Postoje veřejnosti


napsal Leo  K.

Postoje veřejnosti vůči vládě, vůči svým vlastním politikům se nápadně podobají vztahu Čechů k říšskému protektorovi za Protektorátu o jehož harmoničnosti nás například ujišťuje, přes nesouhlas pamětníků, takový  Tomáš Krystlík, přirozeně dobře informovaný, protože  se narodil dva roky po jeho konci. Přitom nám – na rozdíl od Protektorátu – vládli a vládnou občané našeho národa, které jsme si sami zvolili. Stačí si připomenout „oblíbeného“ Jaromíra Drábka za TOP 09.

Česká společnost má za sebou skoro třicet let zkušeností s představou o demokracii, jak ji prezentovali mocní tohoto státu. To je docela určitě načase, aby si společnost přestala hrát na svedenou a opuštěnou. Jsme dospělí a ve skutečnosti všichni velmi dobře víme, že politické strany (a také hnutí, abych nevynechal ANO) dělají jenom to, co dělat musí, aby se dostaly a co nejdéle udržely u moci. Ani o chlup víc. Je pokrytecké jim to vyčítat, dokud jim to dovolíme. Demokratická společnost si totiž opravdu vládne sama a nese za kvalitu své vlády přímou zodpovědnost.

„Moc má své nezrušitelné zákonitosti, ať ji vykonává kdokoli. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla užívání moci“ – říká Václav Bělohradský Těmi pravidly se stal formální systém demokracie se zpětnými vazbami. Moc je třeba spoutat ústavou a nekrácenými občanskými právy. Je přirozené, že aktuální nositelé moci se tomu brání často až do detailu vypracovanými fintami, protože o argumentech nelze hovořit. Jenom ti, co jsou tak říkajíc „za vodou“ si občas a jakoby mimochodem dovolí vyjevit pravý stav věcí. Například Miroslav Macek říká zcela bez rozpaků: „…v politice přece jde jenom o vliv, ne? O co jiného? A o moc. A o rozdělování peněz. Copak jde v politice o něco jiného?“ (Ve filmu Vládneme, nerušit).

Byla to česká společnost, která tuto úlohu nesplnila, zpětnou vazbu v podobě nástrojů přímé demokracie nenastavila a také dopustila, že se do vládnoucích pozic dostaly strany reprezentující sice minimum členů, zato ale s vazbami na všehoschopné kriminální pozadí minulého režimu. To bylo a je pohodlné a lehkomyslné. Vždyť první, co Česká společnost bez odporu přijala, bylo prohlášení, že cokoliv není zakázáno zákonem, je povoleno. Tím ale vlastně společnost škrtla existenci etiky, která jak známo, se nedá vymoci zákonem. Klausovo známé „morálka není ekonomická kategorie“ přispělo rozhodující měrou k zvulgarizování společnosti. Vidina moci a materiálních výhod jen málokdy přitahuje do politiky skutečné idealisty, ale především „zlatokopy“ příživníky a jinou mocichtivou verbež. Ve zlomové době a za těchto podmínek je podíl těchto příležitostných hráčů logicky nadprůměrný a šance je zpacifikovat mizivá.

Jsou mistři pomluv a kuloárního jednání. V podmínkách totální ztráty morálních zábran jsou vítězi. Nikdy nebudou stát o transparenci a otevřenost a proto se nesmíří ani se základními demokratickými pravidly například v hlasování, které je pro členy demokratické organizace vždy přímé, rovné a tajné, kdežto pro volené orgány přímé, rovné a veřejné. A to s povinností (hlasují-li volení zástupci strany) zveřejnit pro všechny členy strany seznam se jmenovitým uvedením toho, kdo a jak hlasoval.

Každý člen takové strany musí mít nezpochybnitelné právo iniciovat petici žádající přímé hlasování o jakékoli otázce týkající se jednotlivých rozhodnutí orgánů strany, organizačního uspořádání včetně odvolání představitelů strany na všech stupních. Je to až podivuhodné, kolik stran souhlasí s nástroji přímé demokracie, ale ve své jednotce, ve své straně ji nepožadují! Je vůbec nějaká možnost, že takové strany to myslí s přímou demokracií vážně? Ve stranách rozhodují (údajně kvůli akceschopnosti) předsednictva a v ANO pouze  Andrej Babiš. Na to upozornil už počátkem minulého století Robert Michels, kdy pronesl tvrzení, že vedení strukturovaných organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina; to Michels nazval železným zákonem oligarchizace.

