Výchova v občana


napsal Vidlák

U nás ve Vidlákově v současné době dobíhají dva děje, které začaly někdy před dvaceti lety. Jedním z nich je odliv mladých lidí především do Brna. Je to trend, který je dávno statisticky potvrzený a vlastně není ničím výjimečný. I když Vidlákov se tomuto trendu dlouho vyhýbal. Podíváte-li se v obecní kronice na fotky, zjistíte, že ještě před deseti lety byly všechny místní dětské kroužky beznadějně naplněné, místní hudebka i středisko volného času praskaly ve švech, zkrátka na svět přišly děti Husákových dětí, jejich rodiče se povětšinou na změnu režimu dobře adaptovali, téměř každá rodina dostala v restituci pěkný balík pozemků a výnos z nich postačoval na pravidelné dovolené u moře a zabezpečení dětí na gymnáziích a volnočasových aktivitách. Hlavně, aby z tebe synku něco bylo a dotáhl jsi to někam dál. To bylo heslo výchovy. Hlavně aby jsi měl šanci vypadnout z této díry a jít do velkého světa.

A ejhle… děti poslechly. Dodělaly školy, odešly studovat do Brna i dál, využily příležitosti cestovat a dneska jsou roztroušeny po celém glóbu. Jsou to většinou hodné děti, mají Vidlákov rády a tu a tam přijedou. Ale žít v něm nechtějí – rodiče jim přece řekli, že Brno je lepší. Starousedlická mapa se mění k nepoznání. Vidlákov je plný baráků postavených v osmdesátých letech. Jsou dvou až třígenerační. Zakopaný sklep a nad ním dvě podlaží to sto padesáti čtverečních metrech a pak ještě podkroví. Ale jsou skoro prázdné. Ti, kteří je stavěli pro velké rodiny zároveň své děti vychovali tak, aby se jim víc líbilo ve velkém světě.

Zároveň ale Vidlákovských obyvatel ubylo celkově jen málo. Nastěhovali se noví. Včetně Vidláka. V konzervativní vesnici, která v očích starousedlíků ještě neuznala svět za sobě rovný, v této vesnici jsou desítky a stovky nových jmen. Ti, kteří se před dvaceti roky dívali nevraživě až téměř nepřátelsky na každého nového příchozího jako na cizáka, teď natahují červené koberce a jsou rádi, že se nastěhuje kdokoliv, kdo umí česky. Jeden můj známý, co se přistěhoval o generaci dříve mi nikdy u piva nezapomene závistivě připomenout ten rozdíl, jak  to vypadalo, když přijímali jeho a jak to vypadá, když dnes přijímají mě.

Druhý děj, který dobíhá, analogicky navazuje na ten první. Vidlákov je plný padesátníků a šedesátníků, kteří se ne a ne dočkat vnoučat. Ti, kteří sami vychovali dvě i tři děti, poslali je na školy a jejich děti se uchytily po celém světě, ti stejní dnes sedí doma a z rodinného života jim zbylo pár fotek a těm progresivnějším možná Facebook a Skype. Milá dcero, hlavně se nevdávej tak brzy jako já, nejdřív musíš dostudovat, trochu si užít, ať nemáš život jen samou práci. Synku, nejprve dostuduj a cestuj, pak si musíš zařídit bydlení a pak se teprve poohlédni po nějaké holce.

A děti opět poslechly. Třicátníci povětšinou ještě nemají ani rodinu, ani děti, honí kariéru, což jim povětšinou jde, ale ve velkých vidlákovských domech je o vánocích sice slavnostní atmosféra, ale pusto.

Mně je šestatřicet a letos se nám, dá-li Bůh, narodí pátý potomek. Ve Vidlákově ale není výjimkou, že ve stejném věku ženy mají své první nebo maximálně druhé dítě a je hodně takových, co děti ani neplánují. Jak palčivý problém to je, to se nejvíce pozná, když navštívíme nějakou tetku nebo strýca, kteří se tetelí blahem z našich harantů a při kafíčku si postesknou, jak by byli rádi, kdyby jim dům demolovala jejich vlastní vnoučata. Vlastně si skoro ani nepamatuji, kdy jsme na nedělí oběd byli doma. Rodinu bych mohl pronajímat smutně  osamělým sousedům na víkendy.

