizovala by zasloužila vyhnat na severní pól, aby nemohla škodit jinde. Babiš jako jeden z nejbohatších Čechů mohl investovat do své politické kariéry vědomosti, dovednosti a znalosti opravdových odborníků. Na rozdíl od tak zvaných etablovaných stran, kde i otázky vlastní existence jsou fatálním předmětem klientelismu a politického amatérismu. Andrej Babiš také dokázal získat osobnosti, které lidi znají a fandí jim. Je jedno, jestli to dělají z lásky k idejím Andreje Babiše, a nebo pro peníze. Obyčejný volič tohle neřeší. (Poznámka: V tomhle odstavci jsem se inspiroval slovy T. K. Fojtíka v článku ANO, bude líp, někdy i jeho obraty)

Demokracii jsme si prohráli. A teď si ještě zvolíme oligarchu? Technokrata, který ví jak se řídí firma, ale vůbec netuší, že jsou ještě i jiné hodnoty. Jaká je základní hodnotová orientace lidí. Hodnoty, které se nevyjadřují penězi. Jak si lidé cení svých dětí, svého zdraví, že existují potřeby sounáležitosti a lásky, že existují kognitivní a estetické potřeby, které nenaplňuje shlédnutí nějakého thrilleru v televizi a že existují i potřeby seberealizace? Neví to tak zřetelně, že dokonce ani funkce mezi nejvyššími funkcionáři státu mu nezabrání si tu svoji firmu na úkor státu „obohacovat.“ Tvrdá data o obchodování ukazují jejich nárůst v obchodování se státem o desítky procent meziročně.  A jeho reakce? Je to homo ekonomikus: „Mě to nezajímá, každý ví, že jsem v konfliktu zájmů od chvíle, kdy ráno vstanu”.

Stát musíme řídit jako firmu! Hezké heslo, ač pro ty, co přišli do užšího styku se státní sférou je jasné, že je to heslo z říše pohádek. Sám jsem se o tom kdysi přesvědčil, když mě na ministerstvu průmyslu poslali z dveří 431 do dveří 628 (čísla si už nepamatuji, ale nějak tak to bylo). Ale proč ne, státní sféra potřebuje spoustu podnětů a pravidel ze soukromé sféry. Výsledkem je Služební zákon, který garantuje úřední definitivu bez definované odpovědnosti. Zákon obsahující politické (proč politické = neodborné) náměstky na ministerstvech.

Volal Babiš po nezávislosti úředníků na politické reprezentaci? A kolik personálních změn provedli ministři ANO těsně před účinností služebního zákona? A v mnoha případech nešlo o odchod z důvodu nedostatečné odbornosti. Nehledě na nárůst úředníků na MF ČR mezi roky 2015 a 2016.

Makáme! Další strhující, úderné heslo. Skvěle se vyjímá na billboardech. A realita? Zoufalá neschopnost vyřešit mýto a závislost na firmě KAPSCH. O morálních a manažerských schopnostech ministra Ťoka nemluvě. Agrofert má velmi vysoké úvěry u Komerční banky. Je pouhou náhodou, že velmi lukrativní správu aktiv státu (dluhopisové obchody státu apod.) dostala Komerční banka? Nejvíce tendrů státních Lesů ČR vyhrála firma Uniles patřící Agrofertu.

Proč se tak stalo? Je dobře známo a dokladováno, že jedete-li delší čas rychlostí 110 km/h a vyšší, zdá se vám šedesátka v obci jako nesnesitelné loudání. Makroekonomům připadá činnost lidí přehazujících pár stovek v peněžence jako nesmyslné nimrání v maličkostech. „Proč nejedí koláče?“ – říkala údajně Marie Antoinetta, z boží milosti královna francouzská.

Když ztrácíte vnímání rozdílu mezi férovým a neférovým, etickým a neetickým, mezi lhaním a pravdomluvností, tak postupně ztrácíte také schopnost rozlišovat mezi legálním a nelegálním. Protože přece „všechno jde”, všechno projde, všechno má svou cenu, jde jenom o její výši a když se spletete, tak to nějak s právníky pošéfujete. Když je tolik peněz, že zákony nepředstavují překážku, tak je život mnohem jednodušší – to zkoušel už Berlusconi. „Podnikatelská politika“ neboli politika sloužící jako prostředek k dosažení podnikatelských záměrů. Tato „berlusconizace“ české politiky začala v roce 2010 s příchodem Věcí veřejných, umožněným pověstnou blbou náladou a únavou velké části společnosti z dominance dvou stran.

