Národ je v Evropě kulturní konstrukt


napsal Leo  K.

Západoevropský nacionalismus není založen na Bohu, rodu, krvi či kmenu, ale na „ústavním patriotismu,“ jak to nazval Jürgen Habermas, napsal jsem v článku, kde jsem pochyboval, že domněnka o řízení migrace je konspirační teorií. Byl jsem upozorněn, že tomuto názoru publikovanému nejen Václavem Bělohradským se vysmál Václav Klaus s Jiřím Weiglem tvrzením, že národ, kulturní identita a rodina jsou základní, objektivně a přirozeně existující determinanty existence člověka a lidské společnosti přirozeně a tedy evolučně vzniklé v osvícenství.

Domnívám se, že se jedná o nedorozumění. Národy – zcela obecně – vznikají etnogenezií. Je to proces, kdy se určitá skupina lidí vydělí ze svého okolí a počne sebe sama vnímat jako etnicky odlišnou. Zrod jakéhokoliv etnika je dlouhý a komplikovaný proces a vznik moderních národů v osvícenství je lokální kulturně historický mýtus. Přirozeně a objektivně daná národní tradice neexistovala. Byla pouze projekcí představ velmi úzké vrstvy vlastenců. U nás šířená hlavně v knížkách lidového čtení. „Lidová paměť“ je naprosto stejný mýtus. Ve skutečnosti si národy „nepamatuji“ události starší dvouset let. Kdo si dnes pamatuje autentický příběh předávaný v rodině z bitvy u Sadové? Každoročně předváděné představení působí na diváky jako cosi z velmi dávných časů. Přitom je to necelých 160 let.

Takové mýty byly i v minulém režimu, kdy Zdeněk Nejedlý dal do školních učebnic přepsat místo historie Jiráska! A generace školáků to pokládaly za skutečnou historii. Národy vznikají nahrazením loajality k rodinnému etnickému klanu loajalitou ke kulturnímu modelu, ze kterého národní stát odvozuje svou legitimnost. Ke kulturnímu modelu, který se prosadil silou. Nebýt Boleslava, byli by tu dnes možná Lučané nebo také třeba 17. spolková země Německa. Kultura je revoluční konverze tradic. Kultura byla ve středověku entitou svobodných, především šlechty. Nevolníci měli tradice. Ty udávaly rytmus jejich života. S koncem nevolnictví, s buržoazní revolucí, se teprve rodila kultura třetího stavu. Kultura národa. Tradice se staly součástí té kultury nebo byly kulturou odmítnuty. Zvoní se ještě někde klekání? Vyhýbáte se při cestách křižovatkám? Křižujete se před překročením prahu, když vycházíte z bytu? Čistíte a zdobíte na jaře studánky? Setkáváte se ještě v knihách z knihovny s razítkem:„ Jsem česká kniha Posilovala jsem český národ v těžkých dobách Chci mu ještě dlouho sloužit a proto mě šetři!“?

Osvícenství bylo jistě výrazným předělem, ale minimálně stejným předělem byla 2. světová válka a zdánlivé poučení, že politický národ na půdorysu národního sebeuvědomění může mít i takové následky.

Zde si na svůdné téma národního sebeuvědomění dovolím malou vsuvku:

Vy starší si třeba ještě připomenete pouze zdánlivě nepolitický princip Blut und Boden, který oslavuje etnickou příslušnost založenou na dvou faktorech, původ (krev) a domov (půda). Oslavuje vztah lidí k půdě, kterou obsazují a obdělávají. Klade velký důraz na ctnosti rolnického života. Doktrína nevyžadovala jen přístup „zpátky k půdě“ a znovu přijetí rolnických hodnot; vedla k tomu, že je německá země pravděpodobně mysticky vázána k německé krvi. Rolníci byli nacističtí kulturní hrdinové, kteří dohlíželi na německý rasový stav a německou historii.

