II.světová válka a Zlaté návrší v Krkonoších I.


napsal Meteorolog

Vlkův  úvod:

 

 

Vy, kteří  chodíte  na Kosu  alespoň občas  delší  čas,  víte,  že  se  snažím k zásadním  dnům  naší  historie, státním  svátkům a opakujícím se  velkým událostem psát  tématické  články. Nebo zařazovat  je  od ostatních kolegů  autorů. Možná byl  tedy  leckdo z pravidelných  čtenářů zaskočen  tím, že  letošní  15. březen jsem takto nepojednal.  Přiznávám  dobrovolně,  že  mi  scházel nápad,  jak se  s  tímhle  asi nejhoršíma  nejobludnějším  dnem  národní  historie  vypořádat,  aby to nebylo  nudné  klišé. Prostě  absence byť  mikroskopické  originality  byla  taková,  že  jsem  to vzdal a věnoval  se  aktuálnímu Babišovi.  Nakonec všechno  zachránil  svou perfektní miniaturou  Gerd, kterému tímto  veřejně  děkuji.

Nicméně k tomuto  dni se  dnes  nepřímo  vracíme  autorskou premierou  nicku Meteorolog. V  daném případě  jej jeho nick popisuje, jak tušíte  pracovně.  K jeho  osobě mohu  ještě  sdělit,  že  vyznává  tutéž  jedinou  pravou  víru jako já  – viktoriánskou.V poště mi , jednak  jako  reakci  na  letošní  15. březen na  Kose a  také na  čtvrteční  Dualog na  Slobodném  vysielači zaslal  následující  historický   materiál,  který  dal před  časem  dohromady a  jež  vyjde ve dvou  dílech  dnes  zítra. Popisuje naprosto neznámý  kus  historie  válečného protektorátu. Zejména  ti,  co mají  zájem  o historii nebo/a  meteorologii  si počtou. Al e vy  ostatní  zajisté také.  Přeji Meteorologovi , při jeho  autorské premieře na Kose  hvězdnou  oblohu  bez mráčku a   pořádný hvězdopád.

 

V  laické, ale  i  odborné  veřejnost  je  poměrně  neznáma  historie  tajného výcvikového a zkušebního meteorologického střediska, které se nacházelo na území bývalého Československa. V souvislosti s přípravou personálu a techniky německých vojenských meteorologických služeb k výkonu tajných meteorologických misí v Arktidě je nutno zmínit jeho  existenci a značný význam pro přípravu osádek budoucích tajných arktických německých meteorologických stanic, bez  jejichž  činnosti se  sotva  dala  vést  globální  světová  válka. a  rovněž ověřování provozu automatických radiových meteorologických stanic. Tou  speciální a přísně  utajenou  základnou, kde toto vše  probíhalo  v létech 1942 – 1945 byl tajný vojenský  areál Jestřábí boudy na Zlatém návrší v Krkonoších.

Skupina budov, s pozdějším názvem Jestřábí boudy, byla postavena ve druhé polovině 30. let minulého století jihozápadně od vrcholu Vrbatova návrší v Krkonoších ve výšce 1380 m nad mořem jako kasárna pro jednotku hraničářského praporu obsazující v době ohrožení státu objekty obranného opevnění, vybudované v tomto prostoru na severním svahu Zlatého návrší. Celkem se jednalo o pět budov. Čtyři z nich byly typizované stavby, které  původně  sloužily jako obytné budovy. Pátá budova byla skladovací. Vlastní stavba byla zahájena v roce 1936, termín dokončení celého komplexu byl stanoven na 1. srpna 1938. K zásobování kasáren a objektů opevnění měla sloužit především nedaleko končící Masarykova horská silnice. Pro případ její nepoužitelnosti byla plánována, avšak nikdy  realizována výstavba lanové dráhy z Dolních Míseček. Dolní stanice dráhy se měla nacházet v prostoru soutoku Jizerky a Kotelského potoka.