Nestačí tedy podepisovat rezoluce a vybírat politické strany jako spodní prádlo, podle toho jak je šik a jak se líbí manželce. Musíme se probrat z představy o dobré politické straně, „která vnese pořádek do toho bordelu.“ Hlavně však musíme překonat vlastní pohodlnost a převzít svůj díl odpovědnosti za stav naší demokracie. Společnost, která se trvale zdržuje politické aktivity a doufá, že nová vláda již docela určitě nabídne ideální politiku, si za své problémy může sama! Když se v této společnosti nenajde alespoň jedno procento lidí, kteří budou vládcům dnes a denně koukat na prsty, tak se změní jen to, že se nám zítra budou vymlouvat jiní politici.

Častou námitkou proti lidové korekci vlád, je tvrzení o nekvalifikovanosti většiny občanů. Vždyť zastupitelé jsou „ti nejlepší z nás,“ tak co bychom chtěli lepšího? Nejlepší odpovědí na tuto námitku je několika minutové sledování praxe parlamentu, kde stačí dva provokatéři s přednostním právem reagovat a celé poslanecké „stádo těch nejlepších z nás,“ až na několik málo inteligentních členů tohoto sboru, spustí svá slohová cvičení, která by neprošla ani zkouškou na současné střední škole. V parlamentu se místní pikantérií stalo prohlášení právníka Marka Bendy:„Když skutečně nevím jak bych měl hlasovat, podívám se na komunisty a hlasuji opačně(!)“ Hvězdou sociálních sítí, Mount Everestem blbosti, se během posledních let stala virtuální postava s hláškou: „Já bych ty internety zakázala.“

Zdrojem moci zatím sice zůstává vlastnictví a ovládání výrobních prostředků. Změnil se však způsob distribuce zvláště financí a kontroly nad nimi. Rozhodující roli zde hrají informace. Kdo je ovládne, získává fatální konkurenční převahu. Hlavním místem pro zpracovávání a uchovávání informací je celosvětová síť internetu. Dnes je ale také pracovním a komunikačním nástrojem a ve své podstatě vytváří další rozměr lidského světa. Přestože ten stav není ničím novým dnes a dokonce nebyl novým ani na přelomu tisíciletí, politici jej s oblibou za novinku zcela mylně prohlašují. Asi proto, že mu příliš nerozumí.

Zatímco v komerčním prostředí věcí a převážně služeb díky masivnímu rozšiřování internetu mezi lidmi vzniká, sice pomalu, ale funkční a praxí ověřená obchodní, komunikační i bezpečnostní pravidla; státní správa a skrze politiky vznikající legislativa reflektovala tuto změnu nejdříve sporadicky a pak zcela proti duchu demokratického rozměru tohoto nástroje. Místo, aby se profesionální zákonodárci a politici nechali inspirovat komerčním světem a odbornou komunitou, která rozvíjí digitální prostor, vydali se opačnou cestou.

Příznačný příběh „těch nejlepších z nás“ se udál v roce 2006, kdy si poslanci vymohli nové notebooky. Tehdejší cena 9,9 milionu za 220 notebooků byla kritizována pro předraženost. Firma DELL (nepsaný etalon kvality) nabízela počítače za poloviční cenu, tendr však nakonec získala firma Autocont známá z akce Internet do škol. Firma S-Invest CZ, která pro poslaneckou sněmovnu výběrové řízení pořádala, totiž vytvořila hodnotící bodový žebříček nabídek, který výrazně zvýhodnil některé, z běžného pohledu uživatele nedůležité, vlastnosti (náhodou?). Deník Lidové noviny uvedl, že například výkon procesoru či kapacita pevného disku se na celkovém hodnocení podílela 1 bodem, kdežto čudlík zleva na WiFi, tedy přepínač blokující bezdrátové připojení byl oceněn 15 body. Pokud by například takový přepínač měl notebook od firmy Dell, firma by řízení vyhrála a PSP by zaplatila polovinu. To prosím není anekdota, ale příběh z poslanecké sněmovny.