Upomínkou středověkého selského povstání byla řeč Darrého (Richard Walther Darré teoretik nordické rasy; rolnictvo jako zdroj síly nordické rasy a nová aristokracie krve a půdy), který je vychvaloval jako sílu a očistu německé historie. To je také vedlo k tomu, aby lépe porozuměli přírodnímu systému. Městská kultura byla odsuzována jako slabost, „asfaltová kultura“, kterou měla zlikvidovat vůle vůdce, často byla akronymem pro židovský vliv.

Přispívala také k nacistickému ideálu ženy: statná venkovanka, která obdělávala zemi a porodila silné děti, byla fyzicky zdatná a opálená z venkovních prací. Takovým ženám se rodilo více dětí než těm, které žily ve městech. Krev a půda byla jedním ze základů koncepce Lebensraum, „životní prostor“. Rozšiřováním se na východ a transformováním těchto zemí na obilnice, by další blokáda jakou byla například první světová válka, nezpůsobila masivní nedostatek potravin. Konec vsuvky

Konec šedesátých let, kdy už pominul šok z barbarství, které stálo cca 72 milionů životů(!), se sváří v revoluci vznikající občanské společnosti. Dalším nesporným předělem byl vynález internetu, vznik informační společnosti. Kdo nevidí zcela zásadní vliv tohoto fenoménu, stojí už dávno opodál, abych parafrázoval známé přísloví. Na jedné straně se říká, že žijeme v informační společnosti, kde k základním kompetencím každého náleží schopnost opatřit si informace, kterých je všude hojně. Na druhé stranu to vypadá, že bez metodické pomoci odboru Ministerstva vnitra ČR si naši vzdělaní a soudní lidé nejsou schopni pravdivé informace najít.

Potom ale vůbec nechápu, proč občané, kteří údajně nejsou schopni rozeznat pravdu od lži, mají ještě vůbec volební právo.

Co když je někdo u voleb ošálí? Odejmout lidem volební právo by podle této logiky přece bylo tím nejbezpečnějším způsobem, jak ochránit naši křehkou demokracii proti jejím zavilým nepřátelům. Nedivil bych se, kdyby na tomto projektu už nějaký think-tank pracoval.

Všechny tyto společenské změny měly a mají svůj nezaměnitelný dopad na identitu národa. Kdo pamatujete, srovnejte duch češství v roce 1968 a dnes. Myslíte že v roce 1968 by někdo mohl sundat a rozřezat standartu prezidenta republiky? I dokonce ta vychvalovaná svoboda slova byla v tom šťastném roce 1968 minimálně srovnatelná s dnešní. Jinak by musely hlásat titulky novin na první straně, že 27.12.2016 vláda předložila sněmovně mimo jiné dohodu CETA, proti které protestovalo v Evropě minimálně 3 miliony občanů!

Nikdo se občanů České republiky neptá zda o to mají zájem.

To totiž není smlouva s Kanadou, ale smlouva mezi kanadskými a českými korporacemi. Vláda v důvodové zprávě k CETA uvádí, že českou prioritou bylo, aby dohoda odstranila zbývající cla i různé necelní překážky, jako je nutnost certifikovat výrobky a testovat jejich soulad i na kanadském trhu. Dohoda zakotvuje vzájemnou uznatelnost testů a certifikace prokazující soulad výrobků s normami. Pokud jde o průmyslové zboží, byly českou prioritou pro odstranění cel například automobily, pneumatiky nebo obráběcí stroje. U potravinářských výrobků šlo třeba o pivo, lihoviny nebo mléčné výrobky. Vláda uvádí, že konečná podoba dohody odráží české priority v nejvyšší možné míře. Po uplynutí přechodných období se budou průmyslové položky vyvážet bezcelně, u zemědělských a potravinářských komodit odstraní Kanada až 94 procent cel. Otevře se také trh se veřejnými zakázkami a to nejen státními, ale i těmi, které zadávají teritoria a města.

