Pravda-nepravda


napsal  Leo K.

Pravda je určitě shoda tvrzení se skutečností. Ne vždy je to však tak jednoduché, protože např. pragmatismus se domnívá, že pravda je úspěchem praktických důsledků, tj. je totožná s užitečností. Staví do popředí lidské jednání, praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. Je to velmi stará myšlenka, jak dosvědčuje „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte.“ (Matouš 7,15 – 16)

V antické filosofii, alétheia (pravda), znamenala v původním významu odkrytost, jako protiklad k pouhému zdání. Ten pojem vyjadřuje, že pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji odkrývat. Tedy se snažit, pracovat a namáhavě se pravdy dobírat. Co je lež? Asi se všichni shodneme, že lež je opak pravdy nebo cokoliv, co pravdě odporuje. Jenže pravdě odporuje i omyl. A ten není v pravém slova smyslu lží. Teprve v okamžiku, kdy zjistím, že jsem se mýlil a omylu se přidržím, stává se omyl lží. Složitou situaci kolem pravdy, lži a omylu a jistou relativitu lidského pohledu na pravdu vyřešilo křesťanství tezí, že jediná a absolutní pravda je Bůh (lhostejno v jaké osobě) sám.

Dnes se pojetí pravdy hodně relativizovalo a tak se stále více setkáváme s ochotou ke kompromisům. Na druhou stranu, se ale můžeme setkat se dvěma tendencemi, které jsou pro naší dobu příznačné:

Ve svém osobním životě si lidé se lží a pravdou hlavu moc nelámou, ale na druhou stranu od veřejných činitelů vyžadujeme pravdu nekompromisně. Nechci chránit veřejné činitele. Přes všechen pravděpodobně řízený chaos současné společnosti, která vše relativizuje je „ve vzduchu“ stále patrný smysl a citlivost pro pravdu. Jenom se nesmí požadovat po nás. A proto je na podiv, že nám už nestačí křesťanské ujišťování, že „hin se ukáže,“ že poslední soud bude ten spravedlivý.

Velice příjemně mě překvapila zpráva Associatef Press , že v USA učitelé všech stupňů, zvláště pak základního a středního instruují žáky a studenty, jak rozlišit v online textech skutečnost od fikce. A sice tak, že zdůrazňují samostatné myšlení, které na rozdíl od novotvaru na ministerstvu vnitra ČR nerozmnožuje státní administrativu. Je to založeno na několika běžných zásadách, jejichž ukázka následuje:

1. Jaká je URL adresa zdroje a její koncovka? V sekcích O nás nebo Kontakt je dobré si zjistit více informací o celém webu.

2. Míří zpráva na emoce? Nepravdivé zprávy často cíleně míří na emoce.

3. Pokud je pravdivá, lze ji jistě najít i na dalších webech.

4. Jak vypadá formát psaní? Do běžné žurnalistiky nepatří psaní velkými písmeny nebo příliš mnoho vykřičníků. Solidní zdroje obvykle respektují typografická pravidla (např. http://typografie.wz.cz/chyby.html)

5. Jsou k dohledání autoři zprávy nebo textu? Prověř si je pomocí Googlu.

6. Co říkají webové stránky, které se věnují ověřování faktů?

7. Může se také jednat o satiru. V takovém případě nejde o článek, který chce vědomě zmást.

8. Je třeba zprávu dál sdílet? Dnes přece může publikovat každý. Sdílení vede k lavinovému efektu.

Není to nijak objevné, většina z nás to dělá zcela automaticky a také to není všechno. Například jsem dostal k posouzení video, ze stávky pařížských taxikářů vůči praktikám Uberu s textem, že se snad jedná o řádění muslimů tamtéž. Což ovšem nejde zcela vyloučit, když víme, že mnoho muslimů se živí taxikařením.

Proč je to tak důležité? Hned v úvodu jsem napsal větu… Ve svém osobním životě si lidé se lží a pravdou hlavu moc nelámou, ale na druhou stranu od veřejných činitelů vyžadujeme pravdu nekompromisně...

Jenže v době internetu se stáváme veřejnými i z vlastního rozhodnutí. Nikdo nám nemusí dát mandát k zapisování na facebookové stránky nebo do nemoderovaných „diskusí.“ Píši v uvozovkách proto, že už dávno ztratily pel skutečných diskusí.

