Bye bye Mr. Obama!


Dnes v poledne  končí  úřadování  44. prezidenta  Spojených  států  Barracka  Obamy.  Jakých  bylo  jeho  8 let  v  úřadu a  s  jakou  bilancí  odchází?  Včera  jsem si  na  Parlamentních listech  přečetl  názor  Libora Roučka, že  Obama  se zařadí k velkým  americkým  prezidentům,  po  bok Lincolna, Roosewelta nebo Regana. Zcela výjimečně  to zdrojovat  nebudu, protože  tohle je  hlavní  sentence a  zbytek   není  zajímavý.

Stejně  jako nehodlám  zdrojovat  spousty  textů, které  s  Obamou  účtují  formou  hadru na podlahu.

Přiznávám,  že  ani jedno a ni druhé  hodnocení  mi  nevyhovuje.  Proto nabídnu  vlastní.

Bude Obama  v galerii  velkých prezidentů? Odpovím  netradičně –  ano i ne. Ale  o  tom později.  Zkusím  svůj  velmi nedokonalý  facit z  Obamova  působení.  Nedokonalý  z mnoha  důvodů.  Především proto, že je  příliš  na  dálku a  že  vnitroamerický  rozměr  Obamova  prezidentství  spíše fabuluji  než  tuším. Ale  většina  těch, co  ho  bilancují  tady v u nás  a  dokonce i v Evropě, na  tom  není  o moc  lépe. Mají sice  třeba  brilantní  angličtinu,  byli ve  Spojených  státech,  jenže  oni  do  závěrečné  bilance  člověka, co opustí  Bílý  dům, promítají  svoje  představy,  jak to měl  dělat. Zejména  v těch oblastech,  na které  jsou  oni citliví. Pokusím se takového pohledu  vystříhat. A  tam, kde to nebude možné,  na  tuhle  explicitní  možnou  srážku  hodnocení s  realitou si ještě  dovolím  upozornit. Střet  představy  vlastní  s  životem.

Obama  rozhodně  není  obyčejný  člověk. Když  jsem  procházel  jeho  životopis, upoutala  mne  skutečnost  že  už  před  začátkem politické  kariery, v  roce 1995   vydal  knižní  bestseller  –  autobiografi  s  názvem  Sny  mého  potce. Příběhy  rasy  a dědictví  /Dreams  from My  Father. A  Story  of  Race and  Inheritence/. Která v  roce 2006, v mluvené  verzi  dostala  dokonce cenu Grammy!!!

Řekl bych, že  uvědomění si sebe  sama  byl  start  jeho politické  kariery!  Ta začala  v  roce 97,  kdy se  stal  členem senátu  státu Illinois. V  roce 2004 pronikl na  celostátní  úroveň, když  jako pátý  černoch v  historii  získal  mandát  senátora  Spojených  států.   Jeho následnou success Story a  vítězné  tažení  do Bílého  domu  už  pamatujeme  všichni.  Není  to  tak  dávno.

Takže  něco  na  tom  chlapíkovi  být muselo, protože  kráčel od  úspěchu k  úspěchu. Až dosáhl toho  absolutního –  stal se prvním  americkým  černošským prezidentem. Tenhle  primát  už mu  nikdo nikdy nevezme a  všichni  si  ho  budou  kvůli tomuhle  pamatovat a to bez ohledu,  jaký postoj  k  jeho prezidentství  měli. Tahle  skutečnost ho  prostě  do  té  galerie  velký prezidentů  bezesporu  řadí  a v  ní  udrží. Ale  zároveň  to a si  není to, proč  mu  tuto poctu  přiznává  Libor  Rouček a podobní.

Barrack  Obama   se svým  Yes   We  Can! /Ano my můžem!/ prorazil a porazil. Nejprve  Clintonovou, následně  Mc Caina.

Kdybych  měl  Obamu  charakterizovat jednou větou,  pak  bych ho pojmenoval  – člověk,  který  vzbudil nevídanou  vlnu  nadějí! A kdybych  měl  pro  charakteristiku  věty  dvě, pak bych přidal -člověk, který ty  naděje nikdy nemohl  naplnit!

