ZA TO SI HO VELICE VÁŽÍM


napsal Xaver

 

Ano, vážím si ho, vážení, a mluvím pouze za sebe, avšak věřím, že nejsem zdaleka sám. I když vím, že tím moc hvězdiček „nevydělám“, ale na tom ani trochu nezáleží.

V devadesátých letech minulého století jsem se s ním setkal vis-a-vis, když držel přednášku na téma (tuším) „konec bipolárního světa“. Na dotazy odpovídal rozvážně i s úsměvem, a nerozhodily ho ani záludné dotazy-pokusy o provokaci (třeba, co bude s Königsbergem/Kaliningradem?). Seděl jsem tehdy v první řadě velkého sálu vídeňské burzy a chystal jsem se mu po přednášce za jeho historická rozhodnutí poděkovat – bohužel předběhla mě hromada jiných nedočkavců, chtivých stisku jeho ruky.

Ten uhlazený, vstřícný a usměvavý muž se jmenoval MICHAIL GORBAČOV. A hned vyložím, proč jsem si naň dovolil zaslat na Kosu tuto připomínku.

Před nedávnem jsem tu psal, jak významný byl pro nás (pamětníky) leden a vůbec celý rok 1967. A jak už je tak ten život plný paradoxů, dalekosáhlé důsledky nejen pro nás měl i leden 1987, který je ovšem spjat právě se jménem M. Gorbačova.

Ten ve své řeči na plénu ÚV KSSS 27. ledna 1987 vyzval totiž k reformám, které měly vejít do historie jako glasnosť a perestrojka. Troufám si říci: avizovaly a znamenaly v hrubých rysech totéž, co jeho bývalí soudruzi přikázali před 20 lety v Československu zadusit.

Tak dlouho od října 1917 trvalo, než někdo osvícený konečně přiznal, že v sovětsko-bolševickém ztuhlém, dogmaty sevřeném systému nefunguje takřka nic: od předpotopního zemědělství a zdravotnictví po zaostalý a nedostatkový spotřební průmysl – to vše spojeno s apatií a úpadkem morálního stavu společnosti. Tím vším argumentoval, aby přesvědčil i nejvyšší patra stranického vedení.

Otázku glasnosti ve smyslu větší svobody projevu, tisku atd. otevřel už v únoru 1986 na XXVII. sjezdu strany. Formuloval tu opatrný, leč otevřený požadavek na prohloubení „socialistické“ demokracie, která se bez glasnosti nemůže rozvinout.

Jak řečeno výše, od ledna 1987 začal pak glasnosť spojovat s prováděním perestrojky, která zase mířila do oblasti ekonomiky. Jakkoli se v ostatních socialistických státech chápala a vykládala (a v některých přímo odsuzovala a nepřijímala), měl na mysli jednoznačně změnu řízení hospodářství se současnou změnou politického myšlení, což jinými slovy formuloval požadavkem na rozvíjení demokracie v hospodářství, které je předpokladem pro prohlubování socialistické demokracie vůbec.

V Československu dušeném 20 léty normalizace perestrojka a glasnosť našly významnou odezvu, zejména v řadách ekonomů, ale i v kulturní oblasti a u obyvatelstva. A aniž bych chtěl jejich vliv přeceňovat, patřily určitě k milníkům směřujícím k listopadu 1989.

Často bývá citována věta M. Gorbačova:“Demokracii potřebujeme stejně jako vzduch k dýchání.“ Doslova revolučním byl také jeho návrh na všech úrovních voleb stavět k výběru více kandidátů.

Kroky, které pak realizoval, „pohnuly dějinami“: stáhl sovětská vojska z Afganistánu, distancoval se od Brežněvovské doktríny o omezené suverenitě socialistických států, nabídl Západu jednostranné snižování zbrojení, dosáhl porozumění s prezidentem Reaganem aj. A na co se zvlášť nikdy nezapomene – nebránil zbourání berlínské zdi a definitivně skoncoval s gulagy, s tím, co patří k nejodpornějším a zrůdným „vynálezům“ lidstva (údajně byly zrušeny už v roce 1960, avšak jen jaksi na oko).

Pokud jde o vývoj doma, narážel však zhusta na neporozumění a odpor. Zvláště proto, že reformy nepřinášely hned viditelné výsledky, mzdy spíše klesaly, blahobyt nerostl, zahraniční investoři zůstávali opatrní. A média, kterým „otevřel ústa“, ho nešetřila kritikou. Narůstal i vnitrostranický odpor, ulicemi táhli demonstranti a svazové republiky se bouřily a osamostatňovaly. Následovaly události, které už nebudu s ohledem na účel článku dále rozvádět: moskevský puč, nástup Borise Jelcina a rozpad obří sovětské říše.

Nedlouho po těchto událostech, 25. prosince 1991 M. Gorbačov sám rezignoval na funkci prezidenta Sovětského svazu. Ve své řeči tehdy uvedl skutečnost, resp. posteskl si, že společnost nabyla svobodu, s kterou dobře nenakládá. A asi nebude od věci dodat, že s ní nakládá tak nedobře, až ji v současném Rusku už zase pomalu ztrácí…

M. Gorbačov je v Rusku dneška vnímán spíše negativně, jako ten, kdo pohřbil socialismus (nostalgiků je tu stále mnoho) a přivedl k zániku Sovětský svaz. Asi to tak zrovna nezamýšlel, ale neúprosné kolo dějin se nemilosrdně převalilo i přes jeho hlavu. Nespekuluji, jak to bylo doopravdy – rozhodující je výsledek, změny, které nastartoval a z kterých blahodárně těží celý svět a my všichni.

Za to sklízí podle mě nezaslouženě malé uznání, málo vděku. Za sebe jsem mu ho chtěl tehdy v tom přednáškovém sále vyjádřit. Nikdy se nepřidám k těm, kteří jej za jeho neuvěřitelně odvážná a silná rozhodnutí zatracují. Vždyť jeho zásluhou se stal svět lepším, včetně mého vlastního mikrosvěta, nikoli horším!

Nebylo záměrem tohoto příspěvku pouštět se do komplexního hodnocení této osobnosti, kdo má zájem, na internetu je velká nabídka materiálů. Pravdou je, že v současnosti působí občas poněkud rozporuplně, když kritizuje všechny a všechno – od Ameriky, přes Evropskou unii až po vlastní Rusko (kde mu ostatně také nic nedarují). Samotného Putina výběrově v něčem hájí, jindy také nešetří kritikou. Končím tím, co stojí v titulku, totiž že si ho bez ohledu na všemožnou kritiku a odsuzování vážím a doufám, že se mi podařilo naznačit pro to důvody.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.