Kde už dávno nemůžete vést racionální diskusi s někým, kdo vůbec neví, jak by taková diskuse měla vypadat a jaké nároky splňovat – a když se mu to pokusíte slušně vysvětlit, smrtelně se urazí, protože „se nad něj povyšujete“ a předepisujete mu pravidla myšlení, která vidí jako zcela neoprávněná a svévolná. Nemůžete vést takovou diskusi s lidmi, kteří ve velké většině vůbec netuší, co racionální diskuse je, jelikož je tomu v dětství a dospívání nikdy nikdo nenaučil. Všudypřítomný kulturní průmysl je naopak učí dnes a denně úplně něco jiného. Vtlouká jim do hlavy slogany zdůrazňující nebetyčnou důležitost třeba náhlé chuti na čokoládovou tyčinku. V posledních čtyřech větách jsem použil slova Jiřího Dolejše, protože výstižněji bych to sám neřekl.

Jinou kategorii tvoří „vejšplechty“ – omlouvám se, ale jinak to nelze nazvat – tak zvaných celebrit. To jest osob, kteří se medií nejenom nestraní, ale media dokonce nutně potřebují. Ti se potom vyjadřují ke všemu, k energetice, k vyučování na školách nebo k řízení světa. A tak se dovídáme například, že svět řídí ilumináti (osvícení), což vypadá docela pravděpodobně. Všichni totiž z vlastní zkušenosti víme, že „chlapci a děvčata, co spolu mluví“ a tráví spolu bůhví kolikáté volební období ve sněmovně, sdílejí jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Je to implicitní chování, a jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

Naše zkušenost a časopis Forbes nám dokonce umožňují si ty ilumináty personifikovat a počítat mezi ně Warrena Buffetta, Williama (Billa) Gatese, George Sorose (ne, že bych jeho vliv podceňoval) a podobně. Má to spolehlivý účinek. Zcela to odvrátí pozornost od akcionářů BlackRocku Inc. , který je největším světovým správcem investičních aktiv s 5,1 (evropských) bilionů $. Jejich jmění je řádově ve stonásobku předtím jmenovaných osob.

Vždy mě praští do očí otázky, po politické situaci, když se kladou například zpěvákům. Ti se dostali do pozornosti médií především svým zpěvem. Etika jim tedy velí na takové otázky neodpovídat. Problém je v tom, že je jim etika příliš vzdálená, často tak, že je pod jejich rozlišovací schopností (jak rád říkával V.K. senior). Dokonce (asi v zájmu politické korektnosti) se dostávají ke slovu i muslimové. Zůstal jsem totálně ohromen když v článku Václava Fialy promluvil Hakim Amdouni, programátor původem z Tunisu, žijící a ženatý v Česku. Člověk, který je upřímně přesvědčen, že není nutné „tlačit na pilu“ ve snaze o islamizaci České republiky, protože se islám prosadí sám ve smyslu „přijímání islámu lidmi a islámských hodnot v souladu s ústavním právem člověka věřit v Boha, aniž by mu do tohoto vnitřního přesvědčení měl právo někdo mluvit“- viz

Pokud vím, tak žádné ústavní právo věřit v Boha neexistuje. Ústava nikoliv, ale Listina základních práv a svobod chrání pouze víru, náboženské vyznání. Nikoliv Boha. Je to téměř stejné, jako když Jaroslav Kubera prohlašuje, že si klidně zapálí i pod značkou zákaz kouření. Jako by existovalo nějaké zvláštní lidské právo – kouřit. Šermování s právy má vždy jeden zásadní nedostatek. Právo (jakékoliv) je benefitem povinnosti. Je to něco, co si vysloužím za plnění povinností.

Jako člověk, programátor, má Hakim Amdouni jistě úctyhodný profil – viz obrázek.

vystrizek

Ale teprve, když jsem si přečetl článek Václava Fialy, došlo mě, jakou hlubokou pravdu má dokumetaristka ČT Šárka Horáková – Maixnerová, když si u Drtinové v DVTV stěžovala na syrskou, kurdskou rodinu: „Vyměnili jsme několik překladatelů, protože jsme se domnívali, že neporozumění vyplývá z chyb v překladech. Teprve později jsme zjistili, že místo překladatele potřebujeme mediátora (prostředníka), protože jejich svět, jejich hodnoty, jsou úplně někde jinde.“ A na otázku paní Drtinové, proč lžou, odpověděla: „Je to jejich obrana, jejich způsob komunikace. Jsou vychováváni nikoliv k pravdě, ale stylem: „Nemusíš říkat všechno!“

