NEŽ TO VYPUKNE…


napsal Xaver

Neznaje věkovou skladbu čtenářů KOSY, bojoval jsem dlouho s otázkou, zda má tento článek smysl. Starší generace to „všechno vědí“ a u mladých si nejsem jistý, zda téma patří vůbec do portfolia jejich zájmů. A možná se také dotknu těch současníků, kteří ze svých někdejších postojů trapně dezertovali, aby nemuseli „dezertovat“ ze svých snadno nabytých výhodných postů.

Zřejmě už tušíte, že mířím na 50. výročí Pražského jara s jeho připomínkami či oslavami (jak kde a jak kým), ke kterým se blížíme. Určitě nás čeká záplava publikací, oslavné tirády i kritiky v novinách a televizi, přednášky, shromáždění, filmy atd. Neumím odhadnout, co v tom vzpomínání a hodnocení převáží. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby leitmotivem – zejména z lůna těch, kteří se narodili po tom, nebo špatně studovali dějiny – byla naprosto tupá a hloupá teze, že šlo pouze o získání koryt jedné skupiny komunistů (tak zvaných reformních) na úkor druhé.

Mě tímto těžko někdo přesvědčí. Tento úzký cíl by nemohl získat totiž celonárodní podporu, to je drtivé většiny nekomunistů. Ono totiž ti „osmašedesátníci“ neusilovali a nebojovali o nic menšího než o svobodu shromažďování, projevu, pohybu, podnikání – o vyšší životní standard, který se tehdy u nás tak hluboce lišil od vyspělých zemí…Co je na tom komunistického?! Nebo řečeno obecněji šlo o hledání cesty, které lidstvo podstupuje v zájmu přežití permanentně, a kdoví, jaký –ismus by stál na jejím konci?

Samozřejmě – a už se blížím k zaměření tohoto příspěvku, že to museli dělat opatrně, postupnými krůčky v souboji s totalitní „elitou“ nevzdělanců a dogmatiků, doslova plíživě. Což ti praví, jak známo, transformovali na „plíživou kontrarevoluci“, kterou zakrátko zadusili tisíci tanků a půl miliónem okupantů. To vše bude asi ten příští rok znova a znova analyzováno a vyhodnocováno (i překrucováno).

Jenže předehrou k roku 1968 byla skoro celá léta šedesátá a hlavně pak bezprostředně rok 1967, jehož kulaté výročí už běží. Právě to bych se jako pamětník a přímý účastník děje pokusil tady stručně ukázat. Snad hlavně pro ty mladší, kterým páni učitelé a profesoři o tom mnoho neřekli (a pro dnešní manipulativní mainstream je to doslova tabu). Podobně jako například poctivé informování o 2. světové válce, o jejích příčinách, okolnostech, osobnostech, velkých bitvách a pod. Znalosti o těchto událostech (ale i jiných historických tématech) jsou u mládeže někdy doslova katastrofální.

Přemýšlel jsem, jakou to může mít příčinu a napadlo mě následující: třeba existuje skupina pedagogů, kteří převlékli kabáty a přešli plynule do nových časů. Ti se zřejmě nechtějí (zpočátku dokonce před týmiž studenty či žáky) ztrapňovat výkladem s opačným znaménkem či zabarvením, než hlásali doposud. Kdo by ochotně předváděl a přiznával své kotrmelce? Anebo máme co do činění se skupinou těch, kteří ideologicky stále trvají na svém, avšak bojí se to dát z obavy o práci najevo, a proto problémová témata raději obcházejí. Nebo je „přeletí“ jen povrchně na úkor vzdělanosti svých studentů.

Jádrem tohoto dnešního tématu tedy bude hlavně těžký zápas ekonomů (aniž bych tím chtěl snížit tehdejší podíl kulturní obce – novinářů, herců, umělců atd.), resp. jeho jediný pro danou dobu klíčový aspekt, pro nějž se vžil termín Šikova ekonomická reforma, nejvíce spojený s rokem 1967.

Už od počátku šedesátých let se začala měnit společenská atmosféra – ti, kdo ji zažili a jsou dostatečně upřímní, ji považují za nejhezčí etapu celého období socialismu. A nutno spravedlivě přiznat, že toto oteplení (jaký paradox ve srovnání s mrazem z Kremlu, který nás ožehne o pár let později) nastalo jen proto, že mělo svůj zdroj v počátku šedesátých let v tehdejším Sovětském svazu.

Právě tam totiž započaly seriózní diskuze o zefektivnění socialistického modelu hospodaření; přesněji vyjádřeno tamní významní ekonomové (v celém článku až na pár výjimek se budu vyhýbat jménům) začali poukazovat na to, že řízení plánovými nástroji a ukazateli selhalo a že v hospodaření na všech úrovních je nutné uplatňovat skutečné  ekonomické mechanismy a nástroje. A odvážně nastolovali zisk jako jediné kritérium pro hodnocení podniků, což současně předpokládá důsledné využívání trhu s jeho ekonomickými zákonitostmi. Průkopníkem tohoto požadovaného obratu byl hlavně vědec G. Lisičkin, jehož kniha Plán a trh z roku 1966 byla ihned rozebrána a vyvolala veliký rozruch mezi ekonomy té doby.

