Kruh se uzavírá


napsal Leo  K.

 

21. února proběhl na 2. programu slovenské veřejnoprávní televizi diskusní pořad, o kterém obsáhle referoval Vlk, čili popisu se vyhnu, vyjma jednoho bodu, kterým byla odpověď Borise Koróniho na otázku, proč si myslí, že media středního proudu v jeho očích selhala. Odpověď zněla:„Protože jsou závislá; jednak na majitelích, za druhé na inzerci a za třetí, že si nechají vnutit témata nevládních neziskových organizací (dále jen NGO), která ve své většině vyjadřují zájmy zahraničních přispěvatelů.“

Tím vyjádřil skutečnost, že se tato media, včetně veřejnoprávních, stávají lobbisty zahraničních zájmů ve vlastní zemi. Zatímco první dva znaky závislosti zbývající dva – s moderátorem, který stál výrazně na jejich straně – tři, diskutéři nějak skousli, indoktrinaci NGO nechtěli připustit ani ve zlém snu.

Pořad pečlivě sledoval doc. Eduard Chmelár, slovenský historik, politický a mediální analytik, vysokoškolský učitel, publicista a rektor Akademie médií, vysoké školy mediální a marketingové komunikace v Bratislavě, ale i na něj to byla zatraceně hořká káva. Vyjímám: Keď padne dnes už rozšírené obvinenie, že mimovládne organizácie pretláčajú v médiách zahraničné záujmy, nestačí sa nad tým len zasmiať alebo to označiť za blud. Len treba rozlišovať poctivé mimovládne organizácie (v ktorých tisícky dobrovoľníkov robia pre túto krajinu mimoriadne záslužnú činnosť) a politické think tanky, ktoré tu dokázateľne rozširujú vplyv a záujmy veľmocí. V minulosti sa to robilo napríklad tak, že ich financovala nadácia National Endowment for Democracy, o ktorej investigatívni novinári (samozrejme, nie naši, ale americkí) neskôr zistili, že bola napojená priamo na rozpočet Kongresu Spojených štátov…

Dovoluji si říct, že  o nestoudném chování a zločinném spiknutí řady NGO jsem psal už v článku Jedna konspirační teorie, který na Kose vyšel 27. prosince 2016. Mimochodem tady je přehled všech NGO lodí včetně lodí americké organizace MOAS, které ve srozumění s pašeráky stejně jako s pobřežní stráží pašují migranty. Na otázku jak je to možné, odsekl jeden z nich: „A máme je snad nechat utopit?“ Ta námitka by měla své oprávnění, kdyby byla z otevřeného moře a nikoliv z Libyjských pobřežních vod.

A dnes? Ve slovenském deníku Sme vyšel 27. února článek Šéf Frontexu kritizuje mimovládky aktívné pri brehoch Líbye. Zhruba stejný článek vyšel také na Euractiv.sk. Činnost českých zástupců v EU lze hodnotit i podle toho, že podobný článek v české sekci Euractiv.cz budete hledat marně. Co se tedy změnilo a proč se najednou (zatím na Slovensku) přestala tajit účast NGO na migraci? Na otázku proč, částečně odpovídá Migrační manifest, který už víc než před rokem komentovala i ČT a víc než co jiného, vyhlášení tak zvané „Bílé knihy EU“ představené Junckerem 1. března 2017. Ta reaguje na zjevnou krizi společenství pěti východisky:

Pokračujme v tom, co děláme

Jako první možnost se nabízí pokračovat v současném trendu. Znamenalo by to prohlubování jednotného a digitálního trhu a spolupráce v oblasti bezpečnosti. Kontrola hranic a další oblasti by však zůstaly v rukách národních vlád.
V podstatě by se jednalo o urychlení takzvaného bratislavského procesu, na kterém se lídři EU dohodli již v září loňského roku. Jeho hlavním tématem je bezpečnost Evropy, obsahuje ale také dohodu, že členské státy EU budou výzvám čelit společně a postarají se o plnění svých slibů.

Zachovejme pouze jednotný trh

Druhou variantou je omezení Evropské unie na pouhý jednotný trh. Bezpečnost, obrana či řešení migrační krize by byly zcela v kompetenci národních vlád. Komise však tento postup nepodporuje, protože by mohl vést k překážkám ve společném rozhodování.
Unie by podle Junckera ještě hůře reagovala na výzvy a nemohla by efektivně plnit, co od ní řada zemí a jejich občanů očekává. Dokonce by se mohla vytratit ze světového dění.
„Pokud chtějí vlády degradovat Unii na správce jednotného trhu, je to schůdné řešení. Já jsem ale striktně proti. Evropa je více než trh, zboží a peníze,“ komentoval Juncker druhý scénář.

