Multikulturalismus po německu – díl 5.


napsala  Lenka  SK

 

Před pěti lety jsme se přestěhovali s manželem a dětmi do Bavorska, přičemž přesun jsme připravovali od prvotního rozhodnutí po konečnou realizaci asi rok. Například syna předškoláka jsem dali na jedno odpoledne do přípravky v německém jazyce. Protože jsme v té době neměli televizi, koupili jsme televizní kartu pro PC a naladili německé dětské vysílání. Děti byly po letech „strádání“ v alternativní beztelevizní domácnosti tak nadšené, že sledovaly pohádky i opakující se reklamy bez dechu. Nevadilo jim, že tomu úplně nerozumí. Některé seriály pro školkové děti byly pro začátek úplně ideální – Igam-Ogam, Malá princezna. Byla jsem na mateřské a dívala se ostatně často také, abych si nový jazyk naposlouchala.

Pár měsíců před stěhováním dal manžel výpověď v práci z pozice vyššího managementu v IT oblasti. Rodiče si mysleli, že jsme se zbláznili, naše generace nám fandila. Do zahraničí jsme totiž nešli za jistým, předem domluveným pracovním postem, zato s vzájemně podporovanou vírou, že se dokážeme uplatnit a práci si najít. I přesto jsme ale měli jistotu našetřených úspor, které nám měly umožnit rok pobytu, i kdyby se vůbec nedařilo.

Vybrali jsme cílové město a začali shánět byt k pronájmu. Asi měsíc jsme vyjížděli na prohlídky s makléři, celkem tři pokusy – vždy 3-4 schůzky na den. Čekalo nás několik nepříjemných překvapení. Prvním bylo, že většina nájemních smluv je vázána na doložení dokladu o zaměstnání včetně výše platu za poslední 3 měsíce. Nakonec jsme našli někoho ochotného k pronájmu pod podmínkou, že kromě kauce předplatíme nájem na půl roku dopředu. Byla to fakt slušná jednorázová platba. Další zádrhel byl, že nám majitelé často nechtěli pronajmout menší byt, ve kterém by nebyla ložnice a pokoj nejlépe pro každé jednotlivé dítě. Naše priorita to nebyla – nejmenší dítě stejně spalo v té době ještě s námi a neplánovali jsme pobýt dlouho. Pronajímatelé to asi vytušili a tak počkali raději na jiné zájemce, kteří pak v pronájmu zůstanou třeba deset let. Spousta lidí si totiž vlastní bydlení nemůže dovolit a pronájmy jsou i pro střední třídu běžné. A za další, ačkoli v té době jsme to ještě nemohli moc dobře posoudit, na několika místech jsme byli zřejmě odmítnuti, protože jsme nezapadali do místní komunity – starousedlické německé či třeba turecké.

Manžel dostával první měsíce pobytu ještě českou podporu v nezaměstnanosti a tak využil čas na vyřízení formalit, na absolvování kurzu němčiny (tu sice slušně ovládal, ale tak nějak hlavně v práci používaný výsek) a hledáním práce v oboru. Když podpora skončila a než se mu něco podařilo najít, zaměstnal se jako skladový dělník na odpolední směny, abychom získali pojištění a alespoň nějaký příjem. Mezitím obesílal firmy s pracovními nabídkami, hledal zprostředkovatelskou agenturu, poslal desítky motivačních dopisů. Ve skladě nakonec pracoval dva roky. Dva roky, než se dostal na první a poslední, protože úspěšný pracovní pohovor. Než se podařilo najít firmu z téhož oboru, ve kterém pracoval a pro který mu jeho bývalý nadřízený napsal doporučení.

