Demokracie a lidská práva


napsal Leo K.

Jan Čulík se mýlí. Což o to. Mýlí se sem tam každý člověk, ale Čulík se mýlí fatálně. Používá tutéž argumentační metodu, kterou vší silou své osobnosti kritizuje. Z jeho článku:

Tohle je vážné dilema, na které bych chtěl upozornit. Má demokratická vůle občanů vždycky pravdu? Haidt podle Dolejšího poukazuje na to, že pokud nad globalisty převáží nacionalisté, demokratická vůle občanů povede k tomu, že někteří lidé se stanou podřadnými jedinci s omezenými právy, protože podle nacionalistů mají mít občanská práva pouze lidé jim blízcí.

Je možné demokraticky připustit omezování základních lidských práv? Pro názornost to přeženeme: Je možné připustit, aby si národ odhlasoval, že určitá etnická skupina má jít do plynu? Ředitel lidsko-právní organizace Kenneth Roth napsal nedávno v článku, který vyšel ve 20 evropských denících (včetně České republiky) toto:

Demokracie musí být zakořeněna v lidských právech. Pro mnoho lidí je tohle samozřejmost, avšak stále častěji vidíme nyní v Evropě některé osoby, které argumentují, že demokracie znamená jen vyhrát volby a pak udělat cokoliv, co si myslíme, že voliči chtějí. Demokracie se tak pro ně stává ‚diktaturou většiny‘.

Ano, vláda by měla být odrazem většinových preferencí, jak se to projevuje v periodických, svobodných a spravedlivých volbách, avšak musí být také omezena zárukami lidských práv a vládou zákona. Existují určité věci, které by měly být vládě zakázány, i když je většina voličů podporuje, jako zavedení trestu smrti, věznění lidí z politických důvodů, omezování jejich možnosti volně se shromažďovat a svobodně mluvit, anebo diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnicity, náboženství či sexuální orientace.“

Má Kenneth Roth či nemá pravdu? Co s tím? Vynechme otázku hodnou ironie Jonathana Swifta: Je možné připustit, aby si národ odhlasoval, že určitá etnická skupina má jít do plynu – a navzdory řečenému předpokládejme, že si z nás PhDr. Jan Čulík neutahuje, ale že si nás váží.

Podle právě teď aktuálního výkladu jsou lidská práva svou povahou přirozená, takže moderní právní státy představují syntézu přirozeně právního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a kontinentálního práva, pro které je však takový výklad nepřijatelný, neboť lidským právům připisuje nejen ahistorickou, ale i transcendentální legitimitu. Absolutizujeme-li lidská práva bez ohledu na jejich často kontroverzní charakter a historickou podmíněnost, upřeme- a priori legitimitu celé řadě názorových proudů, než mají ve společnosti podstatné zastoupení: např. zákaz trestu smrti (v mírových podmínkách) je sice v evropských zemích uzákoněn jako právo ústavní, avšak nezanedbatelná část společnosti tento zákaz odmítá a tvrdí, že odstraněním trestu smrti se narušilo přirozené vnímání spravedlnosti. Je zde tedy konflikt dvou přirozených práv, jehož řešení ve prospěch jednoho z nich je pouhým politickým rozhodnutím bez jakékoli transcendentální oprávněnosti.

Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv etnických a náboženských menšin. Stoupenci tradičních názorů oprávněně tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin, na souběžném žití kulturně a právně odlišných skupin v jednom státě, je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského státu. Tady si vypůjčím pregnantní názor JUDr. Kláry Samkové Ph.D. specializované na lidská práva, z nichž má tak zvaný velký doktorát (Ph.D.) a proto její odpověď jedné advokátce, která zastávala zcela nesmyslně výše popsané pomýlené stanovisko tak zvaného multikulturalismu, pokládám za relevantní:

