Jednou ze základních potřeb života ve společnosti je důvěra


napsal Leo K.

Nechtěl jsem se otázkou morálních soudů zabývat, protože jde o zákeřný nástroj, který ovlivňuje důvěru, jako jednu ze základních potřeb života ve společnosti.Znovuotevření otázky role důvěry ve společnosti, ale nepoukazuje na příhodnost podmínek pro její vytváření, naopak spíše reflektuje problémy dnešních společností.

Současnost lze charakterizovat jako dobu vzrůstající nejistoty, chaosu a vzájemné závislosti, ztráty symbolů a ideologií. Na úrovni společenského systému došlo k přechodu z moderní společnosti ke společnosti postindustriální. Důsledkem těchto procesů je narušení tradičních integračních mechanizmů a proměna charakteru sociálních vazeb, v nichž dochází k růstu společenské anonymity a neosobnosti. Vědomí narušení základů sociální integrace a kooperace ve společnosti vede k hledání příčin tohoto stavu. Jednou z odpovědí je, že se jedná o krizi důvěry. Ta může být způsobena jedincem nebo i sdružením osob, jež budou ve jménu nějak definované cti, vynášet morální soudy. Na cti jim to nepřidá, ale zřetelně to rozdělí uvažovanou společnost. Příklady známe už od dětství…

Žalobníček žaluje,

pod nosem si maluje,

namaloval hrušku,

rozbila mu držku,

namaloval husu,

ještě jí dal pusu.

Husa pusu nechtěla,

tak mu facku vlepila.

Ruskou literaturu, vzdor velkým postavám jako byli Tolstoj, Turgeněv, Puškin, Čechov, mě nadlouho zošklivila postava Pavlíka Morozova (pro mladší – udal svého otce a stal se   hrdinou, hodným následování). Všeobecná neoblíbenost udavačů, ale ve svém důsledku vede k lhostejnosti. Radši děláme, že nic nevidíme – abychom náhodou nežalovali. Jsme-li statečnější, pak se raději do věci vložíme sami – ale informovat třeba policii? Přece nejsme práskači!

Pátráme po chování nějaké morální autority. T.G.Masaryk si přece nevyžádal policejní ochranu, když byl fyzicky napaden kvůli Rukopisům, ani když jel inkognito do Polné kvůli hilsneriádě. Nepomáhá nám ani tak zvané zlaté pravidlo morálky: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“

V jiném článku píši o organizaci BSA, která vyzývá zaměstnance, aby udávali své zaměstnavatele, že používají nelicencovaný software, A slibují jim za to dokonce finanční prospěch. To, že touto výzvou jakoby vychovávají k „profesionalizaci“ udavačství však mínění obrátili spíše proti sobě.

V páteční (7.1. 2017) Hodině vlka se objevila otázka jestli byl za nacistů, ve zlaté době konfidentsví – větší pořádek. Byl. Posedlost nacistů pořádkem šla až do takových absurdností, že rodinám popravených vyúčtovali náklady za tu popravu. Není to jenom svědectví kluka, který chodil teprve do školky – tehdy Kindergarten, ale psal to každý, kdo Německo v té době navštívil. Byl to nejen Emanuel Moravec, ale také třeba J. A. Baťa v knížce Za obchodem kolem světa, kde píše nadšené ódy na pořádek v hitlerovském Německu. Ostatně i v komediálním filmu Nebožtíci přejí lásce, strážce přistávací plochy, při zmínce o Mussolinim, srazí paty a jedná. Za Mussoliniho byl řád, byl pořádek. Ve vyšších vrstvách společnosti se samozřejmě kradlo dál, ale drobnou kriminalitu, kterou tak slavně v New Yorku, v roce 1994 a následujících 7 letech srazil na praktickou nulu Rudy Giuliani a po něm na dalších 11 let velký Babišův vzor Michael Bloomberg, fašismus a nacismus vyřešil.

Mohlo by se zdát, že dospělý člověk se v téhle otázce zorientuje snadno. Je přece jasné, kdo je práskač a udavač a kdo je slušný občan. Nebo ne? Máme nahlásit na policii, když soused bije svou ženu? Je to jejich soukromá věc, nebo není? A co když kolega krátí daně? Porušuje přece zákon, měli bychom ho tedy udat? Jaká bouře se strhne, když většina z nás odpoví, že ne. Ale když řídí opilý? Co je ještě neškodné a kdy už mlčením ubližujeme jiným lidem? Řada kampaní se nás v poslední době snaží přesvědčit, že „hlásit se to musí“. Jenže marně. Celé dětství nás přece učili, že žalovat se nemá. A stále ještě žijí lidé pamatující atmosféru protektorátu, kdy byl udavač tím nejvíce nenáviděným člověkem. Rozhodně je ale špatná společnost, která své občany k tomu nutí. Morální normou by se mělo ve společenství stát vytváření nástrojů, které to udavačství potřebují nejméně. Příkladem by mohla být dobře motivovaná účtenková loterie. Nikdo ale předem neuvažoval o otázkách: Jakou roli hraje důvěra v procesu utváření demokracie?

Přispívá důvěra k legitimitě?

Existuje souvislost mezi důvěrou mezi občany a důvěrou v politické instituce?

Vzniká důvěra v druhé lidi občanskou participací?

Je důvěra provázána se sociální strukturou dané společnosti?

Pramení sociální důvěra spíše z osobnostních charakteristik jedince anebo je ovlivněna makrospolečenským klimatem ve společnosti?

Existuje vůbec nějaký manuál morálního chování?

Existuje vůbec něco jiného než zcela individuální schopnost samostatného myšlení a uvažování k tomu, abychom nepřemýšleli ve stereotypech, v nichž je buď všechno udavačství, nebo se naopak všechno musí hlásit?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.