Na přelomu let 1930/31 se německý polárník a důlní inženýr Kurt Herdemerten (1900-1952) zúčastnil první výzkumné expedice do Grónska pod vedením Alfréda Wegenera. Později v průběhu 30. let se stal významným německým polárním badatelem.

V roce 1938 vedl, z podnětu Brunšvické nadace Lovecký dvůr zřízené Hermannem Göringem, další expedici do Grónska. Expedice zahájila svoji cestu dne 20. května 1938, kdy vyplula na palubě lodi Gertrud Rask z přístavu v Kodani. Svého cíle v oblasti Egedesminde na západním pobřeží Grónska dosáhla dne 15. června 1938. Zde Herdemerten prováděl studium rostlin, zvířat, eskymáckého obyvatelstva a shromažďoval přírodopisné sbírky.

Hlavní cíl výpravy byl však zaměřen na provádění ornitologických výzkumů, když prioritní zájem tvořilo studium životních podmínek domorodého Raroha loveckého, nazývaného rovněž Bílým sokolem loveckým. Již tehdy představoval tento dravec velmi vzácný druh a byl považován za krále všech dravých ptáků. Pro ideology německého nacionálního socialismu představoval Bílý sokol symbol statečnosti a šlechetnosti a proto existovali snahy tohoto dravce asimilovat na území Německa. Z podnětu nadace Hermanna Göringa měla expedice provést odchyt několika exemplářů a dopravit je do Německa, aby si zde Bílý sokol přivykl středoevropskému klimatu a trvale se zde usadil.

Jako sokolník proto výpravu rovněž doprovázel polární cestovatel, ornitolog a v pozdější době i meteorolog Hans Robert Knöspel (7. srpna 1915 – 30. června 1944). Expedice svoji činnost v Grónsku ukončila dne 9. října 1938 a vrátila se zpět do Německa. Jedním z jejích výsledků bylo dovezení celkem 5 exemplářů Bílého sokola.

Na krátkou dobu byli dovezení dravci umístěni v karanténě v Ridagshausenu poblíž Brunšvicku. Mezitím bylo hledáno vhodné místo, kde by v příznivějších klimatických a biologických podmínkách mohl úspěšně pokračovat další výzkum dravců a jejich postupná asimilace.

V roce 1937 totiž skončila obdobná snaha přesídlit sokoly do Německa a usadit je v regionu pohoří Harz, nezdarem. Jedním z tehdy zvažovaných důvodů neúspěchu byla úvaha, že místní flóra, oproti porostům grónské tundry, obsahuje mnohem víc, pro organismus sokolů škodlivých, pryskyřic.

Z uvedených důvodů byl nakonec vybrán komplex bývalých vojenských budov na krkonošském Zlatém návrší, které byly od října 1938 po obsazení Československého pohraničí opuštěné. Ve prospěch této lokality dále hovořila především skutečnost, že okolní porost tvořila, podobně jako v pásmu polární tundry, převážně zakrslá kosodřevina a rovněž zdejší klimatické poměry byly podobné jako v Grónsku když, oproti jiným původně uvažovaným místům především v Alpách, se vyznačovaly výrazně nižší vlhkostí vzduchu.

V prosinci roku 1938 tak zahájila v Krkonoších, zpočátku pod vedením Kurta Herdemertena, činnost Polare Versuchsstation Goldhöhe (polární zkušební stanice Zlaté návrší). Činnost výzkumné stanice byla zaštítěna a financována prostřednictvím nadace Hermanna Göringa. Hlavní činností stanice mělo být především řešení otázek aklimatizace Bílého sokola. Ve spolupráci s Říšskou agenturou ochrany přírody a Universitou v Breslau (dnešní polské Wrocławi) se zde rovněž začaly provádět meteorologická, klimatologická, glaciologická a biologická měření, pozorování a další výzkumné činnosti spojené se studiem problematiky prostředí v Arktidě. Podle představ vedení nadace Hermanna Göringa bylo totiž dalším z Herdemertenových úkolů zřídit na území Říše příslušný výcvikový tábor pro účastníky budoucích německých vědeckých polárních výprav. V rámci tohoto úkolu měly být zkoumány možnosti a schopnosti osob při adaptaci na drsné klimatické podmínky a rovněž možnosti aklimatizace arktické fauny a flóry ve středoevropských vnitrozemských horských podmínkách. Za tímto účelem byl vedle ubytovacího objektu vybudován měrný pozemek s meteorologickými přístroji a zařízeními a na svahu Velké kotelní jámy zřízena experimentální botanická zahrádka.

