Cena stability


napsal Leo K.

Obvykle mě nejlepší myšlenky napadají v noci, takže ráno vím už jenom, že jsem měl nějaký nápad, ale kde nic, tu nic. Někdy se ale přece jenom přinutím vstát a několika slovy si tu myšlenku zapsat. Tak mě také jednou napadlo, že mezi současnou geopolitickou situací a některou antiutopií lze napsat téměř rovnítko. Přesto, že tím riskuji svojí vážnost, chci se s tím svěřit širší veřejnosti, reprezentovanou čtenáři Kosy. Je s tím ale spojena ta obtíž, že nemohu spoléhat na to, že čtenářský zájem je totožný s mým a proto musím alespoň v kostce popsat reálie v nichž se budu pohybovat.

Jako reakce na sociálně technické utopie XIX. a XX. století, zejména Julese Verna a H.G. Wellse, se objevil žánr antiutopie. Ta má s utopií společnou zpravidla její ideologičnost, ale její kritická podstata radikálně mění směr celého vyprávění. Štěstí, o němž lidstvo po staletí snilo, je jakoby vybudováno. Cena za toto štěstí je však vysoká – přeměna člověka ve šroubek v mohutném stroji. Konflikt antiutopie vzniká pozvolna, plíživě, neboť utopická budoucnost má být bezkonfliktní. Příčina vzniku konfliktu se nachází uvnitř člověka. Čtyřmi „koruními“ díly antiutopie jsou J. Zamjatinův My (1920), A. Huxleyův Konec civilizace (1932) a G. Orwellův 1984 (vydán 1949), který je díky pojmu Velký Bratr a Edwardu Snowdenovi z celé čtveřice nejznámější. Čtvrtým je R. Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (1953), ten však v následujícím přehledu pominu.

Zamjatinův vypravěč celého příběhu D-503, nás uvádí do společnosti třetího tisíciletí, která po Dvousetleté válce žije v Jednotném státě, izolovaném od okolního světa vysokou zdí. Obyvatelé Jednotného státu jsou šťastní, neboť nevědí, co je to bída, a jejich život je pravidelný a organizovaný. Emoce a sny zde nemají místo, vše ovládá matematická logika, poslušnost systému k Velkému Dobroditeli, vykonavateli nejvyššího dobra. Lidé vlastně nic nepotřebují, protože vše mají zajištěno státem. Nepotřebují ani jména – jsou označeni státním číslem na zlatě se třpytícím kovovém štítku připnutém na jednotném oblečení. Rodina ani soukromí neexistuje, lidské kontakty jsou omezeny jen na oficiálními institucemi schválený sex. Systém nepromíjí nesouhlas, svobodnou volbu či tvorbu, nedovolené mateřství ani nejmenší projev individuality. Lidé-čísla jsou nepřetržitě sledována skrze stěny svých bytů pouličními membránami zachycujícími hovory. Udat kohokoli na Úřadu strážců se považuje za záslužný čin. V Jednotném státě žijí všechna čísla v „matematicky neomylném štěstí.“

Huxleyho antiutopie je principiálně jiná a její název v originálu Brave New World (Překrásný nový svět), je výstižnější. Na průčelí všech institucí je heslo Světového státu: KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA. Všechna tradice a povědomost o historii před vznikem světového státu je vymazaná a v komunitě neznámá, slova jako „otec“, „matka“ nebo „domov“ jsou považována za neslušná až vulgární. Lidé se nerodí, vznikají ve zkumavkách a jsou dekantováním a predestinací již během své „výroby“ zařazeni do kast a během výchovy (hypnopedií), je jim vtisknuto, že jim příslušná kasta zajišťuje štěstí až do konce života. Vše je podřízeno ústředním heslům v jejichž rámci jsou relativně svobodni a mimo svou pracovní povinnost si mohou dopřát jakékoliv povyražení, které jim systém nabízí. I sex je doporučenou hrou pro uvolnění. Všichni patří všem a pro odreagování slouží psychotropní látka soma, kdy člověk je po „tripu“ šťastnější. Na světě však stále ještě existují rezervace, kde žijí lidé v rodinách a ženy rodí děti. Z jedné z těchto rezervací se dostane do světového státu „míšenec,“ syn matky, která v rezervaci při nehodě uvázla a posléze ho ve spolužití s domorodci porodila. Jeho výchova je podivuhodnou směsí nejrůznějších vlivů a tak není divu, že se stane hojně obdivovanou atrakcí světového státu. Sám je ale čím dál, tím víc zklamán světem, do kterého se dostal. Touží po skutečné a nikoliv náhradní svobodě, po hlubokých citech místo povrchních náhražek, až se dostane do konfliktu. Orwellův 1984 je tak známý – ostatně tady je celý text, že stačí jenom základní princip, kterým je diktatura vládnoucí tak efektivně (manipulace přivedena k naprosté dokonalosti), že si lidé přestávají uvědomovat jakékoliv jiné možnosti a přestávají myslet. Vnímají jen hesla (Válka je mír; Svoboda je otroctví; Nevědomost je síla) a strojově vytvářenou zábavu. Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného. Při čtení tohoto románu zjišťujete, že z něj deprese přímo kape. Z 1984 se do naší běžné praxe dostal nejen termín Velký Bratr, ale také např. newspeak a hybridní válka – v románu pod názvem udržovací s týmž významem. Čili nikoli válka, kterou by bylo dobré nebo výhodné vyhrát.

