JAK ŠPEJBLBOTKA PŘIŠEL O MAILY


napsal VFischer

Motto:

A: Zdravíčko, pane doktore, vzpomínáte si na mně?

B: Pan Lorenc – tři dcery, tři domy.

A: Správně, pane doktore. A víte, že ten poslední jsem stačil zkolaudovat těsně před revolucí? A to jsem ještě za komunistů dva roky seděl.

C: Protože si krad, Bohouši!

A: No, museli jsme je přeci ňák zničit, ne? Neslyšel si nic o třetím odboji?

Zdroj: Konec básníků v Čechách (1993)

 

U Vltavy, na nábřeží Kapitána Jaroše, mezi Štefánikovým a Hlávkovým mostem se vypíná šedivá budova. Kdysi, před válkou, tam prý byla nějaká pojišťova, dnes tam sídlí úřad městské časti Prahy 7 a několikero úřadů finančních. Málokdo však už dneska ví, že tam v dobách takzvané normalizace sídlila mocná instituce komunistické vlády zvaná Státní plánovací komise – SPK. SPK byla ministerstvo ministerstev. SPK byla předstupní aulou ústředního výboru strany, sídlícího naproti přes vodu v dnešním baráku ministerstva dopravy. SPK, zvaná důvěrně v žargonu tehdejšího úřednictva – pláňák.

Začátkem sedmdesátých let se v přízemí této budovy ocitl počítač IBM 370/40. Byl provozován v instituci zvané Výpočtová laboratoř národohospodářského plánování (VLNP SPK). Vyroben v kolébce imperialismu, Americe strýčka Sama a dovezen z pobočky firmy IBM pro střední Evropu ve Vídni. Tehdejší vedení státu usoudilo, že pětiletkové centrální plánování rozvoje národního hospodářství si zaslouží počítač originál. Po jiných úřadech se pak rozlezly počítače EC sovětské provenience kradené kopie počítačů IBM.

Nastoupil jsem zde jako programátorský elév a ve skupině začátečníků začal docházet na kurz programovacícho jazyka PL-I. Poslouchal jsem drby délesloužících kolegů o tom, jakou přeměnou prošla tato výpočtářská instituce (resp. její vedení) v rámci normalizačního procesu a šeptandu o tom, jakým způsobem se do čela propracoval současný mladý, velice ambiciozní, šéf. Bylo mi to úplně fuk. Byl jsem rád, že jsem prošel přijímacími testy, a nepotřeboval žádnou vstupní legitimaci. Ve skupině programátorů začátečníků jsem začal chodit na školení programování a pokoušel se zjišťovat, k čemu má taková výpočtová laboratoř sloužit. Ponejvíce ke zpracování strukturovaných tabulkových přehledů, které si aparát plánovací komise, jak ve svých útrobách, tak i s jinými úřady, přehazoval tam a zpět.

Po základním vyučení jsem přesedlal na programovací jazyk Cobol, který byl právě jazykem pro takzvané zpracování hromadných dat, dnes by se řeklo pro databázové operace. Zažil jsem nekonečné spory programátorů o vhodnost toho kterého jazyka i soutěže „cobolistů“ s „péeljedničkáři“. A nad tím vším kralovali systémáci, kteří programovali v takzvaném Assembleru.

V sedmdesátých letech minulého století si každý centrální úřad postupně vytvořil své výpočetní středisko. Počítače zpracovávaly rigidní úlohy – mzdy, základní prostředky, účetnictví, fakturace apod. Specifickým úkolem centrálních výpočetních středisek však bylo zpracovávat souhrnná data a přehledy o takzvaně resortně podřízených organizacích. Příkladem takových výpočetních kapacit byl například PVT (Podnik výpočetní techniky) pro státní statistiku nebo PORS (Početní a organizační sužba) pro ministerstvo obchodu a jiné.

Šlo o takzvané „resortní“ výpočetní kapacity, řízené, financované a provozované v ranku příslušného ministerstva. Byla to doba, kdy státní úřednictvo mělo ještě prostřednictvím svých hlavounů (náměstků a ředitelů odborů) určitou možnost a schopnost ovládat dračí setbu počítačových aplikací. Přímé řízení takových počítačových kapacit bylo navázáno na rozpočty svých zakládajících úřadů. Rozsah, účel a způsob využití počítačů licitovali šéfové výpočetních středisek se svými nadřízenými úředníky pod hrozbou vyhazovu a v rámci nepřekročitelného rozpočtu daného úřadu.

