Cíle politiky


napsal Leo K.

Jsou dny šedivé a dny barevné. Stačí, aby se vyjasnila obloha a vysvitlo slunce a den se zázračně změní. I psychika jednotlivce reaguje na změnu. Na náhle se vynořivší barvy. Všimli jste si – nejlépe za slunečního dne na sněhu, že stíny jsou modré? Modrá obloha a zářivě bílý sníh, doplněná o zlatou, to byla barevná paleta lilií francouzských králů. Barvy probudí vaše receptory, a vám najednou začne být jedno, že se našel mudrlant, který staví zaměstnání nad mateřství. Placenou práci nad tu dobrovolnou, neplacenou. Který si víc váží třiceti stříbrňáků než Krista. Ne, nepřestalo vám to vadit, jenom ty barvy ozřejmily malost takového náhledu.

A s tím i malost těch, kteří hlídají naše vyjadřování a hledají v čem se shodujeme s všudypřítomnou ruskou propagandou a zároveň, poněkud nelogicky jedním dechem, poukazují na to, že v určitých dobách nebyly banány a toaletní papír a jen s nepředstavitelnými potížemi jste mohli odjet do Thajska na erotické masáže, protože jste byl při návratu vyslýchán StB, cože jste tam dělali. Místo toho jste ve čtvrtek stáli frontu před prodejnou knih na čerstvý a dostupný výtisk z edice Světové literatury, Kolumbus nebo Klubu přátel poezie a Antické knihovny. Kdy nás zahraničí znalo jako dodavatele investičních celků, cukrovarů, cementáren, rafinérii. I lokomotivy jsme vyváželi. Tehdy, a ne za Václava Havla, se tamním lidem vtisklo do paměti Made in Czechoslovakia.

To jen tak na okraj. To, co cítím nejbolestněji je ztráta kultury žití, ztráta autenticity projevu, protože onu totalitní jenom vystřídala nová faleš, nihilizovaná budoucnost, konzum až nad samý okraj propasti (zhrozil jsem se, když jsem z úst dokumentaristky Maixnerové slyšel, že 40 % populace je na hraně sociálního a ekonomického dna –viz, konzum doprovázený novými a novými „celebritami“ a křečovitou snahou bavit se a bavit a když to nestačí, vstříknout si do žil adrenalin. Smrt jako matku zábavy, ale už jenom jako nepatřičnou reminiscenci života carských důstojníků.

Neomalenost až drzost politiků, správně jsoucími služebníky národa, ale stavějící se do pozice volené šlechty, vyvolává nostalgické vzpomínky na smysl života, na slušnost, tak halasně slibované 25. listopadu 1989 na Letné. Připomeňme si slova o politice:„…nikoli jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní. Je to asi způsob v dnešním světě krajně nepraktický a velmi těžko v každodenním životě aplikovatelný. Přesto nevím o žádné lepší alternativě…“ (Václav Havel) Tenkrát to odmítl další Václav tentokrát Klaus, který se zmínil, že by to mohl být program leda pro debatní kluby, ale ne pro standardní politické strany, kde je zapotřebí mít tah na branku. Měl pravdu. Politické strany nám to ukázaly. Tah na branku měly zničující.

Dozvěděli jsme se, že politiku nejde dělat bez peněz. To říká Petr Robejšek. Má pravdu. Každá činnost má své náklady. Ale v civilizovaném světě je zvykem se ptát: „Co za to?“ To není otázka po charakteru té či oné strany. To je otázka po efektivitě její práce. Mě se zdá, že existuje jakási tajná dohoda, že se ptát nebudeme, protože výsledky jsou příliš tristní. Zažívali jsme zhruba od 60. let 20. století sexuální revoluci, jak upozornila Edita (Miluj, ale neválči!), hnutí za emancipaci žen a za práva homosexuálů (Katolická buzna zdraví Bátoru), které usilovaly o osvobození od společenských pravidel, jež omezovaly příležitosti lidí a možnost jejich volby.

Církevní veličiny nás varovaly a varují, že společnost, která neustále převrací normy a pravidla ve jménu individuální svobody, bude stále dezorientovanější, atomizovanější, izolovanější a neschopnější plnit společné cíle a úkoly. Ale i tady navrhuje Petr Robejšek racionálnější odpověď. Tam, kde ekonom vidí pokrok a modernizaci, vidí sociologové úpadek a rozvrat. Přibývání společenských zlořádů, růst zločinnosti, narušení společenského řádu, úpadek rodiny a příbuzenských vazeb (coby zdrojů sociální soudržnosti) a klesající důvěra jsou jenom stranou mince, které se říká individualizace a ekonomizace politiky. Ztráta „nepočitatelné“ stránky politiky, ztráta čestnosti a mravnosti politika. Sám pojem politik se stal pejorativním označením, nejčastěji symbolizovaným Miroslavem Kalouskem nebo Markem Bendou.

