Multikulturalismus po německu – díl 4.


napsala Lenka SK

Po přestěhování do Bavorska jsme se nejdříve já i děti potřebovali naučit jazyk. Manžel německy uměl, vše praktické organizačně a úřednicky vyřizoval několik měsíců sám. Děti díky školkám a školám zvládly řeč na úrovni základní komunikace tak do dvou měsíců. Mojí první učitelkou mluvené němčiny byla moje sousedka. Byla ochotná, mluvila zřetelně, hodně gestikulovala, nedělal ji problém opsat totéž jinými slovy. Byla vnímavá k tomu, jestli protějšek ještě naslouchá s porozuměním anebo už jen mechanicky přikyvuje. Během rozhovoru jsem tenkrát často listovala ve slovníčku. Když jsem po něm sáhla během rozhovoru asi po roce a půl najednou znova, pochválila mě, že už se bez něj docela pěkně obejdeme.

Mluvený jazyk se ostatně bez konverzace osvojit nedá. Pasivně se lze naučit v cizím jazyce číst, porozumět filmu, písni. Opravdovou dennodenní komunikaci ale nic nenahradí. Pamatuji si ještě moji hrdost na absolvování prvního telefonického hovoru asi po půl roce pobytu. Je to vyšší úroveň v osvojení si jazyka, kdy nelze odezírat, vnímat ani používat gesta a mimiku. Další úroveň je pak schopnost čtení a meta nejvyšší je zvládnout psaný projev.

Po absolvování několika kurzů v místním vzdělávacím centru, jsem ale začala cíleně vyhledávat prostředí, kde bylo možné mluvit s rodilými mluvčími. Ačkoli najít je v tomto multikulturním guláši stojí jisté úsilí – nepotkáte je na jazykových kurzech, na setkáních rodičů ve školkách a ve školách jen několik, mezi kolegy v mé současné práci je to tak půl na půl. Postupně člověk však přeci jen naváže nová přátelství a se zdokonalováním se v jazyce se mu otevřou i nové možnosti. Lze sledovat filmy, diskuse, číst.

Práci v původním oboru jsem chvíli hledala, ale marně. Absolventů knihovnictví mají dost vlastních a chyběla přidaná hodnota – požadované jazykové znalosti. Moje francouzština, angličtina a základy ruštiny nebyly to pravé. Kdybych vládla turečtinou nebo arabštinou, byla by to zřejmě jiná písnička. A tak pracuji jako „aktivizační pracovník“, sociální pracovnice v domově pro seniory. Proškolení a získání certifikátu obnášelo tři měsíce rekvalifikačního kurzu v rozsahu 8 hodin denně, včetně 4 týdnů praxe v terénu. Zaměstnání jsem sehnala okamžitě a docházím už dva roky na 20 hodin týdně pomáhat seniorům. Má to velkou jazykovou výhodu – klienti jsou domorodí, rádi povídají a mají soustu času.

V domově pracuje hodně cizinců, mají však zřídka vyšší funkce. Jako pečovatelé (něm. Pfleger) i opatrovníci (něm. Betreuer) zde pracují převážně cizinci z východních zemí. Pokud se objeví Němec, rychle se vzdělává a získává vyšší odbornost s otevřeným kariérním růstem, časem pak vede oddělení, řídí celé domovy. Mužů je v oboru málo, několika moc šikovných pečovatelů kolem třicítky jsem se ptala, jak se k té práci dostali. Inu v rámci civilní služby, která byla v Německu zrušena v roce 2012. Je to velká škoda, protože žádní další mladíci tak pravděpodobně nedostanou šanci objevit své skryté kvality. Od roku 2011 Němci zavedli institut „roku dobrovolné sociální práce“, který měl výpadek civilkářů zmírnit. Několik dobrovolníků pracovalo u dětí ve školce a škole, v našem domově seniorů ale zatím žádný.

Občas v práci dostanu na týden k zaškolení praktikanta či praktikantku, kteří byli buď posláni pracovním úřadem na orientační rozkoukání se, zda by tento obor byl vhodný, anebo vykonávají praktikum už v rámci své rekvalifikace. V poslední době ale přišli noví praktikanti – jsou to účastníci integračních kurzů, kteří jsou posílání po několika měsících jazykových kurzů na praxi k nám. Vzpomínám na dva – první přišel z Nigérie, asi čtyřicátník. Nebyl to typický migrant z poslední vlny. Byl v Německu už dvacet let, pracoval předtím manuálně ve skladě a ze zdravotních důvodů potřeboval jinou práci. Byl opravdu skvělý – inteligentní, se smyslem pro humor. Mluvil slušně německy a výborně anglicky, nedával mi nijak najevo, že jsem „jen“ žena. Stává se mi totiž, že tatínci ve školce neodpovědí na pozdrav nebo mě někteří pánové ze sousedství na ulici ignorují, i když se potkáváme často. Ale třeba je to jen rozdíl kulturní – správný muslim prý ze slušnosti cizí ženu neosloví. Alespoň v muslimských zemích. Jestli je to udržitelné i v evropské hostitelské zemi, to je otázka. V každém případě tento urostlý Nigerijec roznášel našim dámám noblesně talíře s jídlem, zářivě se smál, všechno rychle pochopil a už druhý den po zaučení aktivně pomáhal. Ze všech praktikantů byl zatím nejlepší, přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že tady něco není v pořádku. Jak tam ten vysoký statný černoch chodil mezi stoly, jako bych ucítila závan koloniálních časů. Jakoby si Západ povolal nové otroky na práci, kterou jejich vlastní lidi pokládají za podřadnou.

Ten druhý praktikant přišel před pár dny. Noblesní Kurd ze Sýrie, asi třicátník, dobře vypadající, v padnoucí košili, na hlavě módní sestřih, parfém. Přišel prý před rokem spolu se ženou a pětiletým synem. V práci se ochotně zaučoval, uklízel nádobí do myčky, pomáhal seniorům s jídlem. Německy mluvil velmi špatně a prakticky nerozuměl, domlouvali jsme se spíš posunky. Přesto se mi z něj podařilo dostat, co dělal předtím: designové šití, tzv. „haute couture“ neboli vyšší krejčovinu – ukazoval mi pak v mobilu na fotkách vlastnoručně navržené a ušité svatební šaty nebo korzety pošité 50-ti krystaly od Swarovského, opravdu jemná práce. Když jsem se z této informace po chvíli vzpamatovala, zajímalo mě, proč je v domově seniorů. Z jeho lámané němčiny a posunků mi došlo, že volil vědomě – mezi nabízenou prací jako uklízeč v nějaké šílené kombinéze a mezi možností chodit do práce ve svém civilním oblečení, které je pro něj částí jeho identity. Přemýšlení nad absurdní situací tohoto pána pak způsobilo, že jsem jednou po práci přišla domů, zapnula počítač a napsala pro vás první dva díly svých vyprávění. A právě o šancích migrantů najít zaměstnání, o provázanosti sociálního systému a růstu německé ekonomiky bych se chtěla zamyslet v příštím díle.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.