Stejně tak Hakim Amdouni. Na otázku po možnosti práva šaría v některých muslimských obcích u nás…odpověděl:„Jednak pojem právo šaría je dost sporný. Právo šaría neexistuje. Šaría je jenom právní systém, ze kterého se odvozují různé právní úpravy. Jako se říká římské právo. Česká legislativa je založena na římském právu a z mého pohledu je takzvané právo šaría v mnohém totožné s římským právem...odpověď pokračuje úvahou, že šária nesmí být v konfliktu s českým právním systémem.

Takže, kde je chyba? Dozvěděli jsme se, že právo šária neexistuje, ale ani o písmenko víc, co tedy šária je. Ve wikipedii se píše, že šaria je návod, jak žít podle islámu. Zabývá se vztahem člověka k Aláhovi a vztahem člověka k člověku, a až sekundárně začaly na základě potřeby chalífátu vznikat právní odvětví regulující vztah člověka a společnosti, jako je například trestní právo. Šaría se tedy tradičně zabývá běžnými záležitostmi života včetně politiky, ekonomie, bankovnictví, obchodu, smluv, rodiny, sexuality, hygieny a sociálních věcí.

Nevím, nejsem arabista ani religionista a nevím, co je obsahem šárii, ale pokud má wikipedie pravdu, tak vidím ne jeden možný konflikt, ale hned celou řadu. Chyba byla v neinformovaném tazateli. Ale co Hakim Amdouni? Lhal? Nebo jenom „neříkal všechno?“ Nechme tu otázku otevřenou, přesto, že se z jeho podání dovídáme, že židovské šoa za Hitlera směňujeme za holocaust muslimů(!), že vánoční stromek je křesťanský symbol. Objevil se v německých měšťanských rodinách v XVII. století a katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk. Germánské kmeny tak kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Podobně i Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce. Je tedy pravda, že jak vánoce, tak velikonoce pro nás znamenají sice křesťanské dědictví, ale dávno už změněné na tradici či součást kultury, která nemá rituální ba ani kultovní význam.

Že křesťané v tyto dny slaví zrození a zmrtvýchvstání, je už nenávratně vzdáleno od čistě konzumního vánočního obžerství a pohanské pomlázky. Ano – pohanské, ten zvyk už popsal Kosmas a když odezněla násilná pobělohorská rekatolizace, tak se v neztenčené, jenom v trochu uhlazenější podobě vrátil. Existují snad na našem území tak výrazně křesťanské zvyky, jakými jsou pašijové hry? Ano, existují, na jednom jediném místě, v Hořicích na Šumavě. A napsal je místní rodák, Němec Paul Gröllhesl, v XVIII. století, ale do českého kulturního vzorce nepatří.

Je těch nesmyslů a manipulací v tom zmiňovaném článku mnohem více. Sekulární například, neznamená ateistický, ale světský, což znamená jenom odluku státu od církve. To, co je ve Francii, je zase republikánský model. Re(s) publica je věc veřejná. Kdokoliv se přistěhuje do Francie stává se Francouzem, občanem Francie. Bez ohledu na rasu, na náboženství. A vůbec ho nemá zajímat, že tam stojí Notre-Dam (Naše paní – myšleno Marie) nebo Sacré-Cœur (Svaté srdce). Republikánský přístup je samozřejmě sekulární, ale navíc každé náboženství toleruje pouze jako výhradně soukromou záležitost. Proč to u muslimů nefunguje? Oni tu res publicu nemohou přenést přes islámskou výchovu, kde na prvním místě je vytvoření muslimské obce věřících. Nikoliv cesta k jejich Bohu, ale vytvoření muslimské buňky. A to je zárodek ghetta, paralelní společnosti a také paralelního rozhodování. Čili rozbroje, konflikty, nejsou náhodným jevem. Jsou zákonitým důsledkem snahy přenést islám do Evropy.

Věřím, že to Hakim Amdouni jako absolvent UK ví, jakkoliv dnes platí, že držitel akademického titulu a vzdělaný člověk jsou často dvě rozdílné věci. Pouze využívá (nebo zneužívá) toho, že tazatel zřejmě vůbec neví, jak by racionální debata měla vypadat a jaké nároky by měla splňovat. Miloš Zeman se stal subjektem zcela nepřiměřeného odsouzení, když otaxoval většinu novinářů domýšlivými neználky, kteří jeden den píší o zemědělství, druhý den o úloze jádra a ve skutečnosti neznají vůbec nic. Nepřipravený novinář nebo moderátor je větším nebezpečím než extremistický web.