Tento již tak dlouhý úvod by měl stačit i těm jež nejsou s uvedenými díly obeznámeni. Na závěr tohoto úvodu snad jenom to, že zdánlivá svoboda, konzumerismus a nevázanost, popisovaná v Konci civilizace, mě tuto antiutopii favorizuje bez ohledu na to, že její technická stránka je nejhorší. O stálé aktuálnosti této knihy však svědčí i to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých sociálních inženýrů.

Přejděme od historie k vděčnému tématu dnešních dnů. Prezident Spojených států D.J. Trump a jeho „Make America Great Again.“ Vnitropoliticky se především profiloval svými požadavky na snížení daní firmám, zjednodušení daňového systému, snížení federálního dluhu a také svými odmítavými postoji vůči nelegálnímu přistěhovalectví. Obvykle se tvrdí, že je proti smlouvám o svobodném obchodu, ale domnívám se, že je pouze proti smlouvám, které jménem USA prosazovaly korporace, které vyvážejí práci a přitom nedaní v USA. Jeho vypovězení TPP a kritika smlouvy NAFTA by tomu nasvědčovala.

Trump je solitér dostatečně bohatý na to, aby nebyl závislý na honorářích za přednášky jako Bill Clinton či jeho žena. Ani úporné nasazení Baracka Obamy ve prospěch smluv TPP, TTIP a TiSA se nezdá být motivováno zrovna altruismem. Zvlášť poté, co tyto smlouvy byly uvažovány a navrhovány už v době, kdy byl Rust belt dostatečně varovně vztýčeným ukazováčkem. Rezavý pás zahrnuje státy New York, Pensylvánie, Západní Virginie, Ohio, Indiana, Michigan, Illinois, Iowa a Wisconsin. Prostě bývalé průmyslové srdce USA. Jak se průmyslová výroba snižovala v důsledku různých ekonomických faktorů, jako je například převod výroby do Asie, zvýšená automatizace, přesun ve prospěch informačních technologií, snížení těžby železa a uhlí v USA v důsledku globalizačních tendencí, tak Ronald Reagan ani George H.W. Bush, W.J. Clinton či G.Bush nejednali.Na severovýchodě rezavý pás a těsně za mexickými hranicemi továrny. Tedy nejednali ve prospěch USA, nýbrž ve prospěch nadnárodních korporací.

V roce 2010, tedy za demokratického prezidenta B. Obamy, dokonce Nejvyšší soud Spojených států v procesu Občané Spojených států v. Spolková volební komise rozhodl, že právo na svobodu projevu se vztahuje také na podniky a sdružení(!), což se často označuje za den kdy v USA zemřela demokracie. Kdy moc korporací převládla. To je tedy přesně to, co Trump kritizuje.

O co vlastně korporacím jde? Jak a čím jsou nebezpečné? Pro konzumní civilizaci je typické, že ústřední místo v ní zaujímá snaha o blahobyt a lepší život pro sebe sama a pro své nejbližší. Řada indicií nasvědčuje tomu, že konzumní společnost po této stránce drží mnohé rekordy. Věkové očekávání (v souladu s dlouhodobou tendencí) neustále narůstá: Tady v Liberci, kde píšu svůj článek, naděje na dožití dnes dosáhla 73,4 roku u mužů a 79,9 roku u žen a holčička narozená mezi lety 2004 – 2008 má padesátiprocentní šanci, že se dožije minimálně sta let.