A teď bych se vrátila k tématu, o kterém jsem slíbila psát, tedy o šancích migrantů získat v Německu práci. To výše uvedené totiž bylo důležité, abych mohla psát dál, protože my oba máme zkušenosti s tím, jaké šance na zaměstnání v oboru má vysokoškolsky vzdělaný odborník s praxí. Abych totiž ozřejmila, že žádný „syrský inženýr“ nemůže konkurovat těm zástupům vlastních lidí, vzdělaných na německých univerzitách, ovládajících jak němčinu, tak angličtinu. Vyrovnat se lidem s celou historií písemných hodnocení z předchozích zaměstnání, které každý od svého zaměstnavatele musí dostat při ukončení pracovního pobytu. Bez něj jsou pro každého personalistu podklady od žadatele o práci nekompletní a ze stohu žádostí letí, jako formálně nedostatečné, pryč.

Domnívám se, že z odborníků mají šanci lidé typu lékařů či učitelů – budou je potřebovat sami migranti. Ostatní končí v jedné ze dvou skupin:

1) jako pracovní síla na špatně placených a společensky neuznávaných pozicích (uklízeči, doručovatelé balíků, skladoví dělníci, doplňovači zboží, různé manuální práce) anebo

2) jako dobře opatřené stádečko na sociálních dávkách, které je předmětem péče různých organizací zajišťujících pro ně ubytování, stravu, jazykové kurzy, zábavu ve volném čase.Jejich štědré příspěvky pak mohou pomáhat roztáčet kola konzumu a spotřeby. Na tom přece ekonomika stojí.

Ti šikovnější z první skupiny získají časem jazykové schopnosti, své hodnocení z předchozího zaměstnání a začnou se rekvalifikovat na náročnější pozice typu prodavač, kadeřnice, pečovatel v sociálních službách, sestry v nemocnicích. Ale vždy jen na ta místa, splňující výše uvedenou společenskou objednávku, nepříliš dobře placená a bez kreditu. Místa, o která vlastní obyvatelstvo už dávno nemá zájem, ale bez kterých by jejich vlastní stát nemohl fungovat.

Ostatně teorií, jak obyvatelstvo motivovat k utrácení, je více a vysoká podpora pro sociálně slabé jistě funguje. Představte si, že sedíte doma, nemáte co na práci, sledujete televizi, v níž neustále běží reklamy na naprosto nevyhnutné věci k životu a na účet vám přitom pohodlně chodí peníze. A Němci jsou úplní mistři v nahrazování ještě funkčních věcí novými, modernějšími. Například při stěhování i třeba jen po dvou-třech letech se pořizují nové kuchyně. V bytech na pronájem totiž kuchyňské linky standardně nejsou. Každý má přece jiný vkus, je to „levné“ a s vestavěnými byly špatné zkušenosti – nájemci je vystěhovávali do sklepů a pořizovali si vlastní. Ty původní se pak často poškodily, a tak je tady standardem pronajímat si holobyt a nakoupit si vše na míru. Peníze na to asi všichni mají.

Asi před dvěma roky jsem se začala zajímat o nepodmíněný základní příjem, přijde mi to do budoucna jako zajímavá alternativa sociálního státu. Němečtí aktivisté se snaží tuto myšlenku prosazovat už několik desetiletí, ale do podvědomí se začala dostávat až teď. Přihlásila jsem se dokonce do místní buňky a chodila jednou měsíčně na schůze. Po půl roce mě to přestalo bavit, protože šlo o intelektuální skupinku dobře situovaných lidí, bez reálné představy o životě těch chudších a závislejších. Bavili se o kampani, při které budou rozdávat leták ve formě neexistující bankovky s nominální hodnotou tisíc eur. Jen si představte ten balík – tisíc na hlavu pro dospěláka, polovina pro každé dítě. S vědomím průměrných platů na východ od Německa jsem skřípala zuby. Zvláště pro země v eurozóně jako je třeba Slovensko to musí působit jako čistý výsměch.

Němečtí politici mě ale nakonec překvapili, protože vymysleli ještě něco lepšího – rozdávají kolem 800 euro na hlavu měsíčně úplně cizím lidem, neobčanům. Někdy i vícenásobně, pokud se nějaký filuta chytře zaregistruje několikrát v různých spolkových zemích. Myslím, že těm aktivistům s tisícieurovkama musí vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Někdy se asi za nimi půjdu zase podívat, pozvánky mi ještě chodí 😉

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.