Nevím jestli je moudré dávat odkaz na takový web, jako příklad, ale zkusím to, protože věřím rozumu, Věřím, že tohle rozezná každý. Podíváte-li se na něj, zjistíte, že si na nic nehraje. Schvalování Breivikova činu je projev čisté zkapalněné nenávisti. Nic nezakrývá ani to, že autoři webu spojují vraždu 77 převážně mladých neozbrojených lidí s migračním přílivem, kterému příliš nefandíme. Srovnejte se schvalováním smrti českých vojáků v Afganistánu Michalem Kesudisem, které je přinejmenším oním pracným odhalováním pravdy, kdy si musel klást otázky:

-Tkví rozdíl v termínu „odbojář“ a „terorista“ v tomto případě ještě v něčem jiném, než v ideologické či politické osobní preferenci pozorovatele či hodnotitele?

-Jsme si vědomi toho, že stejným termínem – „teroristé“, označovali nacisté české vlastence, když na území protektorátu Čechy a Morava vyhazovali do vzduchu mosty a železnice a pokoušeli se tak bránit svoji vlast proti okupantovi jediným možným účinným způsobem, tedy způsobem, který okupanti vždy označovali a označují za teroristické metody?

-Jaký je tedy rozdíl mezi českým vlastencem, který vnímal cizí armádu na území své vlasti jako nepřátele či okupanty a mezi Afgháncem, který má dnes stejný pohled?

Znalec, specialista na extremismus, nám zprostředkoval pohled druhé strany, když napsal ve znaleckém posudku: Nejen české vojáky, ale vlastně všechny vojáky ISAF označuje za okupanty. Užití tohoto označení nelze jinak vysvětlit než jako projev nenávisti proti skupině lidí, kteří v rámci pomoci jiným nasazují své životy a zdraví.

Jak se takový spor o pravdu liší od situace v Německu, kde už více než polovina obyvatel má plné zuby Angely Merkel. Nové volby na tom nic nezmění protože si obratnou politikou „vyčistila“ své okolí od schopných osobností. Jenom poznámka na okraj – pokud dopuštěním nebes Němci zvolí M. Schulze, pak nelze než zvolat: Bůh ochraňuj Německo! Ale vraťme se k tristní situaci dneška. Sedmdesátiletý ekonom Thilo Sarrazin, bývalý správce financí Berlína a člen představenstva německé centrální banky napsal knihu Německo páchá sebevraždu. Ta byla zveřejněna v létě 2010 a rozpoutala velkou bouři reakcí a vášní. O této knize velmi podrobně referoval vlk  zde, takže se o ní nebudu zmiňovat šířeji.

Sarrazin se ale nedal a napsal novou knihu Der neue Tugendterror: Über die Grenzen der Meinungsfreiheit in Deutschland (Nový teror morálky. O hranicích názorové svobody v Německu), ve které si stěžuje, že v jeho vlasti neexistuje možnost svobodně vyjádřit svůj názor. Je smutnou skutečností, že se Sarrazin stal pro německý mainstream osobou na odstřel. Jak známe od nás, když schází argumenty, očerňuje se osobnost. Ke škodolibé radosti mnoha novinářů se tak ukázalo, že Sarrazinem napadanou podporu v nezaměstnanosti, kterou odsoudil jako „podporu pasivity, lhostejnosti a duševní chudoby“, pobírá jeho vlastní syn. Tak kniha o německé kolektivní sebevraždě stála Thila Sarrazina, mimochodem dlouholetého člena SPD, místo v představenstvu Německé centrální banky.

Vraťme se ke srovnání případu Michal Kesudis s Thilo Sarrazinem. Kde hledat pravdu?

…Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš, jistě, že ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež, často je k mání vodky jen půl litru na tři a ani nevíš, s kým dneska přenocuješ, někdo tě vysvlíkne, řeknou ti, že ti to patří, a dřív, než se naděješ, nosí tvé kalhoty, a dřív, než se naděješ, nosí tvé hodinky, a dřív, než se naděješ, jede na tvém koni Lež. (Vysockij)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.