Mohutnost těch  nadějí  byla  dokonce taková, že  dostal Nobelovu  cenu  míru hned po  svém  zvolení. Aniž  by  cokoli v  tom  krátkém čase mezi nástupem  do úřadu  a  laureátstvím vůbec  mohl dokázat. Dovolím si  poznámku  – zajímalo by mne, co v  soukromí o svém tehdejším  rozhodnutí  říkají  členové výběrového výboru…

Svět je  šokován  výhrou  Donalda  Trumpa.  Zvláštní je, že  nebyl  šokován  už  vítězstvím jeho předchůdce!!!  Ačkoli je zjevné, že  jde v podstatě  o stejný případ  – o protest  nadkritické  části  voličů oproti systému a  establismentu!!!  Jen  v případě Obamy  šlo  o vzpouru  jiných  voličských  skupin  než v Trunmpově. Ale  vždycky  to byla  revolta  z  nespokojenosti a  s  touhou po změně.  Zvláštní mi přijde, že  revolta  barevných  Američanů,   mladých, intelektuálů a  sexuálních  menšin  je   povolená  a kvitována, zatímco  vzpoura bílé  Ameriky a  zdevastované střední  vrstvy  odsouzení hodná! Ale  tohle není dneska mým  tématem. Zůstanu  u konstatování, že  Obama   měl být  tím,  kdo  nespokojeným se systémem  přinese změnu.  Navíc  zásadní.  Tudíž  zásadní otázka  zní – přinesl ji a  pokud  ano,  jakou? Naplnil očekávání  svých  voličů?

Nejvíce úspěchů  je mu  přiznáváno v   ekonomice. Takového  Jana   Macháčka  jsem  již na  Kose citoval  -Obama  prý  zachránil  globální  ekonomiku!  A  není s  tímto názorem  sám.

Pro mne jde o  úsměvné tvrzení! Hodně  úsměvné.  Já si pod pojmem  záchrana  nepředstavuji   zabránění  totálního  zhroucení, ale  nápravu  do  stavu,  kdy  další   absolutní kolaps  systému  přestane  existovat  jako  hrozba. Podle  mne  Obama  „jen“  zabránil  tomu  okamžitému  sesypání. A  následně  nějaké opravdové  řešení  odsunul  do budoucna. Aniž  by bylo  jasné,  jestli náhodou  jeho  léčba  nepovede  k ještě  většímu průšvihu  než  byl ten, který  zdědil  po  Bushovi / přesněji  řečeno  – po Clintonovi/.

Krize  2008  opravdu  nebyl žádný  závidění  hodný  začátek.  Obama  ho, s pomocí FEDu  přežil.  Otázka  je  za jakou cenu.  Myslím, že  nejlepší  odpověď dávají  grafiky,  které jsem  přetáhl z  ničeho menšího  než  Obama  -Clinton Post, pardon – Washington Post:

Sami  si promítněte Obamovo  prezidentství  2009-2016  do  následujících  grafů:

Celkový  veřejný  dluh

Federální přebytek/ deficit

Deficit  versus  HDP země

Zadlužení země  po dobu  úřadování

Procentní změna  velikosti  veřejného  dluhu

A  přidám  ještě  jeden

Roční přírůstky  amerického HDP  od  roku  1950.

vystrizek

Myslím, že  výše  uvedené  obrázky  hovoří  sami za  sebe! Být  Macháčkem a  dalšími podobnými,  velmi  bych  brzdil  ve známkování  Obamy  jako ekonomicky  úspěšného prezidenta!  Z posledního  grafu je  zřejmé, že  téměř  každý  z jeho předchůdců  se musel  popasovat s nějakou  větší  či  menší krizí /přiznávám, že  žádná  nebyla  tak  velká  jako ta Obamova/, ale  každý  následně  měl období prosperity, ke  kterému se to  Obamovo  ani  nepřiblížilo.  A  při  tom je zjevné, že  kromě  ekonomických  diletantů typu Regan a  Bush ml.  nikdo  ani vzdáleně  nezadlužil USA  jako Barrack!

