Elity versus lid


napsal  Leo K.

Sociální inženýrství, do kterého nás nutí nevládky, v roli užitečných idiotů korporací, celkem dobře popsali Jiří Pehe s Janem Šternem v článku Manifest inovatívního státu (…Takovým falešným zapojením se do světa, je výprodej národní podstaty kvůli ekonomickému růstu a potažmo růstu životní úrovně za jakoukoliv cenu…). Slovy „celkem dobře“ chci vyjádřit, že nevystihuje zcela míru zhnusení nad takovým činem jakým výprodej národní podstaty je. Vždy, když přemýšlím o opaku, to znamená o pozitivním řádu světa, tak mi v hlavě bzučí slova prastaré písničky z roku 1963 Normálně.

…Prý v roce šedesátém šestém
až bude dávno všude mír,
tak on, že má být inženýr
a že by se mnou chodil normálně.

Když jsem šla domů, bála jsem se táty,
určitě nás viděl u dveří
a on vám nic, jen podíval se dlouze
a řek mi, táta zlatý, 
tak jdi si ohřát večeři.

Snad ví, že v šedesátém šestém
už bude vážně všude mír
a že chci víc než suvenýr,
no že jsem prostě šťastná, normálně…

Ano, k pozitivnímu řádu světa patří, že věci a lidé nacházejí své místo ve světě – normálně. Stejně tak i státy musí hledat svoje místo v globalizujícím se světě, nalézat svojí identitu – normálně. Každá země je jedinečná a tuto svojí jedinečnost nesmí v universálním světě utopit. Globální svět má tendenci unifikovat prostor, protože se mu tak lépe funguje. Na první pohled se to jeví jako snadné řešení. Tomu nelze v žádném případě ustoupit, to je falešné zapojení do světa, to je posluhování soukromému kapitálu, které se vždy nakonec vymstí. 

Takovým falešným zapojením se do světa, je výprodej národní podstaty kvůli ekonomickému růstu a potažmo růstu životní úrovně za jakoukoliv cenu. Nikdo jiný než stát neochrání krajinu, přírodní zdroje, tradiční pospolitost a kulturu před vpádem globálního světa. Jestliže někde dojde k destrukci národní podstaty, pak viníkem je především místní stát a nikoliv globální síly. Ty se  často démonizují , stejně  tak procesy, jako kdyby bylo jejich cílem ničit to, co je lokálně jedinečné a nenahraditelné. Je to jenom alibismus těch politiků a činitelů, kteří toto připustili. Ke globálnímu světu patří i zvýšená povinnost národního státu chránit podstatu své země, její tradici a kulturu. 

Každá země by měla vstoupit na arény globalizovaného světa s novou energií a s programem odpovídajícím na tyto výzvy. Měla by formou podpory inovací posilovat svojí výkonnost, aby nejen obstála v globální ekonomické soutěži, ale aby zajistila svým občanům kvalifikovanou práci a důstojnou existenci. Jen tak se nedostane do nedůstojného vleku všemocných nadnárodních korporací. Měla by se stmelovat, nikoli rozdělovat a cíleně budovat spravedlivou společnost. Rozdělená a rozhádaná společnost se v globálním světě stane bezmocnou hračkou v rukou globálních hráčů. A měla by nalézt svoje místo ve světě a toto místo kvalifikovaně a zodpovědně chránit před náporem globálních sil. Jenom silné a stmelené státy, které dobře znají své místo ve světě, obstojí v globální konkurenci.

I nadnárodní politická integrace, která může být účinnou odpovědí na ekonomickou globalizaci (protože jen globalizovaná politika bude schopná zajistit potřebnou míru globální regulace a globálních standardů), může být úspěšná pouze za předpokladu, že bude vycházet z jedinečného vkladu každého státního útvaru. Tedy že bude kombinací jedinečných přínosů různých zemí, nikoliv byrokratickou snahou o uniformitu. Jinými slovy, snahy každého moderního státu najít své unikátní místo v globálním světě, by neměly být vnímány jako snahy vyčlenit se z procesu politické globalizace, jako cesta zpět k nacionalismu, ale jako snahy o vytvoření smysluplného systému globální dělby práce, napsal předposledního listopadu 2016 Jiří Pehe s Jenem Šternem.

Ale už 1. března 2017, jako by se lekl, že předchozí článek sepsal rukou nerozdílnou s humoristou, vysvětluje Jiří Pehe, jak to vlastně myslel. Až vás přejde mráz po zádech, když zjistíte, že v článku Zdi v éře globalizace provedl obrat o 180 stupňů.