Kdo chce hlubší spolupráci, má ji mít

Spojením dvou zmíněných scénářů vzniká třetí možnost. Jedná se o koncept takzvané vícerychlostní Evropy, ve které by si členské státy mohly zvolit oblasti politiky, ve kterých se budou integrovat rychleji.
„Ti, kdo chtějí dělat pokroky, je dělat mohou. Ti, co je dělat nechtějí či nemohou, by měli mít možnost připojit se později,“ shrnul Juncker koncept vícerychlostní Evropy.
Upozornil však, že by tak mohl vzniknout příliš komplikovaný systém. V každém státě by mohla platit odlišná pravidla a některé země by se mohly dostat na okraj integrace a zaostávat. „Cílem je, aby sedmadvacítka šla vpřed s tím, že státy se budou postupně zapojovat,“ vysvětlil šéf Komise.

Méně je někdy více

Sedmadvacítka by se mohla rozhodnout pro menší počet oblastí, ve kterých bude postupovat společně. Hlavní principem čtvrté varianty je slibovat méně, dělat méně, ale zato efektivněji.
Unie by se tak zaměřila na oblasti, ve kterých mají její obyvatelé největší požadavky. Jedná se tedy o bezpečnost a boj s terorismem či podporu inovací a obchodu.

Staňme se federací

Poslední vize se opírá o návrh europoslance Guye Verhofstadta (ALDE) na hlubší integraci Unie ve všech oblastech. Federalizací Unie by  mohly evropské instituce lépe a rychleji reagovat na výzvy, jako je migrace, bezpečnost či ekonomická krize.
Scénář zahrnuje mimo jiné vytvoření obranné unie. Hlavním problémem je však odebrání moci národním vládám, což je nejen pro státní politiky, ale i pro řadu občanů EU těžko přijatelné.

Problémem EU je neujasněnost koncepce svazku 27 národních států a deficit demokracie viz například jednání za EU kde jsou určeni Donald Tusk a Frederica Mogherini a ve skutečnosti jednají Jean-Claude Juncker (vlastně byrokrat) a Angela Merkel (vůbec bez funkce v EU) – to je nezanedbatelný důvod Brexitu. EU jako politický projekt žalostně zklamal, zatímco EU jako jednotný trh je plně funkční, což je ale pro Jeana-Claude Junckera zlým snem.

Migrační krize pouze zviditelnila rozkladné tendence a marionety NGO a Martin Schulz se cítí být stejnými vítězi, jako rozjásaný Babiš na 4. sněmu ANO. Nerad se pouštím do spekulací, ale zdá se, že migranti jako katalyzátor změny kulturní a sociální jedinečnosti národních států na jakousi beztvárnou „evropskou“ jednotnost se stávají povinnou náplní každého eurounijního politika.

A plamenné výzvy k odporu proti takovým tendencím, snad, s výjimkou Orbána, jsou pouze maskovací pláštěnkou takových snah. Jakoby nám EU říkala:„Trochu víc námahy a myšlenkových kotrmelců se vyplatí. Migranti budou!“ Marně se ozývá Josef Středula na adresu zaměstnavatelů a pracovních agentur: „Oni jsou ti, co mají společenskou zodpovědnost, oni je sem přivádějí, oni si musí pohlídat, aby nezpůsobili problémy, které vnímají lidé, kteří v oblastech žijí. Někde došlo ke zvýšení počtu přestupků o stovky procent. Zvýšená koncentrace lidí bez rodin je vážná věc a naprosto tamní lidi chápu, že to chtějí řešit. My chceme totéž. Jestliže tu někdo chce pracovat a má práci, měl by se chovat podle toho, kde je a jak tu žijeme. A zaměstnavatelé by měli umožnit, aby z jejich podnikání nevznikaly negativní emoce, což může dopadnout zcela odlišně.“

Ať si byl Mathieu Bock-Côté, autor knihy Multikulturalismus jako politické náboženství, podpořen nějakým vhodným grantem, nebo to celé jeho dění a studie byly kompletně v režii korporací, vždy se za tím dá vytušit nějaká ta diskrétní elita (jak to nazývá Jan Keller). Sice budu ihned obviněn z podlehnutí konspirační teorii, ale zkuste navrhnout jiný názor v jehož rámci by se dal obhájit následující text ze jmenované knihy. Obávám se, že jde o marnou snahu.

Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde různé identity svobodně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Politika zde není od toho, aby různosti mírnila, ale aby je institucionalizovala. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. To je podstatou občanské společnosti. Žádná instituce se nesnaží různost podřídit společné normě. Společnost spojuje jen úcta k lidským právům jednotlivců a skupin. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Otázky týkající se práv minorit nesmějí být přenechány majoritě. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností, proti tyranii většiny.

Jde o to, opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované diverzity. Bude to společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Tím bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v civilizaci. Příchod absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) autoritářský moment. Multikulturní stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu diverzity a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou humanitou. Společnost diverzity přinese překonání rozdělení společnosti na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. Také sociální otázka bude vyřešena, až nastane rovnost v diverzitě pro všechny. K dominantním skupinám v tomto systému patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch skutečně marginalizovaných.

Tento text, stejně jako například text Migračního manifestu stojí na záměrně nejasných předpokladech. Vzývá logický nesmysl mutikulturalismu a univerzalismus lidských práv pokládá za dokázaný fakt. Lidská práva, nebo alespoň jejich většina, nejsou ani přirozená, ani nezpochybnitelná. Jsou reakcí na XX. století, na dvě totalitní éry – fašismus a řád, který je neprávem označován jako komunismus. Jsou zároveň vnesením principů angloamerického práva (kde soudce právo nalézá) do kontinentálního práva (kde soudce je vázán psaným právem). V našem právním systému pracuje a vydává závazná stanoviska na principu tzv. přirozeného práva jenom Ústavní soud

Lidská práva, kodifikovaná v Listině základních práv a svobod, jsou kontrapozicí ke zkušenosti z totalitních režimů 20. století: vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly lidem totalitní mocí upírány a nejsou tudíž ani transcendentální, ani nadčasová. Právo na život (a kategorický zákaz trestu smrti) je odrazem neúcty totalitních vládců k životu a zmařených lidských životů, které si tyto režimy vyžádaly, právo na individualitu (tzn. svoboda svědomí, svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda uměleckého projevu atp.) je kontraposicí snahy totalitních diktatur po unifikaci člověka a potlačení jeho individuálních aspirací, právo na spravedlivý proces reflektuje realitu záměrného odepření přístupu ke spravedlnosti zejména v případech, kdy by měl být žalován sám totalitní stát, ochrana vlastnictví představuje negaci masových majetkových přesunů (konfiskací), které byly pro totalitní režimy příznačné, zdůraznění principu legality výkonu veřejné moci má vztah k mocenské zvůli předchozích utlačovatelů.

Univerzalismus lidských práv je také otázkou do diskuse, která je nejvíce viditelná v otázce tzv. trestu smrti. Píšu tak zvaného, protože popravený viník nenese pocit viny, je to likvidace problému, alibismus společnosti. Trest smrti je nadále vykonáván v celé řadě států i těch, které se označují za právní stát. Lidská práva jsou proto historicky podmíněná a změna katalogu lidských práv, a to ani jeho zúžení, by nemělo nutně vést k zániku demokratického právního státu. Byla přijata v jisté době, což vůbec nebrání tomu, aby se o nich vedla diskuse. Václav Bělohradský říká:

Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou nebo třeba právo na stabilní pozemské klima? O tom, co je vyloučeno z „lidských“ práv, rozhoduje politická moc, která má „lidskost“ pod kontrolou, a proto je „hegemonická“.

Nejdůležitější z „nadpolitických“ slov je „normální“, kdo je jeho pánem, vykonává hegemonickou moc v nejvyšší míře. Ta se začne rozpadat, až když příběhy „úchylných“ začnou obíhat ve veřejném prostoru jako svědectví o třídně podmíněné funkci slova „normalita“, o tom, že posluhuje privilegovaným. Tím začíná vzpoura proti systému jako v těch „slavných šedesátých“ – veřejným prostorem se začnou valit písně, básně, obrazy a texty, jež odmítají „zdání nadpolitičnosti“ slov, jako je „normální či morální“, a odhalují je jako „ideje vládnoucí třídy.“ Konec citace