Zlepšení se nekonalo, blbá nálada zůstala. A z této skutečnosti začali profitovat radikálové, neřku-li extrémisté. Dělnická strana sice byla roku 2010 rozpuštěna, ale jejímu nastavenému trendu živelných protiromských pochodů se dostalo odezvy v roce 2013 v Českých Budějovicích. V zemi to vřelo, situace byla nejistá. Dne 21. dubna 2012 se na protivládní demonstraci na Václavském náměstí sešlo okolo 100 000 protestujících na největší manifestaci od listopadu 1989. Něco se muselo stát a ono se stalo. Nepřišla revoluce, ale spasitel – Andrej Babiš, veleúspěšný podnikatel slovenského původu, vycítil zlost a zoufalství občanů. A poptávku po někom, kdo „s tím vším konečně něco udělá“. Zklamalo mě Občanský fórum, zklamala mě Unie svobody, Věci veřejný, prostě všichni. Ale vám věřím! Vy určitě nezklamete!“

Potud je to všechno jasné. Zákon poptávky a nabídky netřeba vysvětlovat. Když se ale nad tím vším člověk zamyslí, celá záležitost dostává trhliny. Je evidentní, proč se lidé v zoufalství upínají k radikálním proudům. Nejsou stejné, ale mají společnou určitou „nestandardnost“, která je vymezuje proti etablovaným stranám. Ty jsou však názorově konzistentní, byť se z nich může některým občanům dělat z různých důvodů nevolno. Prostě víte, na čem jste. Jde o názorovou a lidskou čitelnost, předvídatelnost. Tuto vlastnost, která by měla být v politice nepostradatelná, hnutí ANO postrádá. Již na jejich vládních i zvolených představitelích je vidět, že co se světonázoru týče, panují mezi nimi navzájem obrovské rozdíly. Co je vlastně navzájem spojuje? Abstraktní touha změnit stav věcí k lepšímu? Jenom to? Nevěřím, ale mohu alespoň doufat, že ANO.

Systém, to je teď ANO. Se vší odpovědností, která z toho plyne. Voličům ANO (a nevoličům) jejich volbou vzniká odpovědnost, protože oni způsobili stav, který nastane. Oni budou muset sami sebe konfrontovat s poznáním, zda přispěli ke zlepšení stavu nebo dopomohli zemi zabřednout hlouběji do všeobecného marasmu. V zájmu nás všech si přejme, aby toho všichni výše zmínění byli schopni.

Václav Umlauf to glosoval takto: Babiš si upevňuje moc a sbírá populistické hlasy. Jím placené presstitutky už ani nepípnou, jeho astronomicky placení poradci starostlivě vybírají politickou škodnou k odstřelu, a zatím je to opravdu jen a jen škodná. Lidu slíbil nový pán Chléb a Práci. Ale dálnice staví zatím pomalu. I to zbrojení prozatím pokulhává, jak říká hlavní herec obrany, Martin Stropnický.

V každém případě se Babiš ukazuje jako silný a energický Vůdce, což pochopili jako první voliči komunistů. Za jedno století partajní existence mají na vůdce fakt buňky a pochopili, že jejich šašci v kravatách už vůdci nejsou, ani opoziční náhodou. A tak zhruba polovina z nich vzala svou voličskou podporu a odkráčela za skutečným Lídrem. O ostatních partajních nebožácích už nemá cenu mluvit, práce a chléb řídí českou politiku.

Jenže vůdce nemá Partaj, což mafiáni na nižších úrovních bolestně pociťují. Telefon na Kmotra nemůže uskutečnit každý nýmand na kraji a sporů je po zmaštěných komunálkách opravdu mnoho. Navíc Babišovo Ano-Ne na krajích připomíná monstrózní podnik české privatizace. Tento kariéristický spolek je plný klausovských vykopávek na jedné straně a politicky nezletilých borců s právě získanou občankou na straně druhé. Slušný člověk nemůže do této post-klausovské ZOO ani vkročit, protože by se okamžitě zkompromitoval. Pak by musel hodiny vysvětlovat slušným lidem, proč se od takových grázlů nechal pozvat na oběd.

Miliardář se velmi disciplinovaně a důsledně stylizuje do role zhrzeného voliče ODS. Využívá každou příležitost, když se zapne kamera nebo diktafon, aby lídrům občanských demokratů vzkázal, že kdyby to vedli dobře, nevstupoval by do politiky, protože by je podporoval. Babišovi se daří tento obraz vnutit i části středních vrstev a dokonce elit. Oponenti se totiž dost neúčinně omezují na mělkou kritiku a varování, že jeho hnutí jsou nové Věci veřejné, případně vypíchnou rozplizlost programu a politickou nezkušenost. Nikdo nenabídl voličům fakty a čísly podloženou recenzi Babišova podnikatelského příběhu na hraně byznysu a politiky.

