VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO PŘÍBĚHU


napsala  Všudybylka

 

Pesimisté rádi zdůrazňují, že jedinec nic nezmůže, optimisté jsou zastánci opačného stanoviska. Domnívají se, že jedinec má svobodnou vůli a neomezenou moc ji použít. Jednii druzí mají pravdu a zároveň ji nemají. Oba postoje jsou opačnými konci jednoho lana. Výše uvedený paradox spočívá v duálním chápání světa, které celistvost stvoření tříští na fraktály a nedovoluje vnímat souvislosti. Stává se, že někteří lidé, kteří mají často ty nejlepší úmysly, naleznou malý střípek pravdy, shlédnou se v něm a okouzleni odrazem vlastního já se stávají horlivými sluhy toho, proti čemu se původně vymezovali. Ocitají se v zrcadlovém bludišti, které v každém směru a ohledu přesvědčivě kopíruje jejich vnímání, což jim poskytuje falešný pocit jistoty, že již našli, co hledali. Přestávají pátrat dál a nechávají se okouzlovat sami sebou v domnění, že již dosáhli konečného osvícení. Při komunikaci s takto zbloudivšími zjistíte, že plodná diskuze s nimi je naprosto nemožná. Pokud něco nezapadá do koncepce jejich obrazu světa, hájí svou doktrínu za jakoukoli cenu. Logika v jejich pojetí znamená účelové využívání argumentů ve svůj prospěch, bez ohledu na reálná fakta a prokazatelné skutečnosti. Stávají se zajatci ega, individualismu a sobectví.

Každý z nás prožívá v rámci svého života svůj příběh, proces osobní evoluce, jinými slovy osud. Ve zkouškách, kterým jsme v průběhu této osobní existence vystaveni, máme možnost poznávat univerzální principy, které nám umožňují vidět souvislosti a dávají nahlížet na události z vyšší perspektivy. Z tohoto hlediska ztrácí schéma duálního myšlení JÁ versus TY, nebo MY versus ONI svůj smysl, protože protilehlé póly jsou ve skutečnosti součástí jednoho celku, který tvoří jednotu a dokonalost. Kladný a záporný pól magnetu jsou také zcela opačné, a přesto jeden bez druhého nemohou existovat. Toto vnitřní napětí je dynamickou silou, která drží celek pohromadě. Individualizace lidské společnosti vede k iluzi, že jsme oddělení, ale náš osobní vývoj by se bez vztahů s lidmi kolem okamžitě zastavil. Právě interakce s ostatními generuje a navyšuje naše osobní vědomí. Čím by byl náš osobní příběh, kdyby nebyl zasazen do kontextu rodiny, ve které jsme se narodili? Rodina je součástí odkazu předchozích generací, rodových tradic. Sousloví náš rod se sémanticky blíží slovu národ. Také každý národ má svůj osud na pozadí dějin, který formuje jeho kolektivní vědomí. Bez ohledu na vnitřní rozpory, které jsou a budou vzhledem k rozdílnému stupni zralosti jednotlivců, každý národ jako celek vytváří esenci určitých duchovních kvalit, podmíněných a získaných prací a úsilím lidí tvořících toto společenství. Kdo tento fakt popírá a snaží se nastolit globální řád, plní také věrně svoji úlohu, byť jinak, než se domnívá. Pokusy o vymazání národní identity vedou paradoxně k posilování národního uvědomění. V univerzu vše usiluje o vyrovnání, takže jakýkoli tlak vytváří zákonitě protitlak.

Jeden moudrý citát praví, že v našem životě jsou nejdůležitější dva dny – den, kdy jsme se narodili a den, kdy jsme pochopili proč. Vyspělé sebeuvědomění nedovoluje separaci našich individuálních potřeb od potřeb celku, umožňuje vidět souvislosti z nadhledu, při kterém vnímáme sami sebe jako neoddělitelnou součást společenské matrice na všech úrovních. Na úrovni partnerského vztahu, rodiny, rodu, obce, národa a nakonec i v celoplanetárním a vesmírném měřítku. Individuální vědomí je základní jednotkou kolektivního vědomí, do kterého promítá méně či více vědomé impulzy. Sjednocujícím prvkem těchto impulzů jsou ideje. Jejich ztráta či roztříštěnost znamená oslabení kolektivního vědomí, které tvoří celospolečenské klima. Proto komunita, jejíž fungování je postaveno na konsensu jasných a pevných idejí (bez ohledu na jejich morální kvalitu), je úspěšná v jejich prosazování. Pokud cíle této skupiny kolidují se zájmy širší společenské základny, či je výrazně omezují, tato se nedobrovolně dostává do silně reaktivní polohy, napětí uvnitř celku narůstá, postoje se vyhraňují a výrazná polarizace dává vzniknout iluzi oddělenosti. Jakmile napětí dosáhne kritického bodu, spustí se proces, zpravidla velmi rychlý a dynamický, který vede k obnovení rovnováhy. Je smutným faktem, že v případě lidské civilizace jsou oním regulátorem války se všemi tragickými důsledky. Po prožitém utrpení všechny spojí idea míru, na základě které se buduje a tvoří, aby později v blahobytu opět nastal souboj jednoho ega s druhým, který vede k destrukci a kruh se uzavírá.

Společný příběh lidstva přinejmenším za poslední dva tisíce let byl doposud jen smutným důkazem nepochopení, že naše civilizace je součástí ještě většího celku. Struktura a funkčnost vesmíru stojí na zákonech a zákonitostech, kterým jsme podřízeni i my na naší planetě, ať se nám to líbí nebo ne. V tomto světle se jeví všechny žabomyší války, naparování se, řinčení zbraněmi, výhrůžky, směšnými ve své domýšlivé samolibosti a zarputilém odmítání odpovědnosti. Podobáme se pošetilcům, kteří se perou o kormidlo na jedné lodi, až se s nimi kocábka převrhne, a nakonec se všichni společně topíme v nekonečném oceánu lidské hlouposti a omezenosti.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.