Hlavou proti hlouposti


napsal Leo K.

Francouzi v Kanadě, obklopení anglosaským živlem, představují svého druhu nestabilní nálož. My starší, ještě pamatujeme návštěvu francouzského prezidenta Charlese de Gaulla v provincii Quebec, kde vyřkl to známé: „Ať žije svobodný Quebec!“

O 47 let později vychází mladému (*1980) sociologovi a vzdor věku konzervativnímu nacionalistovi, kniha Le Multiculturalisme Comme Religion Politique, čili Multikulturalismus jako politické náboženství. Mimo francouzský tisk se o ní jako první, poněkud škodolibě zmínil konzervativní žurnál The Europeans pod názvem V Kanadě nezakořeněný,  a teď také francouzštinou vybavený Jan Keller. O multikulturalismu, jako chybné myšlence, jsem psal na Kose i já, ale to, čeho jsem se dočetl v Kellerově ukázce mě utvrdilo v přesvědčení, že současný svět se zbláznil. A jen velmi málo lidí, kteří nesledují se zcela mimořádnou pečlivostí dění kolem sebe, se v něm ještě vyzná.

Autor, Mathieu Bock-Côté se totiž zabývá myšlenkou, že marxismus prohrál a tím zklamal své vyznavače. Místo pojmu vykořisťování se nyní levou stranou politického spektra tematizuje filozofie odcizení. Dekonstrukce většinového normativního systému má umožnit otevřít se společensky a kulturně marginalizovaným skupinám. Třídní boj, který skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností, je proto třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit. Marginální jsou nositeli „Jinakosti“, tedy novým revolučním subjektem.

Mají tu přednost, že nejsou námi, tedy neintegrovali se do konzumní kultury. „Jiný“ je pevným bodem, z něhož lze vést kritiku západní civilizace a krok za krokem ji dekonstruovat. Skrze ně je možná emancipace všech, jsou tedy zdrojem hlavního dobra. Naopak hlavní zlo spočívá v neuznání „Jiných“ v jejich odlišnosti, je to projev rasismu. Odlišnost, právo na ni a uznání její plnohodnotnosti a rovnosti s námi se musí stát základem soužití v rámci politické komunity. To je jádrem multikulturalismu. V praxi to znamená, že je třeba vychovávat lidi k všeobecné toleranci a potlačovat jejich předsudky. Je třeba vyvinout techniku adaptace na požadavky diverzity.

Ideálem nové levice je tak vybudování „společnosti různosti“, kde různé identity svobodně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. To je podstatou občanské společnosti. Žádná instituce se nesmí snažit různost podřídit společné normě. Společnost spojuje jen úcta k lidským právům jednotlivců a skupin. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Otázky týkající se práv minorit nesmějí být přenechány majoritě. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností, proti tyranii většiny.

Znamená to opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované diverzity. Bude to společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Příchod absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) autoritářský moment. Multikulturní stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu diverzity a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou humanitou.

Společnost diverzity přinese překonání rozdělení společnosti na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. Také sociální otázka bude vyřešena, až nastane rovnost v diverzitě pro všechny. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, je národ. Národ je jen fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Historie už nesmí být školou patriotismu, nemá učit kontinuitě a nemá posilovat pocit zakořenění a příslušnosti k národu. Národ je jen jiné slovo pro dominaci. Národní kultura není nic jiného než kultura majority, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost k tomu, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností…

Ukázka na portálu „!Argument“ je mnohem delší, doporučuji však číst jenom těm, kteří mají dostatečně pevné nervy. Celá „myšlenka“ je rámovaná tvrzením, že jde o levicový pokus o rovnost, který je podmíněn globalizací. Imputovat takové myšlenky levici…kdosi tady použil to:„buď je blbej nebo navedenej.“

Musím trvat na tom, že multikulturalismus, to jest myšlenka totální diverzity (jinakosti), jako trvalého stavu, je výrazem nedovzdělanosti. Je praktickou ukázkou, jak bolestně schází na školách humanitního zaměření řádná výuka matematiky a matematické logiky zvlášť. Například tvrzení: Žádná instituce se nesmí snažit různost podřídit společné normě(!).

Společnost bez jednotících pravidel a zákonů si neuměl představit ani starověk a s velkou pravděpodobností, ani pravěk. Společenství různosti musí skončit vždy stejně. Buď se procesem melting pot homogenizuje, anebo apartheidem rozděluje a prosazuje oddělený vývoj.

