II.světová válka a Zlaté návrší v Krkonoších II.


napsal  Meteorolog

dokončení ze  včerejška

Na podzim roku 1942 zřídilo na Špicberkách německé námořnictvo další meteorologickou stanici „Nussbaum“, kterou vedl Dr. Franz Nusser, spoluzakladatel Österreichisches Archiv für Polarforschung (Rakouského archivu pro polární výzkum) ve Vídni. Její obsluhu přepravila na místo v těsné blízkosti předchozí meteorologické stanice „Knospe“ ponorka U-377. Skupina pak celou zimu nerušeně vysílala zprávy o počasí. Značné problémy však přetrvávaly s jejím zásobováním, když první shoz materiálu z letounu Focke-Wulf Fw 200 Condor se uskutečnil teprve dne 6. května 1943. Meteorologická stanice rovněž prováděla radiosondážní měření meteorologických podmínek ve vyšších hladinách atmosféry. Protože však z bezpečnostních důvodů nemohly být na palubu ponorky uloženy láhve s vodíkem určeným pro plnění meteorologických balonů, byl za tímto účelem vyvinut a poprvé používán přenosný nizkotlaký vyvíječ vodíku, kde jako základní chemické látky byly použity práškový hliník a hydroxid sodný. V červnu byla meteorologická stanice bombardována britskými bombardovacími letouny a z toho důvodu se meteorologická skupina chtěla přemístit do připravené záložní letní meteorologické stanice umístěné v ledovém masivu. Avšak dne 20. června 1943 narazila na hlídku norských vojáků, kteří po krátkém boji jednoho německého meteorologa zastřelili. Zbývajícím Němcům se podařilo přejít přes hory k pobřeží Magdalenenfjordu, odkud byli hned příští den evakuováni ponorkou U-302.

A  nyní se dostáváme  v tomto vyprávění  zpět  do  Krkonoš. Hans Robert Knöspel po svém návratu ze Špicberků v létě 1942 navrhl Kontradmiralu Heinrichu Friedrichu Condradovi, aby dosavadní Zkušební polární stanice Zlaté návrší byla, mimo jiných úkolů, rovněž využívána k přípravě a výcviku personálu arktických Wettertruppe (meteorologických jednotek), které budou následně tajně rozmísťovány v oblasti Arktidy. Zároveň navrhl využití  stanice Zlaté návrší k dalšímu ověřování provozu již používaných pozemních automatických radiových meteorologických stanic WFL a Kröte.

Předložený návrh byl německým námořním velením přijat a v říjnu 1942 bylo na Zlatém návrší zřízeno tajné výcvikové středisko německé námořní meteorologické služby, jehož oficiální název zněl Ausbildungs station Goldhöhe (Vzdělávací stanice Zlaté návrší). V té době byl Hans Robert Knöspel, jako výraz ocenění svých dosavadních polárních zkušeností, jmenován jejím vedoucím v hodnosti Námořní inspektor. Výběr personálu byl prováděn osobně Knöspelem na základě dobrovolně individuálně podaných žádostí.

V souvislosti s vojenským využitím krkonošského Zlatého návrší v době 2. světové války je ještě nutno zmínit skutečnost, že zde byl od roku 1941 rovněž instalován letecký přehledový radiolokátor „Freya“ výrobek firmy GEMA. Jeho úkolem bylo, společně s obdobným radiolokačním zařízením umístěným na kopci Praha v Brdech (přesně v místě umístění současného meteorologického radiolokátoru ČHMÚ), zabezpečovat přehled o vzdušné situaci nad celým územím Čech. Z těchto důvodů bylo široké okolí Jestřábích bud uzavřeno německým vojskem s cílem zabránit vstupu cizích osob.

Na Zlatém návrší byl na podzim roku 1942 zahájen přísně utajovaný výcvik personálu budoucích arktických Wettertruppe, který probíhal zpravidla po dobu 5 měsíců každoročně od počátku listopadu do konce března následujícího roku. V navazujícím období jara a léta potom na jiných místech v Německu, Rakousku nebo Norsku probíhal jejich vojenský výcvik a další druhy příprav.