…Toto vše neznamená, že nevznikají bariéry nového druhu. Ideje multikulturalismu, tolerance k menšinám (doprovázené jazykem politické korektnosti) nebo feminismus pomohly zbortit celou řadu bariér a mentálních zdí spočívajících v předsudcích a zavedených způsobech nadvlády částí společnosti nad jinými. Zároveň ale jejich nástup vytvořil v posledních letech zárodky nových bariér mezi liberálními částmi západních společností, které byly s tímto vývojem srozuměny, a těmi ostatními. Toto dělení má i jiné pojmenování: elity versus lid, kavárna versus zbytek společnosti, liberální města versus venkov. V nejobecnějším slova smyslu lze tuto hradbu táhnoucí se prostředkem západních společností definovat jako zeď mezi modernitou a tradičním viděním světa. Na jedné straně stojí ti, které lze označit za vítěze globalizace, na druhé straně ti, kterým přináší spíše problémy, anebo je přímo děsí. Moderní veřejnost, kterou Jürgen Habermas popsal jako jakési společné racionální komunikační pole ve veřejném prostoru, je dnes fragmentovaná více než kdy předtím. Přesto lze argumentovat, že tato fragmentace a zmatek nejsou cestami k nějakému novému trvalému rozdělení lidských společností a světa jako celku. Trendy, které se spustily po roce 1989, už nelze zastavit politicky, jak si to představují někteří nacionalisté. Pohání je totiž primárně jiné síly než politika.

Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr financí a Kishore Mahbubani, bývalý singapurský diplomat publikovali v časopisu Foreign Affairs na toto téma vloni zásadní text. Argumentují v něm, že svět není stále více rozdělený, nestojí na prahu fatálního střetu civilizací, který předvídal Samuel Huntignton. Naopak se přímo před našima očima sjednocuje. Rychlé tempo globalizace, včetně některých jevů, které jsou s ním spojeny, jako je migrace, sice generuje strach a nahrává demagogům, ale ve skutečnosti žijeme v neobyčejně progresivní fázi lidské historie, kterou lze popsat jako fúzi civilizací a vznik planetární civilizace. Zdi nebo bariéry budou samozřejmě v tomto procesu hrát ještě dlouho významnou roli jakýchsi retardérů, ale svět před „koncem historie“ už se nikdy nevrátí… 

Nečetli jsme to už někde? Ale ano, Multikulturalismus jako politické náboženství – připomenu:

Třídní boj, je třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit, tedy těch, které se systému nepodařilo znormalizovat. Marginální jsou nositeli „Jinakosti“, tedy novým revolučním subjektem. Mají tu přednost, že nejsou námi, tedy neintegrovali se do konzumní kultury. „Jiný“ je pevným bodem, z něhož lze vést kritiku západní civilizace a krok za krokem ji dekonstruovat. Skrze ně je možná emancipace všech, jsou tedy zdrojem hlavního dobra. Naopak hlavní zlo spočívá v neuznání „Jiných“ v jejich odlišnosti, je to projev rasismu.

V praxi to znamená, že je třeba vychovávat lidi k všeobecné toleranci a potlačovat jejich předsudky. Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde různé identity svobodně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Politika zde není od toho, aby různosti mírnila, ale aby je institucionalizovala. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. To je podstatou občanské společnosti. Žádná instituce se nesnaží různost podřídit společné normě. Společnost spojuje jen úcta k lidským právům jednotlivců a skupin. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Otázky týkající se práv minorit nesmějí být přenechány majoritě. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností, proti tyranii většiny.

A co nám za to slibuje? Přece ráj diverzity!

V zásadě se navrhuje opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované diverzity. Bude to společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Tím bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v civilizaci. Multikulturní stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu diverzity a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou humanitou. Společnost diverzity přinese překonání rozdělení společnosti na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. Také sociální otázka bude vyřešena, až nastane rovnost v diverzitě pro všechny. K dominantním skupinám v tomto systému patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch skutečně marginalizovaných. Každý kdo je proti demokracii diverzity, kdo oceňuje paměť, zakotvení, tradici, odkaz, je populistou. Rozšířený je tento postoj zvláště v lidových vrstvách národa. Předsudky těchto lidí brání rozvoji nového světa. Každý konzervatismus je v podstatě spící fašismus.

Nepřipomíná vám ta rovnost v diverzitě něco? Lidé mají přece legitimní právo na svou identitu. Demokracie diverzity je nesmyslným a nic neříkající skupinou souřadných slov. Nejde vlastně o společnost zbavenou identity, historie a kultury? Vše ve jménu lidských práv, která nejsou ani přirozená ani univerzální. Zkuste například náboženskou svobodu. Ta není ani dnes „univerzální hodnotou.“ Pokud se pokusíte evangelizovat nebo přilákat nové členy do lůna křesťanské církve ve většině zemí islámského světa, stanete se hlavním kandidátem na trůn mučedníka. Pokud jde o západní víru v rovnost všech dobrovolných sexuálních vztahů, v některých afrických a muslimských zemích homosexuálům řežou hlavy, a cizoložnice kamenují k smrti. Správně Václav Bělohradský říká:Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc.