Ani vlast autora – Kanada nemůže sloužit jako věrohodná ilustrace multikulturalismu, přestože je od roku 1971 oficiální politikou. Jak frankofonní tak anglosaské části se příliš nemísí, už vůbec nemluvě o aborigincích (indiánech) a Inuitech (eskymácích). Naopak politika pozitivní diskriminace vůči těm posledně jmenovaným minoritám naráží na občanské neporozumění. Ale všechno korunuje tvrzení, že jde o přirozený vývoj levice a logický vývoj globalizace.

Aby nebylo pochyb o termínech – globalizací rozumím ekonomický model využívající (nebo zneužívající) rozdílné ceny práce, stejně jako rozdílných způsobů zdanění v různých státech světa. Tam, kde jde o cenu práce, se však vývozce chytá do vlastní časové pasti, protože s vývozem práce vyváží i know-how (technologii), kterou si příjemce práce přisvojuje. S tím roste i jeho vlastní efektivita, zvyšuje se cena práce, objevují se zárodky sociálních opatření – viz Čína, Indie. Globalizace je prostě časově omezený proces a mnoho expertů tvrdí, že v současnosti již končí.

Reálie severní Ameriky (a tedy i Kanady) jsou mi vzdálené a opravdu nemohu nic o levicových pohledech tohoto kontinentu tvrdit. Ale protože náš prostor často označujeme jako euroatlantický, chtěl bych prezentovat několik ukázek levicového pohledu, alespoň jak mu rozumím já. Svůj život jsem začal takřka současně se vznikem Protektorátu a tak se stalo, že největší jeho část jsem prožil v minulém režimu. Ať už ho nazýváme „totáčem,“ socialismem nebo státním kapitalismem (Milan Valach), nelze mu upřít, že přes prolhanost a neslučitelnost jeho dogmatické stranické rétoriky s reálnými potřebami, byl poprvé za dlouhou dobu po křesťanství Pavla z Tarsu, univerzalistickou teorií, která rozvíjela všeobecné humanistické kategorie: antiimperialismus, odmítnutí ekonomiky zaměřené na zisk, rovnost, občanství, solidaritu, společenské hodnoty atd.

Jestli jsem s tím někoho naštval, nechť si vzpomene na otázku z filmu Michaela Moore, O kapitalismu s láskou – byl by Ježíš, kdyby žil dnes, kapitalistou?

Obvykle se uvádí, že v té době byl pojem pravice tabuizován. Není to zcela přesné. Režim sám se definoval za levici a o pravici se smělo mluvit pouze ve vztahu k „nepřátelům lidu.“ To znamená, že na mne působil schématem levice = rovnost, solidarita, internacionalismus a svobodou je poznaná nutnost; pravice = individualismus, egoismus a vykořisťování (ze svobody krást část někým jiným vynaložené práce). Dobré jednání patřilo mezi deklarované hodnoty. Věděli jsme, že jsou povinnosti, o kterých se nediskutuje a které se plní. Po převratu všechny hodnoty zrelativizovali.

Objevila se různá rčení jako: „Kdo nebyl v mládí levicový, nemá srdce, kdo není ve stáří pravicový, nemá rozum.“ Prý to řekl Churchill – a jako téměř vždy, se ukázalo, že jde o hoax. Ve skutečnosti byl autorem předseda francouzské vlády (1848) François Guizot v podobě: „Nebýt republikánem ve dvaceti je důkazem chybějícího srdce. Být jím ve třiceti je důkazem chybějícího mozku.“ To, stejně jako rčení: V demokracii můžete dělat všechno, co není výslovně (zákonem) zakázáno (listina základních práv a svobod), hrozně zrelativizovalo etiku.

Ale vraťme se k levici a pravici. Často slyšíme, že se ty pojmy přežily. Z dnešních politologů to říká i Petr Robejšek. Říkal to kdysi už Jean-Paul Sartre, ale stále se to používá, většinou však jenom jako vítězný ryk jedné strany sporu. Je přirozenou tendencí tvrdit, že k jejich politické orientaci není alternativa, vždyť poražení často tvrdí totéž. Těmito výkřiky není třeba se znepokojovat, pokud se však za nimi neskrývá odmítání demokracie. Tyto pojmy ale nikdy nebyly pevně definované. Levice a pravice nejsou ideologie. S jejich pomocí byl vždy popisován spor mezi politickými postoji, hodnotami, idejemi, ideologiemi a programy, mezi politickými stranami, hnutími a skupinami voličů. Spory jsou podstatou demokracie. Demokratická politika je založena na konkurenci kontrastních názorů. Existence levice a pravice je pro demokracii důležitá. Všechno v demokratické politice musí být buď levicové nebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň, tak to alespoň tvrdil italský politolog Norberto Bobbio.