Později, řízením osudu jsem se v polovině sedmdesátých let stal programátorem v podniku specializovaném na informační zajištění jiného centrálního úřadu. Měl jsem možnost vidět do celé kuchyně úřadu od sekretariátu hlavního úředníka (člena vlády) až po hospodářskou správu a výplaty uklízeček. Dnes, s odstupem čtyřiceti let, přes veškerou třeskutou explozi informatiky a nástupu internetu, si troufám říct, že jsme se tenkrát v dřevních dobách vůbec neměli za co stydět.

Tenkrát měl úřad asi 300 úředníků. Pokoušeli jsme se najít s úředníky společnou řeč a odbourávat averze k počítačovým aplikacím. Přišla doba minipočítačů až nakonec stolních počítačů (tenkrát Robotron 1715). Založili jsme v baráku úřadu školící a poradenské středisko a středisko technické údržby. Měli jsme pod kontrolou všechny stroje a jejich programové vybavení a dokázali se s úředníky domluvit o dalších možnostech vývoje aplikací.

Velmi zjednodušeně lze říci, že se nám během asi tří až čtyř let podařilo (s použitím z dnešního hlediska archaické techniky) zprovoznit přehled všech podniků v daném resortu. Údaje byly soustředěny v databázi v časových řadách s širokou možností agragací podle různých výběrových kriterií. Koncem osmdesátých let se suma všech faktur na dodávky prováděných a provozovaných počítačových prací pohybovala zhruba kolem 120 mil. Kč za jeden rok.

Po celou dobu existence naší skupiny jsme celkem dobře znali a vnímali technologické zaostávání vůči západním embargovaným stolním i jiným počítačovým systémům. Tento hendikep byl však spatřován nejvíc v hardwarově systémové oblasti. V aplikační sféře se nám však během několika let dařilo základní informační potřeby úřadu naplňovat. Bylo by zbytečné rozvádět podrobnosti o koncepcích a financování postupující computerizace úřadu. Historie dostala zajímavější spád.

Udeřil listopad 89 a úřadem začal cloumat prapor revoluce. V oblasti počítačů se náhle, mávnutím proutku, v baráku úřadu vztyčili dva osobnostně i kvalifikačně největší outsideři, kteří se po absolvování zhruba týdenního kurzu v klapání na klávesnici v textovém editoru T-602 stali vlajkonoši revolučních přeměn. V nastalém zmatku, kdy se většina úředníků začala třást o svou úřednickou existenci, založili revolucionáři buňku OF a ihned zrušili všechny doposud pracně dosažené výsledky rozvoje informatiky úřadu. Služby našeho podniku, který však byl stále v řídící kompetenci úřadu prohlásili za zbytečné, centralistické a monopolní. Přes noc se stali jednoocí mezi slepými králi a odstartovali řetěz velkých computerových loupeží, které se s úspěchem praktikují dodnes. Do státu vtrhly embargované stolní počítače a začala zlatá éra podvodů s dodávkami hardware.

Revolucionáři si založili odbor informatiky. Náš původní podnik služeb výpočetní techniky byl určen k likvidaci. Likvidace proběhla tak, že podnik byl zařazen do druhé vlny kuponové privatizace s vyjímkou centrální budovy na Starém Městě v Praze, která byla určena k přímému prodeji předem známému kupci. Přímý prodej proběhl za hodnotu cca 13 mil. Kč zůstatkové účetní ceny. Dům byl po celkové rekonstrukci a jeho skutečná cena byla tehdy odhadována na cca 350 mil Kč.

V první polovině devadesátých let vypukla v úřadě mezi náměstky, řediteli odborů a jinými důležitými šéfy počítačová horečka. Každý potřeboval na svůj stůl nový drahý osobní počítač. Nikomu nevadilo, že mnozí neumí počítač ani zapnout. Novopečený šéf odboru informatiky zahájil výnosnou podnikatelskou činnost. Domluvil se (ze staré známosti, když se učil klapat na Robotronu 1715 v dobách totality) s několika programátory z bývalého původního podniku informačních služeb. Ti založili několik firmiček s.r.o. a začali se společně pakovat na dodávkách stolních počítačů nejrůznějších značek a prodávat předražené programy, vyvinuté v původním podniku. Úřad se stal cílem náletů nesčíslného počtu šmelinářů – dodavatelů počítačové techniky a servisních služeb. Všichni se ucházeli o přízeň ředitele odboru informatiky, ale později, v nastalém chaosu, o přízeň všech přechodně mocných, ovládajících rozpočtové zdroje úřadu.