Tito „nejlepší z nás“ se snaží na sféru které nerozumí, aplikovat pravidla svého starého světa, kterým dominují rozhodovací moc, papír a štempl. Svobodu a samoregulaci prostředí, které je nedílnou součástí našeho života, se pokouší regulovat, nejčastěji zákazy a nařízeními. Výhody sítě sítí chápou jako rizika. Přesná pravidla a důsledné pochopení jeho výhod i jeho rizik zatím umožnilo a do budoucna jistě umožní masivní rozvoj prakticky jakékoliv oblasti lidského života včetně vědy. Z pohledu lidí, kteří však upřednostňují autoritativní styl řízení vyznávající kontrolu před důvěrou a otevřeností, je snaha o ovládnutí internetu pochopitelná. Určitě ji ale nelze akceptovat jako správnou či ji chápat jako demokratickou.

Nejsou schopni ani diskutovat, jak vidíme a slyšíme v přenosech z parlamentu. Nepochopili ani to základní, že diskuse nemá za cíl určit kdo má pravdu (to ani nelze), ale objasnit pokud možno všechny stránky diskutovaného problému, aby jim bylo možné připsat odpovídající priority. Chtít potom od tohoto spolku pochopení demokracie je vlastně absurdní úkol a není divu, že se velká část jejich voličů za toto surrealistické divadlo pomocné elity (podle Kellera) hluboce stydí. Globalizace finančního světa, ale také korporací přivodila, že síťové modely a neexistující hranice online světa se obejdou bez centrální autority. Proto se jen velmi těžko podrobují legislativám založeným na národním principu. Rozdílné právní normy jednotlivých států a snaha o jejich direktivní uplatnění na výměnu informací či obchod, který se reálně odehrává i v několika zemích současně, vede zákonodárce do pasti. Přirozenou reakcí, jak se do této pasti nechytit, by měla být snaha o urychlené sblížení zákonů demokraticky orientovaných zemí na úrovni maximálních variant při zachování specifických zvláštností národních států a zároveň orientace na benefity online světa. Cestou nejsou národní regulace celých segmentů trhů, které jsou jednak neúčinné a také brzdí další rozvoj ekonomik, nyní již prakticky integrovaných v online světě. Fragmentace globálního světa není cestou rozvoje.

Politici si skutečně nevědí rady, jak jednat s firmami bez sídla, registrace či bankovního účtu v České republice, jejichž služby nakupuje a využívá český občan. S tímto fenoménem se těžce bojuje, a to díky nesmyslnému závodu o investory a vytvářením „těch nejvýhodnějších podmínek“, kterým národní parlamenty pokřivily nejen evropský trh. Největší IT giganti se momentálně přestěhovali do Irska. Nejvíce firem dávno sídlí v daňových rájích. Cestou větší regulace a složitější legislativy je ovšem zpátky nikdo nepřivede. Ale problém daňových rájů, pokud to skutečně problém je, se tím neřeší. Proč ty pochybnosti o daňových rájích? Není mi totiž jasné, proč máme mít s těmito zeměmi smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Férová soutěž nemůže existovat za neférových podmínek. Tyto smlouvy musely projít parlamentem, kde pro ně hlasovali ti „nejlepší z nás.“ Nenapadá vás, že jsme vlastně už skoro třicet let svědky rozporu mezi reálným konáním čehokoli, zejména politické moci, a institucionalizovanou představou o jejich fungování? A kdybychom i po všem, co víme, co odhalily například Wikileaks o zákulisí všech institucí a mocenských uskupení a nadále věřili tomu, co o sobě tvrdí „na scéně,“ máme nárok být považováni za nositele kritického rozumu? Když víme, že povinností každého intelektuála je podrobit konstruktivní kritice především vládu a její tendence ve vlastní zemi, tak proč se opájíme ďábelskostí Putina či Trumpa nebo i vlastního prezidenta, který nemá zákonodárnou a  jen  ohraničenou exekutivní moc?

Češi jsou notoricky nespokojení s tím, jak se jim vládne. Trh politických idejí funguje spolehlivě a před volbami se debatují ideologické novinky od přímé demokracie přes manažerské vládnutí Andreje Babiše. Ano, v debatách rezonuje „chtělo by to politiku zcela nového typu.“ České demokracii by nepochybně prospěla jako oživovací kůra použitelná přítomnost prvků přímé demokracie. V demokratických společnostech je korupce odvrácenou stranou toho, co je na demokracii nejlepší – plurality referenčních skupin. Jsem loajální ke svému městu, profesní korporaci, politické straně, podniku, rodině či sociální třídě. Komu mám dát přednost: Mám být loajálnější k sousedům ve městě, nebo ke straně či ke korporaci, kde jsem zaměstnán? Moralisticky pokroucený boj proti korupci vykládá krize systému jako důsledek nelegálního jednání skupin a jednotlivců, čímž odvrací pozornost od katastrofálních důsledků LEGÁLNÍHO jednání rozhodujících uskupení v systému.

