Vládnoucí ideje a migranti


napsal Leo  K.

 

„Vládnoucí ideje jsou ideje vládnoucí třídy“ – napsal Marx, ale ta formule v demokracii neplatila. Vládnoucí ideje nastolovaly v národních státech nadvládu ideologií a ty vládly i vládnoucí třídě. Nemohla je úplně beztrestně obcházet či popírat. Mohla zůstat elitou národa, jen pokud reprezentovala vládnoucí ideje. Nejdůležitější proměnu, vyvolanou postupným okrajováním demokracie, můžeme shrnout tak, že ta Marxova věta začíná platit. Jen slovo třída musíme nahradit slovem korporace a slovo ideje slovem loga. Globalizace politiku z ukotvení v idejích vytrhla a specialisté na mediální strategie ve službách nadnárodních oligarchií nahrazují dlouhodobé politické pravdy krátkodobými účelovými konstrukcemi, kterým můžeme říkat politická loga.

Globalizace prostě všechny „vládnoucí ideje“ rozemlela na pouhá loga. Říká se tomu stydlivě „konec velkých příběhů.“ Třída byla podstatnou částí společenství, měla své znaky a rituály, ustavené v zájmech, které ta třída hájila; současné korporace jsou utilitaristické právní osoby, jejichž loga se objevují a mizí jako hvězdice ohňostroje. Ideje jsou ukotvené v civilizačních statcích, loga v marketingových strategiích. Nejen politické strany, ale jakékoli hnutí usilující o vliv ve veřejném prostoru musí přijmout způsob vyjadřování pomocí snadno zapamatovatelných a výmluvných hesel, např. „ANO, bude líp.“

Jak si v této logice stojí levice? Proč zrovna levice? Tenhle článek chce totiž ukázat, že levice se cíleně stává obětí velké mystifikace vyjádřené slovy: Levice zradila! Řekněme především, že levice ve své prapodstatě usiluje o sociální stát, řečeno slovy preambule Švýcarské ústavy… dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen (…že síla národa se měří blahobytem slabých). V sociálnědemokratické verzi byla levice „demokratickým reformismem,“ a vycházela z přesvědčení, že demokracie nám dává možnost třídní společnost postupně přeměnit na standardní společnost práva, v níž je proletariát integrován do společnosti. Nejdůležitější otázkou současnosti je, zda konflikt mezi Severem a Jihem planety je stejný, jako byl konflikt mezi (komunistickým) Východem a (demokratickým) Západem.

Zdá se totiž, že nejde o nic jiného než o vznik většího trhu rychlou integrací Jihu do bohatého Severu. Všechno tomu nasvědčuje. Kdo financuje paperbooky průvodců pro migranty do Evropy? Kdo udržuje webový portál http://www.w2eu.info/? Kdo financuje nizozemské, maltské a německé NGO na spolupráci s pašeráky? Byli totiž zachyceni Automatickým identifikačním sytémem (AIS Marine Traffic) v libyjských pobřežních vodách ve vzdálenosti 8,5 námořních mil (15,75 km) od nyní nefunkčního Libyan Mellitah Complexu. Vykládám o události z 12. října 2016, kdy bylo v 21:15 naloděno 113 migrantů na 4 NGO lodě a to sice Phoenix,  Astral,  Iuventa a Golfo Azzurro. O „záchranné akci“ je s předstihem 10 – 12 hodin informovala italská pobřežní stráž, jak potvrdila nizozemská novinářka Eveline Rethmeier, která byla na palubě lodě Golfo Azzurro. Kdo korumpuje pobřežní stráž?

Nazvěme strategické každé jednání, které usiluje o dosažení cílů, jejichž uskutečnění závisí na konsensu a spolupráci druhých. Ke každému strategickému jednání tak patří sféra reality – naše cíle – a sféra fikce, která tu realitu částečně překrývá. Všechny hodnoty například jsou fikce, kterými se snažíme zajistit si souhlas či aktivní účast druhých na našich plánech. Fikce nám získávají důvěru druhých a umožňují nám tak jednat jako celek. Ve volbách například jde o křesla v parlamentu, strany ale tuto realitu překrývají volebními hesly. Jak dalece fikce překrývá realitu a z čeho je udělána? To jsou praktické otázky, které se týkají všech druhů jednání.