Metody klíčícího gangsterismu a loupežení z nafukujícího se rozpočtu úřadu se začaly přelévat do podřízených, takzvaných přímo řízených, sfér. Byly to různé ústavy a školící zařízení, které na příkaz příslušných ředitelů odborů musely nakupovat počítače od vybraných dodatavatelů. Během deseti let nastal v celé sféře úřadu podřízených institucí, podniků a organizací totální rozval ve vybavení všemi nejrůznějšími počítačovými komponenty.

Pak vypukla hysterie vstupu do EU. Tato doba byla doslova požehnáním pro všechny malé i velké kšeftaře, kteří se ze všech stran pásli na bujícím chaosu počítačových paskvilů. Byla zahájena takzvaná „negociace“ nebo-li vyjednávání, přibližování a koordinování zdejšího chaosu byrokracie vzdálenému chaosu byrokracie EU. To bylo záminkou pro nový obrovský kolotoč dodávek hardware a opakovanému rušení, překopávání a přeprogramování doposud vzniklých a existujících aplikací.

V tom čase už měl odbor informatiky asi třicet úředníků ve dvou odděleních, jedno na údržbu techniky a druhé takzvané „statistické“, kde několik rychle zacvičených referentek klapalo a vkládalo ručně do Excelu data podniků, zjišťovaná buď telefonicky, nebo na nově vznikajícich papírových formuářích. Vlajkonoši revoluce byli konečně smeteni a vyhozeni. Jednak pro zjevnou neschopnost, ale nejvíc pod tlakem nově nastupujících protekčních maňasů vládnoucích partají. Nastal velký třesk nárůstu počtu úředníků úřadu. Z původních cca 300 na pozdějších cca 600 až na nynějších asi 800.

V politických veletočích se šéfové úřadu začali střídat v rychlém tempu. Každý nový vládce ihned vyházel staré náměstky a klíčové ředitele odborů. Každá další garnitura se vyznačovala větší a větší devotností a patolízalstvím k novému šéfovi. Parkinsonovy zákony se rozbujely bez zábran. Struktura úřadu se rozpadla na nepřehlednou bobtnající masu individuí, která jsou zaměstnána sama sebou, propletena do zájmových skupin podle příslušnosti k tomu kterému náměstkovi nebo vrchnímu řediteli, podle doby kdy nastoupili do úřadu.

Ještě na přelomu tisíciletí byli v technickém oddělení třicetihlavého odboru informatiky zaměstnáni, tři schopní technici, kteří dokázali (v rámci daných možností) udržet rozvíjející se počítačovou síť v baráku úřadu v provozu. Snažili se ovlivňovat chaotické nákupy techniky, kontrolovali postupy prací na síťování baráku a podíleli se na vytvoření a údržbě klimatizované centrální servrovny pod uzamčením. Dokázali licitovat a komunikovat s přetlakem nabídek firem, které se tlačily se svými dodávkami. Dokázali tak, alespoň částečně, v zájmu úřadu, filtrovat nával agresivních nabídek na práce a služby v oboru IT.

Ve veletočích střídání vedoucích loutek na úrovních náměstků a ředitelů odborů a v chaosu obrovského nárůstu počtu úředníků se vytratila jakákliv koncepce rozvoje informačního systému úřadu. Systém jako strukturovaný celek se zhroutil do nepřehledné řežby zájmů různě propletených klik. Důsledkem toho byl nekontrolovatelný nával počítačů každý pes jiná ves. Na „svých“ počítačích se úředníci učili klapat metodou cvičených opic. Došlo ke známému paradoxu, že schopnost klapat na klávesnici computeru se stala hlavní kvalifikací pro úřednický post bez ohledu na skutečnou znalost vlastní problematiky oboru.