Takže finance  a ekonomika – pro mne  špatně a  dvakrát  špatně, když  vezmu v  úvahu  steroidy kvantitativního uvolnění,  které mi ze  všeho nejvíc  připomínají  vymýtání  čerta  ďáblem,  s nimiž  bude mít  svět v budoucnu  možná  dosud  ani netušené problémy!

Mimochodem, kdyby  byl  Obama  ekonomicky  úspěšným prezidentem,  nemohla  Clintonová  utrpět  porážku,  kterou  zpečetil  Trumpův  triumf  tzv. americkém rezavém pásu s  tradičně  demokratickými  voliči!

Pojďme  dál – Obamu  dostali do Bílého  baráku zejména   barevné  menšiny. Černoši si prostě  řekli  – dokážeme  bratra  dostat   domů!  A  ve  spojení s  ostatními  to klaplo. Dokonce 2x!

Naplnil jejich  naděje?

Už  bohužel  dost pamatuji. A minimálně na  dálku  to vypadá, že  od  černošských protestů  začátkem  60-tých  let nebylo v  USA  takové  rasové  napětí a  tolik  rasově  motivovaných  nepokojů  jako za  Obamovy  éry!!!

Takže  to vypadá taky  na  hodně  špatnou  známku.

Někdo  může  namítnout  a  co Obama  Care?  Ok. Tohle  asi bude největší   přínos  44. prezidenta  svým  voličům.  A  vůbec si nejsem  jistý, že  Trump dělá  dobře,  když se  snaží ji vyvrátit  z kořenů.

Jenže  ani Obama  Care  není  úplně  nezpochybnitelný  úspěch.  Její tvůrci počítali s  tím, že se do programu zapojí  4o  milionů  Američanů. Výsledek je poloviční  a náklady daleko nad  plánovanými. Doporučuji  všem  propagandistickým  blábolilům, kteří  by  rádi  nahradili  náš, prý  nevyhovující  systém zdravotního pojištění, komerčním, s poukazem na USA,  aby  si  velmi  všímali  detailů Obama  Care. Proč  vůbec vznikla!  Ale  to už jsme zase někde  jinde. Pojďme  dál!

V  úvodu jsem napsal, že  čtenáře  upozorním, až v  bilancování přijde pasáž, kdy  do hodnocení  44. prezidenta  začnu promítat svoje  vlastní  představy  a očekávání.  To je právě  nyní!  Dostáváme  se  totiž k tomu, co  Evropana  Čecha /Slováka   zajímá  nejvíce ohledně  amerického prezidenta nejvíce  – americká zahraniční politika  a její  dopady na nás.

Obama  slíbil ukončit  angažmá  země  ve zděděných  válkách, zrušit  vězení na  Guantanamu a  restart  vztahů s  Ruskem. Nevím jak vy, ale  já  vidím  závěreční  účet  jako tristní. Protože  taková  je  odpověď  na základní  otázku – je  svět  po  Obamovi  bezpečnější  než před  ním?  A  přidám  hned  druhou, která  s  tím  úzce souvisí, je  Amerika  po Obamovi  silnější?

Odpovědi jsou  jasné – obě  zní jasně  -NE a  NE!

Nelze  Obamovi  upřít  snahu, zejména  v prvním  volebním období  své sliby  naplnit.  Guantanamo  nejde tak úplně  na jeho triko, v uskutečnění jeho záměru mu zabránil nepřátelsky  naladěný  Kongres, který mu  na  tu operaci neposkytl  nutné  finance.

Pokusil se o restart  s Ruskem.A  dodnes nemám  jasno, proč  se  nepovedl. Nejsem  totiž  ochoten přijmout vysvětlení  mainstreamové propagandy, že  za  to může  zlotřilý Rusák, opilý představou obnovy  sovětského imperia. Rusko!  Například  podporou  Bushe  v  jeho  afghánské operaci ukázalo mimořádně  dobrou  vůli!  Osobně  vidím tři momenty, kdy  Obama  prostě  Rusy  buď  přímo  podvedl, urazil nebo zahnal  do kouta a  jeden, kdy se cítil být  Ruskem uražen a chtěl se pomstít.