Když napsal Vidlák článek „Přece neudám svého souseda…“ tak jsem neviděl v článku nic, co by se mě nějak dotklo, co by mě vadilo. 4. ledna se však objevily dvě reakce. Každá velice jedinečná, ale jiná, kde chyběl ten životem otřískaný dědeček – Opa A tak jsem se pokusil abstrahovat sdělení všech tří článků až na kost. A zaujmout svoji reakci, která se bude jistě lišit.

(Vidlák) Situace se zlepší tehdy, až vláda bude sloužit občanům a exekutivní složky budou výkonné a korektní.

(Čermák, tady to bylo obtížnější, pro značně květnaté vyjádření) A jedině ho můžeme změnit, když se budeme chovat a jednat „správně“. Doufat, že někdo nás spasí. A vše bude super a krásné. Nikdy ke zlepšení nedojde, ledaže by to byl zásah shůry a my se pak teprve můžeme věnovat udavačství. Vidlák napsal, že jsme jen objektem dějin a vždy byli jen hříčkou silných. A to mne taky strašně štve. Jsme subjektem i objektem, jsou to jen výmluvy.

(JK) Situace se zlepší, pokud zásadně změníme politickou scénu.

Zdůrazňuji, že ač se všechny tři články týkaly EET, mě o něj nejde. Jsem už příliš dlouho mimo aktivní život, a tak věřím, že je oprávněná a že jejím hlavním cílem je narovnat podnikatelské prostředí, jak o tom píšu níže.

Čili na otázku, kdy se situace zlepší, hledám odpověď ve všech třech článcích. A v každém z nich nacházím kousek nevyřčené pravdy. Problémem zastupitelské demokracie bývá to, že zastupitelé „hlasu lidu“, ve skutečnosti ten „hlas lidu“ nereprezentují.

Má to kořeny v politických stranách, jak správně podotkl JK. Už před více než osmdesáti lety formuloval Robert Michels tak zvaný železný zákon oligarchizace, který říká, že v každé, původně demokratické straně se moc zvolna přesouvá k malému kroužku osob, prý z důvodu akceschopnosti, což se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle strany. Každá strana se tak dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina.

Aby se tak nestalo, musí se prosadit následující pravidla:

Musí být zachováno postupnictví vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit.

Vedení nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou a většině nesmí být zabráněno v jejich demokratické kontrole.

To v tak zvaných etablovaných stranách nefunguje a fungovat nebude ani při sebevětším „návalu“ nových členů. Ti, totiž chtějí-li ve straně něco změnit, musí přizpůsobit své chování zažitým zvyklostem a výsledek je na bíledni. A tak ve vládě zasedají lídři svých stran, kteří nejsou zvyklí se zodpovídat ze svých kroků a rozhodují typicky autokraticky. Je až s podivem, o čem všem vláda rozhoduje – viz např. program vlády v pondělí 9. ledna 2017

Ten přehnaný centralismus nelze jednoduše zrušit poukázáním na princip subsidiarity (princip, podle kterého by vláda měla vykonávat pouze ty úkoly, jež nelze provést na úrovní místní samosprávy). Ten centralismus potřebuje mnohem hlubší reformu.

Z optiky prostého občana potom vlastně vláda své úkoly nezvládá, protože věnuje svou pozornost věcem, které s občanem nediskutuje a které jsou mimo jeho obzor. Oligarchická namyšlenost má své kořeny jednak v odtrženosti od každodenních problémů, za druhé v prosté psychologii jedince, že je výhodné držet se silnějšího (ve smyslu držet se velkých „hráčů“) a za třetí v představě naoktrojované Václavem Klausem, neblahé paměti, že život je výhradně ekonomická kategorie a co nelze přičíst ekonomii, nemá skutečný smysl. On ten Klausův individualismus se ale chytil do vlastní pasti. Abych totiž mohl být skutečně jedinečným, nezaměnitelným a nenahraditelným člověkem, potřebuji druhého člověka, vůči kterému bych byl jedinečný a nezaměnitelný a pro kterého bych byl nenahraditelný. Pokud by byl na světě jen jeden člověk, nebyl by nenahraditelný, nýbrž naopak, byl by zbytečný. Člověk není člověkem z nějaké vyšší nutnosti nebo zákona ekonomiky. Není člověkem trpně, jako je zvíře zvířetem. Není tedy pouhým objektem. Člověk se musí člověkem sám udělat. Člověka dělá jeho uvědomělá, zamýšlená činnost a jako člověk je také posuzován podle toho, co dělá úmyslně. Po ovoci poznáte je.Člověka dělá člověkem jeho práce. Přesněji řečeno, právě ve své práci může člověk nejplněji uplatnit a rozvinout to, co ho dělá člověkem.