Zkušební stanice rovněž v jedné pronajaté budově v areálu provozovala turistickou ubytovnu mládeže, pod hlavičkou slezské pobočky říšského svazu ubytoven a také pohostinství. V té době rovněž probíhaly snahy o vybudování střediska zimních sportů a svahového leteckého plachtění. Od roku 1941 část areálu zkušební stanice působila jako vojenská zotavovna.

V rámci zkušební stanice začal v té době rovněž působit již zmiňovaný Hans Robert Knöspel. V roce 1939, souběžně se svojí činností na Zlatém návrší, zahájil dálkové studium biologie a meteorologie na Universitě v Breslau. Studium však v  červenci 1940 přerušil a dobrovolně vstoupil do říšského válečného námořnictva, kde se přihlásil k Marinewetterdienst (Námořní meteorologické službě).

Během studií si Knöspela, na základě jeho předchozích polárních aktivit, blíže všiml Kontradmiral (pozn.: K/adm. – čs. ekv. generálmajor) Heinrich Friedrich Condrad (1883 – 1944), který od 1. listopadu 1939 zastával funkci vedoucího meteorologické služby říšského válečného námořnictva. Později se stal vedoucím celé německé vojenské meteorologické služby.

PhDr. Heinrich Condrad počátkem 30. let vystudoval geofyzikální oceánografii a meteorologii na Humboldtově universitě v Berlíně a později se velmi aktivně zabýval vývojem speciálních meteorologických měřících zařízení, zejména radiosond a automatických meteorologických stanic, včetně jejich praktického využití. Od počátku 40. let se rovněž věnoval výzkumu a využití nově zaváděných radiolokátorů v oblasti meteorologie.

Se zahájením 2. světové války výrazným způsobem vzrostl význam vlivu počasí na činnost všech druhů vojsk. Proto všechny armády v období plánování, přípravy a vlastního vedení válečných operací, bitev a bojů velmi pečlivě sledovaly stav a vývoj meteorologických podmínek a podle nich se velitelé a štáby rozhodovaly o přijetí následujících důležitých opatření.

Zejména letectvo a námořnictvo potřebovalo kvalitní meteorologické informace a tak v kuchyni evropského počasí, v severních polárních oblastech, probíhaly malé a značně utajené vojenské operace, které následně měly mnohdy zásadní vliv na vedení velkých a rozhodujících válečných operací v celé euroatlantické zóně.

Na Islandu, v Grónsku, na Špicberkách a na dalších místech v Arktidě tak na straně jedné probíhaly dlouhodobé těžké souboje amerických, britských, ale i sovětských meteorologických služeb s jejich německými nepřáteli na straně druhé. Důvodem byla skutečnost, že znalost aktuálního počasí z této oblasti (meteorologické podmínky uvnitř permanentní Islandské tlakové níže a její vliv na vývoj evropského počasí) umožňovala meteorologickým službám úspěšně sestavovat a následně upřesňovat předpovědi počasí, které umožňovaly provádět efektivní meteorologické zabezpečení operací vojsk obou válčících stran v Evropě. Informace o aktuálním stavu počasí v Grónsku, na Islandu nebo na Špicberkách a v jejich okolí tak v té době měly pro válčící strany cenu zlata.