Stojíte o společnost jejímž jediným důvodem existence je spotřeba? Kdysi nám byl v podobných barvách představován komunismus. Tedy, bez té spotřeby. Jiří Pehe stejně jako Mathieu Bock-Côté se už vůbec nenamáhají vysvětlit, jakým mechanismem vlastně budou zmírněny rozdíly mezi bohatými a chudými jestliže rozbíjejí identitu společnosti. Ten báječný nový globalizovaný svět tedy má být světem bez hradeb mezi lidmi; ale není to náhodou právě tržní hospodářství a kapitalismus, které izolují lidi od sebe navzájem?

Proto program ventilace společenského hněvu potřebuje svou politickou figuru a na scénu vstupuje postava demagoga, která ovládá politické umění vytvářet nepřítele a nalézat fackovací panáky. Ve shodě s politikou končící globalizace jej najdete v nejrůznějších podobách, ať jde o shora jmenované jednou v Kanadě a podruhé v Čechách. Jeden „Rootless in Canada“ a druhý nezakořeněný v Česku vypouští z úst poptávané lži tak dlouho, dokud jim politicky neaktivní společnost neuvěří. S obrazem seriozního intelektuála se pak jeho příznivci ztotožňují a jakýkoliv útok na něj vnímají jako útok na sebe samotné, protože navzdory tomu, že zpravidla patří k příslušníkům ekonomické a politické elity, vytváří kolem sebe neustále dojem, že je „jedním z nás“. Tak se levice ocitla v zajetí svého kulturního kapitálu, který ji spolehlivě odstřihává od širokých lidových vrstev. Není potřeba si nic namlouvat – mobilizace proti komunismu už netáhne, a tak je na řadě boj proti levici jakožto vzdělané elitě z velkých měst.

Rust Belt je téměř světovým vztýčeným ukazováčkem. Doba je náhle zralá na příchod národních mesiášů – Viktora Orbána, Marine Le Pen, Frauke Petry, Norberta Hofera, Geerta Wilderse a Donalda Trumpa. Arogantní jistota Clintonů, že peníze zmohou vše, utrpěla zaslouženou porážku. Už i lidé z Demokratické strany varují před klanem Clintonů. V neděli 26. února 2017, Bernie Sanders v rozhovoru pro CNN vyzývá voliče Demokratů k jasnému odmítnutí korupčních praktik (hlavně od korporací) a k transformaci strany. „Musíme otevřít stranu pracujícím lidem a pro mladé lidi aby bylo dostatečně jasné, že Demokratická strana se vymezuje proti vlivu Wall Streetu, proti chamtivosti farmaceutického průmyslu a proti vlivu korporací, které v Americe ruší naše továrny a naše pracovní místa. A místo k prospěchu naší země je přesouvají do zahraničí.“

Tedy úplně něco jiného než je vítací postoj k jinakosti? Na pozadí jeho řeči je zjevné, že tlak ve prospěch diverzity je stejně fanatický, jako mylný a přímo zločinný a nejspíše i zaplacený. Vždyť kapitalismus skutečně neprodukuje nic jiného nežli egoistické individua zaměřené jenom na svůj okamžitý prospěch. Snad nikdo nepopírá, že vyhrocený individualismus, jehož jménem došlo raketovým tempem k nikdy v historii lidstva zaznamenané nepřiměřenosti, musí vyvolat odpor. Nástup hnutí, která vyznávají identitu, je zákonitou reakcí na postglobalizační tendenci, která člověka vytrhává z jeho dosavadního prostředí, a místo toho se z něj pokouší vytvořit jenom nepatrné – a kdykoli zaměnitelné – kolečko v celém aparátu zbožní produkce, zcela podřízené diktátu maximalizace zisku.

Globalizace je časově ohraničený proces, kdy už přesunem výroby nebo služeb nelze získat další rozhodující výhodu. To je např. Trumpův problém, protože digitálně automatizované linky průmyslu 4, budou stejně efektivní jak v Číně, tak ve Spojených státech. Ale podnikatelská sféra si zatím Trumpa považuje. Tak například CEO (výkonný ředitel nebo předseda představenstva) Dow Chemical, Andrew Liveris hodnotí jeho pro-podnikatelský styl jako nejvýraznější od dob „Otců zakladatelů.“ Ostatně i Gallupův ústav, mu jenom za minulý týden zvýšil popularitu o 5 procent. Jestliže klesne potřeba lidská práce tak, že bude jenom marginální položkou v nákladovém rozpočtu, byť by byla jakkoliv drahá, bude efektivita navrácení průmyslu jenom velmi malá, pokud vůbec nějaká.