Korporace jsou mocné, ale ještě pořád neovládají národní státy zcela, i když o to usilují v přímo vzorné shodě. Stále ještě v národních státech zbývá kousek formálního prostoru pro demokracii. Úlohou spolupracujících médií je změnit tento prostor na reklamní „Schaufenster“ pro voličské stádo. Zatím se ještě občané vzpírají a média středního proudu rychle ztrácejí svojí váhu. K záchraně demokracie je ale nutné určit priority. Hlavním soupeřem jsou nadnárodní oligarchie a jedinou zbylou zbraní proti jejich vlivu jsou demokratické instituce národních států. Jakmile ztratí demokratickou funkčnost, oligarchie je nahradí svými a jak řekl klasik, ty už se nezakecají. Proto je nutné demokracii národních států posilovat, prohlubovat a ne rozprodávat – viz případ Mládek (narážím na jeho méně známou ochotu prosazovat TTIP a CETA).

EU už občany nezachrání, ta už je nejen ve vleku korporací, ale i německých ambicí, kterým jde v perspektivě rozpadu EU o to, co Wehrmacht vojenskou mocí nedokázal. Kdo se brání takové myšlence nechť si vzpomene na roli Německa při rozpadu Jugoslavie (odměna za ustašovské Chorvatsko?) a podporu Kosova. Nyní, sice zatím jenom kvůli prezentaci síly, německé tanky (poprvé od 2. světové války) na hranicích „Ostpreußen.“ Nejde o obnovení fangličkářského vlastenectví či šovinistického nacionalismu, jako na Ukrajině. Není řešením, protože nemíří na podstatu problému. Jde o obranu demokracie národních států, protože jenom ony poskytují občanům demokratické nástroje proti prázdnému politikaření EU a proti úděsné síle korporací.

S nástupem 45. prezidenta USA Donalda Trumpa se objevila obava o budoucnosti Západu. Strašáka vytáhli ti (jak jinak?), kteří tyto vztahy v podobě, kterou dostaly po rozpadu východního bloku, chtějí udržet na věčné časy. A Trump je nástroj neskutečné manipulační politicko-mediální mašinérie. Že za ní musí stát velmi mocné struktury dokazuje to, že je o něm možné říct a napsat opravdu cokoliv, aniž by někdo přišel s oblíbeným obviněním z antiamerikanismu.

A Hillary Clinton a Barack Obama (ne Bernie Sanders!) jsou nám představováni jako představitelé levice, když první z jmenovaných rozšířila původní cíl akce v Libyi (ochrana civilního obyvatelstva), na níž intervenční síly dostaly mandát, o druhý (už mimo mandát OSN), totiž právě svržení dosavadního vládnoucího režimu a druhý z jmenovaných, nositel ceny míru, se vyjádřil známým: …musíme, příležitostně, zkroutit ruce zemím, které by nedělaly to, co my potřebujeme…Opravdu jde o levici?

Jan Čulík hovoří v rozhovoru Britských listů s Evou Zahradníčkovou, aktivistkou a matkou čtyř dětí, která pomáhá uprchlíkům na Balkáně o tom, jak na ni reaguje česká společnost. „Když sledovala hrůzy, které se dějí v dnešní Evropě s uprchlíky, rozhodla se, že je lidskou povinností jim začít pomáhat,“ představil hosta. Zjistila podle něj, že jsme v jednadvacátém století v Evropě obnovili instituci koncentračních táborů, ve kterých tyto lidi v podstatě mučíme. Na Balkán a do Řecka už vyjela po třicáté. Jaká je její osobní motivace? „Já jsem tam původně jela s tím, že se chci podívat, co se vlastně děje v Evropě. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči, protože v médiích byly rozporuplné informace. Zjistila jsem, že se jedná o humanitární katastrofu, která není nijak celoevropsky podchycena a řešena.“

Drtivá většina aktivistů je motivována obecným humanismem, a někdy i touhou po zajímavých zážitcích při pomoci přistěhovalcům. Nepodceňujme ale ani ekonomickou stránku motivace, neziskové organizace na podporu „začleňování“ migrantů vznikají jako houby po dešti, protože migranty musí někdo naučit jazyk, seznámit s prostředím, sehnat ubytování a práci atd. Pomáhání je, kromě toho, také obrana před prožíváním vlastního života. Je to svého druhu postižení, kdy výraznou charakteristikou je touha zachraňovat druhé. Takový aktivista nečeká na volání o pomoc, ale zachraňuje aktivně sám. Instinktivně si vybírá slabé jedince, kde může svou pomoc uplatnit. Připadá si pak silnější a dodává si tím pocit moci.Vyhýbá se prožívání vlastního života a identifikuje se se svým blízkým, kterému pomáhá, obětuje se pro druhé.