Chápejte, nedošlo k žádné generační rebélii, že by se děti necítily ve Vidlákově dobře. Naopak… vztahy mezi rodiči a dětmi jsou tak nějak lidsky normální, jen když jsem se některých ptal, proč vlastně nezůstali na rodné hroudě, tak z nich vylezlo, že o tom vlastně nikdy nepřemýšleli. Nikdy se doma nebavili a téma soužití rodičů s dětmi ve velkém baráku, nikdy nenastalo téma návratu domů. O Brně a Velkém Světě, to se mluvilo pořád, to byl námět plánů do budoucna ve kterém se angažovali všichni, ale zůstat ve Vidlákově a začít třeba přestavovat dům, to nějak vůbec nepřišlo na přetřes.

Podobné to je, když se s někým bavíme o rodině a dětech – všichni se diví, že jich máme tolik a že jsme si je pořídili tak brzo s tak malým majetkem, tak málo připraveni a když jim to vysvětluji, tak se vlastně ukáže, že by to bývali také tak mohli udělat. Jen je to nikdy nenapadlo. Nikdo jim doma neřekl, ať si hlavně založí dobrou rodinu, že to jednou budou potřebovat. Mluvili s nimi o stěhování, kariéře o stupních vítězů, cestování… Ale nikdo s nimi nemluvil o včas počatých dětech.

Vedle toho máme ve Vidlákově i pár takových, jako jsem já – kteří si pořídili kupu dětí, ohánějí se motykami na zahradě, dělají něco, co nemá žádný ekonomický smysl a plánují, že jejich děti jednou zaberou ty opuštěné velké baráky po těch, co poslali svoje ratolesti do světa. Ještě pořád jsou tu domy plné hraček a nepořádku a maminky s kočárkem, které vedou za ruku další děti do školky.  Jejich rodiče byli před dvaceti lety ti skoro vyvrhelové, protože svoje děti nechali na té místní základce, o které se říká, že je špatná a když se to říká, tak se to ví… Byli to ti, kteří syny poslali do učňáku nebo na průmyslovku a dcery na obchodní akademii, kteří doma stáli o snachu nebo zetě, kteří počítali s vnoučaty, kteří měli rádi svou vesnici i svojí půdu víc než kariéru svých dětí.

Podobné je to v celé republice. Nikdo nevychovával své děti v lásce k vlasti. Hlavně vypadnout do velkého světa z té provinční malosti. New York, to je ta správná adresa.  Doma je to malé a stísněné. A světe div se, lidi poslechli.

Nikdo neučil děti, aby měli rádi svůj stát. Stát je přece ten nejhorší hospodář, ten který omezuje, škodí, který nepomůže. Kolikrát jsme toto slyšeli za nadšeného hýkání médií. Kolik bílých límečků nám v televizi říkalo, že v globalizovaném světě je stát skoro přežitek, že je třeba jej ořezat. Pamatujete jak Klaus, hned na začátku, povídal, ať nepočítáme s tím, že nám ty peníze někdo dá? A světe div se, lidi poslechli a začali se starat sami o sebe.

Kolik špíny se nakydalo na současného i bývalé prezidenty. Vlastně to všechno byli vždycky jen zrádci a škůdci.  A světe div se, lidi to přijali a nic jiného si teď už nemyslí.

Říkali nám, že je třeba myslet kapitalisticky a maximalizovat svůj zisk. Kolik ekonomů jsme na toto téma slyšeli mluvit, kolik profesorů to vyučuje dodnes ve školách. Že na prvním místě jsou moje potřeby. A opět světe div se – lidi poslechli a začali se starat především o svůj zisk. Pojmy jako národ, vlast a podobně, ty zapadly. Byly dobré jen tak pro skinheady a Miroslava Sládka. A zase… překvapuje to někoho? Lidi poslechli a přestali s těmito slovy počítat.

Stát řekl občanům, že na ně připadá dluh skoro dvě stě tisíc… proč by mělo být divné, že se lidi snaží jinde to vyrovnat?

Láska ke státu, k vlasti, víra v českou budoucnost… o tom nikdo nemluví. Ani v občanské nauce ne. Připravenost k obraně… opět, nikdo to nevyučuje. Žádná učebnice, žádný plán.

Je to stejné jako ve Vidlákově… Není tu ve státě žádná generační propast, nejsou tu žádné příkopy ve společnosti. Jen se prostě o vlasti nemluví. Nikoho ani nenapadne, že by to tu mohlo chodit i jinak. Jako se nemluví o tom, jak to udělat, aby lidi včas zakládali rodiny a měli rádi svůj rodný dům, tak se nemluví o tom, jak to udělat, aby lidi měli rádi svou zemi. Většina lidí jen zapadla do vzorce, který je tu vytvořen. Jsou vychovaní žít v tom, jak to tu je nastavené. Se vším hrabáním pod sebe, okrádáním, odkláněním a čerpáním. Nedělají to ze zlé vůle, jen je nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ve Vidlákově děti také neodešly do Brna ze zlé vůle, jen je prostě nenapadlo zvolit jinou životní strategii. Nikdo je to nenaučil a nechtěl to po nich. A teď, když už to tak mají zařízené, těžko to měnit. S občany také nikdy nikdo nemluvil o něčem jiném, o jiné životní strategii o jiných možnostech a teď, když už to tak je, blbě se to mění.