Flikování, překopávání, lepení a kopírování textů ve Wordu a tabulek v Excelu jako dominantní úřednická kvalifikace znenáhla odbrzdila novou dimenzi úředního šimla. Úředníci se přestali bát, že by jim počítače mohly brát práci. Že by stroje mohly efektivně nahrazovat úřednické rutiny, že by byrokrati mohli přijít o svá teplá místa. Začali se domnívat, že informační systém jsou vlastně jen samotné počítače a jejich propojování. V duchu zákonů pana Parkinsona si počítačové funkce přisvojili ve svůj prospěch, ke zmnožování produkce lejster, složitosti jejich obsahu a prokázání své důležitosti, nenahraditelnosti a nepostradatelnosti.

Tak, jako počítače osvědčují svou výkonnost a užitečnost při řízení operací mozku a letech do vesmíru, aby lidem pomohly, osvědčují počítače svou výkonnost ve vládě byrokracie, aby produkovaly stohy papíru a idiotské formuláře se stále větším a zbytečnějším obsahem a požadavky. Byrokracie si osedlala počítače na pomoc k důkazu své nezničitelnosti a parkinsonovské rozpínavosti.

Výkonnost a schopnosti počítačů se zrychlují a zmnožují. Známý je takzvaný Moorův zákon – (více viz cs.wikipedia.org). Počítač tvoří hardware – železo a software – program. Hardware se softwarem se vývojově honí, jako když pes honí svůj ocas. Kapacita a rychlost procesorů (železo) se zvětší a uveze složitější a obsáhlejší program. Program se nafukuje, až zjistí, že je pro železo moc složitý. Železo zvětší svou kapacitu a tak stále dokola, jedna generace stíhá druhou.

Chirurg mozkový operatér ocení rychlejší počítač s lepším programem a pozná kvalitnější obraz, funkce, větší rozlišení. Řízení kosmických programů nebo technolog automatizace a robotizace využijí zvětšený výkon počítačů. Je však otázka, zda úředník pozná, že jeho texty a tabulky se zpracují o setinu vteřiny dřív, nebo že program má navíc x nových funkcí, které stejně nevyužije. Nepřetržitá honba hardware se sofwarem umožňuje tvůrcům programů nafouknout programy tisícem zbytečných funkcí a vnucovat je uživatelům pod praporem modernity a technického pokroku.

Tady začíná drancování veřejných rozpočtů v symbióze úředníků a dodavatelů počítačů a programů. Pro obě strany jsou to doslova zlaté doly. Základem je všeobecně nejasné povědomí, že kdo nepoužívá služby IT je zabedněný zpátečník. Od dob, kdy úřady měly vliv na „své“ provozovatele informačních služeb a takříkajíc je „držely na uzdě“ jsme se posunuli

do chaosu, ve kterém úřad v podstatě neví co má chtít, neví co může chtít a dodavatelé obelhávají úřad vzdušnými zámky.

Tragická, tragikomická, ale ze všeho nejvíc katastrofání, devastace všech úrovní státní správy rozdělením na 14 idiotských krajů a nekonečné vymetání vedoucích panáků na všech postech, jako důsledek mafiánských řežeb partajních a jiných vlivových gangů a klanů, je nejvýživnější půdou pro loupežení v chaosu elektronické džungle a všech jejích produktů.

Zde jsou příčiny všech rozkradených miliard za opencardy, promopra, lítačky, izipy, registry toho či onoho a jiných nekontrolovatelných počítačových loupeží za bílého dne. Vznikly, trvají, existují a pokračují nerušeně a nekontrolovatelně. Jsou, podle mého názoru, mnohem horší a nebezpečnější, než všechny jiné podvody, např. ve stavebnictví, protože nakonec i předražená dálnice zůstane a je užívána. Miliardy rozkradené za informační služby jsou ztracené. Vypařily se.

Nakonec, během roku 2005, byli zbylí kvalifikovaní technici, kterým zůstal zbyteček pocitu, že by mohli ovlivňovat směr rozvoje informačního systému, vyhozeni nově dosazeným ředitelem, nastrčeným panákem k umetení cesty pro průnik nových dodavatelů informačních služeb. Tak byla vyřešena otázka, jestli úřad má nebo nemá zaměstnávat kvalifikované odborníky na informatiku. V odboru pro informatiku zůstalo však i nadále 30 lidí, ale informační služby začala centralizovaně zajišťovat externí firma za 50 milionů za každý měsíc.