Levice a pravice opravdu mizí jen ve dvou extrémních situacích, do kterých se společnost může dostat: v občanské válce a nedemokratickém režimu. Nedemokratické režimy záměrně odmítají dělení levice – pravice. Držitelé moci odmítají alternativu ke svému způsobu vládnutí a své vizi společnosti a popírají tak i demokratický rozpor mezi levicí a pravicí. Jakákoliv možnost demokratického politického sporu o věcech, které se týkají občanů, je v autokracii vytěsněna.

Zajímavé jsou i rozdíly v úvaze, na čem závisí ta demokracie. Jedním ze závěrů je, že je to soukromé vlastnictví jako naprosto základní lidské právo, ze kterého lze všechna ostatní práva odvodit (mnozí, například Tomáš Chalupa). To ovšem říkají ti, co zaměňují demokracii s kapitalismem. Ale přečtěme si, co k tomu říkal levicový marxista Egon Bondy:

„Instituce soukromého vlastnictví výrobních prostředků se objevila logicky a spontánně v průběhu neolitické revoluce, kdy hrála po dlouhá tisíciletí významnou progresivní funkci v rozvoji ekonomiky. Velmi rychle se ale přežila a stala se bází pro rozdělení nejenom sociální a majetkové, ale později i pro rozdělení na vykořisťovatele a vykořisťované. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků evidentně jakožto instituce, která má svůj historický vznik, také jednou zase historicky logicky zanikne. Nefunkční principy z dějin lidstva odcházejí. Ale současná propaganda neustále jeho přednosti zdůrazňuje, a v důsledku toho možnosti a přednosti soukromého podnikání, všemi prostředky je doporučuje. Každého tahá na vařené nudli, že v podmínkách, kdy může soukromě podnikat, tak zcela určitě zbohatne, protože je pilný, zatímco ten, kdo je líný, tak bude stále chudší a chudší. Mnoho lidí pořád ještě spoléhá na tyto možnosti, které i kdyby nebyly pouhou propagandou, ohrožují zásadně možnosti dalšího rozvoje společnosti.

Na počátku 21. století jsou nám neustále ze všech stran do hlavy nalévány představy, že vykořisťovaných je již minimum a že pro všechny je otevřená šance zbohatnout, resp. dosáhnout společenského vzestupu. Dále je nám tvrzeno, že kdyby se měla struktura společnosti změnit takovým způsobem, že by bylo soukromé vlastnictví (a disponování) výrobních prostředků zrušeno, možnosti sociálního vzestupu by se zastavily a omezily a pak by bylo vlastně poškozeno všechno obyvatelstvo planety. Svoboda soukromého podnikání je podle buržoazních ekonomů i v období globalizace pořád tím jediným pevným základem, na němž může stát fungující vysoce vyspělá společnost. Proti tomu můžeme vystoupit s argumentem, který je všeobecně srozumitelný.

Pokud bychom zodpovědně shromáždili a analyzovali statistiky o sociální mobilitě ve vyspělých i méně vyspělých zemích, stalo by se zřejmým, že právě od nástupu globalizace nejenom že přestaly být brány ohledy na základní sociální potřeby chudých a nejchudších, ale do situace maximální existenční nejistoty jsou vrženy vlastně trosky celé bývalé, ještě v 50. a 60. letech tak kvetoucí, střední vrstvy. Nyní se rychle rozpadá na dvě základní části. Větší část statutárně stále klesá a blíží se úrovni dělnické vrstvy, ba dokonce je často pod příjmy dělníků.

