S důvěrou to není jen tak…


napsala  Aves  Passeri

Naprosto souhlasím s Vidlákem. „Jediný použitelný recept, je vytvářet novou strukturu s důvěrou. Na vyšší úrovni než je ulice nebo obec. Na úrovni vlasti a národa.“ Velmi bych si přála společenství, které by fungovalo na vzájemné důvěře. Nicméně s důvěrou to není jen tak…
Někdy kolem roku 2000 jsem se pojetím důvěry jako prostředku udržujícího v chodu společenství lidí začala zabývat na vysoké škole. Usmyslela jsem si tenkrát, že napíšu diplomovou práci o pojetí důvěry v islámu. Pan profesor Kropáček, náš známý arabista a afrikanista, se na můj nápad netvářil příliš nadšeně, nicméně o pár let později vznikla úspěšná práce na téma pojetí tawakkulu (důvěry v Boha) ve středověkém sunnitském islámu. Nicméně při promýšlení, jak celé téma důvěry v islámu uchopit, a procházení té spousty literatury na téma důvěry všeobecně, jsem si uvědomovala, jak důležitou roli hraje. Ale také jak velmi složité je psát o něčem takovém diplomové práce…

Pokud si dobře vzpomínám, i jedním z důvodů finanční krize byla ztráta důvěry na finančních trzích. Nejsem expert a již dávno si nepamatuji, kde jsem dané info čerpala, ale následující odkaz tuto mou vzpomínku potvrzuje: Lost Trust: The Real Cause of the Financial Meltdown.
Pokud se vrátím k Vidlákově poznámce o Koránu a k mému počátečnímu zájmu o důvěru v islámu, musím v souvislosti s islámem poznamenat, že důvěra jistě není to, čím se islám vyznačuje či kdy vyznačoval. Slovo tawakkul (důvěra v Boha), o kterém ještě ve středověku psali významní učenci celá díla  (Ibn Tajmíjja, Al-Ghazzálí), dnes mnoho lidí ani nezná. Maximálně z nápisů na taxíku Spolehl jsem se na Boha (Tawakkaltu alalláh).
Od tohoto až fatalistického pojetí se moderní islám odvrátil. Spíš počítá s tím, čím vším se může člověk prohřešit proti vůli Boží, než aby opravdu věřil v to, že Bůh člověka vede (ačkoliv přesně to je možné nalézt v Koránu) a že je milosrdný (ačkoliv to je na začátku každé koránské súry). A ona islámská wara (úzkostlivé vyhýbání se všemu, co by mohlo vést k nezákonnému jednání) z mého úhlu pohledu někdy zavání silnou nedůvěrou. Z toho pak ona segregace a žen a mužů, důraz na zahalování žen apod.
A přece jsem si říkala, zda se v islámu v jeho počátcích ještě nedá objevit kromě vyhrožování soudným dnem i odraz opravdu upřímného setkání s tím čímsi, co nás přesahuje. Přemohla jsem tedy svou už delší dobu zakořeněnou nechuť ten text (tj. Korán) znovu číst a prošla prvních pár súr z mekkánského období. Neanalyzovala jsem je ale jako religionista. Ale jako člověk, který za těch cca 10 let od doby, kdy jsem se naposledy tímto tématem zabývala, prošel svým vlastním spirituálním vývojem a ví, jaké to někdy je, když se setkáte s tím, co Vás přesahuje. Jak silné to může být a jak snadno se člověk může nechat zmást vlastním strachem a pohltit vzdorem vůči tomu, co je.
Tuto analýzu jsem kdysi popsala v článku Muhammad to celé popletl. A odtamtud je i tento citát:
Nicméně doufám, že (článek) pomohl osvětlit jednu věc. Že v zárodku islámu, v těch úplně prvních súrách, není nic, na čem by se muslimové nemohli shodnout s ostatními náboženskými směry. Že Muhammad opravdu nepřišel s ničím novým (ostatně to prý ani netvrdil). A že Muhammad se nejspíš nechal unést potupením, kterého se mu dostalo, a pustil se do boje s těmi, kteří ho vyštvali z Mekky a i při útěku ho prý chtěli zabít.