Fraška života letí kupředu jako splašená herka a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu. Všechno je dávno. Pamatuji se, jak úředníci nebyli schopni pochopit co je internet, co je intranet a k čemu by mohl sloužit. Učili se mailovat a nebyli schopni mazat nebo bezpečně archivovat svou poštu. Exchange Server kolaboval tisícem starých zbytečných nesmamazných zpráv. Viděl jsem, jak snadno se kvalifikovaný ajťák prolomí do jakéholiv adresáře v síti, kterou spravuje ve své pracovní kompetenci. To všechno jsou vzpomínky a zkušenosti, jejichž prostřednictvím nahlížím současné informace a zvěsti o ztrátách mailů a ukradených souborech dat. Podle mého názoru v drtivé většině případů je v pozadí úřednická neznalost, neschopnost, ladabylost a nepozornost. Dále pak nenávist, chamtivost, pomstychtivost a veškerá řevnivost panující uvnitř byrokratických struktur.

Vláda byrokracie se nevratně zmocnila všech forem počítačových aplikací. Vytvořila gigantickou, neprostupnou džungli informačních paskvilů, které se mezi sebou neprůhledně přelévají a proplétají, vytvářejí duplicity a multiplicity podle toho, jak si jednotlivé sféry státní správy usurpují nebo užírají kompetence v bitvách vlivových mafiánských struktur. V dnešní době se takový stav ponejvíce ukazuje v nafouklých, nepřehledných a zcela chaotických internetových webových aplikacích, kterými se jednotlivá ministerstva a jiné úřady snaží omráčit veřejnost a demonstrovat na rozsáhlosti a složitosti svou významnost. To vše pod prapory elektronizace a computerizace jako symbolů pokroku.

Pod vlajkami pokroku úřady také nepřetržitě rostou jako houby po dešti. Každý úřad, každé ministerstvo chce zpracovávat nějakou rozsáhlou evidenci, registr, jehož prostřednictvím chce ovládat určitý segment státu, státní správy. Projektování, obsluhování a provozování takových databází jsou obrovské černé díry, vysavače veřejných rozpočtů do kapes mafiánských konglomerátů vládnoucích zločinců, vrcholového úřednictva a computerových podvodníků. Na úřadech krom toho vládne tvrdá, arogantní despocie a nižší řadoví zaměstnanci se neodváží ani špitnout proti způsobům diktovaným shora. Kolapsy takových systémů v důsledku špatného zadání, špatné analýzy a přebujelých aspirací na praktické užití vidíme kolem sebe. Pachatelé se napasou, skutek utek, peníze se vypařily a nikdo za nic nemůže.

Jsem však na druhou stanu stále přesvědčen, že racionální automatizace a elektronizace administrativy je reálná a může mít pozitivní vliv na stav ve společnosti. Představme si jen na okamžik, že by všechny úřady státní správy povinně veřejně zpřístupnily přehledy vydaných a přijatých (zaplacených) faktur. Jednoduchý záznam: číslo fa, datum, suma, kdo přijal a odpovědný pracovník úřadu, který platbu schválil event. na základě čeho (smlouvy, dohody,objednávky). O každé zaplacené faktuře by úřad vyslal jeden krátký souhrnný záznam do elektronické evidence zaplacených faktur státní správy. Všichni hlídací psi demokracie by se mohli šťourat dosytosti.

Během svého působení ve světě programátorů jsem poznal různé typy lidí, různého vzdělání a zaměření. Dnes, vzdálen v samotě svého stáří, si troufám vyslovit poznatek, že tvorba programu je svým způsobem „boj“ se strojem a sebou samým, svými schopnostmi.

Viděl jsem soutěže a rivalitu mezi členy programátorských skupin i mezi jednotlivými týmy, které by vydaly na román. Všude tam, kde (zejména v administrativě) není programátorská fantazie a rozlet držen na pevné uzdě striktně daných uživatelských požadavků, dojde k nekontrolovatelným a neovladatelným výsledkům.

Veškerá malformace elektronické digitální džungle, hackerství, tvorba virů překonávání bezpečnostních zábran a jiné projevy zla jsou ve své skryté podstatě determinovány ješitností, chamtivostí, frustracemi nejrůznějšího druhu, pomstychtivostí a jinými socio a psychopatologickými příčinami, které jen odrážejí tisíciletou člověčí bestialitu jako odvrácenou stranu mince existence lidstva. Oslavné výšiny ducha, kterým se klaní filozofové, jsou touhy po poznání, snahy předvést světu výšiny svého intelektu. V závodech mezi hardware a software je najdeme na každém kroku ve zvýšené míře. Ruku v ruce s nimi jdou ješitnost a bezbřehá chamtivost. O nich se nemluví. Informační technologie ovládly svět a jsou symbolem moderního pokroku. Vyznačily však také cesty k novodobému digitálnímu otroctví.