Jedním z pojmových znaků státu je, že je výlučným zákonodárcem na svém území […] Nyní se Vy dožadujete toho, aby některé osoby, jmenovitě ty osoby, které o sobě prohlásí, že jsou muslimského vyznání, si mohly přijímat svoje vlastní zákony a řídit se podle nich, i když jsou v rozporu s všeobecně platným právním řádem a navíc nebyly předepsaným způsobem ani přijaty. Jinými slovy, Vy se dožadujete toho, aby se stát vzdal své úlohy legislativního suveréna, což ve svém důsledku nemůže vést k ničemu jinému než k rozpadu státu a kompletnímu rozpadu právního řádu v daném státě! (Tento princip totiž platí pro všechny země a pro všechny právní řády euro-amerického konceptu, což je asi tak 70% zeměkoule, tedy všech kromě Severní Koreje a islámských států. K Vašemu pravděpodobnému údivu dodávám, že do této kategorie právních řádů se řadí i právo Ruska a většiny nástupnických zemí SSSR). Fakticky se také dožadujete zavedení PERSONALITY PRÁVA, tedy toho, že každý si nese svůj právní řád s sebou podle toho, odkud pochází. Jako všeobecný princip byl v Evropě princip personality práva opuštěn v roce 212, kdy bylo římské občanství ediktem Constitutio Antoniniana poskytnuto všem obyvatelům římské říše.“

Vychází z tohoto konfliktu přirozeného a kontinentálního práva snad teze zbytečnosti státu? Je tento rozpor snad důkazem přednosti anarchie? Dostáváme se na tenký led. Společenský útvar, stát je tu přece právě proto, aby chránil své obyvatele, před těmi, kdo mají z ať už ekonomického či jiného titulu velkou nebo ještě větší moc. Větší než kdokoliv z jednotlivců. Cokoliv, co zpochybňuje existenci státu, je v této perspektivě záměrným pokusem zlikvidovat právě ta práva, ve jménu kterých se o tom jedná. V matematice se tomu říká důkaz sporem. Spor vlastně upozorňuje, že tento postup není správný o korektnosti už vůbec nemluvě.

Z kontinentálního hlediska jsou lidská práva dána především zkušeností z totalitních režimů 20. století: principy norimberského procesu s válečnými zločinci vedly k postupné kodifikaci mezinárodního práva.

Lidská práva, naproti tomu tak, jak je známe z naší Listiny základních práv a svobod, vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly prosazeny v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (KBSE) v Helsinkách 1975 jako sofistikovaný klacek na tehdejší východní blok. Jednalo se tehdy o první poválečné shromáždění všech Evropských států s výjimkou Albánie, šlo tedy o Belgii, Bulharsko, Československo, Dánsko, Finsko, Francii, Irsko, Island, Itálii, Jugoslávii, Kanadu, Kypr, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďarsko, Maltu, Monako, Německou demokratickou republika, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, San Marino, Spolkovou republiku Německo, Sovětský svaz, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Spojené království Velké Británie a Irska, Spojené státy americké a Vatikán. Předběžná schůzka 35 zúčastněných zemí na KBSE se sešla ve dnech 22. listopadu 1972 až 8. června 1973 v Helsinkách, bylo zde dohodnuto rozdělení konference do tří fází a taktéž byl dojednán samotný začátek konference na 3. července 1973

Šlo o jedny z nejbouřlivějších a nejdetailnějších vyjednávání, protože žádná strana nechtěla připustit ústupky z původních návrhů a zájmů, které je vedly až ke KBSE. Návrhy, které dříve byly zformulované Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí, formovaly základy pro jednání. Ovšem v přípravných rozhovorech nemohly tyto mezinárodní organizace činit návrhy samy, učinily je tak jejich členské státy. Mezi důležité návrhy, které byly učiněny, je návrh Belgie, Itálie a Dánska, protože tyto návrhy vytvořily půdu pro jednání o lidských právech, tak aby mohly být zařazeny do Závěrečného aktu. Návrh Belgie se zaměřoval na otázky týkající se oblasti hospodářské a životního prostředí. Návrh Dánska se soustředil na zásadní principy humanitární spolupráce.