Dobrá znalost aktuálního počasí z této oblasti měla v té době ještě jeden zásadní význam. Poměrně málo si v dnešní době uvědomujeme, že daleko na severu, za Polárním kruhem, se v letech 1941 – 1945 odehrávaly urputné boje, které svou dramatičností mnohdy předstihovaly i leckteré jiné bitvy a bojové operace 2. světové války, známé z válečné literatury. Severním ledovým mořem začaly totiž od poloviny srpna 1941 proplouvat do sovětského přístavu Murmansk na poloostrově Kola spojenecké konvoje především z USA s nákladem zbraní a potravin, které, zejména v prvních fázích války, měly pro tehdejší SSSR nesmírnou cenu. Proto také německé letectvo a válečné námořnictvo vynaložilo nemálo úsilí i válečné lsti k tomu, aby jejich letouny, křižníky a ponorky zabránily spojeneckým konvojům dosáhnout svého cíle. Bitva o Severní cestu trvala bezmála až do konce 2. světové války.

Jedním z hlavních způsobů podpory efektivního působení německého letectva a válečného námořnictva na spojenecké námořní konvoje představovalo umné využívání existujících, nebo očekávaných meteorologických podmínek. Znalost aktuálního a předpokládaného počasí v této oblasti byla proto pro německé vzdušné i námořní síly klíčová.

Za účelem poznání počasí v severním Atlantiku a v Arktidě obě válčící strany proto rychle zaváděly a dále rozvíjely organizování systému dálkového leteckého meteorologického průzkumu, využívání průzkumných plovoucích meteorologických lodí, budování stálých meteorologických stanic a nasazování automatických měřících meteorologických systémů.

Po německém dobytí Norska na jaře 1940 zůstaly Špicberky pod správou norské exilové vlády v Londýně, protože Němci se je obsadit nepokusili. Strategický význam ostrovů vzrostl až po zahájení německého útoku na Sovětský svaz, zejména v souvislosti s prováděním přepravy válečné pomoci, kterou mu přislíbila vláda Velké Británie, k níž se později připojila i americká Rooseveltova administrativa.

Ve snaze zajistit vedení budoucích námořních operací k zabezpečení plaveb arktických námořních konvojů prostřednictvím zřízení vhodné námořní základny v severních vodách, která by umožnila vyhnout se závislosti na technicky špatně vybavených severoruských přístavech (zřizovat v nich základny nechtěli Britové ani z politických důvodů), vyslala britská admiralita v létě 1941 na Špicberky námořní svaz „K“, kterému velel Rear Admiral (pozn.: R/Adm. – čs. ekv. generálporučík) Philip Viann.

Po prozkoumání pobřežních oblastí ostrova bylo britskou admiralitou konstatováno, že zde neexistují žádné vhodné podmínky pro možné zřízení uvažované námořní základny a zároveň bylo rozhodnuto evakuovat několik norských meteorologických stanic a další osoby, protože na jejich ochranu nebyl k dispozici dostatek ozbrojených vojenských sil. Na konci srpna 1941 proto Britové zahájili operaci Gauntlet. Vrchní velitelství německých ozbrojených sil se o evakuaci Špicberků dovědělo již po několika dnech, a vzhledem k tomu, že norské meteorologické stanice na Špicberkách a na blízkém Medvědím ostrově přestaly náhle vysílat, rozhodlo se zřídit zde vlastní.

Začátek německého pravidelného a plánovitého námořního monitorování počasí v Arktidě je datován na konec zimy roku 1940. Dne 3. března byly německým válečným námořnictvem v Dánském průlivu, v oblasti mezi Grónskem a Islandem, poprvé nasazeny plovoucí meteorologické lodě (původně rybářské kutry Fritz Homann, Adolf VinnenHeinrich Freese), které prováděly přímou meteorologickou podporu zde operačně nasazenému válečnému křižníku Atlantis. Německé válečné námořnictvo disponovalo celkem až 9 meteorologickými plavidly.