Úpadek a rozvrat utrpěla i orientace intelektuálních vrstev národa, které jsou už z jakého vyššího principu mravního, určeni k zveřejňováni kritických náhledů na své vládnoucí národní „elity.“ Nejvíce slyšitelná pražská intelektuální galérka (dále jenom PIG) náhle projevuje obavu o zachování liberální společnosti (kníže, má k lidu blíže). Nejde jí však o ono „liberté“, ale má strach především o svoji vlastní existenci. Trump, brexit, Le Penová a další ohrožují její politickou korektnost a její mediální jedinou pravdu. „Svět je v ohrožení a elitám, těm je špatně od žaludku,“ píše Jakob Augstein (vlastník týdeníku Freitag) v komentáři na serveru Spiegel online. Náboženství liberálního individualismus se snaží korigovat nebo alespoň maskovat vývoj teoriemi o postdemokracii a postmoderní společnosti, kterým připisují ve své fantazii žádoucí parametry. Ve skutečnosti však nedochází ke kvalitativním změnám, podobně jako v koloniální Anglii nevznikl získáním kolonií žádný nový společenský řád. Vždyť globalizace, tedy zneužívání různého stupně vývoje společnosti v různých státech světa, není vůbec nic jiného než ryze ekonomická koloniální politika bez nutnosti tyto státy spravovat.

To, co se zásadně změnilo, je dostupnost informací. Celosvětová, takřka okamžitá, dostupnost informací náhle znejistila řadu držitelů různých výsad na informacích založených. Internet ovlivňuje člověka z hlediska jeho vnějšího rámce – zvyky, chování, získávání znalostí, způsob dopravy a výroby, apod. Společnost sama se nemění, ale ocitá se v informačním prostoru. Informační technika je sama o sobě vůči člověku a společnosti neutrální, není hnací silou dějin. Nástroj z ní činí lidská vůle. Není chybou informačního prostoru, že společnost jako celek není na něj připravená. Nevytvořila si vůči němu filtry, postupy a příslušné instituce. Schopnost internetu jako distributora zaskočila i právní prostředí. Internet umožňuje snadnější přístup občanů k informacím (to jsou ovšem lepší podmínky pro demokracii), umožňuje (zatím teoreticky) kontrolu veřejnosti nad politiky, může mít vliv na výsledky voleb, ale zároveň umožňuje online demokracii, například elektronická referenda k diskutovaným tématům.

Zároveň však přináší i celou řadu sporných otázek z nichž vyjímám například kontrolu státu nad občanem což se příčí právu na ochranu osobnosti. Dále jsou to právní normy podchycují život na internetu a které jsou v příkrém rozporu s původním posláním internetu, jako svobodného média, nebo otázky cenzurování internetu a věci přesahující právní normy. Do tohoto ranku patří i zájmy distribučních institucí, které v minulosti měly své oprávnění a nyní jsou de facto zbytné. Nakonec lze konstatovat, že otázka moci se přestěhuje na otázku přístupu k informacím. Informace tak mohou být označeny jako synonymum moci. Kdo má informace má moc. A platí i opak – kdo má moc má většinou k dispozici i ty správné informace.

Neštěstím jsou ti, kteří si nevybudovali správné filtry, co plavou po povrchu a bohatství informací považují za zprávy z první ruky i v případě, že je tam dodali ti, co považují tuto činnost za príma bžundu. Mohu to ilustrovat texty, které dostáváme do mailových schránek nebo z facebooku:

Tak se vlastně dovídáme obecnou představu o spravedlnosti a požadavky na priority politiky. Například, že se brodíme bezmocně v pomýleném chaosu, vydáni na milost a nemilost globálních a islámských zločinců a vrahů, protože neexistuje žádná hranice bezpečí mezi dobrem a zlem. A tak došlo k tomu, že svět ovládli zločinci a vrazi. Tu hranici je nutné přesně srozumitelně pojmenovat. A kde dojde k jejímu překročení, tam je zločin, bez ohledu na to, kdo a proč, pro všechny stejně, pro chudé i bohaté, pro mocné i bezmocné. A bez ohledu na rozdílnost různých kultur. Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku,nebudeš žádat ženu či muže, ani majetek bližního svého

A autoritativně žádají:

1)Trestat zločince. Právně závazné akty ČR musí mít přednost před zákony evropských společenství a EU. A občanskou povinností je podle stejných pravidel zabránit nemorálním mocným páchat zlo. A z toho vychází zabránit islámské invazi ochranou hranic.

