Střípky naší minulosti


napsali  Pavel a Ondra

Vlkův  úvod:

Před  pár  dny  mi  dorazil  od  Pavla  následující  mailík:

S kamarádem natáčíme amatérský dokument o historii našeho okolí (Plzeň-sever) Určitě nemůže chybět i téma druhé sv. války a jeden díl je věnovaný transportům smrti které projížděli přes náš okres. Myslím, že ti kteří by se chtěli omlouvat za odsun by se na to měli podívat, nebo si o válce něco zjistit a nad svou omluvou se minimálně zamyslet. Nechápu jak lidi rychle zapomínají, nebo postupně mění názor. Teorie  Overtonových  oken asi nebude daleko od pravdy.

Štve mi, že se dneska tohle téma nenosí.  Prostě není in a postupně se na něj zapomíná. A jak napsal Gerd „na 25. únor 1948, 21. srpen 1968 nebo Mezinárodní den Tibetu 10. března nezapomíná nikdo.“ Je mi s toho smutno a rozhodl jsem se, že budu bojovat za to aby se nezapomínalo. Minimálně tím, že o tom natočíme rádoby dokument a budeme ho každému vnucovat, aby se na něj podíval.

Pavel

Moje  reakce byla  standardní –  dotaz  zda  by  Pavel nechtěl  o  tom  historickém  seriálu  napsat  pro Kosu  širší  článek.  Odpovědí  byl  další  mailík:

Díky za nabídku, ale spisovatel zrovna nejsem. Zeptám se Ondry, který pořadem provází a je mediální tváří.

Pavel

No a  včera  se  ozval Ondra s  dalšími informacemi.  Takže  mají,  spolu s  Pavlem na Kose  autorskou  premieru – včetně  jednoho  dílu  jejich  seriálu  o  historii  severního  Plzeňska.  které na  Kose určitě  nemusí  být  kosířům vnucováno. Podívají se  na  to  sami , dobrovolně  a věřím, že  rádi. A  Kosa  jim  to  ráda  zprostředkuje.

Takže  nyní už   Ondra. Mám  vás  žádat o hvězdy?  Proč?  Jsme na  Kose, takže  bych  nosil  jen  dříví  do lesa – vlastně  –  lepil  hvězdy na  oblohu plnou  hvězd 🙂 Ale i tak  – předem  díky.  Autoři toho seriálu  totiž žádný  honorář,  než  hvězdy od  kosířů  asi nedostanou….

Před nedávnem jsme se rozhodli, že by nebylo špatné udělat něco, co by nám i ostatním připomnělo něco z nedávné historie. Už jako malí kluci jsme rádi nahlíželi do kůlen našich dědečků, na půdy našich babiček a vůbec se přehrabovali v haraburdí, které tak člověk za svůj život nashromáždí. Rádi přirovnáváme život ke knize. Když se narodíme, dostaneme ji čistou a nepopsanou. Nikdo z nás neví, jak je jeho kniha silná a kolik času má na to, aby ji popsal. Víme však naprosto přesně, že není na světě dvou stejných knih. Není jeden příběh, který by kopíroval druhý. Některé se prolínají, jiné se vůbec nepotkají. Některé příběhy jsou protkané zlatou nití, jiné jsou od bláta…

Největší nespravedlnost je, když někdo přijde o možnost tu svoji knihu dopsat a násilně je mu vyrváno pero života z ruky a jeho příběh končí. Ať už je to konci náhlý, po třesknutí výstřelu anebo dlouhý a útrpný, čpící nemocemi, bídou a hladem – je prostě konec. O takto ukončených příbězích pojednává jeden z dílů našeho amatérského dokumentu Střípky naší minulosti. V něm jsme se podívali na to, jak na konci druhé světové  v transportech smrti trpěli a umírali nevinní lidé. Řada z nich přežila, ale to co zažili a viděli, zůstane navždy jejich třináctou komnatou.

Od konce 2. Světové války už uplynulo tolik let, že lidé, kteří se tehdy narodili, jsou sami již prarodiči a tak hledat někoho, kdo by si tehdejší události pamatoval bude čím dál složitější. Naším cílem není v lidech vzbuzovat lítost a soucit nad lidmi, kteří v průběhu války zemřeli, ale chceme si připomenout některé události, protože tato válka byla tak významný milník v dějinách lidstva, že jeho surovost nesmí nikdy upadnout v zapomnění.

