Útržky k genderovým tématům


napsala  Edita

 

K napsání tohoto textu mne podnítily dnešní (25.1.) příspěvky k tématu genderu na Kose, se všemi velice upřímně souzním. Obrazový doprovod ve vlkově Nevtipu mne však nadzdvihl, že jsem se rozhodla něco k tomu napsat taky.

Jsem z generace, která v mládí prožila vlnu svobody od všelijakých předsudků, včetně těch v oblasti sexuální, v letech 60tých. Tím chci říci, že motivem toho co následuje, není prudérnost, či moralizování. Naopak se mi dnešní mladí někdy zdají paradoxně mnohdy upjatější a jaksi zapruzenější, než jsme byli my.

Pravda, nehrozily nám tehdy ještě všelijaké ty AIDS nemoci apod. Ale taky nebyla na druhé straně běžně dostupná ženská antikoncepce. Takže- buďto jsme byly my mladé ženy opatrnější nebo jsme se spolehly na naše mužské protějšky a domluvily jsme se vzájemně s nimi, což si ti zodpovědní, pokud jde o antikoncepci, vskutku prostě zařídili. Dalo se o tom normálně domluvit.

Má zkušenost s dnešními mladými, paradoxně v době, která jaksi nezná meze, co vše je v sexu možné, je taková, že mnohdy se už domluvit prostě neumí, ani nechtějí. Takže nastupuje boj. Bohužel často z té ženské strany zcela nenormálně nesený zlobou a závistí. (Závist penisu, jak to předvídavě nazval Sigmund Freud, takto úhlavní nepřítel dnešních feministek, nikoliv však nepřítel žen- což bych chtěla zdůraznit.) Říká se tomu ženská emancipace. Ve skutečnosti je za tím snaha zcela popřít realitu. Když půjdeme k tomu bazálnímu v těchto věcech, dá se to vyjádřit prostě konstatováním, že jedna polovina lidstva, když ji pozorujeme nahatou, má na těle viditelný výkonný, aktivní orgán, druhá polovina lidstva ho běžně viditelný jednak nemá a ten orgán co má, je přijímající, pasivní. Omlouvám se za takové banality, ale někdy si myslím, že by to mnohé bojovnice za rovnost pohlaví měly každé ráno slyšet a mělo by se jim to na obrázcích ukázat. Třeba by pak přestaly chodit v převlecích za ten ženský orgán, fotit se v nechutných pózách, rozuměj tak, aby byl ten jejich orgán konečně taky vidět.

Přitom přece jsou to tak banální věci, každý je zná, tak proč je ukazovat. Navíc, upřímně řečeno, není to žádná krása. Už je to prostě tak, že sexuální orgány vzbuzují touhu, jsou vysoce pak přeceňovány, ale hezké nejsou. Ostatně jak známo „ mezi močí a výkaly se rodíme“, to platí stále. Umělci antiky a renesance mužské pohlaví zobrazovali z estetických důvodů jinak, než jaké v realitě je. A ženské pohlavní orgány se zobrazovaly ve službách společenských zájmů pokud je mi známo naposledy v době kamenné- a pak až dnes (pominu-li pornografii, která bujela ve všech dobách, ale nebyla dříve veřejná). Nevím tedy, jestli se k té době kamenné zase neblížíme.

Ještě něco k problému přeměny pohlaví, což v dnešní době opět patří k tématům bojovně vyhroceným a ve jménu práva jedince na cokoliv se systematicky v té věci lže. Realita je taková- a píši na základě vlastních zkušeností s lidmi, kteří to podstoupili- že se takto vyrábějí za pomoci medicíny fyzičtí i psychičtí mrzáci, kteří nikdy nedosáhnou skutečné přeměny, nikdy se nestanou touto přeměnou skutečným mužem, či ženou. Je to jen vnější dojem, falešná slupka, které dosáhnou. A to za cenu tělesného zmrzačení, bolesti, doživotního užívání hormonů, což jim zkrátí život. Sociálně budou navzdory této vnějškové přeměně ve valné většině případů nápadní, v podstatě podobně i když jinak, nápadní, jako by byli bez této pochybné procedury. Těžko si najdou trvalý a uspokojivý vztah, přijdou o možnost sami zplodit děti. Zůstanou ve svých kontaktech omezeni na úzkou komunitu podobně postižených lidí. Samozřejmě nepopírám, že existují mladí lidé, kteří po takové přeměně od dětství vědomě touží a identifikují se s pohlavím opačným, než jim příroda nadělila. Je to pro ně těžké. Ale život prostě je těžký. Pro někoho více, pro někoho holt méně. Přitom je ze strany medicínské vyvíjen tlak na změnu zákona, aby tyto přeměny probíhaly u lidí pod 18let, protože je to z důvodů hormonální nezralosti prý výhodnější!

A pak je tu další věc, že takováto přeměna většinou těžce zasáhne vztahy v rodině. Také blízcí příbuzní těch lidí tím nezřídka trpí. Jak se má najednou například matka, která vychovávala svou dceru až do doby dospívání jako dceru, smířit s tím, že ji má začít oslovovat jiným jménem, v jiném rodě a chovat se k ní jako k synovi? To už se ale nijak neřeší…

Tak tím už končím.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.