Často se cítí unaven, protože na „záchranu“ svých přátel či partnera vydá většinu své energie. Následkem toho se může cítit být okolím využíván. Má často nízké sebevědomí a touží po kladném přijetí a pochvale. Obává se tedy svobodně projevit pocit vzteku, napětí a zejména nechce být označen za sobce. Takový přece zachránce nemůže být! Potřebuje pocit, že druzí bez jeho péče nepřežijí. Je vždy k dispozici, má službu 24 hodin denně, stále naslouchá i tématům, která mu „nevoní“. To, čeho se obává nejvíce, je vlastní pocit prázdnoty. Zaplňuje svůj život příběhy druhých, aby neměl čas sám na sebe.

Určitě znáte takové případy i z nejbližšího okolí. Říkali jste si už někdy, jak je možné, že vaše kamarádka potká ukázkového tyrana a tak dlouho s ním vydrží? A co sousedka, která si stále vybírá za partnery alkoholiky? A co ta známá, jejíž partner je věčně bez peněz a ona za něj splácí dluhy? Všechny tyto ženy něco spojuje. Své nefunkční vztahy stále opakují, připadají si v nich nedoceněné, ale nejsou schopny se z nich vymanit.

Na první pohled se zdá, jako by tyto ženy neměly žádné osobní potřeby. Doma „žehlí“ potíže svého partnera, odpoledne po práci vyslechnou kamarádku, která má snad už celou věčnost ty svoje deprese, a ve volném čase jdou pomáhat do dětského domova opuštěným dětem.

Nedivme se proto, že je v jejich očích každý migrant uprchlík. Slovo uprchlík představuje útok na emoce. Je citovým vydíráním. A přitom uprchlík a ekonomický migrant jsou odlišné kategorie. Uprchlík je velmi konkrétně definován Úmluvou o právním postavení uprchlíků (resp. následně v zákoně o azylu), potřebuje pomoc, a české zákony mu umožňují ji dostat, pokud se samozřejmě nachází na území ČR. Ekonomické migranty si stát vpouští na území dobrovolně na základě vydání víza, nemá však povinnost vízum vydat. Kromě uprchlíků má stát určité povinnosti i vůči osobám, které potřebují ochranu z jiných důvodů než uprchlíci, tzv. doplňkovou ochranu. I toto je ale právně vymezená kategorie, není bezbřehá pro kohokoli. Pokud je osoba hrozbou pro ČR, pak ochranu nezíská. Právo neumožňuje přivést na území teroristy. Z hlediska současných diskusních střetů na internetu je významná i odpověď na otázku, do jaké míry souvisí postoje levice s proimigračními aktivistickými počiny. Může o tom rozhodovat NGO, tedy nevládka? Nevolená instituce, která se nikomu nezodpovídá? Lze takovou činnost považovat za levicovou? Pojďme si připomenout ve stručnosti oněch 5 levicových vět pro 21. století.

  1. Nežijeme v systému v němž soukromí vlastníci hrají podle pravidel trhu, ale naopak v systému, v němž si jako nikdy dříve mohou velcí hráči vynutit „svá“ pravidla hry nebo před nimi uniknout. Kdo je dnes globální zákonodárce a kdo je globální šerif?
  2. Záruka lepšího života, v epoše globalizace, závisí ve stále větší míře na dostupnosti a kvalitě veřejných statků, jako je přístup ke vzdělání, lékařské péči, bydlení a jiným možnostem a nikoliv na soukromém vlastnictví.
  3. Integrace společnosti vyžaduje rekonfiguraci vztahu nadnárodních, národních i místních zájmů, boj proti privatizaci veřejných statků a podporu přímé demokracie v co největším počtu oblastí. Levice musí rozvinout deliberativní demokracii a přenesení politického rozhodování na permanentní sociální fórum.
  4. Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její „zbožní formu“. Dokončit osvobození člověka od „práce jako zboží.“
  5. Důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit každý sám, individuálně.