Vláda opatrně mlží, vždyť obě země jsou členy WTO, tak cla jsou minimální a nehrají žádnou relevantní roli. Jde tedy o tak zvané netarifní položky, což jsou rozdíly českých a kanadských předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví + rozdíly v technických normách. To, že se otevře trh s veřejnými zakázkami (handl o naše daně) znamená, že za naše daně může stavět, vyrábět, sloužit i libovolná kanadská společnost, která vyhraje soutěž, ač by vedení země, kraje nebo města potřebovalo tou zakázkou podpořit místní podnikatele. Ach jo!

Nemluví se ani o digitalizaci. Velká část lidské interakce se přesouvá do digitálního prostoru, hovoří se také o nástupu digitální éry či přímo příchodu digitální revoluce. Tento vývoj nezůstává bez následků pro fungování hospodářství, jak v oblasti výroby, tak služeb – a to s sebou přináší odpovídající proměny práce. Digitalizace se ale dotýká i služeb v podstatě všeho druhu. Celá řada služeb napojených na výrobu je ohrožena automatizací, protože lidé vedoucí statistiky o výrobě nebo doobjednávající docházející součástky jsou postupně nahrazováni automatizovanou datovou komunikací. Jiných služeb spjatých s výrobou se zase týká fenomén takzvaného crowdsourcingu: úkony, na které měly firmy dříve vlastní oddělení, jsou rozporcovány na jednotlivé malé zakázky, které jsou pak soutěženy externě přes digitální platformy.

O ty se může přihlásit kdokoli z potenciálně globálního davu (crowd) novodobých digitálních nádeníků, kteří již nejsou ničí zaměstnanci s odpovídajícím zajištěním. V oblasti služeb napojených na výrobu se to týká především vývoje, designu nebo marketingu, zároveň jde ale o fenomén překračující pouze výrobní sféru. Pod pojmem crowdworking, gig-economy nebo on-demand economy dochází k podobnému vývoji i u jiných služeb: digitální platformy zprostředkovávají krátkodobé práce jako je úklid nebo odvoz, aniž by přitom přebíraly jakoukoli zaměstnavatelskou odpovědnost. Otázek spjatých s prací, které se tímto vývojem otevírají, je celá řada.

Pro české prostředí je však třeba konstatovat, že o tom, jak jsou fenomény již v českém prostředí rozšířené nebo jaké dopady na pracující ve skutečnosti mají, toho víme zatím velice málo. Prozatím nám tedy nezbývá, než se dívat do zahraničí, kde byly v minulých týdnech zveřejněny hned dva v tomto ohledu zajímavé průzkumy.

Prvním z nich jsou výzkum vědeckého institutu Foundation of European Progressive Studies ve spolupráci s University of Herfordshire a jednotlivými národními odborovými svazy týkající se rozšíření segmentu gig-economy v několika vybraných evropských zemích. Obdobný průzkum pro Německo ukázal, že najít krátkodobé úkoly přes digitální zprostředkovatele se pokoušelo již 22 procent obyvatelstva, úspěšných jich bylo 14 procent (asi 8 milionů lidí). Z nich jich asi pětina, tedy 1,4 milionu, touto cestou vydělává alespoň polovinu svého celkového příjmu. Jedním z aspektů, které jsou v české diskuzi zatím opomíjeny, je téma kontroly zaměstnaných pomocí chytrých pracovních nástrojů a pomůcek. V Německu se skoro polovina respondentů a respondentek cítí zaměstnavatelem, v důsledku digitalizace, více sledována. Více než 70 procent pak vypovídá, že ani v německém systému poměrně silného zaměstnaneckého spolurozhodování nemají možnost se na rozhodnutí o zavádění nové techniky nijak podílet. A konečně skoro polovina těch, jejichž práce se digitalizace dotýká, trpí pocitem, že jsou technice vydáni napospas. I pro Českou republiku nutně potřebujeme podobné průzkumy. Bez znalosti reality na trhu práce i konkrétních pracovních podmínek nelze přijímat rozumná opatření.