Konkrétně se zaměřoval na „[…] rozvoj styků mezi lidmi, rozšíření výměny na úseku kultury a výchovy a […] širší tok informací. […] Zejména se zaměří na vypracování vzájemně dohodnutých procedur, jež by zajistily větší svobodu pohybu a výměny osob, jakož i na vypracování dlouhodobého programu zvýšení kulturních výměn v oblasti vědy, jakož i zlepšení toku informací.“ Zásluhu za prosazení principů lidských práv do pořadu KBSE je nutné jednoznačně připsat na vrub Evropskému společenství, protože jedině díky jejich přístupu k lidským právům jako k základnímu principu vztahů mezi evropskými státy, které by se měly prosadit i do vztahů Západ -Východ přispěly k tomu, že tato agenda nebyla opuštěna. Evropskému společenství (ES) se podařilo udělat z lidských práv součást identity evropských států, tedy integrální složku jejich podoby, jak by měly vystupovat navenek. A to i přes fakt, že návrh učiněný ES, byl v rozporu s převládajícími mezinárodními zásadami, tedy především principem nevměšování se do interních záležitostí států.

Vzhledem ke stanovení programu konference je důležité také zmínit, že Spojené státy byly velmi překvapené, nakolik se jim podařilo ovlivnit program nadcházející konference, v souvislosti s tím jakých programových ústupků byl Sovětský svaz ochoten učinit (Henry Kissinger). Když byla v listopadu 1972 zahájena formální jednání KBSE, nebyla úcta k lidským právům stále považována za celoevropskou zásadu a to i přes to, že v roce 1969 Evropská společenství navrhlo, aby se do agendy konference dostal volnější pohyb osob, myšlenek a informací, koncem roku 1972 pak přidala k navrhovaným tématům úctu k lidským právům jako základního principu vztahů mezi evropskými státy.

O úrovni zastoupení ve třetí fázi KBSE rozhodovali účastnické státy před ukončením druhé fáze konference. Předem bylo stanoveno, že konference příjme závěrečné dokumenty KBSE na slavnostním zasedání ke konci třetí fáze. Poté, co byly skončeny jedny z nejobtížnějších jednání celé KBSE, se nejvyšší představitelé zúčastněných států sešli ve dnech 30. července až 1. srpna 1975 v Helsinkách k podepsání Závěrečného aktu. V první části Závěrečného aktu, častěji označovaném jako první koš, bylo ustanoveno deset principů, kterými se řídí vztahy mezi státy, které se účastnili KBSE a přistoupili k Závěrečnému aktu. Těchto deset principů je často označováno jako Dekalog evropské bezpečnosti. 1. Svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti, 2. Zdržení se hrozby silou a použití síly, 3. Neporušitelnost hranic, 4. Územní celistvost států, 5. Mírové urovnávání sporů, 6. Nevměšování se do vnitřních záležitostí, 7. Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení, 8. Rovnoprávnost a sebeurčení národů, 9. Spolupráce mezi státy, 10. Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva. V principech tedy bylo vyjádřeno, že státy vzájemně uznají svoji svrchovanou rovnost a budou ji respektovat, zároveň se zdrží hrozby silou a použití síly společně s nevměšováním se do vnitřních záležitostí států.

Ovšem jednoznačně nejdůležitějším principem je sedmý, který zakotvuje respekt k lidským právům a základním svobodám, včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení. Přestože je až na 7. místě zasloužil se mimořádným způsobem o radikální změnu prostředí, v němž se dnes zajišťuje evropská bezpečnost. Smyslem zařazení tohoto principu do Závěrečného aktu bylo zrovnoprávnit problematiku lidských práv a občanských svobod s ostatními, tradičně uznávanými zásadami vztahů mezi státy. Zbývající léta studené války, u nás zvláště Charta 77, a konečný pád totalitního režimu, přesvědčivě potvrdily klíčový význam problematiky lidských práv a občanských svobod. Ačkoliv je Závěrečný akt KBSE dokumentem, který požívá pouhé politické závaznosti, ve významu „commitment“ (= závazku angažovanosti) a nikoliv právně vynutitelné smlouvy ve smyslu „legal obligation“, přesto jeho široce uznávaná autorita podpořila ovlivňování chování jednotlivých zúčastněných aktérů a napomáhala k překonávání jednotlivých sporů či krizí.

Vzpomněl li sem úlohu NATO (potažmo Spojených států) a ES v jednání KBSE, není divu, že už po třetí za krátkou dobu cituji Václava Bělohradského:

Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou, nebo třeba právo na stabilní pozemské klima?