Například 3 až 4 členové každého expedičního týmu absolvovali 14 denní kurz praktického válečného lékařství a nouzového ošetřování zubů v horské zdravotnické škole v Saint Johanu a Bad Gasteinu v rakouských Tyrolích. Speciální vojenský výcvik byl prováděn ve škole pro vedení operací v horách ve Fulpmes poblíž Insbrucku, apod.

Na vzdělávací stanici Zlaté návrší se vojáci učili provádět přízemní, ale i radiosondážní meteorologická měření a pozorování, obsluhovat meteorologická zařízení, znát astronomickou orientaci, zacházet se spřeženími eskymáckých psů, nebo sobů se saněmi, podnikali dlouhé lyžařské horské túry, připravovali se k přežití v drsných klimatických podmínkách, spali ve stanech nebo spacích vacích přímo na sněhu, bivakovali ve sněhových záhrabech, stavěli iglú, učili se základy lovu, konzumovali konzervované, nebo dehydratované potraviny apod. Jako externí pracovník se tehdy na organizaci výcviku rovněž podílel docent Dr. Walter Findeisen.

Prvního výcvikového turnusu se zúčastnilo celkem 30 osob, které poté koncem léta 1943 směřovaly jako personál arktických Wettertruppe na Špicberky a do dalších severních polárních oblastí.

Německé arktické Wettertruppe zahajovaly svoji expediční činnost v přístavu Kiel zpravidla počátkem koncem srpna až počátkem října, tak aby do zájmových oblastí dopluly přibližně v polovině listopadu, kdy v těchto severských oblastech již panovala polární noc, která trvala více než 40 dní. Pod krytím tmy polární noci byly potom rozvinovány, budovány a zamaskovány meteorologické stanice, které následně zahájily svoji pravidelnou činnost.

Každou arktickou Wettertruppe zpravidla tvořilo až 10 osob ve složení: 1x velitel jednotky, 1x hlavní vědecký pracovník, 2x asistent velitele a 6x inspektor provozu (měření a pozorování počasí, radiový provoz).

Materiál, výzbroj a výstroj arktických Wettertruppe vážil, podle velikosti jednotky a délky jejího nasazení 50 – 80 tun, přičemž obsahoval 1,2 kg potravin na 1 osobu/1 den, polární výstroj, stany, spací vaky ze sobí kůže, sněžnice, lyže, transportní saně, lovecké a vojenské zbraně, munici a pěchotní miny, léky a lékařské potřeby, nářadí a kuchyňské vybavení, palivo (uhlí a naftu), meteorologická, radiová a šifrovací zařízení, několik tzv. knöspelových kostek“, atd.

Knöspelova kostka představovala skládací plechový kontejner o rozměrech 3.0 x 3.0 x 2.2 m, který byl Knöspelovým patentem. Vzájemným propojením několika takových „kostek“ byl vytvořen obytný objekt meteorologické stanice.

V rámci prvního výcvikového turnusu, který proběhl na Zlatém návrší, se, kromě jiných meteorologických skupin, připravovala i arktická Wettertruppe s krycím názvem „Kreuzritter“, která byla počátkem října 1943 vysazena v Liefdelfjordu na severním pobřeží Špicberků. Jejím velitelem byl opět určen Hans Robert Knöspel, který ještě před vlastním zahájením polární expedice dne 21. června 1943 uzavřel v Berlíně sňatek s Erikou Fickert-Forstovou. Přepravu osob, techniky a zásob provedly námořní meteorologická loď Carl J. Busch, doprovázená ponorkou U-355, kterým velel Korvettenkapitän (pozn.: K/kpt. – čs. ekv. major) Günther La Baume. V průběhu plavby na Špicberky byla koncem září na Medvědím ostrově vysazena a zprovozněna pozemní radiová automatická meteorologická stanice WFL. Během svého nasazení provedla Meteorologická stanice „Kreuzritter“ mimo jiné celkem více než 220 radiosondážních výškových meteorologických měření. Meteorologické zprávy byly, z důvodu zachování utajení a dodržení maximálního radiového klidu, vysílány 4x denně (00.00, 06.00, 12.00 a 18.00 hod SEČ).

Po ukončení činnosti bylo nezbytné, před zahájením odsunu jejího personálu pomocí ponorky U-355 dne 30. června 1944, zaminovat vstup do prostorů vlastní meteorologické stanice. Tento úkol si vzal na starost Hans Robert Knöspel. V důsledku neopatrného zacházení s použitou nášlapnou minou a její následné exploze na místě zahynul.