Fenoménem doby je Petr Robejšek. Jeho uchopení problému v následující slovech je typické: „Politika je tam někde nahoře, to jsou ti, kteří žijí ve zvláštní vzducholodi zcela odpoutáni od toho, co se děje pod nimi, a zcela zaměstnáni tím, co se děje v té vzducholodi samotné. A myslí si, že díky řízení své vzducholodi řídí i společnost. Jenže tam dole se dějí úplně jiné věci, tam se žije praktický život, tam jsou lidé, kteří nemají dost peněz, kteří se cítí opomenuti a hledají někoho, kdo jim srozumitelně řekne, co se děje ve světě.“

Ale jak dál? Stačí to jen lidem jasně a drsně říct, nebo s tím zkusit něco udělat? Jistěže je dobré vědět, co se děje ve světě. Lidi někdy uklidní vědomí, že by mohlo být hůř, ale zatím není. Tohle u nás obzvlášť funguje.

Chybí mám úvahy o tom, jak Evropskou unii změnit, aby se vrátila k roli civilizační mise a mocné síly na obranu před bezohledností nadnárodních korporací, válkychtivým extrémismem některých spojenců nebo lokálními vyděrači a blázny.

Demokracie je diskuse, a diskuse potřebuje aspoň dvě myšlenkové pozice. Zemi by pomohlo, kdyby tady byly. Teď ještě, kdo se toho ujme.

Klasická intelektuální hříčka geniálního matematika Lewise Carrolla o tom, co Alenku potkalo, když vstoupila za zrcadlo, ukazuje svět naruby. Vypadá to jako čiré bláznovství, ale není. Třeba, čím rychleji se ženeme, tím víc stojíme na místě. Ale tak to přece je! Čím víc se ženeme za hospodářským růstem, tím víc stagnují příjmy většiny lidí, jak jsou nejrůznějšími globalizačními smlouvami vtahováni do závodů ke dnu nejnižších nákladů výroby.

Ono to není tak, že bychom museli za zrcadlo vstoupit. My tam jsme. Pravdivý obraz světa lze spatřit, jen když vyjdeme ven. To by byla většinová politika.

Legitimnost všech tradic, institucí a zákonů se čas od času vyčerpává a je nutné ji obnovit – přichází čas změny režimu, nejen vlády. Revoluční změnu režimu nabízejí „charismatičtí vůdci“, jejichž „ozdravná“ hnutí slouží „nové“ politické pravdě, pro niž jsou lidé ochotni k dobrovolným obětem, neboť věří, že se rozhoduje o „osudu národa“, či dokonce celé „civilizace“. Dějiny společností oscilují mezi výjimečností charismaticky legitimizovaných hnutí a každodenností.

Znovu si připomeňme charisma Václava Havla, Václava Klause a Vlado Mečiara. A toho, jak se role charismaticky legitimizované moci stávala morálním kýčem. (Toaletní papír a sbírka klasiků XIX. století je stejná komodita – papír; neznám špinavé peníze; morálka není ekonomická kategorie…) Kýč sice má místo v dějinách politické moci, protože rychle a účinně sjednocuje a mobilizuje masy. Stejně rychle a účinně začne ale legitimizovat i privilegia těch, kdo se považují za „výjimečné“, a proto chtějí mít „výjimečnou moc“ napořád.

Obyčejní lidé mají stále silnější dojem, že se vládnoucí dost vážně nezabývají jejich problémy. Není divu, že pak „ty nahoře“ vnímají jako seskupení mocných a bohatých, kteří obsluhují sami sebe.

Bylo by to k smíchu, kdyby nebyl k pláči styl vládnutí, kterým se snaží řešit problémy, které by neexistovaly, nebýt snahy vlády cosi upravit nebo znormovat. Úspěšná přitom vláda může být, bude-li se věnovat především tomu, co je nejdůležitější a co zároveň také dokáže zřetelně a výrazně ovlivnit. V chaotickém světě dneška jsou politici často stavěni před rozhodování, ke kterému nemají a ani nemohou mít mandát, říká Robejšek. Proto již demokratické vládnutí nemůže být univerzálně legitimizováno pouze jednou za 4 roky jedním volebním výsledkem, kde jsou lidé vyzýváni k následování někoho, kdo ví nejlépe, co si většina myslí! Ale to vám, ani nikomu jinému volby neřeknou. Ono vám to neřekne ani referendum, pokud jde jen o to, jak odpovědět na položenou otázku. Jak volby, tak lidové hlasování (referendum) mohou představovat informované rozhodování o tom, co občané chtějí, jenom za předpokladu, že je předchází relevantní informace a diskuse.