Ano, právem se ptáte PROČ? Protože lidská práva jsou nejen historicky, ale také politicky podmíněna a debata o této podmíněnosti, ani případná jejich změna není tendencí směřující k zániku demokratického právního státu, ale právě naopak je diskusí o všech stránkách této problematiky a tedy svrchovaným znakem demokracie.

Ale vraťme se ke Kennethu Rothovi, řediteli Human Rights Watch. Tato organizace byla založena se jménem Helsinki Watch v roce 1978, aby monitorovala bývalý Sovětský svaz a dodržování jím přijatých dohod na KBSE v Helsinkách, 1975. Při dalším růstu organizace se zformovaly další výbory, aby pokrývaly další regiony ve světě. V roce 1988 byly všechny výbory sjednoceny pod jednu střechu, kterým je Human Rights Watch se sídlem v New Yorku. Produkuje výzkumné zprávy a rešerše porušování lidských práv a norem, které jsou zakotveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodně přijatých lidskoprávních standardech. Tímto k porušování lidských práv přitahuje mezinárodní pozornost a snaží se tlačit na vlády a mezinárodní organizace, aby zjednaly nápravu. Mezi témata, kterými se Human Rights Watch zabývá patří sociální a genderové diskriminace, mučení, děti ve válce, politická korupce a problémy v trestněprávních systémech.

Human Rights Watch má 233 placených zaměstnanců a rozpočet 26 miliónů amerických dolarů na rok. Hlavním sponzorem je americký miliardář George Soros, který sponzoruje také celou řadu dalších politiky se dotýkajících organizací. V České republice se jedná zejména o ekvivalentní organizaci  Člověk v tísni s ředitelem Šimonem Pánkem.

Poslední odstavec ozřejmuje motivy Kennetha Rotha s nimiž psal slova:

Demokracie musí být zakořeněna v lidských právech. Pro mnoho lidí je tohle samozřejmost, avšak stále častěji vidíme nyní v Evropě některé osoby, které argumentují, že demokracie znamená jen vyhrát volby a pak udělat cokoliv, co si myslíme, že voliči chtějí. Demokracie se tak pro ně stává ‚diktaturou většiny’…

Jde především o jeho osobní zájem a politický zájem hlavního sponzora, který své úmysly skrývá za cudnou rouškou filantropie. George Soros získal svůj majetek finančními spekulacemi, které například roku 1992 donutily Bank of England k devalvaci britské libry. Byla to morálně naprosto nepřijatelná i když zákonná finanční spekulace, která poškodila miliony britských občanů a už Komenský řekl, že jsou-li nečestné prostředky, jsou nečestné i cíle, které jimi hájíme. V malých českých poměrech máme podobný příklad, kdy jistý František Chobot – nyní Bušek, zneužil české právo mimo jiné k beztrestnému vytunelování CS Fondů. Zatímco ale František Bušek žije nyní v poklidu a jedinou jeho reakcí na okolní svět je jeho energetický drink Fakeer, jehož obal má podobu vztyčeného prostředníčku, tak George Soros ani v osmdesátišesti letech nezměnil svůj názor, že nejlépe se prosazují myšlenky v obalu filantropie.

Ne, Kenneth Roth nemá pravdu, protože kdyby tomu tak bylo a demokracie by skutečně byla podmíněna zmíněnými lidskými právy, znamenalo by to ustanovení nějakého šerifa a ještě také soudce nad suvereními státy. A kdo by to měl být? I kdyby byl George Soros sebečestnějším nebo by tlumočil jenom vůli ještě někoho jiného, je něco takového ještě slučitelné s demokracií? Nebo, že by si Kenneth Roth představoval HRW jako nejvyšší morálně politickou autoritu? Ale čím legimitizovanou? Boží milostí?

Kým byl zvolen Kenneth Roth nebo pro lepší představu v České republice Šimon Pánek? Jak se dostal do nevolené léč svrchované pozice respektované demokraticky ustanovenými politiky? HRW vydává rešerše a studie, Člověk v tísni a spol. rovnou manifesty:

My, členské organizace Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v České republice, v tomto Manifestu formulujeme své zkušenosti a postoje v oblasti migrace a integrace, a migrační a integrační politiky, které jsou podloženy naším dlouholetým působením v této oblasti. Manifest je určen zejména pro tvůrce politik a odborníky. Může jej využít i širší veřejnost.