V souvislosti s účastí Hanse Roberta Knöspela v polární misi byl v srpnu 1943 novým velitelem výcvikového střediska německé námořní meteorologické služby na Zlatém návrší jmenován Gottfried Weiss.

Nejrozsáhlejší námořní operace Reichs Kriegsmarine k vysazení u uvedení do provozu pozemních automatických radiových meteorologických stanic WFL v neobydlených polárních oblastech byla zahájena dne 18. září 1943. V té době vyplula z vojenského námořního přístavu v Kielu ponorka U-537, které velel Kapitänleutnant (pozn.: Kpt/Lt. – čs. ekv. kapitán) Peter Scherewe. Na palubě ponorky se tehdy nacházelo 21 souprav meteorologických stanic WFL, které měla instalovat a uvést do provozu odborná skupina Marinewetterdienst ve složení, meteorolog Kurt Zommermeyer a odborný asistent Walter Hildebrant. Během 82 dní bylo 14 stanic WFL nainstalováno a zprovozněno v oblasti severoatlantické Arktidy (Grónsko, Špicberky, Země Františka Josefa), 5 v oblasti Barentsova moře a 2 stanice na severovýchodním pobřeží Kanady na poloostrově Labrador a na ostrově Newfoundland.

Dne 27. října 1943 byla ponorkou U-355 na ostrově Hopen jihovýchodně od Špicberků vysazena a následně zřízena čtyřčlenná meteorologická stanice Luftwaffewetterdienst s kódovým označením Svartisen“, kterou vedl Leutnant zur See (pozn.: L/Zs. – čs. ekv. poručík) Jürgen Neunteufl. Stanice byla v provozu až do července 1944.

Další meteorologická stanice Lundvig“ byla v říjnu 1943 vysazena na jižním pobřeží Špicberků ponorkou U-365.

V téže době byla v Cambridgeském průlivu na ostrově Alexandřina země zřízena námořní meteorologická stanice Schatzgräber“. Na jaře 1944 však její obsluha byla postižena silnou otravou ze špatně zpracovaného medvědího masa. Ponorce U-354 s lékařskou pomocí na palubě se nepodařilo pro silné nahromadění ledu k pobřeží Alexandřiny země proniknout. Proto byl počátkem července vyslán na pomoc dopravní letoun, který si však při přistání poškodil podvozek. Po nouzové opravě byl dne 11. července 1944 evakuován veškerý nemocný meteorologický personál. Technické zařízení, výzbroj, výstroj a zásoby zanechané na ostrově potom v říjnu odvezla ponorka U-387.

V ranních hodinách dne 7. září 1943 vyslala norsko-britská meteorologická stanice na Špicberkách do britské námořní centrály zprávu, že se k ostrovům blíží válečné lodě, které byly zprvu považovány za britské. K překvapení norsko-britské vojenské jednotky však tyto lodě zahájily palbu na pobřežní zařízení. Jednalo se totiž o německý námořní svaz, kterému velel Vizeadmiral (pozn.: V/Adm. – čs. ekv. generálporučík) Oskar Kummetz. Svaz připlul ke Špicberkám se dvěma bitevními loděmi a dalšími devíti doprovodnými torpédoborci, aby v rámci operace „Sizilien“ zničil spojeneckou radiovou a meteorologickou stanici a veškerou okolní vojenskou infrastrukturu. Od počátku jara 1943 byly v Norsku shromážděny hlavní síly německého válečného loďstva. Ve snaze najít pro ně nějakou činnost navrhl hlavní námořní štáb provedení výpadu na Špicberky. Zničení slabých postavení pobřežní obrany, radiové a meteorologické stanice a zneškodnění, nebo zajetí několika desítek vojáků sice jen stěží mohlo zasluhovat pozornost tak silného válečného námořního svazu při současné spotřebě obrovského množství stále cennějších pohonných hmot, přesto však dalo vrchní velitelství Reichs Kriegsmarine k akci souhlas.