Jsme připraveni na zprávu, že ANI JEDEN z těchto bodů se nenaplňuje? Že NGO, která spolupracují s pašeráky lidí, která pracují mezi těmito migranty bez potřebného zajištění, v lepším případě bez jakéhokoliv demokratického rozhodnutí, jenom z vlastního, v podstatě vlastně sobeckého zájmu, jsou pro demokracii břemenem? Že jejich rozhodování nemíří na rozum, ale jenom na emoce? Že jejich činnost nesplňuje levicovou tezi – lepší život pro tvůrce skutečných hodnot?

Nejde přitom o maličkost, na pomoc „uprchlíkům“ vyjelo už přes 3000 českých dobrovolníků. Přání dát svému životu nějaký hlubší smysl není zase nic tak originálního. Důležité je uvědomění, že migranta stejně nespasíte, pokud budete rozhodovat za něj a bez něj. Nevědomé složky motivace pomocníků mají jen jednu z mnoha rolí, která může být plodná pro osobní vypořádání s vlastními problémy. Syndrom pomocníka je koncepce odporující kulturní korektnosti, která by nám chtěla namluvit, že by pro lidi bylo dobré, kdyby dobro bylo opravdu jenom dobré a špatnost byla zase zcela špatná. Že se stačí podřídit normám. Umělci, lidé se zvýšeným vnímáním emocí, dobře vědí, že to tak není.

Prvním krokem k nápravě každého dobrovolníka je uvědomění si svého chování. Musí si připustit, že nepomáhají jen z čiré dobroty srdce, ale že je za tím něco víc. Že se tím jen vyhýbají svým problémům a vlastnímu já, které nahrazují problémy jiných a pocitem moci. Může se totiž velice rychle stát, že se budou tak projektovat do života někoho jiného, že zapomenou, kdo vlastně jsou.

Hlavně si musí uvědomit, že ti ostatní přežijí i bez nich a že i ty nejlépe vypadající skutky mohou ublížit. Je třeba nahlédnout do sebe a přestat ignorovat své přání a pocity. Vzpomeňte na cestu Markéty Všelichové a Miroslava Farkase ze syrské Rojavy do tureckého vězení a nároků, které jsou tím krokem kladeny na českou diplomacii a právo. Problémem jsou především anarchističtí aktivisté lhostejno, zda pravicoví nebo levicoví, kteří existující právní bariéry odhazují jako zábranu realizace bez hranic pojatých lidských práv.

Dan Přibáň, novinář a především cestovatel s Trabantem – Nejlepší vtip o Africe mě naučili právě lidi na misích. „Víte, jaký je v Africe rozdíl mezi turistou a rasistou? Tři týdny!“ Mám ten vtip fakt rád a Afriku a Afričany taky, i když bych je občas všechny nakopal. Problém je, že jakmile se stejného textu/vyjádření/vtipu chytí někdo, kdo je nezná, je to celé někde jinde. Je z toho prostě rasismus, chybí tomu pozadí a zkušenost.

A proto chybí i diskuse, které by měly mnoho odstínů, kde by bylo možné používat ironii a černý humor. V tomto směru bylo zajímavé bavit se s dobrovolníky v Berkasovu, kde část z nich byli idealisté, které táhla jen naivní touha zachránit svět a část, zejména ti, co tam byli déle nebo působili před tím jinde, už realisté, jejichž humor ta první skupina občas úplně nebrala.

Koukali jsme na ty lidi a říkali, vy vůbec nevíte, co děláte, většina z vás jde do průseru, za nějakou chimérou, teď máte elán, ale až se zastavíte, co dál? Většina znala jen Německo a Švédsko. Bylo vidět, že jdou za lepším životem, bylo zřejmé, že hledají lepší svět, ale že moc nevědí, co dělají. Koukali jsme na ty lidi a říkali si, že kdyby se chtěl teď někdo nepozorovaně dostat do Evropy, prostě projde. Ale co s tím? Odsoudit je všechny? Vrátíte se domů a zjistíte, že se o tom vlastně nemáte s kým bavit a už vůbec ne veřejně. Zkoušíte to, ale mnozí si z toho, co se snažíte říct, vezmou jen to, co potvrdí jejich „pravdu“ a dál už je nic nezajímá.