Vzít korupci vážně znamená vzít vážně fakt, že je jenom otázkou úrovně. Energetické korporace, finanční systém či zbrojní průmysl jsou vždy a LEGÁLNĚ provázány s politickou mocí. To, co se v Česku nazývá korupce, je ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura zděděná ještě po bývalém Rakousko Uherském mocnářství, legitimizující využívání nedokonalosti systému k redistribuci výhod na základě tichých dohod mezi jednotlivci a skupinami v jakékoli sféře, včetně třeba soudnictví, nemocnic či vědeckých institucí. O nelegální korupci – tedy o tichých dohodách a klientelismu se většinou dovídáme ex post a nezbývá než se ptát: „Kde je zákon o lobbingu? Opravdu jej lze nahradit třeba změnami v jednacím řádu sněmovny? A jak je to v případě, že vláda sama iniciuje vznik tak zvané neziskovky, která provádí to, k čemu není ve sněmovně politická vůle?“ Není to svého druhu lobbing jenom postavený na hlavu?

To otevírá opět otázku nevládních neziskových organizací, které jsou veřejně adorovány například Marií Heřmanovou

…Stát zkrátka některé věci garantuje, ale zároveň není v jeho moci je realizovat, a proto dotuje neziskovky, které tuto práci odvádějí za něj – de facto na ně outsourcuje část svých povinností. Podobné je to i se spoustou sociálních služeb – z nichž většina se vůbec netýká azylantů, ale každého z nás. Každý z nás se někdy může ocitnout v situaci, kdy bude potřebovat právníka zadarmo, nebo se bude muset starat o staré rodiče či dlouhodobě nemocné dítě. Pro stát je mnohem jednodušší a pravděpodobně levnější, když část svého rozpočtu rozdělí organizacím, které mají potřebnou expertizu a lidi. Protože jinak by ji musel zajišťovat sám, a na to nemá lidi ani kapacity.

Nebo by musel najít způsob, jak ji zrealizovat komerčně – jenže zkušenosti ukazují, že některé věci – jako třeba právě péče o seniory nebo postižené děti – z principu prostě výdělečné být nemohou, a zároveň snad ani Lenka Zlámalová nezpochybňuje, že jsou potřeba. V ideálním stavu jsou proto neziskovky skutečně partnerem politiků, kteří berou jejich hlas v potaz, když se třeba stanovuje nová legislativa. Protože kdo jiný má vědět, jak nastavit například hospicovou péči nebo integrační program pro azylanty než ti, kteří se jimi už přes dvacet let dennodenně zabývají? Není na tom absolutně nic konspiračního, je to velmi transparentní a pro stát včetně nás daňových poplatníků výhodný proces spolupráce. Podobně funguje v mnoha jiných vyspělých zemích. Neziskovky zkrátka nejsou bandou šílených aktivistů…

Autorka je údajně antropoložka a novinářka, která pracuje v Nadaci OSF (jak příznačné!) a od roku 2015 působí jako tisková mluvčí spolku Pomáháme lidem na útěku. Myslím, že zcela oprávněně to vyvolává otázky po jejím základním vzdělání a možná také otázky na její Alma mater. Vždyť hned první věta uveřejněného úryvku, že stát některé věci garantuje, ale zároveň není v jeho moci je realizovat…je blábol, který bych nečekal ani od středoškoláka v prvním ročníku. Jak může kdokoliv garantovat něco, co není v jeho moci? Jak může stát přesunout (outsourcovat) činnost, za níž je zodpovědný, na nikomu neodpovědný spolek? Kdyby (v šíleném snu) tomu tak opravdu bylo, za co by stála státní garance? Nebylo by pak lépe se takového státu vůbec zbavit?

Sorosova Open Society Fund s programem: prosazovat systémové změny na celostátní úrovni(!); přispívat k řešení konkrétních situací ve městech a obcích; financovat další desítky nevládních organizací a realizovat vlastní projekty(!) je jedna z pěti největších nadací v České republice a má už více než 20 let zkušeností. Jejími hlavními partnery jsou America Chamber of Commerce, US Embassy, Britské velvyslanectví, Google a další. Čí myšlenky nebo dokonce systémové změny a čí zájmy asi prosazuje, o tom snad nemá smysl spekulovat. Jestli ale OSF vsadila na lidi typu autorky výše uvedeného článku, tak naštěstí nemusí být ještě tak zle.