V květnu 1940 po předcházejícím obsazení Norska započala Luftwaffe provádět pravidelný vzdušný průzkumu počasí v oblasti Arktidy. Průzkum byl veden především z operačních letišť ve Vaernes (nedaleko Trondheimu) a v Banaku (v jižní části Severního mysu), včetně několika dalších pomocných letišť. Cíle letounů Heinkel, He – 111 a Junkers, Ju – 88 zařazených v rámci Wettererkundungsstaffeln 5 a 6 (letek meteorologického průzkumu 5 a 6) představovaly, v závislosti na taktickém doletu letounů, severní mořské oblasti, včetně území zejména Grónska, Islandu, Faerských ostrovů, ostrova Jan Mayen, Špicberků a Země Františka Josefa. Letové osádky tvořili, kromě stálých členů, i meteorologové. Pro potřeby průzkumu počasí bylo celkově provedeno více než 2000 vzletů, během kterých vzniklo 6 leteckých katastrof, kdy kromě posádek letadel zahynulo i 17 meteorologů.

Od konce roku 1940 začalo Německo postupně nasazovat, v té době špičkové, pozemní automatické radiové meteorologické stanice WFL (Wetterfunkgerät / Land) od firmy Siemens, které byly prostřednictvím ponorek, nebo letadel skrytě vysazovány a rozmísťovány na odlehlých místech severních polárních oblastí. Během 2. světové války bylo nasazeno více než 30 (zpravidla opakovaně na stejná místa dislokace původních, následně nefunkčních) těchto automatických meteorologických stanic. Informace z těchto automatických systémů byly doplňovány údaji od pozemních automatických radiových meteorologických stanic Kröte (Ropucha), vysazovaných z letounů pomocí padáků. Rovněž byly používány speciální meteorologické bóje WFS (Wetterfunkgerät / See) tvořené válcovitým zařízením o délce deseti metrů, které byly ukotvovány v mořích pomocí ponorek a dvakrát denně se vynořovaly na hladinu, aby po dobu zhruba jedné hodiny vysílaly informace o počasí podobně jako automatické stanice WFL Kröte.

V létě roku 1940 vedoucí německé námořní meteorologické služby Kontradmiral Heinrich Friedrich Condrad, na základě návrhu již zmiňovaného Hanse Roberta Knöspela, rozhodl o vytvoření speciální námořní polární expedice, jejímž úkolem mělo být pomocí rybářské lodi plující v oblasti severního Atlantiku provádět pravidelná měření a pozorování počasí, jejichž výsledky měly být, ve formě meteorologických zpráv, zašifrovány pomocí kódovacího zařízení Enigma a následně radiotelegraficky předávány do centrály námořní meteorologické služby v německém přístavu Wilhelmshafen. Aniž by vzbuzoval nějakou větší pozornost, začal v září 1940 nenápadný rybářský kutr Sachsen křižovat v ledových krách v prostoru mezi Grónskem, Islandem a Špicberkami, přičemž po dobu několika následujících měsíců pravidelně třikrát denně (v 07:00, 14:00 a 21:00 hod MČ) vysílal šifrované meteorologické zprávy.

Německé meteorologické služby se původně opíraly především o odposlech pravidelných hlášení cizích meteorologických stanic (dánských v Grónsku a na Islandu a norských na Špicberkách, Medvědím ostrově a ostrově Jan Mayen), ty však od počátku léta 1940 postupně přestaly vysílat otevřené meteorologické zprávy a přešli na šifrový provoz, protože byly obsazeny Spojenci. Německé válečné námořnictvo začalo proto vysílat do severního Atlantiku další meteorologické lodě, britské námořnictvo se však v roce 1941 na dvou z nich zmocnili zpravodajského materiálu, který jim, mimo  jiné, umožnil rozbít německé kódy založené na šifrovacím stroji Enigma. V důsledku toho bylo ztraceno několik dalších meteorologických lodí a jejich plavby na otevřeném moři se staly natolik riskantní, že od nich německé námořní velení postupně upustilo a zřízení stálých německých meteorologických stanic v Grónsku, na Špicberkách, Medvědím ostrově a v Zemi Františka Josefa se tak stalo nutností.