Poslanec Marek Benda řekl:

„Obecné referendum pokládám za mylný institut, který buďto strašidelně politizuje politickou scénu, nebo vede k tomu, že rozhodují angažované menšiny. Na rozdíl od zastupitelské demokracie, jejímž úkolem je vést diskuzi, nic z toho referendum nesplňuje: nevede se žádná diskuze, je to buď ano, nebo ne…Právě snížené kvorum je ukázkou toho, že se chce, aby rozhodovaly angažované menšiny: ti, kteří mají potřebu se k něčemu vyjádřit, přijdou a rozhodnou. Takže se netvařme, že hledáme názor většiny obyvatelstva.“

Protože jde o slova studovaného právníka je záhodno ukázat v čem jsou jeho slova manipulací. Jednak je kouzelné sousloví, že referendum politizuje politickou scénu…to snad je dobře?! V zastupitelské demokracii našeho typu vedou diskuzi zastupitelé. To je v pořádku a institut referenda tomu nebrání. Jenom představuje hrozbu, že v případě, kdy diskuse nebude v souladu s přáním občanů, může dojít k využití toho referenda.

Referendum samo o sobě je hlasem menšiny, ale jenom v případě, že mu to většina schválí. Proto ta menšina musí vést diskusi, aby podporu většiny získala. Ta diskuse má pochopitelně daleko širší základnu než představuje počet zastupitelů ve sněmovně. Je nemyslitelné, že to Marek Benda neví. A ví-li to – pak evidentně lže a jistě k tomu má svůj důvod. Za určitých podmínek má ale přece jenom pravdu: Těmi podmínkami jsou jednak relevantní informace a za druhé diskuse. Diskusí se rozumí věcný rozhovor nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí. Každé slovo v téhle definici je důležité. Věcný rozhovor nedovoluje nazvat dalšího diskutujícího nějakým dehonestujícím názvem, a má pouze poukázat na všechny možné stránky. Nemá rozhodovat, co je správné.

Když se mluví o referendu, tak se často oháníme Švýcarskem. Jak to dělají ve Švýcarsku s relevantními informacemi? Především – podle druhu referenda se registruje odpovědná skupina osob, která musí prokázat podpisy, že má dostatečnou obec příznivců a poté se na přípravu referenda vypíše čas. Různý, zase podle druhu referenda. Nejméně však 100 dní, jestli si dobře pamatuji. A v té době musí být všem domácnostem distribuován souhrn kladů (napsaný příznivci) a záporů (napsaný protivníky), podle kterého se pak v referendu občané regionu nebo konfederace rozhodují. Media do toho samozřejmě zasahují, ale rozhodující je ta oficiální informace.

Není-li tomu tak, jako třeba u nás v Čechách, jsou jak volby, tak referendum jenom potvrzením předsudků ať už z jakýchkoliv zdrojů. Pseudodemokratickou šaškárnou, která oba nástroje mění spíše na hrozbu demokracii. V této souvislosti nemohu nevzpomenout vystoupení bývalého velvyslance Petra Koláře , kde popřel, že by viděl nějaký rozdíl mezi národní a Evropskou identitou (zřejmě zapomněl na rozdělení státu, kdy Slováci reklamovali svoje „špecifika“), zato vychválil do nebes individuální svobodu a odpovědnost (což nebylo tématem diskuse) a svobodné volby! Ty které u nás probíhají podle slavné průpovídky Henryho Forda o barvě jeho aut.

