Multikulturalismus po německu – díl 1.


napsala  Lenka SK

Vlkův  úvod:

Každou novou  autorskou premieru na Kose  jsem  nějakým  způsobem  uvedl. S  jednou jedinou  výjimkou nedávno. Možná si ještě  vzpomenete.  Dnes  sice úvod  bude, ale  opět zcela  netradiční. Autorka  vstupující na  Kosu  se  představí  sama. Lépe  bych to stejně  nesvedl.

Ráda  bych se  s čtenáři Kosy podělila o naše zkušenosti z pětiletého pobytu s rodinou v  Bavorsku. Tedy, pokud uznáte za vhodné mé texty uveřejnit
Možná by bylo dobré, kdybyste o mě něco věděl – pocházím ze smíšené československé rodiny. Po gymplu na Slovensku jsem ještě za federace odešla studovat do Prahy. Během studií  mi moji domovinu, rodinu a přátele rozdělili do dvou různých států, ale zvládla jsem to :-) Dlouhé roky jsem byla knihovnicí na pražské FFUK, takže jsem pravidelně potkávala větší částí dnešní sluníčkářské scény – část z nich jsou moji spolužáci, včetně několika redaktorů či šéfredaktorů našich  periodik. Učil tam jak prof. Halík (kterého si vlastně navzdory všemu řečenému z jeho lidské stránky docela vážím), tak prof. Kohák, prof. Petříček, prof. Machovec. Zažila jsem přednášky prof. Bělohradského a dalších. Doteď zde učí i několik pisatelů dopisů osobností o hrozbě z Ruska a tak. Je to pestrá směsice.
V každém případě mám intenzivní pocit, že moje generace má důležitý úkol, někteří se ho již zhostili po svém a já cítím morální povinnost se vrátit domů, ze získaných zkušeností čerpat a otevírat oči všem, kdo o to budou mít zájem. Pokud by to šlo i prostřednictvím Kosy, bude mi ctí.
Milá  paní Lenko,  vlkovi i Kose je  zase   ctí  Vás  uvítat  na  našem  malém, skrovném  portálku. Užijte  si hvězd, které  dnes  a zítra  dostanete nepochybně  v míře  vrchovaté. Jeviště  je Vaše.

Často slyšíme výtky na adresu Německa, jak nezodpovědně prosadili otevření hranic EU pro migranty z blízkého Východu a Afriky. Ačkoli o multikulturalismu už roky předtím vyjadřovali pochybnosti i sami nejvyšší představitelé tohoto státu, ve kterém žije již několik generací potomků poválečných gastarbeitrů z Turecka nebo početná komunita uprchlíků z Balkánu z přelomu tisíciletí.

K dohledání jsou statistiky o klesající úrovni vzdělání, vytváření přistěhovaleckých obytných zón, zvýšené kriminalitě nebo vystěhovávání původních obyvatel na venkov. Je otázkou do jaké míry jsou důsledkem neschopnosti či neochoty obyvatel z jiných kulturních a náboženských poměrů přistoupit na pravidla, zákony a normy platné v hostující zemi. Možná hostující země tyto rozdíly podcenila, přehlížela fakty a integraci jednoduše nezvládla. Zvlášť když uvážíme, že poměrně velká skupina přesídlenců z východní Evropy – Poláci, Rusové, Ukrajinci, se sžívá poměrně dobře. Pracují, i starší generace ovládají jazyk a jejich podobné kulturní návyky nijak většinovou společnost neomezují.

Ačkoli jsou nám již několik let podsouvána líbivá hesla: Ve jménu humanismu! Vítejte! My to zvládneme! tad, společnost se čím dál víc tříští. Část se radikalizuje a část balancuje na vratkém pilíři lidských práv a humanismu, ovšem poněkud jednostranně uplatňovaných. Velká většina obyvatel však nečinně přihlíží, nestačí se divit či naopak nejeví o věci zájem.

Protože většina lidí v Čechách či na Slovensku nemá přímou zkušenost s migrací, chtěla bych se podělit o zkušenosti z pětiletého pobytu v Bavorsku. Přestěhovali jsme se v roce 2012: jako celá rodina – tedy  manžel i  naše  děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.