Lidská práce má smysl pouze v rámci lidské pospolitosti, ať se přívrženci Reagana a Thatcherové kousnou třeba (do svého) zadku. V rámci pospolitosti nacházejí všechny schopnosti člověka příležitost k uplatnění, v rámci pospolitosti jsou rozvíjeny a umocňovány. Teprve v rámci pospolitosti může být člověku jeho práce zdrojem osobního zadostiučinění. V rámci liberalismu jsou osobní schopnosti a nadání každého člověka jeho soukromým statkem. Aby však mohly být uplatněny a zpředmětněny v zaměstnání, musí tato práce sama i její výstup patřit někomu jinému. Člověku je tedy jeho práce, prostředek, jímž sebe sama činí člověkem, odcizována a stává se jemu cizí a vykořisťovatelskou silou. Nemaje vlastních prostředků k uplatnění svých schopností, nemá ani prostředků k uchování holého živobytí, nestane-li se dobrovolně otrokem. Individualismus ničí pospolitost tím, že odcizuje člověka člověku a činí z lidí soupeře. V podmínkách liberalismu nejsou lidé odcizováni pouze jeden druhému, nýbrž zároveň každý jednotlivý člověk je odcizován sobě samému. Odcizená práce odcizených lidí už není prostředkem dalšího zlidštění člověka, nýbrž prostředkem jeho všeobecného zotročení. Uf! Konec teorie.

Je mi líto, že celá řada spoluobčanů po rozčarování z Klause, skočila na stejnou návnadu Babišovi. Stát je třeba řídit jako firmu (abychom se nemuseli stydět před dětmi)! Ne! Obyvatelstvo státu nejsou akcionáři; byť ten stát financují? Ne a stokrát ne! Zatímco akcionářům jsou za jejich podíly vypláceny dividenty, občané jsou dobří jenom k tomu, aby to divadlo financovali, aby nesli jeho náklady. Může se vyskytnout námitka, že tenhle odsudek není na místě, že občané na příjmech participují. Považuju to za silně diskutabilní proto, že s výjimkou roku 2016 (také diskutabilní výjimka) se zadlužení státu stále prohlubovalo. Tu méně, jindy více. Čili pravdou je, že občané na dluzích participují. O výnosech si můžeme nechat jenom zdát, natož o jejich spravedlivém rozdělování. Naprosto převažující část státních příjmů tvoří daň z přidané hodnoty čili nepřímá daň, která vyjádřením v procentech zatěžuje především chudší část obyvatelstva. Že výběr této daně stále stoupá, přes vlivy prakticky nulové inflace, svědčí že lidé více utrácejí. Jak se zvyšuje zadluženost, tak stoupá spotřeba. Je to dobře? Asi by to chtělo samostatný rozbor.

Z grafu výběru daně z příjmu právnických osob mezi lety 1993 – 2015  je vidět,

vystrizek3

že krize 2002 se na zdraví podniků nepodepsala, kdežto hypotéční (a úvěrová) krize 2008 si vybrala svůj díl. A to jsou v tom započítány ti největší tržní hráči z následujícího seznamu. Bohužel jsem sehnal ke stejnému datu zisk v miliardách jenom v sedmi případech a je to nahrazeno roční (2015) tržbou v miliardách Kč. Vím, že tržba je nevypovídající, ale i tak nám to cosi říká. A tyto podniky daní u nás.

vystrizek

Srovnejme graf vývoje zdanění právnických osob s grafem stejného vývoje zdanění fyzických osob a dojde nám, že něco tu nehraje.

vystrizek1

Od roku 2008 nelze vysledovat jakoukoliv korelaci, graf připomíná totální chaos více než rozbouřené moře. I proto také soudím, že primárním účelem EET nebylo vybrat více na daních, ale narovnat podnikatelské prostředí. U nás v Liberci máme pekaře, který si stýskal, že jeho konkurence u něj kupuje pečivo a prodává je přesto levněji než on. Z jeho optiky je nutné poznamenat, že EET přivítal. Že se tím zvýší daňový výběr je tedy víc než pravděpodobné

Shlédneme-li tedy tabulky ještě jednou, musí nás trknout domněnka, že Babišovi návrhem a realizací EET vůbec nešlo primárně o daňové příjmy státu. Respektive, že ty daňové příjmy jsou jenom tenounkou dekou zdobenou pouťovou panenkou, která přikrývá rozestlanou postel, aby nebylo vidět potrhané potahy. Že tedy nejde o službu občanům, ale pouze o službu části z nich, těch kteří se živí či přiživují podnikáním. A prostý občan? Možná z toho bude něco mít, Ale to už nezáleží na Babišovi. To bude záležet na těch podnikatelích. Obyčejný člověk prostě zase utřel. Se slibem ANO, bude líp. Jak pro koho.