Při jeho poslechu jsem si připadal jako na PŠM u majora Terazkyho. Skutečně se vládnoucí, často z důvodu své sebestřednosti, mýlili (jenom stručně, Havel – nebude nezaměstnaných, Klaus v roce 1993 – na konci desetiletí srovnáme úroveň s Rakouskem, Tošovský 4.3.1998 – výhodný prodej státního podílu IPB Nomuře, atd) , že je nutné, aby se tyto „elity“ podělily o rozhodování s občany. Už i proto, že to jsou občané, kteří náklady jejich chyb platí.

Nepochopení, že ani mandát nedává právo dělat si co chci, spojuje jak naše tak i jiné „elity.“ V Broumovské diskusi řekl doc. Petr Hlaváček, že ho rozčiluje ta dichotomie: „špatné elity a spravedlivý lid. Není to náhodou obráceně?“

Už Bertold Brecht říkal, že pokud tomu někdo věří, musí udělat jediné. Vyměnit lid. Jistě, že se to vysmívá základním principům demokracie. Ale uvedený příklad svědčí, že existují živí lidé, kteří tomu věří.

Čekám, kdy se objeví následující nebo podobná výzva: Potřebujeme lidi, kteří vyžadují důvěryhodnou demokracii. Vždyť demokracie není dar! Občanský princip v podmínkách kapitalismu snadno zdeformujete tím, že některé zájmy profinancujete více než jiné. Tak probíhá oligarchizace demokracie – stačí si koupit média a kvalitní reklamní agenturu, a změníte občany na duchovní otroky. Nebo si jako představitel vhodné nevládní organizace či think tanku posílíte rozpočet z vybraných zahraničních zdrojů pouze za to, že zpíváte jejich píseň. Myslíte, že to funguje jenom na Ukrajině? Obdobnou degenerací je například spojení národního principu s korporativismem, podřízení občanských a sociálních práv nacionalismu – a můžete vyrobit fašismus.

Potřebujeme tedy občany, kteří mají nejen potřebu, ale i právo se vyjádřit. Volby jednou za čtyři roky jsou jenom vějičkou na důvěřivé. Chceme také možnost vyjádřit se mezi volbami – s lidovými iniciativami a lidovým hlasováním. Přímé hlasování o důležitých otázkách budoucnosti – od regionálních až po ty, které se řeší na mezinárodní úrovni. S takto férovým volebním zákonem chceme získat větší vliv na systém parlamentní demokracie. Když už totiž tu vrchnost platíme, měli bychom mít právo jim ty prebendy i vzít. Chceme zamezit plíživé demontáži demokracie lobováním, existencí netransparentních rozhodovacích struktur a koncentraci moci v několika málo rukách.

Co má tedy prioritu? Co bychom tedy měli chtít? Asi participativní rozhodování. To znamená účast na rozhodování v místě, v kraji. Heslo se už u nás chytilo, obsah moc ne. Je to nástroj pro stanovení priorit, který se promítne do rozdělování rozpočtů. V Česku to zatím probíhá v podobě zahřívacího běhu na místě, kdy se veřejnosti nabídne jednání a hlasování o nějaké části veřejných zdrojů. Viz například Brno .  Ale přes skromné začátky je důležité poznání, že to jde. Pomůžete?

Závěrem – jsem na 3000 slovech, ale rád bych ještě přiřadil alespoň výňatek z článku Mileny Jesenské z 12. října 1938 nazvaný Nad naše síly.

Snad pomůže alespoň některým vidět ideály střízlivým zrakem. …

Všechny kruté údery do práv lidu zahalovaly se vždycky do závojů morálních a ušlechtilých frází. Nikdo na světě nelační tolik po ušlechtilosti a právu jako chudí, neboť oni ho potřebují jako denní chléb. Kdykoli bylo třeba přimět lid, aby jednal krutě a nechápal, co činí, bylo mu řečeno mnoho krásných nepravd. Pravím to proto, že mohu psát následující řádky jenom tehdy, smím-li je psát skutečně jasně, pravdivě a tvrdě. Zastávala jsem se na těchto místech o podporu a bezpečnost sudetských demokratů ze všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu a bezpečnost mohl dát. Myslím, že nemohu být podezírána, že si dnes právě jako včera nepřeji dosti vroucně, aby se jim jí dostalo. Jenže situace je taková, že československý stát jim dnes už tuto oporu a bezpečnost dát nemůže. To je situace trpká, nevím, zda bolestnější pro nás, nebo pro ně. Ale místo narážek, tutlání a mlhavých výroků je třeba jasně to vyslovit. A nejen to – je třeba jasně vědět: přestože my už nemůžeme mnoho dělat, musí se rychle něco stát.