Kapitalistická ekonomika sice na jedné straně skutečně bourá ty hranice mezi národy, protože jsou potřebám globálního působení na obtíž, ale zároveň ty námezdně pracující mezi sebou izoluje jako zaměnitelná a snadno nahraditelná kolečka. Dám příklad. Horizontkář, tj. obsluha vodorovné vyvrtávačky musel být v minulosti vysoce kvalifikovaný dělník, ale měl-li obsluhovat NC vyvrtávačku potřeboval stejně programátora, který nastavoval program přímo na panelu stroje a po tuto dobu nebyl stroj využit. Řídící software CNC strojů CAD/CAM (například Edgecam nebo obdobné), dovoluje zkrátit čas programování až osm krát a program se nastavuje jinde, horizontka může být mezitím využita. Úspora osmi programátorů už je znát.

Ještě ke společnosti diverzity. Nemohu zapomenout ani na vyprávění PhDr. Petra Jistela z ČHS (přední metodik hudební výchovy pro nejmenší), který se za normalizace mohl zúčastnit jakési konference v holandském Delftu.

Bylo to okolo Vánoc a tak bylo zasedání na sváteční dny přerušeno. Z obavy, že by východoevropským delegátům nebyl umožněn návrat, rozebrali si je místní obyvatelé do rodin jako hosty. Seděli jsme ve sborovně a poslouchali Petra jak líčil štědrovečerní sezení holandské rodiny, kdy se sešli okolo stolu členové širší rodiny všech etnických typů, ať už to byli různě tmaví potomci Bůrů z JAR nebo Indonézané či počínštělí obyvatelé Macaa anebo Karibští Antilané.

Vykládal o fyzické nemožnosti rasizmu v bývalé koloniální velmoci, kde lidé všech možných barev byli členy jedné rodiny. Z dnešního hlediska je ale nutné poznamenat, že nešlo o nějaký projev nesmyslné myšlenky multikulturalismu. Všichni totiž dávali najevo svou přítomností u štědrovečerního stolu, že uznávají základní nizozemské hodnoty, byť třeba poznamenané lokálním koloritem.

Jeho výklad, který měl svoji logiku, ztratil na pravdivosti v listopadu roku 2004, kdy se po vraždě Theo van Gogha muslimským přistěhovalcem, udály rasové bouře nevídaného rozsahu. Musím tady odskočit a připomenout „Herrenvolk“ a jeho Norimberské zákony. Co bylo podstatou nacionálně-socialistického hnutí, které pobláznilo miliony německých občanů? Bylo to přesvědčení o nespravedlivém Versailleském míru, míru na výhradní účet Německa. Bylo to přesvědčení o jeho překonání „národní“ hrdostí, mýtem o krvi a půdě. Mýtem o výjimečnosti nordické rasy.

Theo van Gogh, když mluvil, psal a přednášel, tak věru moc vybíravý slovník neměl a o křesťanech stejně jako o židech a muslimech se vyjadřoval hodně neuctivě. Pohár přetekl muslimům, když v roce 2004 Gogh použil scénář nizozemské političky somálského původu Ayaan Hirsi Ali a natočil krátký film Submission, který pojednává o násilí a zvůli vůči ženám v islámských komunitách, ve kterém jednotlivé ženy vyprávějí své děsivé příběhy, pokleknuté a schoulené do modlitby a na jejich polonahá – jen poloprůsvitnými závoji pokrytá těla jsou promítány texty z Koránu, které se vztahují k nadřazenosti mužů nad ženami. Nedůtkliví křesťané protestovali proti jeho vulgarismům bezzubě peticemi a kázáními v kostelích. Nedůtkliví židé vláčeli van Gogha donekonečna po soudech za antisemitismus. Nedůtklivý muslimský fundamentalista mu prohnal pár kulek tělem a na hruď mu přibodl text z Koránu.

Šlo o naprosto stejné přesvědčení, jaké sloužilo nacistům. A to, že se muslimům děje křivda – vzpomeňte: Před nástupem fašismu v Německu byli obětní beránci Židé. Dnes jsou to nejen v Evropě muslimové, říká programátor žijící v ČR, Tunisan Hakim Amdouni. A samozřejmě mýtus o výjimečnosti islámu a o božské výjimečnosti Koránu. Proto to „právo zabíjet.“

Je naprosto jedno, jak bude stát (jak, když se pracuje na jeho likvidaci?) vychovávat lidi k všeobecné toleranci a potlačovat jejich předsudky, když k soužití je zapotřebí souhlasu obou (nebo více) stran?

A znovu narazíte na problém s náboženstvím. Víra muslimů je podle jejich názoru bezpodmínečná, jedinečná a nejlepší. V konfliktu s jakoukoliv jinou, nebo s bezvěrectvím musí mít navrch i za cenu oběti nejvyšší. To má být cílem procesu, kterému veřejně fandí článkem Zdi v éře globalizace i Jiří Pehe?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.