Migrační manifest naproti tomu pracuje (nejspíše záměrně) s naprostou anarchií pojmů. Nejen, že se zaměňuje pojem migrant s pojmem uprchlík, ale lokální ustanovení se (neprávem) extrapoluje na celý svět. Příkladem je odstavec:

Svoboda migrovat vychází z ústavního zákona 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod. Dle článku 14 Listiny má být svoboda pohybu a pobytu zaručena. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Cizinec pak může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Svoboda pohybu by tedy měla být normou. Přístup k migraci je však nastaven tak, že primárně se migrovat nesmí. Ve výjimečných případech je pak umožněno požádat o vízum, nicméně bez právního nároku. Tento Manifest není požadavkem na zrušení hranic, víz či dalších zákonem stanovených omezení. Je apelem na dodržování ústavy ČR a výzvou k vnímání lidské migrace jako normálního stavu, kterému lze v odůvodněných případech klást překážky, nikoliv jej však již předem chápat jako anomálii.

Článek14 Listiny…

(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.
(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.
(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.

Ze znění je evidentní, že se týká občanů a těch osob, které jsou na území republiky oprávněně a pouze pro území republiky. Z toho nelze usuzovat na žádné závěry, které se týkají svobody pohybu a pobytu pro osoby, které nejsou občany České republiky a které se nacházejí mimo území ČR.

Protože Manifest není petice určená vládě nebo zákonodárnému sboru, musí se tedy hodnotit jako pokus výkladem právních norem odstranit, nebo ohrozit základy demokratického státu podle článku 9, odstavec 3 Ústavy České republiky. Nemůže být občanským apelem, když vyzývá k nedodržování základního zákonu státu, aniž by připustil diskusi. Je to skutečně tak, že nevolené a nikomu neodpovědné NGO prosazují řešení, která NEJSOU produktem občanské společnosti. Která nikdo s občany nediskutoval, která oficiálně neprošla ani diskusí zastupitelů. NGO se tu projevují jako neregistrovaná a samozvaná politická moc. Budou někdy za tuto rozkladnou činnost stíhány?

Ještě silnější kontroversi NGO rozpoutaly v otázce práv etnických a náboženských menšin. To, že mainstream ta témata nereflektuje, respektive je reflektuje mlčením i tam, kde ve společnosti rezonují, je nejlepším důkazem jak NGO a jejich skrytí donoři ovlivňují mediální scénu. Přiznáním práva na jazykovou, právní a kulturní odlišnost menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského státu!

V Česku je to obzvlášť pikantní protože přiznáním tohoto práva hrajeme do not sudetoněmeckému, neobčanskému výkladu práva. Sami jsme se stali přímými svědky toho, že kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je soukmenovství, a ne „politický národ,“ tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu. Tedy ústavní patrioti, jak to dnes nazývá Jürgen Habermas. Lidé, kteří ke své identitě už nepotřebuji předpolitické pojmy jako rod, kmen, krev a vlast, ale kteří – jako politický národ – uznávají hodnotový systém naší ústavy a naší kultury vycházející z esenciálních společenských hodnot z antických a křesťanských kořenů, humanismu a osvícenectví. Ale tyto atributy vytvářejí jednotu v různosti a jejich popření je popřením pohybu a oslavou rezignace a stagnace! Je to totéž jako zabít pacienta, aby se jeho choroba dále nerozvíjela.

S náboženstvím se to má podobně, ale protože náboženství z prostředí Arabského poloostrova je pro nás nemuslimy stále trochu hádankou, dopouštíme se v jeho posuzování chyb. Především je nutno vidět, že současný islám je protestem, jakýmsi návratem ke kořenům zhruba z X. století (kdy byla uzavřena Sunna). protože boj o politickou nezávislost spolu s vlnou sekularizace a westernizace vyvolal vznik islámistické alternativy k nacionalismu. Léta kdy se zrodily Muslimští bratři. Proslulý projev Kláry Samkové toto nerespektuje a dopouští se i dalších chyb, ale jeho vyznění je přesto pravdivé. Vyjímám:

Islám, ačkoliv sám sebe prohlašuje za náboženství, je především totalitním vládním systémem, ve kterém má Bůh jen zástupné postavení, když hlavním obsahem islámu je právě uspořádání státního zřízení. Na rozdíl od křesťanství, hinduismu, buddhismu, taoismu či šintoismu je jádrem islámu právo, a to islámské právo šaría. To je integrální součástí islámské ideologie a není od něj oddělitelné. Tvoří nejvlastnější obsah islámu, když pravidla, která se prohlašují za náboženská, případně etická, tvoří pouze vedlejší a vnější obsah této ideologie. Pro islám je představa náboženství jako věci privátní, jako soukromé záležitosti každého jednotlivce, naprosto nepřijatelná […] Islám odmítá individuální pojetí víry v Boha a totalitárně nedovoluje jakoukoliv pochybnost o sobě samém.