Čas od času zaslechnu debaty, které řeší zda poválečný odsun Němců z Československa byl nebo nebyl spravedlivý, zda odškodnit nebo neodškodnit vyhnané, zda zrušit či nezrušit Benešovy dekrety. Já říkám ANO, ale za splnění následujících podmínek – ze strany těch, kteří žijí v zemi, která všechny druhoválečné události způsobila, musí přijít omluva vůči všem, kdo byli touto válkou a událostmi, které po ní následovaly, zasaženi. Musí přijít odškodnění těch, kteří v průběhu války utrpěli jakoukoliv újmu. A ze strany těch, kteří neměli možnost své příběhy dopsat musí přijít odpuštění….

My, kdo ještě máme možnost psát naše příběhy, máme povinnost občas nahlédnout a připomenout sobě i svému okolí ty knihy, které mají popsány jen pár řádek a poslední slova jsou napsány krví. Naše děti musí mít stále na paměti to, co nám vyprávěli naše babičky a naši dědečkové. Zcela jistě čas obrousí ostré hrany všeho zlého a špatného co se stalo a časem se z toho stane “jen” dějepisné učivo, ale tím spíše musíme zachovat a dále předávat paměti našich prarodičů.

Můžeme odpustit, ale nesmíme zapomenout.

Ondra.

 

P.S.  tady je  ten  slíbené  video  jednoho dílu našeho seriálu

Zájemci  o  další  díly si  je  snadno  najdou  na  Youtube, pokud  zadají  Střípky naší minulosti.

Vlkův  dovětek:

Kmen  čtenářů Kosy mne  asi nikdy nepřestane  překvapovat. Svou mnohovrstevností, rozmanitostí, šířkou  záběru, univerzalitou a  hlavně  – zdravým  rozumem. Pustil jsem  si  i  dva  další , zatím hotové  díly  a je to pastva  pro  oči,  uši a duši. Dva  nebo  o něco  více  lidí, říkají  si  amatéři, produkuje,  dle mého názoru  zcela  profesionální  snímky.  O  tom, co bychom ,  zejména  my, z  tohoto  kraje  měli vědět,  navštívit. Ale  rozhodně – jak  říkají v  onom videu, které je  součástí  tohoto  článku – neměli  nikdy zapomenout.

Za  sebe  si nemohu  odpustit  jasnou  otázku  –  a proč  to od  nich  nevezme  Česká televize?  Je  to  snad  horší  nebo  méně  sdílnější, než  to, co  nabízela  třeba  ČT 2 včera v  době,  kdy  jsem redigoval tento text -viz  screenshot  programového schematu

Že  by  vadila  zmínka  o  tom,  že vězně,  kterým se podařilo  utéci  z  transportu  u  Nýřan,  byli pochytáni sedláky  z nedalekých  obcí,  aby mohli  být popraveni, protože člověk obeznámený s mapou odtržených  Sudet  ví,  že  to  nutně  museli  být  sudetští  Němci,  kdo  ty  nebožáky  lovili?  Pár  dnů  před koncem  už  tehdy nade  vší pochybnost  prohrané  války?  Takže  to není  dostatečně  politicky  zapadající  do  dnešních  časů,  kdy  pro  mnohé,  včetně současného  ministra  kultury, začíná  historie  zásadně  až 9.5.1945?

Nebo  z nějakého jiného podobného „objektivního“  důvodu?  Nevím. Spekulovat  nemá  cenu.  Jediné, co  cenu  má, je  aby  se práce Pavla a  Ondry, či  pár  dalších, dostala  mezi  co nejvíc  lidí!  Protože  přesně  tohle  je   projev občanské  angažovanosti!  Nepolitické  politiky,  diverzity, obohacování se navzájem! Tohle!  Uvědomění  si  sebe  sama, místa  kde žiji, proč  tam chci  žít  i nadále a  tak,  jak  se tu  žilo  od  nepaměti.  A  nezapomínat  na minulost.  Prostě  občanská  společnost.   Se vším  všudy! Kkterou  člověku  nikdo nemusí  vnucovat, protože  si ji  každý, trochu  rozumný  člověk,  najde sám.

Pavle a  Ondro – díky  za  vaši  „amatérskou “  produkci!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.