Snad bych ještě dodal, že v sociální oblasti jsou pro stát zcela klíčové nikoliv neziskovky amerického typu ale zejména kvalitní a všeobecně dostupné veřejné služby, které vytvářejí dobré prostředí pro založení rodiny a výchovu dětí pro všechny bez rozdílu, dostupnost vzdělání, podpora jeslí a školek, volnočasových aktivit a to plošně! Všeobecná a rovná dostupnost veřejných služeb pro rodinu a vzdělání brání propadu sociálně slabých do vyloučení ze společnosti a přenosu vyloučení na další generace. Takováto dostupnost veřejných služeb má daleko širší dopad, podpoří i zakládání rodin lidmi, kteří nejsou ohroženy sociálním vyloučením. Pokud ovšem má stát o fungující sociální klima ještě zájem! Podpora zakládání rodin rovněž povede k posílení demografické struktury celé společnosti a není potřeba falešných „služeb“ neziskovek ani blábolů ten stav obhajujících.

Vždyť samotná existence neziskovek je odrazem nějakého společenského deficitu, jsou smutným doprovodným jevem rozpadu sociálního státu. Jsou následkem privatizace pro veřejnost nezbytných a proto v zásadě nutně nevýdělečných oborů jako je školství, zdravotnictví a kultura. Jsou zdviženým prstem společnosti, kde jsou tyto obory řízeny privátními zájmy a principy ziskové tržní (ne)etiky.

Vraťme se ale k poslancům. Internet jim buď nic neříká nebo je to pro ně strašák a nezvládnutý chaos a tak vyrukovali s osvědčenými zákazy. Zákon o hazardních hrách a zákon o vojenském zpravodajství, poprvé v české historii, vložil do rukou úředníků nástroj, kterým lze reálně blokovat obsah Internetu. A tuto potřebu politiků, řešit záležitosti spojené s internetem, přenáší na poskytovatele internetového připojení. Už z tohoto prostého faktu je vidět, že jim nejde o bezpečnost, ale o moc – je vůbec žádoucí, aby soukromé osoby (poskytovatelé služeb v oblasti internetu a telefonní a mobilní komunikace, zejm. mobilní operátoři a obchodní společnosti zajišťující připojení k internetu), byly nadány oprávněním uchovávat veškeré údaje o jimi poskytované komunikaci, i o zákaznících, jimž jsou jejich služby poskytovány (tzn. údaje jdoucí i nad rozsah údajů, jež jsou dle napadené právní úpravy povinny uchovávat), a volně s nimi za účelem vymáhání pohledávek, rozvoje obchodní činnosti a marketingu disponovaly. Vždyť to je proti všem pravidlům listovního tajemství, od nějž se pravidla na internetu odvozují.

Absurdnost takových pseudozákonů pokřivuje fungující systém digitálního světa. Obchodní model určitého segmentu, poskytovatele her, nyní na své náklady zajišťuje jiný segment. Je jím poskytovatel připojení, který sám má s hrami pramálo společného. Internetový poskytovatel se paradoxně dostává do podřízené role, přestože by bez něj segment online her nemohl ani existovat. Bez poskytovatele internetu si ovšem ani nepřečteme email, neobjednáme dovolenou či nezaplatíme nájem v online bankovnictví. Měl by tedy poskytovatel internetu nést také například náklady bank? Za to, že jim umožňuje fungovat v online prostoru?

Zbavme se už jednou lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou nejlepší z nás a neumí zacházet ani se standardním notebookem. Rozlučme se se stranami, které se zaklínají demokracií a nemají ji funkční ani vůči svým vlastním členům. A když se nepovede vymazat tyto tasemnice politiky, trvejme na tom, co vláda sama o sobě prohlašuje; trvejme na transparentním vládnutí. Trvejme nad zveřejňování každé položky z veřejných peněz. Zúčastňujte se jednání zastupitelů všech stupňů. Trvejte na participaci na rozpočtech obcí. Zakládejte spolky. Je to jednoduché, sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení a nedají se zakřiknout. Letos na podzim se nám vrací znovu po čtyřech letech příležitost něco změnit. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název humanismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší bývalé dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, které jsme o sobě původně měli.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.