Především jádrem islámu je skutečně šaría (dávám přednost zjednodušené verzi před správným šarí’a), což ale není právní systém. Je to systém nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života věřících a které stanoví co a jak dělat v určité situaci. Příkladmo předepisuje jak se chovat při modlitbě, při stravování stejně jako při vyměšování. Tím, že si šaría činí nárok totálně ovládat lidské jednání a chování, stává se islám něčím jedinečným mezi všemi náboženskými systémy. Šaría obepíná všechny lidské činy a nutí k neustálému náboženskému zhodnocování každé záležitosti, každého činu, byť by to byla záležitost jakkoliv malicherná. Šaría je tedy také důvodem, že muslim nedokáže spolknout existenci ateistů.

Nepodařilo se jí však do důsledku realizovat jednotu náboženských a politických záměrů, náboženský ideál jednoty obce a práva v podobě státu sjednocujícího všechny muslimy. Tady je nutné poznamenat ještě jednu jedinečnost islámu. Muhammad totiž nepoložil základy osobní, individuální morálky, či cesty každého jedince k Bohu, ale založil v první řadě muslimskou obec věřících, která má v muslimském žebříčku hodnot nejvyšší místo. Jen na samý okraj poznamenávám že šaría dělí lidské činy na kategorie. Jednak ty, jejichž opomenutí je hříchem, který si žádá těžký trest a ostatní, které se zase dělí na doporučené, dále na činy které zasluhují pokárání a zbytek, který nemá žádné morální ohodnocení.

V porovnání s projevem JUDr. Samkové jasně vyniknou chyby, ale na druhou stranu je pravda, že obec věřících a šaría jsou v tak zásadním konfliktu se snahou nedopustit vznik paralelní společnosti se všemi jejími negativy stejně jako svár šaríi s humanistickou etikou. Jisté je, že ani mimořádně vzdělaní konvertité jakým je např. PhDr. Petr Pelikán, migraci muslimů do Evropy nepodporují. Stále nutkavěji se mi nabízí myšlenka proč nejsou NGO, která pracují nejspíše na základě zahraniční objednávky, vystavení kontrole své činnosti, hlavně z hlediska toku peněz.

Když jsem se z blogu ekonomky Markéty Šichtařové dozvěděl, že našim NGO bylo za loňský rok vyplaceno ze státního rozpočtu 11,5 miliardy Kč, tak jsem si honem našel, co stál za stejný rok ten námi tolikrát proklínaný parlament – 1 miliardu 156 milionů 613 tisíc a 248 Kč. No vida! Za to, co bylo vyplaceno neziskovkám bychom uživili 10 parlamentů i s nemravnými přijmy poslanců nebo ještě lépe: Každému důchodci by bylo možné zvednout důchod o 3000 Kč (a ještě by zbylo) místo skutečně vyplacených 300 Kč (což znehodnotila inflace už do konce ledna).

Jestli vám připadá, že stěžuji-li si na NGO, stěžuji si na občanskou společnost, jste sice na správném hřbitovu, ale na úplně jiné hrobu. Žádná otevřená nebo občanská společnost. To vám jenom věší bulíky na nos. Není většího výsměchu občanské společnosti než Open Society Fund. Většina NGO vznikla na objednávku zcela jiných osob, než jsou na moci nezainteresovaní občané ČR. Některá šikovně (např. Člověk v tísni), některá méně (HateFree Culture, která už vůbec nezastírá zakladatelskou úlohu vlády ČR). Jsem toho názoru, že každá lobující osoba (a tedy i NGO) by se měla při jakékoliv veřejné činnosti předem a veřejně přihlásit k osobě jejíž chleba jí.

(Zdroj informací o islámu: Islám, ideál a skutečnost, Panoráma 1990; s autory Adéla Křikavová, promovaná filoložka a pracovnice Orientálního ústavu, arabista a islamolog Miloš Mendel, publicista a islámolog PhDr. Zdeněk Müller, CSc)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.