Žijeme déle, v lepší kondici a s využitím lepších materiálních podmínek. Do prostoru každodennosti vpadávají slavnosti a hrátky, zábavy a výzvy k požitkům. Doba, kdy Freud prohlásil, že „štěstí nepředstavuje kulturní hodnotu“, je dávno pryč: osobní blaho dnes triumfuje, povzneseno do sféry nejvyšších ideálů. Mzdový nárůst sice nic moc a kupní síla je nalomena, ale osmdesát procent obyvatel Francie je přesvědčeno, že nebýt migrantů, jsou šťastni. Z ptačí perspektivy „to naozaj vyzerá“ jako šťastná zem.

Je ovšem tento souhrnný obrázek zcela výstižný? Nikdy v dějinách neusilovali rodiče o uspokojení dětských přání tak vytrvale jako dnes, ale stejně jedinečná je i frekvence problémového chování (5- 9 % patnáctiletých) a duševních poruch u mládeže – vždyť podle institutu Inserm  trpí každé osmé dítě psychickou poruchou. Od roku 1975 se ve Francii zdvojnásobil hrubý domácí produkt, ale počet nezaměstnaných vzrostl na čtyřnásobek. Naše společnosti oplývají stále větším bohatstvím, nicméně stále více lidí je přesto nuceno šetřit i u základních potřeb a nedostatek peněz se stává stále obsesivnějším problémem. Sílí neklid, frustrace, společenský i osobní pocit ohrožení.

Je nutné prosadit změny, jež by zajistily nejenom udržitelný hospodářský rozvoj, ale také snížily osobní labilitu a oslabily přitažlivou sílu konzumního uspokojení. Kdysi byly produkty prodávány na základě jejich potřeby, funkčnosti a výdrže. Mediální masáž a systém kreditů způsobila, že dnes se prodávají i produkty, po kterých jen toužíte. Cílem je vycvičit lidi, aby toužili po nových věcech ještě před tím, než úplně využijí ty staré. Tak vznikl konzum v pravém slova smyslu. Konzum, který způsobuje, že lidé vlastní a chtějí věci, které doopravdy nepotřebují.

Málokdo uvažuje o konzumerismu, jako o zhoubě společnosti a systému, který mnohým upírá základní potřeby a hrstce dává přepych. A s časem můžeme sledovat stále vetší rozevírání nůžek mezi bohatou elitou a zbytkem společnosti. V 60. letech minulého století povstalo na amerických vysokých školách protestní hnutí, které kritizovalo zejména manipulaci lidí velkými korporacemi. Upozorňovalo na vymývání mozků veřejnosti a na to, že se konzumerismus stal prostředkem k udržení mas v poddajnosti, zatímco vládě umožňoval násilnou a nelegální válku ve Vietnamu. Toto hnutí zaštiťoval známý spisovatel a filozof Herbert Marcus. Hnutí prosazovalo život, který není založen na materiálních hodnotách a odmítalo ekonomický systém založený pouze na zisku, osobní chamtivosti a sobectví.

Americký stát to ovšem nenechal jen tak a v pravou chvíli udeřil. Na sjezdu demokratické strany v Chicagu v roce 1968 rozpoutala policie a národní garda útok na tisíce demonstrantů. Průběh noční konfrontace popisuje autor Sylvan Fox z New York Times:

Po varování, že demonstranti musí opustit park, zakročilo asi 300 policistů a použilo proti přítomným v parku slzný plyn. Lidé byli mláceni obušky a vláčeni policií po zemi. Nejméně 55 osob bylo zatčeno a 50 zraněno, jeden člověk měl vážná poranění na hlavě. Během této policejní razie bylo v parku přítomno na 3000 mladých lidí. Postup policie sice většina médií hodnotila jako brutální, nebyl ale zcela neopodstatněný. Mladí lidé stavěli a zapalovali barikády, vyvěšovali vlajky Vietkongu, házeli kamení, lahve a pokřikovali na adresu policistů hesla typu Kill the Pigs. Byl to začátek útlaku nové americké levice, který vyvrcholil zabitím čtyř studentů na univerzitě ve státě Kent o 18 měsíců později. V důsledku střetnutí s mnohem větší a silnější mocí se začala levice rozpadat a na politiku Spojených států tak nikdy nezískala větší vliv.