Svět internetu se zvrhnul v obskurní paskvil idiotských reklam a obchodu s iluzemi o věčném mládí, zvětšených prsou a prodloužených údů. Virtuální říše elektronických divů je džunglí lží, potěmkinových vesnic, obrovským pokryteckým podvodem, zaměřeným ponejvíce na profit a zisk producentů elektronického šrotu, a softwarových fíglů. Systematicky posiluje elektronické sledování pohybu – objektů, zvěře i lidí. Elektronické náramky vězňů našly „civilní“ realizace v podobě sledování dětí. Lavinovitě narůstá čipování aut, psů, koček, jiných domácích i divokých zvířat. To vše se děje nejprve ve znamení bezpečnosti pro vojenské a policejní účely. V zápětí se přelévá do civilního sektoru, ponejvíce do zločineckého podsvětí.

Zázračně bohatnou provozovatelé reklamně mediálních agentur navázaných na vládnoucí oligarchie. Tato skutečnost je však svým způsobem jen odrazem světa, jakým reálně vždy byl po celou dobu existence lidské civilizace, navzdory všem vírám v bohy a jiným ideologiím. Elektronické formy veškeré komunikace, pouze a jenom zkoncentrovaly a umocnily spekulativní chamtivost části populace osídlující planetu. (Viz přednášky dr. Koukolíka – proč lidé válčí, psychopatie v lidské populaci apod.)

Nezvladatelnou a nezadržitelnou erupci elektronického chaosu a softwarového smogu využili v plném rozsahu a největší míře byrokratičtí bossové ovládající zdroje státního rozpočtu. Ve spolupráci s dodavatelskými gangy dokážou systematicky a nekontrolovatelně luxovat všechny dostupné finanční zdroje státní správy. Naprostým a největším paradoxem celé elektronizace byrokratické mašinerie je skutečnost, že souběžně s přívalem počítačů dokáže státní správa mnohonásobně zmnožovat počty úředníků, refernetů, agentů a jiných parazitů ve všech směrech.

Úřad, který jsem měl kdysi možnost pozorovat z blízka a o kterém mám stále dobré informace, je dnes obrovským molochem protekčních a parazitních sinekur. Nepřehledná změť reforem a reorganizací způsobená diletanty a neuměteli, střídaných ve vrcholu řídící pramidy, produkuje nafouklé množství neprůhledných redundantních agend (včetně vizuálně zcela chaotických nepřehledných webových prezentací), které jsou pro potenciální uživatele v drtivé většině nepoužitelné a vlastně zbytečné. Úřad jako shluk osmisethlavého stáda obklopuje mrak parazitických přísavek, které těží z chaosu a v reji úplatků, prebend a různých protislužeb zprostředkovávají do takzvané „podnikové“ resp. „podnikatelské“ sféry překlady, výklady a způsoby využití nepřeberného množství zákonných norem, nařízení, vyhlášek a v neposlední řadě nejrůznějších dotačních pravidel. Čachry s dotačními zdroji jsou obrovským byznysem a zdrojem zlodějin všeho druhu.

Kdysi dávno jsem se setkal s diluviálním počítačem IBM a utrpěl naivní představu, že computery odstraní prazitní byrokracii. Končím v rezignované frustraci strašného poznání, že veškerá elektronizace vládu zločinné parazitní byrokracie nezastaví. Naopak, vláda chamtivosti a pokrytectví přeměnila bývalý český stát (na který jsme si stěžovali a doufali ve změny k lepšímu) v neokoloniální gubernii, jejíž občané jsou dál na západ přijímáni jako tvorové podřadné kategorie. A když občas nějakému špejblbotkovi někdo ve zmatku elektronické džungle ukradne maily má v tom jistě prsty nepřátelský východ. Ale, nakonec, to už je davům digitálních otroků docela fuk, v knize ksichtů je to jen veselá příhoda z natáčení.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Koláže pana VFischera se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.