Večer 6. září 1943 vypluly bitevní lodě Tirpitz a Scharnhorst v doprovodu dalších devíti torpédoborců z kotviště v Altafjordu a zamířily, kryti britskou válečnou vlajkou, ke Špicberkám, kam dorazily 7. září ráno. Německý námořní svaz se poté rozdělil a Tirpitz společně s torpédoborci 4. flotily ostřeloval osadu Barentsburg, zatímco Scharnhorst v doprovodu 5. a 6. flotily zamířil do Grönfjordu a do Adventní zátoky, kde torpédoborce vysadily na břeh šest set vojáků od Infanterieregiment 349 (pěší pluk 349). Poté, co těžká děla Tirpitzu zničila slabá spojenecká obranná postavení, rádiovou a meteorologickou stanici, provedli němečtí vojáci pomocí trhavin demolici spojenecké infrastruktury a zajali šedesát tři vojáků. Následně se na břeh vylodil tým filmařů a fotografů, aby provedenou akci zachytil pro potřeby německé válečné propagandy. O den později se všechny německé válečné lodě vrátili zpět do kotviště v Altafjordu. Praktické výsledky operace „Sizilien“ však byly fakticky nulové, neboť již 19. října 1943 vysadil v rámci operace „Locomotive“ americký těžký křižník „USS Tuscaloosa“ za podpory jednoho amerického a třech britských torpédoborců v Isfjordu norskou vojenskou jednotku za účelem obnovení meteorologické stanice.

Ve výcvikovém středisku německé námořní meteorologické služby na krkonošském Zlatém návrší bylo v období let 1942 – 1944 postupně připraveno celkem 13 arktických Wettertruppe, z nichž 4 byly vyslány na východní pobřeží Grónska, 5 na Špicberky, 2 na ostrov Hopen, 1 na ostrov Alexandřina země a 1 na ostrov Bjǿrnǿya (11 posádek meteorologických stanic bylo vycvičeno pro potřeby Reichs Kriegsmarine a 2 pro Abwehr). Celkově tak náročný vysokohorský výcvik na Zlatém návrší absolvovalo 100 až 130 osob.

Obdobným způsobem bylo v roce 1944 poblíž norského Bergenu zřízeno výcvikové středisko Luftwaffewetterdienst, kde byly připraveny celkem 3 Wettertruppe s určením 2x na východní pobřeží Grónska a 1x na Medvědí ostrov,

Výcvik na Zlatém návrší byl s ohledem celkovou strategickou vojensko-politickou situaci ukončen na počátku roku 1945. Činnost původní Polární zkušební stanice pokračovala až do počátku května 1945.

Jako jedna z posledních absolvovala výcvik na Zlatém návrší arktická Wettertruppe „Haudegen“, která pod velením Dr. Wilhelma Degeho od srpna 1944 působila v Severovýchodní zemi (Nordaustlandet) na severu Špicberků v zálivu Rijpfjorden na místě o souřadnicích 80° 00’ s. š., 22° 30’ v. d. Jako velitel poslední německé vojenské jednotky v Evropě složil Wilhelm Dege kapitulaci do rukou Ludwiga Albertsena, kapitána norského trawleru Blaasei až dne 4. září 1945.

Důvod takto pozdní kapitulace byl mimo jiné způsoben skutečností, že místo dislokace meteorologické stanice bylo, vyjma několika mála dnů, po volném moři prakticky nepřístupné a pěší přesun po pevnině a zamrzlém moři je v těchto zeměpisných šířkách velmi nebezpečný. Posádka se tak začala připravovat na další přezimování, když měla dostatek provozních zásob z dodávek shozených letouny Luftwaffe na počátku roku 1945.

Hlavním důvodem však byla pravděpodobně skutečnost, že dne 24. dubna 1945 obdržel velitel meteorologické stanice telegram od nadřízeného Marinegruppe Komando Nord (Velitelství námořní skupiny Sever) s úkolem nadále setrvat na svém místě, přezimovat zde až do roku 1946 a dále pokračovat v plnění stanovených meteorologických úkolů.

Jako zajímavost je možno uvést, že zbytky budovy a zařízení této meteorologické stanice se dochovaly až do současnosti.