Věc je ta: Ať zůstane hranice okupovaného pátého pásma tak krutá, jako je dnes, nebo ať se o něco málo pozmění: za těmito hranicemi zůstává dnes mnoho Čechů, kteří přirozeně patří k nám. Jakým způsobem se vyřeší složité opční a majetkové otázky každého jednotlivce, zatím nikdo neví. Je přirozené, že jsou tito Češi v Třetí říši první, kteří mají nárok na to, aby přišli do Čech.

Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi se nám pravděpodobně vrátí spousta české inteligence, která bude – alespoň prozatím – určitě bez práce. To samo znamená už obrovské přelidnění toho kusu Čech, který zbyl. My jsme však velmi zchudli. Není pochyby o tom, že budeme žít dál, ale je jisté, že budeme žít hůře, než jsme žili, a sice každý jednotlivý z nás. Bude to chvíli trvat, než začneme stavět nové silnice, budovat nové továrny a železniční spoje, jak píší noviny.

Především je třeba likvidovat včerejšek. Nepodaří-li se nám v klidu a pořádku likvidovat hospodářsky, co bylo včera naše, a současně s tím zvládnout všechny důsledky obrovských přesunů statisíců lidí, budeme se podobat záchrannému prámu, který, odvážeje z potápějící se lodi cestovatele do bezpečí, naložil si více lidí, než může přeplavit.

Ze sudetských zemí, obsazených německým vojskem, přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do Třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. V celé Praze je sotva dům, kde by se nekrčilo několik uprchlíků.

To jsou ti šťastní, kteří tu někoho známého měli. Tisíce lidí však utíkalo do neznáma. Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí. Uprchlíci u nás žijí navlas tak. Jsem český svědek, že tito lidé pět let stáli na severu, stavíce se každý zvlášť a všichni společně s neuvěřitelnou statečností a srdnatostí po bok Československé republiky. Oni bojují už pět let.

Československá republika a nikdo z nás nemůže a nesmí na to zapomenout. Ale z vřelé vděčnosti a z bolestné úcty nemohou ti lidé žít. Kdyby byla válka, měli jsme pravděpodobně dnes několik set tisíc mrtvých. V tomto míru máme několik set tisíc padlých – ale tito padlí žijí. Živý člověk chce jíst a žít. A my, v jejichž předních liniích míru ti lidé padli, jim to asi trvale nemůžeme dát. Ve hrůzách války je ještě něco jako slabý odlesk spravedlnosti: byli jsme ve zbrani a na svých místech všichni, a byli bychom padli podle toho, jak by byla přišla kulka. V hrůzách míru je však už docela krutá a vyslovená nespravedlnost: padli všichni, kdo byli pro nás.

Nuže, my jsme tento mír neudělali. Byl nám vnucen. Dovolte, abychom řekli, že „vnucen“ je slovo mírné. Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, kterého se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik set tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, která si tento mír přála.

Těch několik set tisíc uprchlých a prchajících německých demokratů není jenom lidský problém a věc nějaké humanity. To je především svízelný vnitropolitický problém. Nebude-li řešen ihned a plánovitě, může z problému vyrůst svízel. Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a křivdu.

Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břemene a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátit. Dopustíme-li – či spíše dopustí-li západní velmoci -, aby z lidu, který musí jít po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu – nebo přes hranice – (a v tomto případě nejen nevinné, ale naše spolubojovníky), dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které není snadno se vzpamatovat…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.