Tím prvním  byla  Libye.  Kdy  Rusko a  Čína  umožnily  přijetí  rezoluce  RB  OSN  č 1973, kterým OSN  oprávnila členské státy k použití síly k ochraně civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové  zony  na  Libyí.  Jenže  státy  NATO, které si  to vzaly  za  vlastní,  místo  bezletové  zóny  své  letectvo zapojily do bojových operací  a zničilo  oficiální libyjskou armádu.  Tohle si Rusko pamatovalo a pro budoucnost   nemohlo nechat líbit. Podvod  tohoto  rozměru se neodpouští.

Ani osobní urážka  se také neodpouští. A té  se  Obama  dopustil  svým chováním a velmi  nešikovným prohlášením  na  adresu Putina, když jednal s tehdejším  ruským prezidentem Medveděvem.  Prostě  měl   Putina  za odbytou veličinu,  která se už na post  ruské jedničky  nikdy  nevrátí. Vrátil. Podle mne  měl  zoufalé  špatné  noty  od  zpravodajských  služeb a poradců. Připojte  si  k  tomu  odhalení, že  na  summitu  G8 byl Medveděvovi podstrčen  napíchnutý  mobil.  Jak odhalil  Snowden. O  tom  ještě bud e důležitá  zmínka  za  chvilku- pro  tentokrát  – ani osobní urážky  se neodpouští.

Třetím momentem, který  Rusové  nikdy nemohli překousnout, připustit  a do budoucna  opomenout, je  Ukrajina.  Nemusím pro Kosu  rozepisovat proč. Tady už  šlo  o  fatální  ruské  zájmy. O přežití Ruska.

S  touhle  zátěží se  nikdy žádný  restart  konat  nemohl. Ačkoli bylo  dobře  nastartováno  zrušením  příslovečného radaru. Prý proti  Iránu a Severní  Korei… Jak nám tehdy tvrdili! Tohle byl  hodně  dobrý základ. Promrhaný.

Snažil jsem  se vystopovat, od  kdy  došlo  k naprosto  markantnímu  zhoršení  americko – ruských  vztahů. Nemohu  říci, že  bych byl s  výsledkem  svého zkoumání  kdo ví jak spokojený.  Prostě  nemám bod,  kde bych s   určitostí řekl – tohle byl  ten  zlomu!

Nicméně  jedno je  pro mne  jasné,  jedním  z  hlavních momentů světové politiky, který  aspiruje  na  titul  – okamžik,  kdy se Rusko stalo světovým vyvrhelem  č. 1  je  defekce Erika  Snowdena, jeho příjezd  do  Ruska  a Putinovo  odmítnutí vyhovět  Obamově  žádosti o jeho vydání! Po záležitosti  s  Medveděvovým mobilem, diví s e někdo?

Všimněte  si, co všechno  následovalo od té  chvíle  – snaha po bojkotu  olympiády v Soči,  zvýšení  přítomnosti  NATO v Pobaltí, ale  zejména  Ukrajinská  krize  a její  neobyčejně  masivní podpora  ze  strany  USA,  bez snahy po jakékoli  domluvě  s Moskvou. S následným zavedením  sankcí a   totální ostarkizací  Ruska. Nebudu tvrdit,  že  můj názor  na okamžik klíčového zlomu je  jediný  možný a už  vůbec  ne, že  jasně  správný,  ale  rozhodně  trvám na  tom, že  to byl  velký  a významný    milník! A  tím více, když  se podívám na poslední  Obamovy  kroky – pomstu  floridským  Kubáncům za jejich podporu  Trumpa, která také  stála  za  prohrou Hillary, tím že  zrušil  privilegium pro  kubánské uprchlíky.  Pomstu  Donaldu  Trumpovi, kdy  se všemožně  snaží  zatížit  dopředu  jeho prezidentský  mandát. Pomstu Izraeli za  jeho kritiku blízkovýchodní politiky, zprůchodněním  antiizraelské rezoluce v  OSN. Takhle mstivého člověka  ve vrcholné politice jsem  snad ještě  neviděl.  Takže  logicky mi  vychází i pomsta  Putinovi  osobně  a  tím i Rusku za nevydání   Snowdena.