Přestože území Špicberků, Grónska, Islandu a dalších severních polárních oblastí nehrálo v průběhu 2. světové války žádnou zásadní roli ve strategických či operačních záměrech obou válčících stran, může být s podivem, jak velkou pozornost spojeneckého i německého velení tyto oblasti zaujímaly. Bylo to dáno především tím, že námořní operace, spojené především se strategickou lodní přepravou vojenského a dalšího materiálu, které byly vedené v arktických vodách a letecké operace nad nimi, vyžadovaly rovněž organizaci nepřetržitého toku meteorologických informací, protože znalost aktuálních a předpokládaných meteorologických podmínek byla důležitým předpokladem jejich úspěchu. Z tohoto důvodu mělo na obou stranách válečného konfliktu zřizování, udržování a provoz vlastních meteorologických stanic v těchto oblastech a naopak likvidace stanic nepřátelských nepochybně nepoměrně větší význam, než by velikost těchto meteorologických stanic a obsah jejich informací zdánlivě napovídaly.

Obou Knöspelových meteorologických polárních expedicí na Špicberky se, mimo jiných osob, rovněž zúčastnil jeden původem československý občan Antonín Pohořalý. Narodil se v nedalekých Vítkovicích v české rodině, jako nejmladší ze šesti dětí místního cestáře. Vyučil se řezníkem, ale pracoval většinou na silnicích, hlavně na stavbě nové Masarykovy horské silnice vedoucí na Zlaté návrší. Dotáhl to až na pozici okresního cestáře.

Již před válkou se oženil s Němkou Annou Krausovou. Po záboru českého pohraničí nechtěl opustit svůj domov a odejít do vnitrozemí jako většina Čechů. Oba manželé se tak automaticky stali říšskoněmeckými občany a v té době se z Antonína Pohořalého stal Anton Pohoschaly.

Jako pomocný cestář udržoval původní Masarykovu horskou silnici z Horních Míseček na Zlaté návrší a tam se také seznámil s vedoucím výcvikového střediska německé námořní meteorologické služby Hansem Robertem Knöespelem.

V té době mu začal pomáhat mu s různými pracemi na zkušební stanici, které ho velmi zaujaly a zajímaly. Nakonec na Zlaté návrší přesídlil, když mu Knöespel nabídl byt přímo na stanici a později také možnost účasti v nadcházejících námořních arktických meteorologických expedicích.

Pohořalý souhlasil, jako dobrovolník byl přijat k Marinewetterdienst v hodností námořní asistent a v letech 1941 – 1942 se zúčastnil operace s krycím názvem Knöspe“, v letech 1943 – 1944 potom Kreuzritter“. Za svoji činnost v rámci polárních meteorologických expedic byl později vyznamenán německým válečným křížem II. a I. stupně.

V květnu 1945 osobně předal Antonín Pohořalý polární zkušební stanici Zlaté návrší Československé armádě. Později byl zatčen, byl postaven před mimořádný lidový soud a obviněn ze zločinu napomáhání nepříteli v době ohrožení republiky. Hájil se tím, že nikdy nikomu neuškodil, nikoho  nezabil, nebyl na frontě, ani nenapomáhal  válečnému úsilí nacistického Německa, ale pouze se v německé uniformě zúčastnil vědeckých polárních výzkumů. Za svoji činnost byl v roce 1946 odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok nepodmíněně.

Dalším z historicky doložených českých pracovníků působících na Zlatém návrší byl Karel Knapp, který jako totálně nasazený zde prováděl pomocné práce.

V poválečném období převzala opuštěnou Polární zkušební stanici Zlaté návrší Československá armáda a obnovená vojenská povětrnostní služba zde v létě 1945 zřídila svoji horskou meteorologickou stanici.

Vojenská horská meteorologická stanice Zlaté návrší působila od roku 1945 nejprve v přímé podřízenosti Školy povětrnostní služby Velitelství letectva, od roku 1947 potom Povětrnostní ústředny I (obě v Praze – Kbelích). Na konci roku 1952 byla převedena do podřízenosti tehdejšího Státního meteorologického ústavu MNO.

Dnem 1. ledna 1954, v souvislosti s celkovou reorganizací vojenské povětrnostní služby, přešla tato stanice mimo resort MNO a zůstala nadále součástí nově vytvořeného civilního Státního meteorologického ústavu, kde byla později v průběhu 70. let zrušena z důvodu celkově zchátralého stavu budov a nemožnosti dodržet přísná pravidla stanovená pro provoz objektů v chráněných oblastech Krkonošského národního parku.

Tolik  jedna  speciální  historická  exkurze  do  období  II. světové  války.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.