Multikulturalismus po německu – díl 2.


napsala  Lenka SK

 

Jak již  bylo řečeno včera,přestěhovali jsme se do Bavorska  v roce 2012: já, manžel a naše  děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.

Starší děti postupně procházejí německým školním systémem. Již po čtyřleté základní škole jsou děti vytříděny na chytré gympláky, šikovné reálkáře a zbytek. Měly jsme štěstí, že se děti náhodou na základce dostaly do inkluzivní třídy. Nedaleko našeho bydliště je totiž škola založená sdružením rodičů postižených dětí, operujícím v celé spolkové republice. Kromě speciálních tříd mají v každém ročníku také jednu třídu, ve které je jedna třetina dětí s lehkým postižením a dvě třetiny „hostujících dětí“. Ty jsou oficiálně žáky nedaleké základní školy.

Ve třídě má každá skupina žáků svoji paní učitelku s příslušným odborným vzděláním a obvykle i několik asistentů. Zažili jsme ve třídě 3-5 dospělých na cca. 22-23 žáků. Cílem je integrovat děti co nejvíce, každá třída má dvě místnosti a v případě nutnosti se skupiny učí samostatně – týká se to zejména posledních let a profilových předmětů (němčina, matika, přírodo- a vlastivěda). V této škole je asi polovina dětí německých a polovina přistěhovaleckých.

Naše oficiální spádová škola je však z velké části navštěvovaná dětmi z turecky a rusky mluvících zemí, na škole se v rámci náboženství kromě křesťanství vyučuje i islám (alternativně lze zvolit etiku). Několik rodičů spolužáků mých dětí uvedlo jako důvod umístění dítěte do inkluzivní třídy fakt, že ve spádové škole je německé dítě v znevýhodněné menšině. Přesto i na naší škole dostáváme někdy oběžníky, kdy na těch důležitějších je v hlavičce jedna věta velkými písmeny v turečtině. Jde o upozornění, že si text mají nechat přeložit, protože se jedná o závažnou zprávu.

Dětem inkluzivní třída velice pomohla, zejména v sociální oblasti je to zkušenost k nezaplacení. Na kvalitě výuky se to nijak neprojevilo, synovi se dařilo a tak nás vloni čekal výběr nového gymnázia. V den zápisu jsem obešla ta dvě nejbližší k nám. Jedno nás lákalo pěknou architekturou víc, procházela jsem ho celkem spokojeně. Po zazvonění mě ale trochu zarazila očividná převaha dětí snědší až tmavé pleti. Začala jsem tedy prohlížet poněkud pozorněji nástěnky, až jsem na jedné nalezla seznam žáků jedné z tříd. Zhrozila jsem se, když jsem nenašla ani jedno kompletní německé jméno. Ani na gymplu už zde snad nejsou potomci německých rodičů. Při vycházení ze školy jsem si všimla téměř holywoodského 3-4 metry dlouhého nápisu na trávníku „Škola bez rasismu“. Nejistě jsem odkráčela do toho druhého gymnázia, které jistě nebude rasistické, ačkoli se tím nikde nechvástá. Ve strohé, téměř „prvorepublikové“ budově jsem dlouho slídila, seznam žáků ale žádný. Po chvilce jsem objevila alespoň nástěnku s fotkami z kroužků a trochu jsem se uklidnila. Studenti vypadali mnohem více evropsky. Po nástupu do školy jsem si pak ověřila, že opravdu je v ve třídě podíl cizinců a německých dětí asi 12:12.

Do našeho města samozřejmě také dorazili migranti. Školám dočasně zabrali tělocvičny na noclehárny, ale postupně se to dořešilo. Vzhledem k jedinečnosti naší základní školy mám některé zprávy pouze z doslechu. Dcera mojí známé chodí na školu pro vytříděný „zbytek dětí“ (uvozovky jsou zde výrazem nesouhlasu s takto časným tříděním dětí, nehodnotí ani nevyjadřují despekt). V minulém roce jim vedení školy oznámilo, že do třídy bude někdy v pololetí přijato asi 10 dětí migrantů. Rodiče se vzbouřili, protože se obávali zhoršení už tak nízké kvality výuky. Podle slov mé známé není ve třídě žádná disciplína, děti nemají školní pomůcky, nesoustředí se, učitelé je nezvládají a nezřídka je uráží. Myslím, že dětí pak bylo po protestech do třídy zařazených méně. Několikrát byly dokonce 10-11-tileté žačky požádány, aby ve skupině 3-4 děvčat doprovodily některé z migrantských dětí po skončení školy na ubytovnu. Nevím, možná je ten německý otevřený a bezelstný přístup k migrantům opravdu kocovinou po dvou světových válkách. V každém případě má známa si selským rozumem dovodila jiné závěry a škole písemně zakázala její dceru na tyto procházky posílat.

Dítě jiné mojí známé mělo ve třídě syrského kluka, taky tak 10-11 let. V pololetí, kdy už se konečně trochu naučil německy a třída si na něj zvykla, přišlo rozhodnutí, že ho i s rodinou po uznání azylu posílají do nějakého jiného města, daleko odsud. Loučili se na vánočním večírku, kluk usedavě plakal a spolužáci byli bez nálady, jak jim to přišlo nefér.

Anebo slavný ramadán. Povídá mi známá, poevropštěná muslimka: „Já jsem se bavila cestou do mešity s kamarádkou a říkám jí, že děláme blbost, že neposíláme děti o svátcích do školy. Stejně na ranní modlitby do mešity nejdou, protože se jim nechce vstávat, válejí se dopoledne doma a než my se vybereme na naše tradiční návštěvy po rodinách, je odpoledne. To by přece klidně mohly být ve škole a aspoň by se něco naučily. Vždyť ostatní do školy normálně chodit musí!“. Ta její kamarádka prý na ní koukala, jestli se nezbláznila. Odhadem se prý dopoledních modlení zúčastňuje tak 15 dětí z 90, ty jsou většinou prostě jen doma. Výmluvou může být večerní modlení a společenská večeře v mešitě kolem půlnoci, u dětí ale není účast vyžadována, stejně jako celodenní půst. Známá prý letos děti do školy pošle, tak to jsem tedy zvědavá.

Tak tohle všechno je  dnešní  Bavorsko,  pravděpodobně  ta  vůbec  nejkonzervativnější  část  Německa. Jsme  rozhodnuti vrátit  se  tam, odkud  jsme  před  několika roky  přišli….

pokračování  zítra

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.