Výsledkem  Obamovy konfrontační politiky je  pak  nastavení  tzv. atomových  hodin  smrti,  které  se po dobu  jeho prezidentství  dostaly na  druhou  nejbližší  úroveň  atomovému  Armagedonu ve  své  historii vůbec!

Katastrofální  je  i další  zahraničně politická  bilance. Obama  z  konfliktů, které  zdědil, ani nedokázal odejít, ani tam  zůstat!  Projevil  totální  zoufalost.  Došlo mu,  že stáhnout  americké  síly  z Iráku a  Afghu  by vedlo  k  totální porážce  podporovaných  struktur a  blamáži.  Viz  zrození a triumfální postup IS  v Iráku a Talibánu  v  v  Afghanistánu. Porážku  nemohl dopustit  a na vítězství, ani  částečné, neměl ani odvahu, ani prostředky,   když nechtěl porušit  svůj  slib o  stažení  vojsk. Zůstal tedy  uprostřed. Takže proti sobě  poštval jak jestřáby, tak  holubice. A pokračoval  v  tom, co  osobně  nazývám  americkou zahraničně  politickou katastrofou! Jakékoli  americké  angažmá, od   Billa Clintona v zahraničí  vyústí  v  haldu  mrtvých a  totální  rozvrat a nekonečný  chaos  v konkrétní zemi! Amerika, ani za  posledního prezidenta,  nezískala  kompetenci  řešit a  vyřešit nějaký  zahraniční problém.

Nemluvě  o  tom, že  zcela flagrantně  zradila  svého  nejvěrnějšího  blízkovýchodního spojence – Izrael, dohodou s  Iránem.  Už  jsem to psal několikrát  – zrazení  Izraele  by  si měli všimnout  všichni  zastánci  hesla – Lépe  se mýlit s USA  než mít pravdu s Putinem. A  vyvodit  z toho závěry. Pro mne  například, že  jediný, s kým musíme  mít pravdu, jsme my  sami a  nemýlit se  s nikým. Ani s  Washingtonem, ani s Moskvou, ani s nikým jiným.

Apropo – iránská  dohoda. Věnoval jsme jí na Kose docela podrobný rozbor Dohoda s Iránem? Díky, nechci! a nehodlám  na  něm nic  měnit.  Takže  ani tady nemohu přiznat  Obamovi  kladné  body.

A  co Kuba?  Inu  embrago  zrušeno.. Ale  jak je  to dávno, co nějaká  americká  společnost  chystala  pod krytím pomoci  na Kubě  zavést něco jako místní twitter, ve  skutečnosti protirežimní  platformu?!  Že by o  tom v Bílém domě nevěděli?

A  co TPP  a  TTIP?  Globální obchodní  dohody?  Úspěch nebo  neúspěch?  Záleží  na  tom, na které  straně  ekonomického  žebříčku stojíte. Jestliže  máte  blízko ke  globálnímu  kapitálu, pak  úspěch. Jste  li  někým  z  tzv. rezavého pásu… Tak jste  zvolili  Trumpa!

Ale netroufám si jednoznačně  říci  – tohle  je  dobře  a tohle  špatně. Každá mince má vždycky  dvě  strany.  A budou je mít  i ty   megadohody. V  každém případě platí,  že  když  jsem  hledal  nějaké zlomové  body  Obamova prezidentství, nemohlo mi  uniknout, že  druhá prezidentská  perioda byla  úplně jiná  než ta první a nikoli k lepšímu. Zpravidla  to bývá tak, že  prezident  ve druhém období,  kdy ví, že už nemůže  být  znovu zvolen je zpravidla daleko odvážnější a samostatnější  než  v tom prvním.  Zejména tehdy, když má proti sobě  nepřátelský  kongres.  U Obamy to  bylo  opačně!  Proč?

Mohu  nabídnout jen  spekulaci  – šlo o  Obama Care. Jestliže  s ní nechtěl  totálně pohořet, musel  jestřábům  a  velkým korporacím  nabídnout  alespoň  něco.  Jestřábům   dal Rusko, korporacím  globální  dohody. Obama  Care přežívala.Ale  je  to jen spekulace.  Druhé možné  vysvětlení je, že  stal součástí establishmentu.  Tak  jako mnoho  jiných, kdysi radikálních politiků  v celém světě před ním.