Ve Vidlákově máme ovšem lidi, kteří byli vychovaní jinak a ti svojí jinou výchovu také bez problémů přijali. Stejně tak i v naší společnosti je možné, aby lidé přijali jiné hodnoty a žili v souladu s nimi. Je ovšem třeba začít výchovou. Je třeba se vrátit ke slovům jako je láska k vlasti, je třeba aby se právě o tom mluvilo jak ve školách, tak doma. Je třeba znovu vychovávat v úctě ke státu, vlasti, i prezidentovi. Je třeba vychovávat k úctě před demokracií. Je třeba obnovit společenské smlouvy mezi státem a občanem. Je třeba přestat s tím, že stát je k ničemu a nic pro člověka neudělá. Je třeba přestat s tím, že se každý má starat jen sám o sebe.

Ve Vidlákově teď sklízíme ovoce pěstované dvacet let. Ve státě je to zrovna tak. Teď sklízíme úrodu těch, kteří tu nastolili změnu a s ní změnu výchovy. Teď se plní to, k čemu nás tenkrát chtěli vychovat. A podařilo se jim to. Velkou většinu tehdejších apelů jsme přijali a zařídili se podle nich. Ne ve zlém. Ještě pořád není stát naším nepřítelem. Ještě pořád nestřílíme do policajtů a neupalujeme se před parlamentem. Vlastně jsme pořád docela normální občané normálního státu. Jen nám tatíčci vysvětlili, že máme jít do velkého světa, že rodná hrouda za nic nestojí a že se máme především starat sami o sebe. A pozor… to neříkali jen politici. To říkali naši tátové, učitelé, kamarádi. Říkali jsme to i my. To není vina jednoho Klause. To je vina celé generace.

Zatím není potřeba se prostřílet ke změně. Zatím postačí změna výchovy. Postačí začít plánovat budoucnost pro stát i občany. Jako je možné plánovat přestavbu domu, aby se tam vešli rodiče, děti i vnuci, tak je možné plánovat přestavbu společnosti, aby se tam všichni vešli a měli z čeho žít. Všechno tu máme. Máme tu i dost příkladů těch, kteří tak vychovaní už jsou. Teď to jen chce, aby o něčem podobném vůbec slyšeli i ti ostatní. Aby jim alespoň přišla na mysl jiná varianta života. Většina lidí se nestala příležitostnými zlodějíčky na státním ze zlé vůle, ale prostě z toho, že to tak dělají všichni. Nikdo jim nikdy neřekl, že občan může vypadat i jinak.

Na takový cíl není zapotřebí vyhrát volby. Postačí malý blog nebo alespoň otevřené dveře bytu, kam budou zváni všichni sousedé. Postačí, aby se děti dozvěděly, že není jen Brno a Velký Svět, ale že je i rodná hrouda, rodná ulice. Že rodiče stojí o své děti a jejich vlastní rodiny. Že stát stojí o své občany. Že stát plánuje pro své děti budoucnost a chce je mít doma. A pokud někdo už vyletí do světa na zkušenou, že tu někdo čeká na jeho návrat a stojí o něj. Není málo těch, kteří by chtěli krásnou vlast a jsou ochotni pro to i něco udělat. Začněte výchovou další generace. Ona vás poslechne, udělá, co ji naučíte.  Většina dospělých v této zemi už jede v jiných kolejích, ty už nepředěláte, maximálně je můžete sledovat,  kontrolovat a zjistit, že je stejně neuhlídáte. Ovšem těm novým, co teprve přijdou, těm můžete ukázat i jiný svět. Pokud ho budou mít kde vidět. Pokud si o něm budou mít s kým popovídat. Pokud je přizvete, aby s vámi ten svět žili.

Nikdo tuhle výchovu za vás neudělá. Ani prezident, ani diktátor, ani Trump, ani Putin, ba ani Kristus. Pokud víte, jak má vypadat ten svět kde chcete žít, tak jej kolem sebe vytvářejte, žijte ho a pusťte do něj i své okolí, hlavně děti.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.