Babiš se před svými dětmi stydět za své příjmy opravdu nemusí. EET je dobrým příspěvkem k podnikatelské férovosti, ale v žádném případě nezlepšuje postavení střední třídy, která platí jak sociální náklady na chudé (bohatí se z toho vyvlékli zastropováním odvodu sociálního pojištění), tak náklady na bohaté, kteří jednoduše daní jinde. O progresi zdanění nechce Babiš ani slyšet, přesto, že existuje ve všech zemích na západ od nás (s výjimkou daňového ráje Lucembursko). Je vidět, že marketinkový symbol bílé košile (třeba i s vyhrnutými rukávy) funguje.

Ještě se vrátím k té klíčové otázce všech tří článků – udávat nebo ne? Mezitím došlo k tomu, že byl ten udavačský web vypnut a tak to trochu ztratilo na aktuálnosti. Ale ztratím pár slov.

Chorvatský vzor EET je v mnohém tvrdší než ten Babišův. Například v tom, že zákazník je pod pohrůžkou sankce povinen odebrat účtenku. A tak má finanční policie ulehčenou úlohu. Ale v udávání je Babiš naprostý loser – nebo se píše lůzr? Já se podivuji, že to nikdo nepřipomíná. Jedničkou v udávání je BSA, Business Software Alliance – mezinárodní „protipirátská organizace“, sdružující výrobce software v boji proti jeho nelegálnímu užívání. BSA zpochybňuje první zákon zaměstnaneckého poměru v kapitalismu – totiž jeho naprostou loajalitu. Udejte svou firmu a dobře vám zaplatíme! hlásá BSA.  To je zatím poslední vylepšení z roku 2013, ale pamětníci si určitě vzpomenou na web http://www.zatepla.cz a podobné pochybné aktivity. Problémem udavačství je nejenom pocit určité nemorálnosti, ale také věrohodnost. Nechci sem pastovat udavačské perly, t.j. příběhy hlouposti a nenávisti, ale alespoň na dva odkážu.

Největší průšvih byl asi s firmou Mironet, ale ten pro jeho složitost a hlavně pro důvody – Mironet se rozhodl prodávat počítače bez předinstalovaného Windows. Chtěl dát zákazníkům možnost, aby si vybrali, jaký program budou používat, například volně šiřitelný Linux a Microsoft se mu pomstil – nechám spát.

Trochu jiný je příběh firmy DigySys a příběh 86 leté paní z Kanady Tolik, a jenom krátce, k tomu udávání.

Stát je třeba řídit jako firmu? Alespoň občas by bylo záhodno řídit firmu jako stát, respektive jako rodinu. Nepřihlížet jenom a pouze k ekonomickým stránkám. Pamatuji doby, kdy se ve společnosti debatovalo o tom, co přinese automatizace a další vývoj. Problémem byl volný čas. Co s ním?

Nečekali jsme, že se nám volný čas vrátí v podobě nezaměstnanosti, v podobě bezdomovectví. V podobě rozvratu rodiny. Možná i v podobě nepořádku před každou autobusovou zastávkou, který nás pozoruhodně spojuje s Francií a vzdaluje od Rakouska. To podle vás nejsou hodnoty, které by veřejná správa měla podporovat? Jestli jste však toho názoru, že existují i hodnoty, které nikdo nehonoruje (které jsou popsány výše), tak proč volíte Babiše? Aby se on nemusel stydět před vlastními dětmi? Ještě zbývá ten dějinný vztah subjektu a objektu. To je těžké. Co je subjekt z hlediska objektu? Subjektem je objekt, který má způsobilost (moderně se teď říká kompetenci) k jednání. Čili pouze objektem jsme nebyli asi nikdy, vždy jsme byli subjektem dějinného vývoje, ale to nic nemění na tom, že sebelepší schopnosti (způsobilosti, kompetence) nic nezmůžou proti moci. Ergo kladívko, primárním úkolem je získat moc. A politická moc dneška je ve vlastnictví lobbingu, čili lidsky řečeno, obchodních zájmů. Úloha osobnosti je mýtus. Všechna písmenka navíc jsou jenom tou děsivou a zbytečnou „politickou korektností.“

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.