Zcela prokazatelně daleko menší část, méně než 20 procent, patrně jen asi 10 procent bývalých středních vrstev, má stále ještě šanci. Ne stát se velkými vlastníky a podnikateli, ale získat dobře placená místa, a tedy prožít i sociální vzestup, často jistě až velmi spektakulární sociální vzestup. Zájmy těchto dvou vrstev bývalé střední třídy se pochopitelně začínají diametrálně lišit. Je však známo, že ani ona většina, jež padá dolů, se nechce solidarizovat s dělníky a jejich zájmy, tím méně pak s jejich tradičními hesly a programy. Střední třídy přímo ex definitione nikdy nebyly s to vytvořit opravdu jasné jednotné třídní vědomí a hrát úlohu uvědomělého třídního společenského subjektu. Pouze v programu tzv. manažerské revoluce se tato střední „třída“ začala cítit jaksi mohutněji – žila v iluzi, že to bude ona, kdo převezme zcela nekrvavým způsobem řízení společnosti. V celých dějinách od nejstarších dob, kdy vzniklo nejprimitivnější státní zřízení, jsou střední vrstvy pro vládnoucí sice bezpodmínečně nutné, ale alespoň v mediteránním kulturním okruhu jsou výslovně jen ve služebném postavení vůči vlastníkům, kteří reprezentují skutečnou vládnoucí třídu.

Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer) říká správně a polopaticky: „Když v uzavřené množině prostředků někdo bohatne, musí logicky zase někdo chudnout.“ Je lhostejné jestli je množinou město, stát či celá planeta. Manipulace a sociální inženýrství byly a jsou nástroji, které mají odvrátit pozornost občanů. Účelem používání termínu sociální inženýrství byla nejčastěji diskreditace konkrétních politických oponentů a levicové politiky jako takové, ze strany politiků pravicových. V podobném kontextu jako sociální inženýrství byly také používány termíny „ideologie“ a „třetí cesta“.

Ze sociálního inženýrství byli obviňováni zejména politici spojení s projektem reformy socialismu v Československu v roce 1968. Pro reprezentanty neoliberální pravice byli tito „reformisté“ hlavními protivníky. Bylo prohlašováno, že mezi státním plánovaným hospodářstvím komunistického typu a volným trhem neexistuje prostor pro „třetí cestu“. Ta byla vnímána jako nebezpečná utopie, nezodpovědný ideologický blud, který by mohl nově nabytou svobodu a demokracii jedině svést na scestí minulosti.

V rétorice této pravicové politické kampaně bylo sociální inženýrství negativní variantou jediné správné cesty – cesty k tržnímu hospodářství jako k přirozenému ekonomickému řádu. Tržní kapitalismus uspokojil poptávku po spotřebě, avšak zcela anuloval sociální balíček skládající se z bezplatného vzdělání, lékařské péče a bydlení. Hlavním paradoxem bylo však ideologické vakuum, které tu zbylo po komunismu. Zůstala prázdnota, mravní stimul v podobě Pravdy a Lásky neměl tu sílu ideologii nahradit a tak se prosazovaly nacionalistické pseudoideologie, což v řadě regionů (Varnsdorf, Jirkov, Č. Budějovice a další) vedlo k etnickým konfliktům.

Bolestí se zjevně stala sociální otázka. Sociální smír definovaný katolickou církví v encyklice Rerum Novarum v sekulárním státu selhal a tak se začal hledat v modelu sociálního státu. To je dnes obecně přijímaný evropský model sociálně tržního hospodářství, který zavedl v 50. letech německý křesťanský demokrat Ludwig Erhard. Obsahem je motivace prosperity v přijatelném sociálním klimatu, charakteristickém veřejným penzijním, zdravotním a nemocenským pojištěním. Pro pravicové neoliberály a konzervativce je ovšem sociální stát symbolem zvůle veřejné moci. Středoví a levicoví liberálové jsou se sociálním státem smířeni v podobě nutného zla či vyváženého pozitiva. Levice v budování a udržování uměřeného sociálního státu vidí pak hlavní smysl politiky.

Spor levice a pravice je tedy v tom, že sociální stát podle pravice omezuje společenskou tradici či svobodu. Postoje teoretické pravice a levice se však mnohdy obtížně identifikují s praktickými politikami. Verbálně levicové země jako Čína a Severní Korea fakticky nemají sociální systém.

V říjnu 2010 německá kancléřka Merkelová prohlásila, že projekt multikulturalismu selhal – „Merkel erklärt Multikulti für gescheitert“  a vzápětí předseda bavorské CSU Horst Seehofer předložil celkem realistický sedmibodový plán vypořádání se s imigrací. Z něj vyjímám jenom 3 body

1- Integrací rozumějme, nežít vedle sebe, ale žít spolu, na společném základu hodnotového systému naší ústavy a naší německé kultury, které vycházejí z židovsko-křesťanských kořenů, humanismu a osvícenectví.