Elitami je nám vštěpován pocit svobody a volnosti, ale přitom jsme se stali otroky vlastních tužeb. Sami jsme se pasovali do role pasivních konzumentů a zapomněli, že můžeme být víc než to.

Ale korporace říkají: Dny politických revolucí je za námi; nastává věk nastolování nové rovnováhy v rámci konzumentské společnosti, věk stále nového vymezování spotřeby i životního stylu. Více spotřeby! Jen tak omezíme chudobu, pomůžeme starým lidem a zajistíme populaci lepší zdravotní péči, lépe využijeme volného času a dostupných služeb, otevřeme se světu a poznáme nové zážitky.

Cesta ke spáse vede jen skrze rozmach spotřeby, byť bude nutné spotřebu nově definovat. Dnešek patří světu spotřeby zcela bez kulturního antagonismu, kde konzumentský étos transformuje veškeré konání a jednání, a to i mimo přímou zbožní směnu. Duch spotřeby postupně infiltroval i vztah k rodině a náboženství, k politice a odborovému hnutí, ke kultuře a k využití volného času. Spotřeba dnes ustavuje takříkajíc suverénní říši, která nikdy nevypadne z taktu a vymyká se všem hranicím.

Slova, slova a ještě jednou slova. Připomenu jednu z posledních scén z knihy Konec civilizace, kde jsou narušitelé pořádku předvedeni před dohlížitele a On jim vykládá proč budou potrestáni:

„…Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“

Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“

„Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany.“

„Ale ty přece nic neznamenají.“

„Znamenají to, co jsou; znamenají množství příjemných pocitů pro obecenstvo.“

„Ale vždyť… vždyť je vytváří idiot.“

Inspektor se smál. „Nejste právě moc zdvořilý ke svému příteli Watsonovi. Jednomu z našich vynikajících emočních inženýrů…“

„Vždyť má pravdu,“ pravil Helmholtz sklíčeně. „Protože to skutečně je idiotské. Psát, když není co říci…“

„Ale to právě vyžaduje obrovskou vynalézavost. Děláte vozy z minimálního množství oceli – umělecká díla prakticky z ničeho, jen z pouhých pocitů.“

Divoch potřásl hlavou. „Mně to všechno připadá hrozné.“

„Ovšem. Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okázalá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vznešené.“ Konec citace.

Svět popsaný v knížce Konec civilizace je zcela shodný s tím, jak si jej představují nadnárodní korporace. Je o spotřebě, a všechno ostatní nechte koni! Má přece větší hlavu. Báječný svět korporací je o stabilizaci, protože jedině ve stabilních podmínkách lze dobře a s minimálním rizikem obchodovat. Ale zároveň o stagnaci a tedy proti demokracii. Protože demokracie je matka výzev. Monopol spotřebitelské, konzumní veřejnosti je vlastně tou „tyranií většiny,“ direktorátem, totalitou.

Obama už od své prezidentské kandidatury vícekrát zavdal podezření, že zájmy korporací jsou mu bližší než zájmy lidu Spojených států. Stav infrastruktury („veřejné tajemství“ jak řekl v komentáři k Trumpovu inauguračnímu projevu Michael Žantovský) je hanebný, ale s výjimkou Obamacare, vedly jeho aktivity spíše do zahraničí, kde vedl současně nejvíce válek v historii Států…musíme, příležitostně, zkroutit ruce zemím, které by nedělaly to, co my potřebujeme...což je vyjádření, za kterým by jen málokdo hledal absolventa Právnické fakulty Harvardovy univerzity v Bostonu, autora knihy Myšlenky na uskutečnění amerického snu.

Je velice pravděpodobné, že korporace „investovaly“ spíše do Demokratické strany, což potvrdil i doyen nenápadného ovlivňování- George Soros. Peníze v médiích, demonstracích a v „občanském neklidu“ svědčí o tom, že se korporace nechtějí vzdát a je otázkou kam až to nechají dojít. Jsou ochotny rozpoutat občanskou řež?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.