Nemám v úmyslu chronologicky popisovat, co jsme postupně zažili. Pokud budou dotazy na praktickou stránku takového rodinného přesunu, můžu je zodpovědět jindy. Raději bych sepsala několik konkrétních zážitků a zkušeností. Možná na pokračování, je toho totiž docela dost.

V naší školce, v městské části s početnou muslimskou menšinou, se nevaří z vepřového masa. Je to pro vedení školky jednodušší. Paní vychovatelky jsou napůl původní Němky, napůl z Turecka, Ruska, Polska. Děti docházejí do školky v posledních pár letech prý hovořily 16 různými mateřskými jazyky. Velkou část času tedy fungují vychovatelky a starší děti jako učitelé němčiny.

Před čtyřmi lety jsem chodila na pravidelné týdenní setkání maminek cizinek, kde jsme dostávaly pro děti výukové materiály i s metodickými pokyny. Cílem bylo naučit maminky komunikovat s dětmi nad úkoly v němčině, pochopit jednoduchá cvičení a slovní výrazy. Koordinovaly to tenkrát dvě sympatické maminky muslimky. První chodila prostovlasá, uměla od rodičů ještě arabsky, narodila se ale již v Německu a němčinou mluvila plynně. Když její děti ze školky odrostly, šla do zaměstnání. Druhá přesídlila z Turecka po vysoké škole, mluvila proto s přízvukem, nosila šátek – byla za to na univerzitě prý tenkrát lehce šikanovaná. V Německu ale práci jako zahradní architektka nesehnala, protože její diplom nebyl uznán. Zdála se smířená s rolí matky v domácnosti, angažovala se ale hodně ve školce, pomáhala zejména novým maminkám z ciziny.

Do skupiny jsem chodila dva roky, lákaly mne tam hlavně dvě maminky Němky, které tam ale chodily spíše kvůli společenskému vyžití – nosily jsme koláčky, pilo se kafíčko. Já jsem jim visela na rtech a chytala první společenské fráze. Obě byly mimochodem provdané za muslimy – jedna včetně přestupu na víru a přijetí šátku, druhá liberálně bez nutných změn. Kromě nich docházely ještě poměrně nepravidelně další paní z Turecka, z Etiopie, z Maroka, a ke konci dokonce ještě jedna z Čech. Ze začátku to ještě byla pestrá skupinka, v níž sice šátky převládaly, ale byly jsme asi čtyři bez nich – atmosféra uvolněná, heslo bylo „Mluvte německy, ne turecky!“ Většina trochu totiž sklouzávala do pohodlnější polohy. Ve třetím roce jsem ale skupinu opustila – jednak to mé nejmenší dítě už nepotřebovalo, šprechtilo lépe než já, a pak se změnilo osazenstvo, bez šátku jsem byla jediná a na atmosféře to bylo znát.

Tato změna se postupně projevila i ve školce, už se tam prakticky nevyskytují děti německých rodičů. Z dceřiných spolužáků nevím o nikom, kdo by nebyl alespoň ze smíšené rodiny. Docházejí tam rodiny z východní Evropy, z Balkánu, z Turecka, z Afriky, z Blízkého i Dálného Východu. Markantní to bylo na jedné letní slavnosti. Rodiče připravovali dětem program – aktivně sami zpívali, hráli nebo tančili. V jednu chvíli se mikrofonu chopila manželská dvojice rodičů z Japonska – patrně dlouhodobě hostující operní zpěváci. Zpívali nějaké árie v italštině, pak cosi anglicky. Pár nemluví vůbec německy, ale pán se zřejmě pro nějakou příležitost naučil německou hymnu a tak ji dal jako projev dobré vůle k lepšímu. Zpíval na celé kolo, reproduktory přenášely zvuk nejen na zahradu školky, ale na velkou část naší turecko-ruské čtvrti. Paní vychovatelky pěly odhodlaně s ním, ale když jsem se rozhlédla po rodičích – nezpíval nikdo, neuměli text. Rozpačitě se usmívali, kroutili hlavami a celkově to byla poměrně trapná chvilka.

Dokončení zítra

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.