V článku Uprchlická hysterie v Česku Martin Fendrych píše…Luigi Ammatuna (starosta Pozzallo na Sicílii) řekl: „Často se střetávám s názory, že bychom uprchlíky měli vyhostit. Tehdy říkám: Asi vidíte jen záběry v televizi nebo fotky v novinách. Přijďte se ale podívat k nám do přístavu, když tito lidé přijíždějí. Přijíždějí k nám lidé a je třeba se jim podívat do očí. Přijíždějí ženy s maličkými dětmi, lidé spálení sluncem a zmáčení slanou vodou, a hlavně v zimě tudíž promrzlí, lidé bosí, zranění a zmučení. Nevím, kdo by v tu chvíli na molu našel odvahu a řekl jim: Ne, vraťte se nazpátek!“

Tomáš Zdechovský se vydal na kontrolní misi do přijímacího uprchlického zařízení ve městě Pozzallo na Sicílii. Čekal, že zde uvidí skutečné uprchlíky. Realita však byla poněkud jiná. Zdechovský uvádí, že do uprchlického tábora v italské Sicílii dorazil s kolegy zrovna v okamžiku, kdy tam přijímali loď uprchlíků z Nigérie (176 milionů obyvatel, jedna z nejbohatších afrických zemí), kterou v noci zadrželi pracovníci evropské agentury Frontex ve spolupráci s italskou policií. Většina uprchlíků prý mluvila výborně anglicky a byla ochotná si s unijními představiteli povídat. Řada jejich tvrzení však měla dle Zdechovského na první pohled velké trhliny, které v celé delegaci vyvolaly pochyby o tom, zda se jedná o opravdové uprchlíky, kteří potřebují naši pomoc.

Běženci kupříkladu europoslancům tvrdili, že žádné převaděče neznají. Na otázku, jak se dostali přes moře, když neumí řídit loď, všichni sklopili oči a nic neříkali. Většina z přítomných také dle Zdechovského tvrdila, že jejich žena s dítětem jsou v Německu. Nedokázali si ale vzpomenout ani na jejich jména, natož na název města, ve kterém se údajně nacházejí. Zato prý naprosto přesně vědí, kde leží Česko a znají naše fotbalisty Petra Čecha a Tomáše Rosického.

„Většina „uprchlíků“ zná výborně své práva. Poučují nás o tom, co Italové dělají špatně, a ptají se nás, kdy dostanou peníze. Stěžují si na pomoc. Jídlo se prý nedá jíst. Mohl jsem ochutnat jejich jídlo, které je kvalitní. Celá delegace zažívá rozpaky,“ reportuje Zdechovský a dodává, že někteří se dokonce rozčilovali, že nemají přístup k internetu a facebooku. Uprchlíci dle europoslance nedokázali ani specifikovat, co by chtěli dělat v Evropě. A všichni shodně tvrdí, že jsou křesťané, že jsou pronásledováni, a proto tady musí zůstat.

„Tento zážitek nelze a nesmíme zobecňovat na všechny lidi, kteří dorazí k hranicím Evropské unie jako uprchlíci. Nicméně u této skupiny jsem si jist, že se jedná o ‚ekonomické imigranty‘, které čeká s velkou pravděpodobností návrat do jejich vlasti. A nyní je potřeba jasně jim i jejich kolegům vzkázat, že Evropská unie bude přijímat pouze skutečné uprchlíky. V případě ekonomické imigrace si má právo vybírat. A to státy EU musí dělat velmi důkladně,“ říká Zdechovský.
Ten eurounijní pohled mohl být nahodilý. Ale vycestoval Martin Fendrych do Pozzalla, aby mohl tvrdit, to co píše v článku Uprchlická hysterie v česku? Nebo je někým úkolován? Je Fendrychův článek vyjádřením levicovosti?

Sociálně demokratická politika narazila na globalizaci, se kterou si nevěděla rady, i když bylo jasné, že stát blahobytu bude pod větším tlakem. Socialisté začali od klasické politiky zastupování zájmu modrých límečků, přecházet k ochraně pracovníků služeb. Jenže s fordizací služeb (služby byly rozděleny na jednoúčelové a jednoduché úkony) a nepotřebě kvalifikovaných pracovníků, došlo v nejlepším případě ke stagnaci mezd, zatím co příjmy akcionářů rostly raketovým tempem. V tomto časovém intervalu byl objeven klacek „lidských práv“ a levici byla imputována jejich ochrana. Na této ochraně v principu není vůbec nic špatného, jenže jde o záměnu priorit a marginálií.