Pro mne  obrovským Obamovým debaklem je  to,  jak se postavil  k tajné  zprávě  Kongresu ohledně  11.  září  a jeho nekonání  vůči  zjištěním  o roli Saudů.  Dalším  stejným  průšvihem v mém vidění   je, jak  USA  pod  Obamou  ztratily  kontrolu  nad  konáním  ambiciozních  „spojenců“  zejména  Blízkém  východě,  kdy ti si provozují naprosto  samostatnou politiku, často proti  americkým zájmům, aniž by  na ně  brali  jakýkoli ohled. Svět je  díky  tomu  daleko nebezpečnější  než  před  osmi roky!!!

A  amerikanofilům  všeho druhu a ražení  vadí  údajný měkký Obamův postoj  vůči  Rusku, ačkoli  se svou politikou  dostal jen kousek  od horké  války s Moskvou!!! Dokonale  rozkladná  politika  Rijádu a Kataru, nemluvě o  dalších podobných  je pro ně  ok.

A ještě  jedna  Obamova minela – dlouhodobě  pro  americké prezidenty  typická  – naprostá slepota  vůči  svému  budoucímu osudovému  soupeři  -Číně!  Neuvěřitelná  hloupost  – hnát  Rusko silou mocí  jako spojence  Pekingu  do náruče.

Povedlo se, v zahraniční politice vůbec Obamovi něco? Bohužel  ano! Správně  čtete  – bohužel!  Vytvořil  z  evropských  členů  NATO, popř. EU  bezvýhradné  a  absolutně poslušné  vazaly,jako žádnému  americkému prezidentovi před ním….

Takhle mi  vychází  bilancování  mandátu  44. prezidenta. Mimochodem  nepřipomíná  vám jeho  Yes We Can!  jiný  známý  velmi podobný  výrok ?  Ano, správně  – mám  na mysli  Wir  schaffen  das!

Obama  mohl ale  nedokázal.  Merkolvá   šafla,ale  nedošafla….

Takže  Libore  Roučku, bude Obama  v galerii  velkých  amerických prezidentů?  Ne  kvůli  výkonům, ano  proto, že  bude vždycky  prvním  černým  americkým prezidentem!

Nicméně  – risknu  jednu předpověď  – Obama  sic e nebyl  velkým prezidentem, ale  stane se velkou legendou. Plně  srovnatelnou  s Martinem Lutherem Kingem. Byl  tím prvním barevným  prezidentem!  Maléry  a prohry budou zapomenuty  a  nezískaná/ vítězství  nabudou obřích  rozměrů. Obama se zkrátka  stane  legendou!

A  ještě  dvě poznámky:

1-Jsem  zvědav,  jak si  Barrack povede  jako  prezident  na penzi… Byl na  absolutně možném  vrcholu  moci. Nyní  spadne  do  stínu.  Kdy bude brán  už jen jako atrakce.  Pro každého trochu  ambiciozního      člověka  hororová  situace.  Nevěřím, že  ho  může  uspokojovat sem tam nějaká  ta  hodně  dobře placená  přednáška  a podobná  činnost. Zapomnění  a  chybějící zájem je  strašná  zátěž a on je  relativně  velmi mladý prezidentský  důchodce!

2- Obama se mi nikdy příliš  nelíbil. Několikrát jsem tady napsal, že  když  jsem ho viděl v debatách  s Mc Cainem, přestal pro mne  být  důvěryhodným.  Kdo  mne ovšem  oslovil  velmi  byla  Michelle  Obamová!  A se zájmem budu  sledovat  její  další  osud. Nemám  nejmenší  tušení, jakou a jak velkou roli  hrála  v zákulisí  výkonu úřadu svého muže. Ale  přiznávám, že  by mne  nikterak  nepřekvapilo,  kdyby  za  čtyři roky  vyzvala  ona Donalda  Trumpa. Nebo za 8 let  někoho jiného.  Zejména při naprosté personální  bídě, kterou  Demokraté momentálně prožívají.

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.