2) Zakázat islám. Příčinou neschopnosti muslimské integrace je právě islám. Je u nás spousta národnostních menšin, ale relativně přizpůsobivých, schopných se integrovat, na rozdíl od muslimů. Jako v počítači na jednom disku se nesrovnají dva ovládací systémy (není pravda – Leo K), tak v jedné zemi nemohou existovat dva vládnoucí systémy. Jde o přežití a zdravý rozum zvítězí, když se nenásilně podaří všem lidem dobré vůle v nadcházejících volbách demokraticky nazvat věci pravými jmény a demokraticky spravedlivě zastavit kapitalistické a islámské loupežníky a vrahy.

3) Vládnoucí systém:Změnit zastupitelskou demokracii na demokracii přímou.

4) Mzdy pracujících: Rovný start a šance pro všechny stejné, nastavením jednotných pravidel. V zájmu prosperity národa musí být zdravotnictví a vzdělání dostupné rovným dílem všem, chudým i bohatým, bez zadlužení a bez nadstandardních výjimek. Mzdy je nutné srovnat v náležitém poměru k ostatním profesím podle důležitosti oborů k životu nezbytně nutných lidem všem, podle výše odpovědnosti, a podle výkonu práce.

5) Zrušení soukromých exekutorů Záměrem mocných je vytvořit co nejvíce dlužníků. Mzdy pracujících by měly být tak vysoké, aby splňovaly bankovní požadavky a aby hypotéky nebyly celoživotním závazkem. V současnosti je v ČR 909 346 lidí v exekuci. Nejen vysoké úroky, ale i penále a exekuce na minimální platy, na invalidní důchody, na střechy nad hlavou, jsou předpokládaným zdrojem zisku. A pro okradené a poškozené občany právní pomoc neexistuje. Vykořisťování chudáků už překročilo všechny meze.

Co s tím? Velká část tohoto nesourodého výčtu je opravdu bolavým problémem společnosti, ale tak promíchána se zjevnými omyly (např. požadavek aby se trestalo za obecnou kriminalitu – jakoby se v ČR netrestala?) nebo nedomyšlenými akty (např. zaměnit systém zastupitelské demokracie za systém přímé demokracie – to v desetimilionovém státě nejde i když prvky přímé demokracie mohou tu zastupitelskou významně doplnit), že to zní jako horečnatý sen. Jenže prohlásit obecně takový hlas lidu za nesmysl, je nejen domýšlivou troufalostí, ale také politickou slepotou. Dříve nebo později se totiž takové opomenutí stává roznětkou, která iniciuje vznik nějaké extremistické skupiny nebo i hnutí.

Na druhé straně ale nelze takový mišmaš považovat za politický program. A už vůbec se nejde spoléhat na to, že se takovým vyjádřením inspiruje některá z etablovaných stran, kde už všichni z užšího vedení mají snahu držet svoji budoucnost a své příjmy v intencích své strany. A už vůbec nelze doufat, že odhodí svoji stranickou rivalitu a kvůli obyvatelstvu budou řešit jeho šťastnější budoucnost! Co tedy chtít, co hledat? Je snad hnutí ANO řešením? To není o přímé ani polopřímé demokracii, ani o „občanské společnosti“ podle přestav Sorosového OSF, který úlisně a pod záminkou filantropie znásilnil demokracii, aby za peníze z nemravných spekulací vytvořil nádorové buňky, které s brutální otevřeností, ale pod ušlechtilou maskou nevládních neziskových organizací slouží jeho snu o ovládnutí světa.

Toto je článek o kultuře celku, o nutné míře subsidiarity a samosprávě, protože to, co cítím nejbolestněji je ztráta kultury, identity kulturního národa. Ale pokračujme hledáním, jestli řešení souvisí se vznikem nejprve Bártových Věcí veřejných a zejména s Hnutím ANO, kdy předseda této strany Andrej Babiš otevřeně přichází s koncepcí tzv. „stranou obchodní firmy.“ Strana vzniká nejprve jako formace Akce nespokojených občanů (ANO 2011). Nepřipomíná to do určité míry koncepci Sorosovy Open Society Fund? Tato jeho organizace není de facto nic jiného než koncept podnikatelsko-politický projekt. Takový projekt vychází přitom z nálad ve společnosti a sází na nespokojenost občanů k dosažení svých cílů.

Opírají se o takzvanou občanskou společnost a stanovují, že cílem jejich politiky je občan a starost o něj, kde selhaly politické strany. I přes zřetelnou hierarchickou strukturu takové strany nebo hnutí (ANO se nám jeví jako politická divize Agrofertu) slyšíme od jejich vůdců obvyklou frázi, že „politika se děla od spodu nebo zezdola“. Přestože mezi Sorosem a Babišem není rozdíl ve prostředcích, je zde rozdíl v rétorice. Babiš mluví o politice jako byznysu, zatímco u koncepce Sorosovy „nepolitické politiky“ jde naopak o úsilí vládnout světu. Existují hlasy, které varují, že hlavní střet v první polovině 21. století se neodehraje mezi náboženstvími nebo civilizacemi. Bude to boj mezi vládou financí a vládou lidu, nihilismem a humanismem.