Dne 26. září 1941 byla na Špicberky do blízkosti Longyearbyenu letecky dopravena čtyřčlenná meteorologická stanice Luftwaffewetterdienst, (meteorologické služby vzdušných zbraní), která zde působila až do jara 1942. Meteorologická stanice Bansö (název podle dislokace meteorologické stanice) byla zásobována ze vzduchu a  v květnu 1942 byla také letecky evakuována, protože byla objevena spojeneckým vzdušným průzkumem.

Krátce po Luftwaffewetterdienst přistoupila ke zřizování meteorologických stanice na Špicberkách a v jejich okolí rovněž Marinewetterdienst (námořní meteorologická služba) Reichs Kriegsmarine (říšského válečného námořnictva). První polární expedice na Špicberky s úkolem vybudovat a provozovat námořní meteorologickou stanici byla vyslána v polovině října 1941, kdy byl vedením pověřen právě Hans Robert Knöspel. V blízkosti pobřeží Lilliehööského fjordu byla utajeně, pomocí námořních meteorologických kutrů SachsenHoman, vysazena meteorologická skupina působící pod krycím názvem „Knospe“, kterou tehdy tvořilo celkem 6 osob. Vlastní činnost stanice, která byla ukryta na úpatí hory Maud severně od opuštěné hornické osady Ny Alesund, byla ukončena v červnu 1942, kdy byla nahrazena pozemní automatickou meteorologickou stanicí WFL, která byla schopna bez lidské obsluhy pracovat dalších 9 měsíců. Účastníci expedice byli zpět do Německa evakuováni na palubě ponorky U-435, která při své plavbě zpět proplula pod hladinou zamrzlé úžiny Hinlopen a stala se tak s největší pravděpodobností první ponorkou v dějinách, která podplula zamrzlou mořskou hladinou.

Činnost meteorologické stanice „Knospe“, která běhen své činnosti odeslala více než 200 šifrovaných meteorologických zpráv, byla naplánována, připravena, prováděna a maskována tak dokonale, že se spojenci o její existenci dozvěděli v podstatě až po skončení války.

První speciální německá meteorologická bóje WFS byla na mořskou hladinu umístěna v lednu 1942, následně byla v květnu na Špicberkách pomocí padákového shozu instalována první automatická radiová meteorologická stanice Kröte.

Spojenecké velení si záhy uvědomilo, že evakuace a zničení norských meteorologických stanic na Špicberkách a na Medvědím ostrově provedených v létě 1941 bylo chybou, protože bez jejich meteorologických zpráv se jen velmi obtížně sestavovaly předpovědi počasí potřebné pro zabezpečení operací spojených s arktickými námořními konvoji. V květnu 1942 proto vyplula k ostrovu Špicberky norská námořní loď Selis v doprovodu ledoborce Isbjörn s 82 norskými vojáky na palubách, jejichž úkolem bylo znovu obsadit opěrné body v Isfjordu a umožnit zřízení meteorologické stanice. V blízkosti Isfjordu byly lodě napadeny německými bombardéry, které potopily ledoborec Isbjörn a loď Selis poškodily natolik, že začala hořet. I přes vzniklé ztráty se však Norům podařilo zachránit část zbraní, techniky a výstroje. Obsadili trosky opuštěné hornické osady Barentsburg, kde přečkali až do počátku července, kdy ke Špicberkám připlul britský námořní svaz s britskými a norskými vojáky na palubě. Tehdy byla znovu obsazena bývalá hornická střediska Longyearbyen a Barentsburg, zřízena společná britsko-norská meteorologická stanice, rozmístěna baterie děl pobřežní obrany a dislokována norská speciální vojenská jednotka pozemní ochrany.

Dokončení  zítra.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.