2-Namítaný nedostatek kvalifikovaných pracovníků nemůže být bianko šekem pro nekontrolované přistěhovalectví.

3-Dohodněme snížení věku, kdy osobu považujeme za dítě z 16 na 12 let. Čím jsou děti na vstupu mladší, tím lépe mohou být integrovány,“ píše Seehofer a vyzývá k revizi příslušné směrnice EU…

Nikdo nemohl předpokládat, že stejná Angela Merkelová prohlásí v srpnu 2015: „My to zvládneme!“ a vpustila navzdory všem dohodám a pravidlům (např. Dublinská konvence) na území Spolkové republiky zatím neznámý počet ilegálů. V průběhu času bylo registrováno cca 890 tisíc žadatelů o asyl a stále panuje nejistota kolik jich registrováno není a kolik je jich registrováno vícenásobně. Proti kritice se vládnoucí koalice důkladně obrnila.

Německý ekonom Sarrazin, který ve své nové knize Der neue Tugendterror napsal, že v zemi je pronásledován každý, kdo se svými výroky odchýlí od hlavního názorového proudu, na to doplatil ztrátou svého členství v představenstvu Německé centrální banky. To mu, vzhledem k věku, nemusí už zase tolik vadit, ale vyvolává to vážné otázky spojené se smrtí Udo Ulfkotteho, 13. ledna 2017, novináře, který přišel s přiznáním: Gekaufte Journalisten. Wie Politiker, Geheimdienste und Hochfinanz Deutschlands Massenmedien lenken. „…texty CIA, pod mým jménem.“ Několik řádků z jeho rozhovoru:

Začalo to krátce poté, co jsem nastoupil do FAZ. Naučil jsem se považovat přepychová pozvání za cosi přijatelného a výměnou za ně jsem psal pozitivní články. Později mě pozval americký German Marshall Fund do Spojených států. Zaplatili mi veškeré výdaje a zprostředkovali mi setkání s Američany, s nimiž chtěli, abych se setkal. Ve skutečnosti je s German Marshall Fund, Atlantik-Brücke nebo jinými tak zvanými transatlantickými organizacemi úzce spjato hodně novinářů z respektovaných a velkých mediálních organizací. Mnozí jsou buď členy nebo „stipendisty“. Já jsem stipendista u German Marshall Fund. Trik spočívá v tom, že jakmile je navázán kontakt, spřátelíte se s vybranými Američany. Považujete je za přátele, a tak s nimi začnete spolupracovat. Pracují na vašem egu, dávají vám pocítit vaši důležitost. A jednoho dne se vás jeden z nich zeptá, jestli byste mu neprokázali službu, a pak s tímtéž přijde druhý… Tohle a tamto a máte úplně vymytý mozek. Skončil jsem tak, že jsem poskytoval své jméno pro články, které psali agenti CIA a jiných zpravodajských služeb, obzvláště německé BND.

Vaši nadřízení to schvalovali?

Ano. Soukromě mám, při zpětném pohledu, za to, že mě vlastně sami vysílali dělat špiona…

Tolik Udo Ulfkotte.

„To, co vznikne na místě dnešního Německa, nebude mít společný původ ani společný vzhled, ani sdílený jazyk či kulturu – bude to společenství různých“ řekl nedávno, stále ještě spolkový prezident Joachim Gauck věrný souputník paní Merkelové v těch uprchlických patáliích, když nahlédl, že budoucnost přece jen asi bude svízelnější, než naznačovalo kancléřčino „Wir schaffen das.“

Inu co tak  neopakovat věčnou chybu rozumných většin? Nepřenechávat iniciativu bláznům, nestát stranou a nad věcí, neříkat – tenhle nesmysl mi přece nestojí za to, abych se kvůli němu dostal do maléru. Dopovědět do konce. Vyvracet na faktech tvrzení o obohacování naší kultury, ač je zjevné, že jde naopak o její barbarizaci, pokud jde vůbec dodržování příkazů a doporučení sunny považovat za kulturu. Ocitáme se ve střetu s roztahovačnou ideologií islámu, také ale s šiky elitárních kazatelů s jejich věčnou snahou vyvýšit se nad ten tupý měšťácký (xenofobní, rasistický, islamofobní) dav. Jestli to jsou ti správní nositelé levicových myšlenek a ideálů, jak se nám Mathieu Bock-Côté snaží vnutit, tak potěš Pán Bůh a zbývá jenom zavřít oči a myslet na Blanické rytíře…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.