Politická krize vedoucí k národně populistické vlně vyrostla z faktu, že zatímco proti menšinové politice globální korporace naprosto nic nemají a politickým stranám ji bez problémů tolerují, klasická politika ve prospěch námezdně pracující většiny se už prosazuje jen s obtížemi, pokud ještě vůbec. To ale znamená, že politická emancipace menšin jde nakonec ruku v ruce s postupným ekonomickým úpadkem námezdně pracující většiny. Ne všude to sice došlo tak daleko jako v USA, kde arogantní Demokraté vloni vynalezli pro obyvatele deindustrializovaného Rust Belt úžasné označení „basket of deplorables“ (něco jako koš ubohosti), nicméně to že se na levé straně spektra námezdním obvykle nenadává ještě neznamená, že existuje skutečná šance pro ně cosi reálného udělat. Odtud tedy manipulace, že marxismus nebo neo-marxismus zklamal, že jde o porážku Frankfurtské školy atd.

To je tedy ta teorie z mého článku Hlavou proti hlouposti, kde se Mathieu Bock-Côté zabývá myšlenkou, že marxismus prohrál a tím zklamal své vyznavače. Jenom pro připomenutí:

Místo pojmu vykořisťování se nyní levou stranou politického spektra tematizuje filozofie odcizení. Dekonstrukce většinového normativního systému má umožnit otevřít se společensky a kulturně marginalizovaným skupinám. Třídní boj, který skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností, je proto třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit. Marginální jsou nositeli „Jinakosti“, tedy novým revolučním subjektem…

Tomu korporace s porozuměním přikyvují:

Dny politických revolucí je za námi; nastává věk nastolování nové rovnováhy v rámci konzumentské společnosti, věk stále nového vymezování spotřeby i životního stylu. Více spotřeby! Jen tak omezíme chudobu, pomůžeme starým lidem a zajistíme populaci lepší zdravotní péči, lépe využijeme volného času a dostupných služeb, otevřeme se světu a poznáme nové zážitky. Cesta ke spáse vede jen skrze rozmach spotřeby, byť bude nutné spotřebu nově definovat. Dnešek patří světu spotřeby zcela bez kulturního antagonismu, kde konzumentský étos transformuje veškeré konání a jednání, a to i mimo přímou zbožní směnu…

Není divu, že takovýto „levicový“ diskurs vyhovoval nejen korporacím, které ho levici podstrkávají, ale také všem jejím slouhům, takže i Angela Merkel a „Wir Schaffen das!“ bylo vydáváno za levicové. U nás, v ČR, kde jde všechno pomaleji, jsou „sluníčkáři“ považováni za levici ještě dnes! Nenechme se manipulovat. Chraňme si a prohlubujme demokracii. Učme se diskutovat! Stále jsme nepochopili, že v diskusi nejde o to, kdo má pravdu, ale o nalezení co možná všech stránek diskutovaného tématu. Eduard Chmelar v článku Nejasná správa o konci férovej diskusie píše:

Je nevyhnutné zabrániť tomu, aby sa časť spoločnosti, reprezentovaná najmä porazenými zástupmi neoliberálneho režimu a frustrovanou mladou generáciou, vyvíjala izolovaným spôsobom bez kontaktu a diskusie s víťazným mainstreamom. Práve na túto neschopnosť diskutovať už demokracia v minulom storočí niekoľkokrát zkapala. Keď raz budeme opäť hľadať vinníkov za hnedé bahno, do ktorého sa čoraz viac ponárame, uvedomme si, že fašizmus je len dôsledkom zlyhania liberálnej demokracie.

Jaký fašismus? Kde jsem to zase sebral? Nedávné pálení Koránu (20. února 2017) mě neodbytně připomnělo událost z noci 10. května 1933, kdy ve většině univerzitních měst v Německu vzplála díla nejen židovských autorů. V plamenech skončily třeba knihy bratří Mannů, Remarqua, Brechta, Einsteina a dalších. Čtyřicet tisíc studentů se tlačilo kolem plamenů, které požíraly tisíce knih pokrokových a protifašistických autorů. To přitom nebyla akce organizovaná ministerstvem propagandy. To organizovali sami studenti. Když se roku 1933 ujali nacionální socialisté moci, mnoho jich už bylo členy NSDAP a s nadšením aplaudovali každému slovu Josepha Goebbelse na berlínském Operním náměstí. Tísnili se kolem hranic, na kterých hořely knihy, které oni sami vybrali jako závadné a nepřijatelné, protože demokracie nevedla smysluplnou diskusi. Heinrich Heine už v roce 1822 řekl: „Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.