Tento nový vítr musela tak či onak respektovat u nás i vládnoucí novotnovská garnitura, která si byla vědoma (alespoň její část) ekonomických disproporcí a permanentního nedostatku mnoha produktů na trhu. Diskuze na téma zdokonalování soustavy řízení už se neměly proto nadále blokovat.

Nicméně aby pnutí nebylo příliš velké, začal ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik a jeho spolupracovníci hovořit nejdříve o uplatňování zbožně peněžních vztahů v socialistické ekonomice. Za tím se ale skrýval především požadavek reálné role nabídky a poptávky, usměrňované pružnou centrální regulací cen. Osobními kontakty (až na prezidenta A. Novotného) dosáhl Šik toho, že při vládě byla zřízena komise pro přípravu nové ekonomické reformy.

Tyto kroky byly zahájeny už v první polovině šedesátých let – za situace, kdy ve stranických špičkách nebyl nikdo s příslušným odborným rozhledem. To ilustruje třeba následující příhoda: od roku 1966 jsem působil v jednom ekonomickém časopise. Náš spolupracovník, vynikající ekonom a publicista, byl požádán, aby udělal rozhovor k této problematice s D. Kolderem, odpovědným ve stranickém vedení za ekonomiku.

Akci vylíčil asi takto: když jsem položil první otázku, D. Kolder se doslova zhrozil  . Já jsem se zhrozil ještě víc nad jeho nechápavostí a neznalostí   /nedivím se -Kolder  byl povoláním  horník a  vzdělání  vedle  rodné strany mu poskytlo Hornické  učiliště – pozn.vlk/. Skončilo to tak, že si vyžádal otázky písemně a „interview“ po čase přece jen vyšlo. Je ovšem jasné, že odpovědi mu formuloval někdo jiný. Možná dokonce právě kdosi z Ekonomického ústavu ČSAV, který byl základním teoretickým nositelem úkolu „nové soustavy řízení“. (Termín se dočkal díky známé české lidové tvořivosti různého překrucování, posměšků až dehonestace.)

Docházelo i ke kuriózním situacím, kdy další vědecká pracoviště nebo vysoké školy jako by na Ekonomický ústav žárlily. Proto byli postupně do těchto příprav také jejich pracovníci s větším či menším úspěchem vtahováni. Stojí za zmínku, že ekonomové v této souvislosti neoperovali nijak hlasitě svobodou, demokracií apod. Nebylo zapotřebí: jim stačilo prosazovat co největší rozvoj tržních nástrojů, které to „genově“ předpokládají (a naopak). Naproti tomu všechny noviny a časopisy (titulů bylo proti dnešku jen zlomek), rozhlas i televize požadavkem na „demokratizaci“ přímo překypovaly. A to s takovou vehemencí, že vyděšený Kreml to využil jako záminku, a hodiny na jeho červené věži zahájily odpočítávání, vedoucí až k Srpnu 68.

Ale práce na reformě stále pokračovaly. Hlavně proto, že ji posvětilo plénum ÚV KSČ už v roce 1965, na které se všichni aktéři mohli odvolávat. Za její vývoj byl nadále odpovědný O. Šik, který stál v čele tzv. Státní komise pro řízení a organizaci (za názvem se skrývá „nevinnost“ sama). Tam se soustřeďovaly všechny podkladové studie a materiály. U některých Šikových kroků však vzhledem k době o nevinnosti nemohla být ani řeč. Jako třaskavina například působil jeho námět na volbu podnikových rad, které měly fungovat podobně jako správní rady akciových společností.

Na půdě tohoto orgánu vznikl „slavný“ materiál Zásady urychlené realizace nové soustavy řízení, schválený XIII. stranickým sjezdem a přes odpor některých „konzerv“ (dobový termín) a aparátčíků připravený k aplikaci od 1. ledna 1967. Nutno ale dodat, že i v aparátu ÚV KSČ , zejména na ekonomickém úseku, už bylo pár vzdělaných pracovníků, kteří uskutečňování Zásad pomohli prosadit a obhajovali je.

Tento proces podporovala většina obce ekonomů, obyvatel a v souladu s tím i mediální prostředky. Bohužel následkem tlaku konzervativních sil v ostatních socialistických státech (s jednou nebo dvěma výjimkami) se tato nastartovaná cesta k „lepšímu socialismu“ (i když nejasně a možná i naivně definovanému) nakonec díky zásahu „spřátelených“ tanků nezdařila. Avšak v řetězu dalších událostí předtím i v dalších letech to byl bezesporu další „užitečný“ signál, že vývoj společnosti tímto směrem je zřejmě slepou uličkou. Byl to možná přímý začátek k letům 1989/1990, kdy tato skutečnost byla nakonec potvrzena pádem „komunistických“ režimů v celé Evropě.

Pro mě dosti překvapivě se k problému před nedávnem v jisté souvislosti vyslovil předseda Evropské komise Jean-claude Juncker: „Respektujeme, že potlačení Pražského jara bylo bodem obratu v moderních evropských dějinách.“ (Hospodářské noviny 6. 12. 2016.)

Přesto nezřídka v té souvislosti slýcháme úvahy na téma „co by, kdyby…“ Myslím, že exaktní odpověď tady nikdo nemá, někdo vzhledem k tomu „kam až to dnes došlo“ nanejvýš něco tuší. Avšak tuchy se bohužel nedají zaměňovat za fakta, a v dějinách to platí dvojnásobně.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.