Je absurdní a tragické (pro milióny nevěřících), že islám (tj. odevzdání se do vůle Boží) již v počátcích rezignoval na opravdovou důvěru v Jeho vedení a dokonce na výslovné koránské výzvy k tomu, aby nevěřící nechal Muhammad na starost Bohu a ty nactiutrhače neposlouchal. A naopak se zvrhl v honbu za těmi, kteří se staví islámu na odpor (mimo islámský prostor), nebo za těmi, kteří se dokonale nepodřizují všem pravidlům (v islámském prostoru). Po milosrdenství a soucítění už není ani stopy…
Otevřít se opravdové důvěře totiž není jen tak. Člověk tady lavíruje mezi naivitou a nedůvěrou. Naivní lidé věří, že druzí lidé jsou snad dokonalí a mohou se na ně vždy spolehnout. Taková důvěra a taková nereálná očekávání zákonitě vedou ke zklamání. Nedůvěřiví lidé zase věří, že druzí lidé nás podrazí, jak jim to přijde jen trochu vhod. Protože každý z nás tu zkušenost se zklamanou důvěrou má…
Jenže ve společnosti, ve které vládne nedůvěra, vyroste spousta pravidel a trestů za jejich porušování. Islámská šaría budiž příkladem zákoníku takové extrémně nedůvěřivé společnosti. Z našeho úhlu pohledu je to společnost až nelidská, protože preventivně trestá smrtí a extrémní bolestí za prohřešky, které my za tak závažné nepovažujeme (cizoložství například).
Ve společnosti, ve které vládne nedůvěra, se již mezi dětmi šíří strach. Přesně, jak to zmiňuje Vidlák. Jejich svět se stává světem permanentního ohrožení. Ale již Erik Erikson  mluvil o tom, jak je ona základní důvěra v to, že svět je bezpečné místo, pro život primární!
Ve společnosti, ve které vládne nedůvěra, se mezi lidi zasazuje klín. Místo aby lidé k sobě měli blíž, rozpadají se na skupiny, které vůči sobě nevraží. Agresivita postupně roste. Dá se to krásně sledovat i nyní: Evropané vs. imigranti. „Sluníčkáři“ vs. „xenofobové„. Zemanovci vs. antizemanovci. EEťáci vs. anti EEťáci. Babišovci vs. antibabišovci. Trumpovci vs. antitrumpovci.
Vidlák mluví o tom, že jediným použitelným receptem je vytvářet novou strukturu s důvěrou. Na úrovni vlasti a národa.  Já bych velmi ráda viděla důvěru na ještě vyšších úrovních. Opravdovou, tj. nenaivní důvěru. (O právě takové důvěře jsem napsala celý srpnový magazín Aves.)
Ale lidé vlastně ani v takovou nenaivní důvěru nevěří…
Jak by také mohli? Žijeme ve světě buď, anebo. Černá, nebo bílá. Důvěra (zklamávaná), nebo nedůvěra (pro jistotu). V okamžiku ohrožení je jasné, na kterou stranu se každý člověk obrátí. A kdo by mu to zazlíval??
Snažím se již pár let pohybovat ve světě, kde se člověk otevírá právě skrze nenaivní důvěru. Nemá nereálná očekávání, necítí se ohroženě, a právě proto se dokáže druhým lidem otevřít, nenechat se převálcovat, ale zároveň se nepouštět ani do boje. A ani neutíkat.  O této mé snaze pronikat do tohoto „jiného světa“ je ostatně celý můj blog Žít je umění. Ano, najdete tam články o tom, jak právě díky této nenaivní důvěře a otevřenosti se mi podařilo vyjasnit to či ono nedorozumění, nebo urovnat hrozící závažné konflikty. Ještě v zárodku.
No ale můžete tam také zjistit, že i na individuální úrovni je žít takovou nenaivní důvěru sakra náročné. Člověk častokrát zjistí, že se to prostě nedal. Že tak moc chtěl věřit, že se nechal nachytat na vlastní naivitu. Nebo že se tak moc bál, že druhému svou reakcí neoprávněně ukřivdil.
Naučit se umění nenaivní důvěry je ohromně cenné. Lidé by se mu měli učit již od dětství a politici by měli podporovat právě takové prostředí. Protože právě takové prostředí dokáže nastavit společnost tak, aby nepropadala zhoubné nedůvěře, ale ani stejně zhoubné naivní důvěře, kterou je tak snadné zklamat. Jenže jak můžete něco takového po někom chtít, když nenaivní důvěru téměř nikdo žít neumí?? A dokonce vypadá tak nereálně??
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.