Nedělní poklidný fejetonek. O hromadě soli


 

napsala Lenka SK

Mé předchozí texty v sekci „Multikulturalismus po německu“ o našich rodinných zkušenostech během pětiletého pobytu v Bavorsku zřejmě nebyly zrovna uklidňujícím čtením. Ráda bych, zvláště takto v neděli, psala i o příjemných věcech, které jsme zde zažili. Po jedné věci se mi například bude po návratu do Čech velmi stýskat. Budou to právě neděle jako celospolečenské dny volna, věnované klidnému spoluprožívání. Den, kdy nenajdete otevřený žádný obchod, kdy se ulice ztiší, ubude aut i tramvají, kdy se lidé mohou procházet městem beze shonu, jen tak. Čas, kdy jedinými institucemi, v nichž můžete trávit volno jsou „pouze“ kostely, kavárny, restaurace, sportoviště, divadla, kina, muzea, hrady a zámky. Pamatujete si to ještě, vy starší? Umíte si to představit, vy mladší? Také jsme to kdysi tak měli a jako nepozorní a nepředvídaví pokusní králíci západních nadnárodních korporací, zkoušejících si na nás, kam až je možné konzum našponovat, jsme dovolili, aby nám vyrostla zábavní a nákupní centra, aby jsme pokládali za dobrodiní možnost nakoupit i v neděli. Je to přeci tak praktické a dá se tím strávit (či zabít?) celý den! Zlákáni výlohami, blikajícími reklamami a nezvladatelnou touhou zabíjíme své neděle.

Nezažít si znova, jaké je to procházet se klidným městem, jaké to je, když se sní všechno pečivo v sobotu k večeři a člověk má na výběr mezi nedělní dopolední pekárnou někde v centru anebo zaděláním na domácí chleba či housky v teple domova, nebýt podobných okamžiků, zapomněla bych, jakou hodnotu má pravá neděle. A jakou cenu  by mohla teprve mít pro zástupy prodavaček a prodavačů, kteří by získali mít jistotu, že v tento jeden den v týdnu nedostanou neplánovanou směnu, ani když úplně všichni kolegové a kolegyně budou ležet v horečkách. Máme nepřetržité provozy, které nelze na jeden den zavřít, protože na nich záleží lidské životy. Ale obchody do této kategorie přece nepatří. Ne, žádný ekonomický rádoby argument nevyváží přidanou hodnotu volné neděle. Totiž její hodnotu spirituální, sociální a emoční.

Jako zástupce typického česko-slovenského produktu ateistické výchovy jsem měla i já cestu k duchovnu složitou. V kostele se cítím nepatřičně, styl, sloh a slovník současných představitelů většinové církve mi nic neříká. Nabídka mimo standardní spektrum je pestrá a vskutku lákavá – buddhismus, spiritualita původních Slovanů, indiánů či jiných přírodních národů, kabala, feng-shui, esoterika všeho druhu. Člověk neví, kam se dříve vrtnout. A přitom pocit jakési nenaplněnosti a chybějícího vodítka je s postupujícím věkem stále silnější. Tak jsem se vydala na cestu sama. S pokorou trávím čas na zkrácený úvazek se seniory. Docházím na kurz pro dobrovolníky pro práci v hospicu. Učím se meditovat na józe a získávat tělesnou a duševní rovnováhu prostřednictvím tai-chi. Objevuji pocit být malou součástí velkolepého souzvuku při sborovém zpěvu. Tak od všeho trochu a nic pořádně, uznávám. Ale jinak to zatím neumím. Když se ale člověk rozhodne vydat se na cestu za poznáním sebe sama, je to napínavé, dobrodružné a plné zvláštních setkání – s lidmi, s myšlenkami, s přírodou, s vlastními dětmi, které najednou uvidí v jiném světle.

A tak jsem se nakonec rozhodla, že musím přijít na kloub i tomu Ježíšovu poselství. Když už se tak rádi odvoláváme na ty naše evropské křesťanské tradice. Bibli číst neumím, opravdu ne. Je v ní plno obrazů a protimluvů, kterým prostě nerozumím. Hledala jsem nějaké knihy, která by mi v tom pomohly a mezi jinými jsem našla německého autora jménem Werner Tiki Küstenmacher. Tento evangelický kněz a žurnalista napsal kolem padesáti knih, na českém trhu jsou od něj přeloženy tři jeho nejznámější. Jednu kapitolku o biblickém citátu „jste solí této země bych vám ráda nyní nabídla na nedělní zamyšlení (přeloženo autorsky jaksi „na první dobrou“ z jeho knížky krátkých „tříminutových“ textů Bible na cesty; W. T. Küstenmacher: Bibel to go. Die neue 3-Minuten-Bibel. München, 2013. S. 85-87):

V létě 1999 navršil jeden umělec na pěší zóně ve Stuttgartu kopec ze soli. Měl ilustrovat motto tehdejší církevní konference: „Jste solí této země“. Mně byl ten kopec cizí. Takto na jedné hromadě je sůl bez účinku. Prostě tady leží a je bílá, víc nic. Na opodál stojící pozorovatele takto někdy působí i velká katedrála: jen tady stojí, odcizená, jakoby z jiného světa. Sám o sobě je velký solný kopec k ničemu. Sůl patří v malých slánkách na stůl. Musí být po ruce v kuchyni, aby se mohla použít v potřebném množství. Nezáleží na kvantitě, nýbrž na malé, aktivní, všude dostupné dávce. Ježíš by řekl: na každém jednotlivém z vás.

Žijeme v jedinečné a fascinující době: svět srůstá dohromady, propojuje se. Prostřednictvím internetu, televize a telefonů je vše okamžitě dostupné. Gigantické technologie umožňují propojení v dosud nebývalém rozsahu. Firmy se rozpouštějí do korporativních útvarů dosud nebývalé velikosti. Pro jednotlivce jsou ale tyto korporace stále méně přístupné. Lidé již nepotřebují žádné prostředníky a už vůbec žádné velké instituce. Kdo chce, může se sám zkontaktovat skoro s každým.

Něco podobného se přihodilo i té soli. Dříve to byla delikatesa, drahá a těžko k sehnání. Bylo zapotřebí kontaktů, složitých infrastruktur, aby se k ní člověk dostal. Zatímco dnes je k mání levně, pro každého.

Podobně to vidím v blízké budoucnosti i s věděním a vírou. Znovu padnou dávné monopoly: školy budou svrženy z trůnů. Mimo školní prostředí se děti zjevně učí rychleji a přirozeněji. Ani s církví tomu nebude jinak. Lidé již nemají své kontakty pouze uvnitř svých křesťanských komunit. S Bohem se nepotkávají pouze na bohoslužbách. Vydávají se na cestu za Bohem sami. Myslím, že nastává „doba solná“ křesťanů. Protože tak to Ježíš odpočátku také zamýšlel. Nezaložil žádnou církev, nýbrž kolem sebe shromáždil pár lidí a věřil, že budou jeho poselství předávat dál. Neřekl: vybudujte solné stavby. Založte mocné firmy. Vybudujte obchodní sítě a monopoly. Dbejte na to, abyste sůl vlastnili vy sami. Ne. Myslel v lidské, přirozené a sousedské dimenzi: To VY jste solí této země.“

A s tímto, pro mne docela srozumitelným a inspirativním výkladem pasáže z Matoušova evangelia 5, 13, bych vám ráda popřála klidnou neděli v kruhu vašich blízkých. A pokud se budeme i my snažit okořenit svůj život malou dávkou soli – úsměvem či podanou rukou, budeme jistě na dobré cestě.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.