Ke skutečné občanské společnosti, na rozdíl od Sorosových neziskovek, je třeba poznamenat, že mocní tohoto světa udělají vždy všechno k jejímu zadušení. Viz hnutí Occupy Wall Street a tehdejší článek v Guardianu od Naomi Wolfové dokazující koordinaci FBI a bankéřů na rozbití protestního hnutí – skutečné občanské antipolitické politiky. Tak zvané neziskovky jsou i jiným problémem. Dočetl jsem se, že mají (v ČR) 5500 zaměstnanců. To je docela velký zaměstnavatel, že? Tady je o to, kolik spotřebovávají peněz na vlastní režii, a zejména že jde o peníze daňových poplatníků.

Když si nějaký miliardář platí za své peníze strukturu, aby vytvářela atmosféru pro jeho byznys, jsou to jeho peníze, jeho byznys. Ale trval bych na tom, že kdokoli je u nich zaměstnaný, když někde vystupuje nebo pro někoho lobbuje, tak musí mít povinnost říct, kdo ho platí. Vůči neziskovkám placeným ze soukromých peněz mám vlastně jedinou výhradu: neříkáte nám, kdo vás platí. Dost jinak se dívám na neziskovky placené z veřejných peněz. Vůbec nechápu, proč z veřejných peněz a údajně ve veřejném zájmu vzniká paralelní a nevolená struktura. To je absurdní. To není součást občanské společnosti, to je obcházení demokracie. Vytváření struktur, které nejsou nikomu odpovědné! Je to ideologická armáda, která něco hlásá, o něčem nás přesvědčuje a dělá to za veřejné peníze. Jestli chápu veřejné prostředky správně, pak si platím to, co slouží mně – ale nechápu jak může být legitimní za mé peníze šířit cizí blaho.

Trochu jsme se vzdálili od Babiše. Stát se musí řídit jako firma. Trochu tam schází přivlastňovací zájmeno. A také motivace. Filantropie, kterou se kryje Soros, to bude těžko. Zatím jeho nejdiskutovanějším počinem byla EET. Její finanční přínos je ale marginální. Zasáhnout jakkoliv do sytému, kterým odplývají do zahraničí stovky miliard nebo alespoň uvažovat o zdanění transakcí prováděných finančními institucemi, Babiš odmítá.

A přitom odliv prostředků za hranice představuje skutečně zásadní problém. Nebudeme-li počítat dividendy, tedy peníze, které v souladu se zákony odtékají pryč a jsou daní, kterou platíme za destrukci našeho hospodářství v devadesátých letech, jsou významným odlivovým kanálem nelegitimní transfery těžící obvykle z výhod nadnárodních struktur mateřských společností: dceřiná společnost – český hospodářský subjekt – dodává do struktur mateřských společností výrobky za nepřiměřené nízké ceny stanovené kdesi v centrále. Ta sídlí v „ideálním případě“ v daňovém ráji. Protiúčtem potom centrála poskytuje předražené nehmotné dodávky jako poradenství, konzultace, software, know-how, goodwill mateřské společnosti nebo vynucené ztrátové obchody na poli takzvaných finančních produktů, respektive trhů, což se týká především finančních institucí. Roční odliv kapitálu představuje ve velmi střízlivém hodnocení minimálně osm procent HDP. Pro srovnání: daň z příjmů právnických osob v roce 2016 činila 147,5 miliardy korun, tedy méně než polovinu zisků, které odtékají za hranice.

Celou záležitost ovšem Babiš odráží pro její potíže jako neprioritní a tedy nepodstatnou. Taková argumentace sice připomíná spor ze hry Osel a stín, ale je nejspíše v kruzích ANO obvyklý. Jeho anekdotickou podobu můžete shlédnout na videu  kde běží o to, že pirátští zastupitelé hl. města Prahy našli jakýsi nefunkční odkaz. Po interpelaci zůstal odkaz dále nefunkční, ale s vysvětlením:„že nefunkčnost odkazu nelze považovat za chybu, protože to nikdo před tím nereklamoval…“

V roce 1968 varoval Ludvík Vaculík ve 2000 slovech před snahou odstavit od demokratizačního úsilí tehdejší KSČ, protože je to jediná organizace vybavená odborným aparátem a schopná skutečné akce. Domnívám se, že přenášet tuto situaci do dnešní doby, byť tak zvaný establishment je úplně stejně zahnívající jako tehdejší KSČ, je zásadním omylem.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.