Jedná se o ideový manifest hodnot a principů, které považujeme za zásadní pro přispění k vytvoření spravedlivé společnosti v globalizovaném světě umožňující důstojný život všem při maximálním uplatnění principů svobody a rovnosti. Manifest se týká všech, mužů a žen, nicméně z důvodu praktičnosti je psán v mužském rodě.

Tímto dokumentem chceme v České republice přispět k vytvoření vyvážené, kultivované a sociálně spravedlivé migrační a integrační politiky. Chceme podpořit uznání kulturní rozmanitosti, přispět k rozvoji kultury respektu a odpovědnosti a otevřené občanské společnosti, která zajišťuje přístup k demokratickým právům všem lidem bez rozdílu. Chceme poukázat na skutečnost, že Česká republika sama na základě demokratických procesů vytvořila legislativu, či přistoupila k mnoha mezinárodním úmluvám, které ji zavazují k naplňování určitých principů či dodržování jistých pravidel, která jsou však nejednou porušována, nenaplňována či ohýbána podle aktuálních potřeb. Jedná se např. o přehlížení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v případě zahraničních zaměstnanců či prosté až několikanásobné nedodržování lhůt k vyřízení pobytových dokladů stanovených zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. V poslední době pak např. nerespektování základních principů Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967, zejména zásady netrestat uprchlíka za neoprávněný vstup na území…

Možná překvapím když budu pokračovat zase citací, tentokrát Václava Klause z 3. listopadu 2005, kdy napsal:

Předesílám, že jsem nikdy nezpochybňoval právo jakékoliv nevládní organizace (NGO) na svou existenci a aktivitu. Dokonce jsem o žádné konkrétní NGO ani nemluvil, i když mám o různých, zejména mezinárodních NGO své pochybnosti. Kritizoval jsem a kritizuji něco úplně jiného. Kritizuji rychle se šířící mezinárodní fenomén, který bývá v poslední době označován termínem NGO-ismus, i když měl v minulosti různé názvy. Je to ideologie, která nabízí alternativní mechanismus rozhodování o věcech veřejných než jakým je standardní, tradiční parlamentní demokracie, založená na všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu[…] NGO-ismus se stal synonymem tužeb různých zájmových uskupení přebírat organizaci či řízení věcí veřejných, kterou obvykle vykonává stát. Rozdíl je v tom, že stát musí jednat podle pravidel daných zákony, že je tvorba těchto zákonů v každé svobodné společnosti ústředním tématem politické diskuse (a tedy i legitimních politických střetů) a že je státní moc utvářena všemi občany na demokratickém principu. To organizace typu NGO nejsou.

Skutečně, je snad manifest tohoto spolku určen občanům k diskusi? Kdo jim (konsorciu nevládek) dal mandát lobbovat za pověstných 30 stříbrných bez široké diskuse s obyvateli této země a za zády skutečné občanské společnosti, skryti pod falešnou vlajkou humanity? Řečnická otázka je vlastně zbytečná, nahlédneme li hned druhou větu Manifestu… Manifest je určen zejména pro tvůrce politik a odborníky…Co je jim do demokracie? To není řečnická otázka, stejně jako otázka: Čí píseň to tedy zpívají? Jsou dostatečně zaplaceni, aby mohli pohrdat obyvateli této země?

Jan Čulík je jiný „level.“ Zatím co se The Europeans vysmívá mladičkému kanadskému sociologovi jménem Mathieu Bock-Côté, že neví čí je, jestli Alsasan nebo Kanaďan – zkrátka Rootless in Canada, tak Čulík je Rootless in Czech Republic; cituji:

Dusivá atmosféra v ČR vládne nejen přímo, ale i metaforicky. Národ ztrácí rysy civilizované společnosti, zatímco mu nekontrolované množství automobilů zkracuje život. Kdo by se staral…Jsem ve střehu a mám se velmi na pozoru. S takovýmito lidmi opravdu nechci vstupovat do interakce

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.